Kráčel jsem po pašerácké pěšině a blížil se k řece. Prošel jsem křovím a uviděl vojenské komando se samopaly. Něco bylo špatně. Neměli tu být. Měl tu stát jen jeden voják. A toho jsem chtěl podplatit.
- "Potřebuju na druhou stranu" řekl jsem. "Můžu tudy projít?"
- "Tudy nikdo nesmí."
- "Jen na pár hodin" zkusil jsem to. "Řekli mi, že když zaplatím, přes hranici tu projít můžu." Podívali se na sebe a zavrtěli hlavou. Jednotlivec by se podplatit dal. Celá jednotka ne. Otočil jsem se a svých pět set Bolívarů schoval zase do kapsy. Moje poslední venezuelské peníze.

Vrátil jsem se na hlavní silnici. Hraniční most, jindy plný lidí, byl prázdný jako po výbuchu neutronové pumy. Cestu blokovaly železné zátarasy.
- "Hranice je zavřená" zastavil mne policista.
- "Já vím. Ale došly mi peníze. Potřebuju do Kolumbie k bankomatu. Stačí mi hodina. Pak se zase vrátím."
- "Až po volbách. Pozítří ráno."
- "Přece mne tu nemůžete držet. Kde mám bez peněz spát? Co mám jíst?"
Prohodil pár slov s kolegy a někam zavolal vysílačkou. Po chvíli řekl, že by mne ze země snad nějak pustit mohli. Ale v žádném případě ne zpátky. To jsem odmítl. Dva dny tu přežiju i s tím, co mám. Ale opustit Venezuelu v předvečer voleb? Těch, co rozhodnou o dalším směřování latinské Ameriky? To si ujít nenechám!

Kandidáti byli dva. Padesátiletý člen socialistické strany, středoškolák, obdivovatel idejí komunismu, bývalý řidič autobusu a Chávezův ministr zahraničí, nemluvící žádným cizím jazykem - Nicolas Maduro. Po Chávezově smrti se ujal prezidentského úřadu. Jeho soupeřem byl zástupce opozičních stran, guvernér provincie Miranda, čtyřicetiletý právník Henrique Capriles. Jednu účast v prezidentských volbách už měl za sebou. Před půl rokem prohrál s Chávezem 44% : 55%. Vzhledem k Chávezově popularitě to byl docela úspěch.

Výsledek už se rýsoval. Maduro ztratil dvacetiprocentní náskok, který měl ještě před měsícem. Kubánští komunisté vsadili na špatného koně. Nikdo nepochyboval o tom, že to byli právě oni, kdo vedl Chávezovu ruku při výběru jeho nástupce. Madura, zastánce pokračování ekonomické pomoci kubánskému režimu, jmenoval Chávez pár hodin po svém návratu z léčby rakoviny na Kubě. Zajímalo mne, co se bude dít po volbách. Nevěřil jsem, že Maduro jen tak odstoupí a komunisté odpochodují zpátky na Kubu. Taky že neodpochodovali.

Posledních padesát dnů jsem strávil ve Venezuele. Když pominu jedno legální a jedno ilegální překročení kolumbijských hranic. Procestoval jsem západní část země, zažil volební kampaň, strávil tu den voleb a sledoval to, co po nich následovalo. Připomínalo to neblahé kapitoly z naší historie. Jeli jako podle učebnice ...

Na kolumbijské straně mostu jsem zahlédl skupinu lidí. Mladí, staří i děti. Venezuelci. Měli smůlu. Před pár dny si zajeli do sousedního města. Do práce. K doktorovi. Na nákupy. Na návštěvu. Zpátky už je nepustili. V úterý ráno, pět dnů před volbami, uzavřela venezuelská armáda státní hranice. Bez předchozího varování. Až do voleb. Maduro hned oznámil důvod. Dozvěděl se prý, že američtí imperialisté najali salvadorské komando, aby ho zavraždilo. Tak je zavřením hranic převezl.

