"Fénix - zrodí se z popela."

Když jsem koncem prosince v Saigonu doháněl svůj absťák maratonem filmů na HBO, tahle věta mi utkvěla v paměti. Dávali druhý díl Harryho Pottera a ohnivý pták Fénix právě shořel. Zemřel. Z popela, který z něj zůstal, se zrodil nový Fénix. I když to byl vlastně ten starý. Když jsem tu větu uslyšel, hned jsem si ji zapsal. Když jsem o silvestrovské půlnoci stál ve vlnách Nha Trangu, pojmenoval jsem si sám pro sebe rok 2011 rokem Fénixe. Bylo by to pěkné. Zemřít. Shořet. A znovu se narodit. Z popela. Když popel, chtělo by to něco žhavého. Vulkán. Lávu. Sopky. Ale napřed jedna oslava.

Dne 17. dubna 2011 jsem na své cestě kolem světa oslavil 500 dnů. Tramtadadá, tramtadadá (fanfáry). Ten den jsem strávil potápěním na jednom z nejkrásnějších potápěčských míst světa u ostrova Sipadan. Nejlepší potápění mého života. Potkali jsme asi 20 žraloků, 10 obřích želv a tornáda stovek dravých barakud. Den před tím jsem pohlédl na svět z nejvyšší hory Bornea a celé jihovýchodní Asie, 4095 m vysoké Mt. Kinabalu. Zopakoval jsem si na ní absolutní vyčerpání zažité při přechodu Mt. Elgonu v Africe. Ještě před pár měsíci bych tam kvůli závratím nevylezl.

Výstup na Mt. Kinabalu si můžete představit jako osmihodinové stoupání po schodech mrakodrapu. Ty schody ovšem celou dobu berete po dvou. Délka trasy výstupu je pouhých 9 km. Převýšení 2.30 km. Začínáte ve výšce 1800 m a lezete na vrcholek 4095 m. Asi ve 3000 m mi přestalo fungovat levé koleno. Prý kompenzace za jeho nadměrné používání v posledních třech týdnech. V indonézské Yogyakartě mne totiž na přechodu srazila motorka a poranila mi pravé koleno. Od té doby jsem kulhal a chodil hlavně na tom levém.

Od výšky 3000 m jsem se nahoru vytahoval už jen na pravé noze. A na rukou. Normální člověk by se vrátil. Vysoukal jsem se až na vrchol za 6.5 hodiny. Netušil jsem, jaké utrpení bude následujících 6 hodin sestupu. Šest hodin po schodech dolů se zraněnýma a unavenýma nohama. V dešti. A celou dobu je musíte brát po dvou. Někde i po třech. Tak velké jsou schody. Musíte dolů skákat.

Fyzicky dobře připravení turisté tu trasu zvládají za dva dny. Ti méně připravení za tři. Dal jsem to nahoru i dolů za jeden den se zraněným kolenem po dvou neprospaných nocích bez jakékoliv přípravy. Očistec. A teď už posledních 50 dnů popořádku.

Prvních deset březnových dnů jsem strávil v thajském buddhistickém klášteře v džungli. Žili jsme tam jako mniši v prostých podmínkách a čas trávili meditací, jógou a posloucháním přednášek o buddhismu. Vstávali jsme ve 4 ráno, spali na betonové posteli s dřevěným polštářem, jedli jen snídani a oběd z rýže a zeleniny a nesměli celých deset dnů promluvit. Čas na smutné rozjímání o životě.

Když jsem opustil klášter, kalhoty na mně jen plandaly. Z Thajska jsem pokračoval na jih. Strávil jsem tři dny prohlídkou malajského hlavního města Kuala Lumpur a snažil se tam nakoupit chybějící elektroniku. Všechno ale bylo moc drahé. Ubytování nestálo za nic a ještě mne pokousaly štěnice. Tak hlavně si žádnou neodnést v batohu.

Následoval Singapur. Díky kontrabandu, který v batohu vozím, jsem měl problém dostat se vůbec do země. Nechtěli mne pustit kvůli indonézské foukačce otrávených šipek (které nebyly otrávené) a mému dřevěnému biči z Etiopie. Nakonec mi to prošlo, strávil jsem den v nákupních centrech a konečně sehnal aspoň mobil.

V tak drahé zemi, jako je Singapur, jsem ale nechtěl strávit ani noc. Ještě odpoledne jsem nastoupil na trajekt a přeplul do Indonésie. Noc jsem strávil na ostrově Batam a odtud dalšími trajekty a autobusy přejel na Sumatru do horského městečka Bukittinggi.

To městečko jsem si zamiloval. Krásná země, milí lidé. Hrozně milí lidé. Zařadil bych je vedle Zambie, Tanzánie a Iránu na první místa žebříčku na dosavadní cestě. Běloch pro ně všude znamenal pozdvižení. Vysoký běloch. Ještě v žádné zemi, v Pakistánu ani v Číně, mne denně tolik lidí nepožádalo o společnou fotku. Moje fotky se v Indonésii brzy stanou komoditou. Doufám, že se podle nich některá maminka nebude dožadovat uznání otcovství.