V hraničním městě San Cristóbal, kde jsem se ubytoval, říkali lidé něco jiného. Maduro chce prý zabránit v účasti na volbách Venezuelcům, pracujícím v příhraničních oblastech Kolumbie a Brazílie. Stovkám tisíc lidí, co nesouhlasili s Chávezovou politikou a odešli pracovat do sousedních zemí. Volili by totiž opozici. Historka se salvadorským komandem mi v té chvíli přišla docela vtipná. Proč vlastně zavírat hranice jen do voleb? Vždyť by ten atentát klidně mohli udělat až po nich. Nehledě na to, že kdyby chtěli, určitě by si cestu do země našli.

Na rozdíl od těch chudáků na mostě. Mnozí byli bez prostředků. Spali tam na zemi. Vzdáleni pár kilometrů od svých domovů. Jeli do Kolumbie jen na pár hodin. Sedmdesátiletá babička s manželem navštívili bratra, ležícího po operaci v nemocnici v Cucutě. Když se vraceli domů, už je nepustili. Její manžel měl srdeční chorobu a potřeboval lékařský dozor. Měli peníze jen na jednu noc v hotelu. Prosili vojáky, ať je pustí. Slibovali, že budou volit Madura. Marně. Co kdyby to byli převlečení Salvadorci?

Posledních padesát dnů jsem začal na výpravě za zvířaty v provincii Los Llanos. Měl jsem štěstí na průvodce. Tony měl skvělou angličtinu a perfektně znal ptáky i zvířata. Mnohé jeho znalosti byly vykoupeny jizvami po těle. Na koních a na korbě náklaďáku jsme objeli laguny plné pestrobarevných ptáků. Na kapybaří maso jsme lovili piraně, které se po něm vrhaly jak divé. Viděli jsme stovky malých želviček a kolem loďky skákali sladkovodní růžoví delfíni.

Jednou jsme v plné rychlosti zastavili a Tony nechal auto půl kilometru couvat. Pootevřel dveře a dal nám znamení, ať jsme potichu. V předklonu jsme za ním běželi přes pole. Když jsme doběhli na konec, dva metry od nás stál obří mravenečník. Byli jsme po větru a krčili se mezi keři, tak o nás nevěděl. Něco se vedle něj pohnulo a my spatřili mládě. Neuvěřitelné! Když si nás všiml, začal utíkat. Jeho obří nos a ocas se nekoordinovaně klátily a vypadaly jako pátá a šestá noha. Jakoby běžel mimozemšťan.

Důvěrně jsem se tam seznámil s kajmany. Byli všude. Krokodýli žeroucí ryby. Před člověkem utíkají. Mockrát jsem je chtěl na břehu chytit. Dotknout se jich. Bez šance. Kdykoliv jsem se k nim na pár metrů přiblížil, vrhli se do vody. Pozoroval jsem skupinu kapybar s mláďaty, která se přišla napít do jezera plného kajmanů. Kajmani k nim připluli, prohlédli si je a zase odpluli. A já jsem pochopil, proč jsme v Guyaně mohli lézt do řeky nedaleko slunících se kajmanů.

Naše plavby v loďkách připomínaly scény z dobrodružných filmů. Hrdinové plují středem amazonské řeky a s obavami sledují břehy plné krokodýlů, kteří lezou do vody. A divák má mrazení v zádech. Až tady mi došlo, proč do té řeky lezou. Není to proto, aby se dostali k hrdinům. Naopak. Bojí se jich. Toho, že přistanou u břehu a oddělí je od řeky. Lezou do vody, kde se mohou schovat. Potopit se na dno. Tam jsou v bezpečí.

Viděli jsme i pravé krokodýly. Leželi na břehu a tvářili se jako mrtví. Neutíkali. Tony se k jednomu přiblížil a natáhl ruku k jeho nosu. Prásk, ozvala se rána. Krokodýl se odrazil a vyskočil. Dvacet centimetrů dopředu a půl metru do výšky. Otevřel při tom tlamu a prudce ji zavřel v místě, kde byla ještě o vteřinu dřív Tonyho ruka. Tony stihnul uskočit a čelisti sklaply naprázdno. Jindy skočil do řeky a ze dna vytáhl želvu jakoby z nějakého prehistorického filmu. Po několika minutách klidu se osmělila a vytáhla hlavu do nevídané délky. Fotky z Los Llanos jsou v článku Nepřipravená Zátiší v Los Llanos.

Poslední večer jsme vyrazili na tancovačku. Pobrali jsme naparáděné slečny ze sousedních rančů a jeli mezi kovboje. Kapela hrála na zdejší tradiční nástroje: zvláštní mandolínu, zvláštní harfu, rumba koule a především cuatro - nástroj podobný ukulele. Tancoval se kovbojský tanec Joropo. Připomínal hospodské scény z filmových westernů. Dalo se to pochopit během pár vteřin a pak tam dokolečka poskakovat. A dělat při tom hrozně rychlé kroky. Moje tanečnice se jmenovala Carmen.

- "Co budeš pít?" zeptal se Tony, když zjistil, že nepiju pivo.
- "Rum s colou. Prodávají to tu?"
- "Já to koupím" odpověděl a řekl si o peníze. Dal jsem mu 100 Bolívarů (90 Kč). Vyhledal našeho řidiče a za čtvrt hodiny byli zpátky z návštěvy vesnické prodejny alkoholu. Za moje peníze koupili tři litry rumu, propašovali je na zábavu a následující hodinu z toho napájeli půlku zdejších kovbojů.

Součástí zábavy byla i 'piňata'. Ze stropu visel kartonový kufr a pod ním se střídaly děti s baseballovou pálkou, kterou se ho snažily rozbít. Na zem se pak vysypaly bonbóny a děti se na ně vrhly. Když večer pokročil a děti šly spát, zavěsili pod strop jiný kufr. U pálky se střídali kovboji a aby to měli těžší, zavázali jim oči a roztočili je. Kufr ještě před údery zvedali, takže chvíli trvalo, než ho někdo trefil. Pak ho ale několika údery rozmetal na kusy a na zem se vysypaly kondomy a různé předměty pro dospělé. Carmen zvedla kovový model penisu, zastrčila si ho do výstřihu jako dekoraci a šli jsme tancovat dál.

Po cestě ze zábavy jsme prolétli hlubokou kaluží a voda se rozstříkla na všechny strany.
- "Viva Chávez!" vykřikl Tony a celé auto vybuchlo smíchy. Cháveze už totiž bylo moc. Všude. Na každém nároží, na každé zdi. V Česku jsou nejpoužívanějšími předvolebními poutači billboardy. Ve Venezuele jsou to malby na zdech. Na rozdíl od billboardů po volbách nemizí, ale dál je připomínají. Byly právě tři týdny před volbami a nové malby se prolínaly s těmi půl roku starými. Tehdy zvítězil Chávez. Velký rozdíl v malbách ale nebyl. Nezasvěcenému by se mohlo zdát, že Chávez obživl a opět kandiduje. Jeho jméno bylo všude.

Vládnoucí strana nepromarnila jedinou příležitost, jak lidem připomenout, že Madura vybral za svého nástupce sám Chávez. Volební slogany to dokreslovaly: 'Chávez por siempre, Maduro presidente' (Navždy s Chávezem, Maduro prezidentem), 'Chávez y Maduro, desde mi corazón' (Chávez a Maduro, z mého srdce) a 'Con Chávez y Maduro, el pueblo está seguro' (S Chávezem a Madurem jsou lidé v bezpečí). Poslední heslo bylo docela vtipné, protože právě za Cháveze se ve Venezuele zněkolikanásobil počet vražd a v přepočtu na počet obyvatel dosáhl čtvrtého místa na světě.

Během Chávezovy vlády si nevýrazného Madura nikdo nevšímal. To bylo třeba změnit. Na smutečních shromážděních po Chávezově smrti lidem organizátoři vtloukali do hlavy Madurovo jméno. Protiprávně ho jmenovali dočasným prezidentem, kterým se podle zákona měl stát předseda parlamentu. Maduro pak byl vidět všude. I slyšet. Na každém rohu číhalo nebezpečí imperialismu. I tu rakovinu Chávezovi určitě naočkovala CIA. Začátkem kampaně tak v předvolebních průzkumech pohodlně vedl 58%:40%.