Z Bukittinggi jsem zamířil na jih Sumatry do Kaliandy. Jízda místním autobusem plným švábů, fungujícím jako kamna ve dne a jako lednička v noci, se protáhla na 40 hodin. Dvakrát lednička a jednou kamna. Ještě se nám něco utrhlo pod autobusem, tak jsme jezdili mezi městy a hledali opraváře, který to přivaří.

Během těch 40 hodin jsem si dostatečně užil i jedné indonézské speciality - kouření. Prakticky všichni Indonézané totiž kouří. Provozují to především v autobusech a nejlépe přímo pod nápisem "No smoking". Zastavíte třeba někde na odpočívadle a cestující se vyhrnou ven protáhnout klouby. Myslíte, že si zapálí? Omyl. S tím čekají až na chvíli, kdy nastoupí zpět do autobusu, ten zavře dveře a rozjede se. To je ten správný čas na zapálení si.

Dojel jsem do Kaliandy a hned vyrazil na vrchol sopky Rajabasa. Jedná se o celodenní výstup a bez průvodce se člověk musí ztratit v džungli. Vyrazil jsem bez průvodce o půl druhé odpoledne a několikrát se v džungli ztratil. Dolů jsem vyčerpán sestupoval až po setmění, netrefil cestu a došel do jiné vesnice. Byl jsem pak vděčný za nejlevnější způsob soukromé dopravy v Indonésii - Ojek, neboli motocyklové taxi, které mne za 8 Kč odvezlo zpátky do Kaliandy před můj hotel.

Další den jsem absolvoval šestihodinovou plavbu na rybářské loďce v obřích vlnách k sopce Anak Krakatau. Na sopečném ostrově jsem vylezl těsně pod vrchol sopky. O pár metrů výš už plivala chuchvalce lávy a žhavé kameny. Dovnitř jsem radši nelezl. Snad příště. Ale bylo úžasné stanout na takovémto historickém místě.

Její předchůdce, sopka Krakatau, totiž téměř způsobila konec civilizace a nástup nové doby ledové. V roce 1883 vybuchla tak silně, že to bylo slyšet i na 5 tisíc km vzdálených místech. Vzniklo při tom několik vln tsunami, které pozabíjely více než 36 tisíc lidí. Její výbuch byl srovnatelný s výbuchem třinácti tisíc atomových bomb z Hirošimy. Karel Čapek podle ní nazval svůj román Krakatit.

Ještě v noci jsem přejel ze Sumatry na ostrov Jáva a vlakem pak pokračoval z hlavního města Jakarta do Yogyakarty. Zatímco Sumatra byla místem spíš pro dobrodružnější povahy, Jáva je velmi turistické místo. Je plná známých chrámů, památek a samozřejmě také sopek.

Zajel jsem se podívat na kráter Skidang a lávová pole na plošině Dieng Plateau. Navštívil jsem světoznámé chrámy Prambanan a Borobudur, kde jsem nosil obří kameny a pomáhal místním dělníkům s opravami. Ve velmi vlhkém počasí jsem vylezl na vrchol sopky Merapi, který byl pro turisty uzavřen. Sopka totiž při erupci před 4 měsíci vyhnala lidi z okolních vesnic na útěk ze svých domovů. Při focení svého stínu ve slunečním světle jsem kolem své hlavy objevil svatozář. Za to, co jsem letos prožil, si ji teda zasloužím! :-)

Po cestě vlakem do Surabaye jsem se skamarádil s indonézským křesťanem Alexem, který mne ubytoval u sebe doma a svým životním příběhem mi dodal trochu naděje. Alex mne taky přesvědčil k drobné změně plánů, kterou jsem rozhodně nelitoval.

Uvědomil jsem si, jak úžasné je cestovat sám. Bez kamaráda. Když jsme cestovali s Andreou, nesli jsme si sebou pořád trochu toho západního světa. V rozhovorech, v komentářích, pořád jsme v podvědomí měli jistotu podobného nahlížení na svět. Nesplynuli jsme s místní kulturou. I když se o to Andrea snažil návštěvami těch nejšpinavějších občerstvení na ulici. Když cestujete sami, místní lidé se na vás dívají úplně jinak. Zmizí bariéra. Každý se na vás usmívá, každý s vámi chce mluvit, každý vám chce pomoct. Doporučuju.

Ještě v jedné věci mají Indonézané primát. Moc anglicky nemluví. Když jsme byli třeba v Iránu, lidé se s námi snažili domluvit rukama nohama. Nikdo se ale nezeptal, zda mluvíme persky. Bylo jim jasné, že nemluvíme. V Číně lidé anglicky nemluví. Ale nikdo se nezeptal, zda mluvíme čínsky. Věděli, že ne.