Z Los Llanos jsem se vrátil do venezuelského adrenalinového centra Méridy a chtěl nějakou adrenalinovou aktivitu absolvovat. Všechny měly bohužel něco do činění s výškou. Snil jsem o paraglidingu, ale moje závratě byly zásadně proti. Rozhodl jsem se tedy pro canyoning - slézání kaňonem zdejší říčky. Dali nám neoprén, sedák s karabinami, ochrannou přilbu a poslali nás do vody. Sestoupili jsme vždycky k nějakému vodopádu, jeho středem nám spustili lano a my jsme po něm lezli dolů. Bylo to super.

Když jste vlezli do vodopádu, ze všech stran se na vás hrnula voda. Házela vám s tělem sem a tam a měli jste jí plný obličej, takže jste nemohli popadnout dech. Snažili jste se co nejdřív dostat dolů, abyste z toho byli venku. Hned u druhého vodopádu nám dali vybrat, zda chceme slanit vnitřkem vodopádu nebo po skále vedle něj. Vodopád jsme si vybrali jen dva. Jeden odvážný kluk a já. Ne proto, že bych byl taky odvážný. Se svými závratěmi bych ale z té výšky po holé skále slézt nedokázal. Když mi však hlavu, oči, pusu i celé tělo zalívaly proudy vody, na žádné závratě nebyl prostor ani čas.

Na Wikipedii se dočtete: 'Blesk je silný přírodní elektrostatický výboj, produkovaný během bouřky. Rychle zahřívá okolní vzduch, který díky expanzi produkuje charakteristický zvuk hromu.' Nebo taky ne. Existuje i blýskání bez bouřek a hromů. Tento přírodní fenomén se vyskytuje na jezeře Maracaibo. A právě to bylo mým dalším cílem. Nad jezerem se třista nocí v roce intenzivně blýská. Bez jakéhokoliv zvukového doprovodu.

Zatím to nikdo uspokojivě nevysvětlil. Vědci se domnívají, že to může být způsobeno střetem teplých a studených proudů vzduchu, uranem v nedalekých horách, nebo ropnými nalezišti na jezeře. Při blýskání vzniká troposferický ozón a toto místo je jeho největším generátorem na Zemi. Naše chatka stála na kůlech přímo na jezeře a zažili jsme tam překrásný západ slunce. V noci se blýskalo, ale docela daleko a nedalo se to srovnat s krásnými fotkami tohoto úkazu na internetu. Víc nás tak nadchli pelikáni, sedávající na kůlech okolo nás.

- "Co to je?" zeptal jsem se na zpáteční cestě, když jsme v jedné horské vesnici zahlédli frontu lidí. Padesát metrů, sto metrů dlouhou.
- "Předvolební guláš" odpověděl Američan Gert, který ve Venezuele už několik let žije. "Vláda před volbami do zvláštních obchodů dodává hrozně levné potraviny, aby ji lidé opět volili. Pouze před volbami." Hrozně levné potraviny? Měl jsem chuť postavit se do fronty. Nakonec jsem nakoupil v normálním obchodě: litr mléka 5 Kč, špagety 7 Kč, kečup Heinz 8 Kč. Bez čekání. V obchodě jsem byl sám. Všichni ostatní byli venku. Ve frontě.

Přes hory jsem pokračoval do Trujilla, města s nejvyšší sochou pany Marie na světě. Po schodišti uvnitř tohoto železobetonového monstra můžete vystoupat až do hlavy a jejíma očima se podívat na svět venku. Uprostřed každého oka má patnácticentimetrovou díru, kterou je vidět ven. Závratě jsem zvládl až když mi došlo, že těmi dírkami nemůžu vypadnout ven. Socha je vysoká 46.7 m a je tak nejvyšší sochou na obou amerických kontinentech. Při tom je jen o půl metru vyšší, než americká socha svobody. Kdyby ji nepostavili už v roce 1983, řekl bych, že to musela být další Chávezova protiamerická schválnost.

Chávez se v posledních letech svého života nominoval do role hlavního světového odpůrce 'amerického imperialismu'. Přátelil se s každým, koho neměly USA rády. S Iránským prezidentem Ahmadinežádem, libyjským Kaddáfím a dokonce i běloruským Lukašenkem. Spolupracoval se všemi socialisticky orientovanými zeměmi latinské Ameriky - Ekvádorem, Bolívií, Nikaraguou a v poslední době i Argentinou. Odpouštěl jim státní dluhy a dodával levnou ropu.

Jeho největším přítelem a vzorem byl ale Fidel Castro a jeho komunistická Kuba. Od roku 2005 dodává Venezuela Kubě devadesát tisíc barelů dotované ropy denně. Polovinu z toho kubánský režim přeprodává na světových trzích a získává tak finance na svou další existenci. Do Venezuely za to posílá desetitisíce kubánských lékařů a sportovních, kulturních, vojenských a politických poradců.

A o to v těchto volbách šlo. V případě Madurova vítězství by země pokračovala v budování socialismu a zatímco Venezuelané by díky nefungujícímu hospodářství a vysoké inflaci ještě více chudli, jejich vláda by dál dotovala spřátelené socialistické státy. Jak se ale udržet u moci po ztrátě takového velikána, jako byl Chávez? Mne napadlo jen jedno řešení: Přitvrdit režim!

Levostředový Capriles chtěl naproti tomu zavést sociálně orientovaný tržní systém po vzoru Brazílie. Dotace socialistickým vládám by ihned ukončil. Řekl, že kubánským lékařům v zemi nabídne venezuelské občanství. Vojenské a politické poradce ale spakuje a pošle hopem zpátky na Kubu.

Maduro v reakci na to prohlásil, že chce Capriles Kubánce pronásledovat, jako Hitler pronásledoval židy. Caprilesovi židovští prarodiče při tom jen se štěstím přežili nacistický holokaust. Jejich rodiče už ne. Maduro ještě dodal, že je Capriles buržoazní princátko a protože není ve svých 40 letech ženatý, je očividně homosexuál. Ten mu odpověděl, že má rád ženy, ale nedokáže si vybrat. A že má Maduro tak hnusnou manželku, že by s ní nikdo jiný být nechtěl. Prostě takové standardní předvolební kočkování.

- "Venezuela nepotřebuje nepřátelství a nenávist. Venezuela nepotřebuje rozdělené rodiny. Venezuela nepotřebuje rudé a bílé." Seděl jsem ve venezuelské národní katedrále, byla velikonoční neděle a právě probíhala velikonoční mše. Kněz zmínil rozdělení společnosti na rudé (příznivce Madura) a bílé (příznivce Caprilese) a pokračoval: "Venezuela potřebuje spolupráci. Potřebuje, aby lidé táhli za jeden provaz." Hodil by se jim tu někdo, kdo chce národ spojovat a ne ho rozdělovat. Napadlo mne půjčit jim na chvíli Miloše Zemana ...

Katedrála vypadá jako kříženec obřího koncertního sálu a kosmické lodě. Stojí na kraji džungle, 25 km od města Guanare. Na tomto místě se kdysi několikrát zjevila pana Marie a přesvědčila zdejší indiány k přijetí křesťanství. Ve venezuelském spirituálním centru Guanare jsem se zdržel několik dnů a pak přes vesničky západní Venezuely pokračoval do svého oblíbeného města Cora. Tam jsem strávil závěrečné dny volební kampaně.

Volební hesla okupovala každý roh. Capriles měl dvě. 'Hay un Camino' (Existuje cesta) mluvilo o cestě svobody, naděje a pokroku. 'Venezuela somos todos' (Venezuela jsme všichni) pak připomínalo, že Venezuela nejsou jen Chávisté a že je tu stále ještě demokracie. Maduro kontroval heslem 'Todos somos Chávez' (Všichni jsme Chávez) a při svých projevech používal Chávezovo jméno tolikrát, že mu to lidé začali počítat. Přirovnával Cháveze k Ježíši Kristovi a prohlašoval se za jeho syna. Nakonec se vytasil s tím, že se mu v noci ve snu zjevil Chávez v těle ptáčka a gratuloval mu, že slavně ve volbách zvítězí. Moc mne proto mrzelo, že jsem Madurův předvolební mítink v Coru nestihl. Chtěl jsem si ty Chávezy sám spočítat.