V Indonésii jsem otázku "You speak Indonesian?" za poslední měsíc slyšel asi třistakrát. Desetkrát denně. Nechápal jsem to. Ale hrozně mne to bavilo. Jedna holandská studentka medicíny, co je v Indonésii na praxi v nemocnici, mne na večeři naučila větu "Saya tidak bicara bahasa Indonesia", znamenající "Nemluvím indonézsky." Aspoň s tou jsem slavil úspěchy.

Ze Surabaye jsem 1. dubna trajektem přeplul na jih ostrova Borneo. Tam jsem navštívil orangutaní rezervaci v národním parku Tanjung Puting a byl jsem naprosto NADŠEN! Za dva dny jsem vyfotil 1000 úžasných fotek orangutanů. Bohužel karta po návratu do města ohlásila Memory Card Error a je to taková chyba, při které počítač kartu vůbec nevidí a foťák ji neumí naformátovat. Stalo se to při zaplnění karty. Zkoušel jsem čistit kontakty, ale spíš jsem je rozškrábal. Přišel jsem o 700 fotek orangutanů. Naštěstí jsem po jejím zaplnění vyměnil kartu ve foťáku, takže 300 posledních fotek zůstalo.

Z orangutaní rezervace jsem přejel do centra jižního Bornea Banjarmasinu a v nedaleké trekové oblasti v Loksadu absolvoval šestihodinový pochod k vodopádům. Ve vesnici po cestě jsem se zastavil u staříka, který ze dřeva loupal tyčinky na příchuť do polévek. Zajímavé. V naprosto šíleném nočním autobusu jsem dorazil do největšího města západního Bornea Balikpapanu. Toužebně jsem vzpomínal na luxusní autobus se šváby na Sumatře. Tentokrát jsem skutečně nezamhouřil oka.

Pokračoval jsem do Samarindy a tam sehnal dodávku, která si v tomto deštivém období troufala překonat téměř 500 km bahnem bez silnic do Derau. Jízda trvala 26 hodin, byla adrenalinová, vyčerpávající a zařazuju ji k velkým zážitkům celé cesty. Pocit, když stojíte na otevřené korbě minináklaďáčku s pohonem zadních dvou kol (aby vaše váha pomáhala záběru kol), smýkáte se vysokou rychlostí bahnem vpřed a vítr a déšť vás bičují do tváře, je nezapomenutelný. Bylo to úžasné autorodeo.

V Berau jsem si vydechl a jeden den věnoval sušení a čištění veškerého oblečení z předešlého dne. Následující den jsem odjel na ostrůvek Pulau Derawan se světoznámým potápěním s obřími rejnoky. Bohužel pršelo a moje třicetidenní indonézské vízum pozítří končilo. Musel jsem pokračovat dál. Opustil jsem indonézskou část Bornea a překročil hranice do Malajsie.

Tam jsem absolvoval už zmíněný výstup na Mt. Kinabalu. Naprosto vyčerpávající, ale na vrcholu naprosto úžasný. Když jsem v dešti seskákal až dolů, nemohl jsem už udělat ani krok. Stopnul jsem si krásný velký autobus, ale nedokázal jsem vystoupit ani ty tři schůdky dovnitř. A následující den jsem absolvoval světové potápění na Sipadanu. Ve vodě naštěstí žádné schůdky nejsou. Ale na loď mne skoro museli vytahovat. A to byl konec těchto 50 dnů.

Uff, to teda byla jízda! Obávám se, že tohle tempo dlouho nevydržím. Budu se někde muset zase trochu zastavit. Změnilo se toho tolik! Vyházel jsem spoustu zbytečností, co jsem sebou tahal. Začal jsem dávat drobné žebrákům. Povídat si s místními lidmi. Podnikl jsem akce, do kterých bych se dřív nepustil.

Nějakým způsobem jsem téměř ztratil závratě. Po celý svůj život, během celé cesty, vždycky jsem měl závratě z výšek. Hrozně jsem se bál přiblížit k okraji srázů. Podívat se dolů. Přejít visutý most. Teď si klidně stoupám na okraj propasti. Cítím lehké motání žaludku, nepříjemný pocit, ale ten blok je pryč. Takový bypass v mozku. Přemostění strachu od myšlení přímo k akci. Pořád tam zůstává ten pocit "Je to hrozně vysoko", ale přebíjí to obrovská cedule "NO A CO?"

Tak dost žvanění. Radši si přečtěme něco z encyklopedie: Fénix je bájný pták, který se vyskytuje v mytologiích mnoha národů. Jeho základním atributem je fakt, že zemře spálením sebe sama a opět se ze svého popela narodí. Fénix je univerzální symbol znovuzrození. No a kdyby to nevyšlo s Fénixem, pořád nám zůstane aspoň ten Red Bull.