Zúčastnil jsem se ale mítinku Caprilese i jeho jízdy městem (je to ten v modré košili na autě za mnou). Ulice byly narvané k prasknutí a nadšení lidí bylo nakažlivé. Mluvili o tom, jak dal Capriles v provincii Miranda do pořádku upadající školství a jak se to tam mění k lepšímu. Teď by chtěli, aby dal do pořádku Venezuelu.
- "Nevěřili jsme, že půjde tento režim změnit. Když jsme ale viděli sto tisíc aplaudujících lidí na Caprilesově mítinku v Caracasu, dalo nám to naději. Madurovi tam příznivce museli vozit autobusy z venkova. A podle posledního průzkumu už Capriles Madura předstihl. Teď už mu nepomůže ani ten jeho ptáček!"

V Coru jsem si každý večer zašel do zmrzlinárny El Sol na nejlepší zmrzlinu světa. Když kampaň skončila, přesunul jsem se do svého venezuelského cíle - vesnice Adícora na poloostrově Paraguaná. Těsně před volbami mi ale došla hotovost. Potřeboval jsem do Kolumbie k bankomatu. Přes Coro, Maracaibo a San Cristóbal jsem se vydal do kolumbijského hraničního města Cucuty.

Ve Venezuele můžete žít neskutečně levně. Když nikdy nepoužijete bankomat. Peníze musíte vyzvednout v zahraničí a směnit je na černém trhu. Místo oficiálních 6.30 Bolívaru tam dostanete 22 Bolívarů za dolar. Jenže tomu měl být konec. V případě Caprilesova vítězství by Bolívar skokově posílil. Nefungující systém chtěl otevřít trhu a oficiální kurz sblížit s černým.

Proto jsem potřeboval vyměnit peníze ještě před volbami. Zastavila mne ale uzavřená hranice, armáda a policie. S místním převaděčem jsem zkoušel přejít po pašerácké pěšině, ale neprošlo to. "Nedá se nic dělat, Venezuela se mi prodraží" řekl jsem si a den před volbami se ubytoval v San Cristóbalu.

Volební kampaň byla festivalem nerovnosti. V celém jejím průběhu využíval Maduro veškeré vládní zdroje. Měl k dispozici peníze, dopravu i prakticky neomezené zapojení vládních zaměstnanců. Na obrazovkách státní televize strávil 65 hodin. Capriles tam dostal prostor 23 minut. V den voleb, kdy už byla předvolební agitace zakázána, přenášely všechny televizní i rozhlasové stanice burcující Madurův projev.

K dohledu na demokratický průběh voleb nedostaly povolení žádné nezávislé mezinárodní organizace. Místo toho vláda pozvala zástupce spřátelených socialistických stran, předvedla jim fungování volebních přístrojů a společně navštívili několik vybraných volebních okrsků.

Samotný den voleb proběhl klidně. Hlasovalo se u elektronických volebních automatů, které vytiskly volební lístek se jménem zvoleného kandidáta a ten lidé vhodili do urny. Prst při tom museli namočit do fialové barvy, označující, že už odvolili. Parky byly odpoledne plné usmívajících se lidí s fialovými prsty.

Po uzavření volebních místností jsem se vrhl k internetu a hledal jakékoliv novinky. Capriles komentoval dění na svém twitter účtu. Jak mu od opozičních zástupců chodily zprávy o sečtených hlasech v jednotlivých okrscích, jeho nadšení rostlo. Podle všeho se měl stát novým venezuelským prezidentem. Sčítání hlasů ale trvalo podezřele dlouho a tak ještě před vyhlášením výsledků vyslovil pochybnost o regulérnosti voleb.

Byla neděle večer, 14.4.2013. Napjatě jsme sledovali hotelovou televizi. Vážně se tvářící předsedkyně volební komise kráčela k mikrofonu. Na spodu obrazovky svítil nápis. Nebylo tam žádné 'ELECCIONES 2013' (Volby 2013), ale 'DEMOCRACIA 2013' (Demokracie 2013). Zvláštní. Jakoby se ve skutečnosti o žádnou demokracii nejednalo. Předsedkyně řekla, že se voleb zúčastnilo 79.7% registrovaných voličů. Zdůraznila, že jsou výsledky platné. A nezvratné. Nakonec dodala, že zvítězil Maduro s 50.6% hlasů před Caprilesem s 49.1% hlasů.

Tak se mi Venezuela neprodraží. Přece jen se kubánští poradci něco naučili. Ale tohle si lidé nenechají líbit. Nenechal si to líbit především Capriles a ještě v noci vznesl požadavek na přepočítání hlasů. Maduro se zasmál, řekl, že hlasy klidně přepočítají, a šel i se svým ptáčkem slavit vítězství.

Pondělí

Druhý den ráno jsem zajel do Kolumbie a na hranici si vyměnil peníze. Cestou jsem se připletl k demonstraci Caprilesových příznivců, požadujících přepočítání hlasů. Lidé troubili na umělohmotné trubky a paličkami bouchali na kuchyňské hrnce. Žádné vášně, žádné hádky. Takové smutné shromáždění.

Ze San Cristóbalu jsem se chtěl přes Maracaibo vrátit do Adícory. Na autobusovém nádraží se ale něco dělo. Bylo plné lidí. Na podporu požadavku na přepočítání hlasů přerušily všechny velké autobusové společnosti svůj provoz. Žádné autobusy odtud dnes nepojedou. Nikam. Dnes, zítra, až do odvolání. Našel jsem si nocleh a vrhl se na zprávy. Události nabíraly na obrátkách.

Capriles podal oficiální stížnost na výsledky, podle kterých zvítězil Maduro o 273 tisíc hlasů. Podle sčítání hlasů, provedeného Caprilesovým volebním štábem, zvítězil naopak Capriles o více než 300 tisíc hlasů. Ve své stížnosti tedy požádal o ruční přepočítání všech hlasů. K žádosti připravoval podrobný seznam více než 3200 porušení volebního zákona a nesrovnalostí:
- v 286 volebních okrscích byli opoziční členové volebních komisí před závěrečným sčítáním hlasů donuceni opustit místnost, často pod namířenou zbraní,
- přes 600 tisíc zaregistrovaných voličů na volebních listinách bylo ve skutečnosti mrtvých,
- více než 500 tisícům Venezuelanů, žijícím v zahraničí, nebyla protiprávně umožněna voličská registrace,
- přes 370 tisíc volebních lístků bylo označeno jako neplatných,
- přes 3500 volebních přístrojů bylo poškozeno,
- na 1200 volebních místech zaznamenal Maduro několikanásobně vyšší počet hlasů, než před půl rokem mnohem populárnější Chávez.

Capriles požádal, aby bylo odloženo jmenování vítěze voleb prezidentem, plánované na čtvrtek. Měl také informace, že ústřední volební komise po obdržení čísel ze všech okrsků část výsledků anulovala a vyžádala si nová čísla. Proto byly konečné výsledky vyhlášeny tak pozdě. Že by to počítali tak dlouho, až to konečně vyjde?

Maduro se mu vysmál. Vlastně ne všemu. Zrušil své plánované čtvrteční jmenování prezidentem. Proč čekat tři dny? V narychlo připravené ceremonii se nechal prezidentem jmenovat hned. Předsedkyně volební komise při ní označila Venezuelu za 'vzor demokracie'. Svůj noční souhlas s přepočtem hlasů Maduro zrušil a bedny s hlasy nechal přemístit pod ochranu armády.

Po celé Venezuele začali lidé protestovat. Formou shromáždění, pochodů a boucháním na kuchyňské hrnce. Tento zvuk se v následujících dnech linul městy každý večer. V Caracasu se demonstrantům do cesty postavila policie a rozehnala je slzným plynem a gumovými projektily. Capriles vyzval svoje příznivce k pokojným protestům a na středu svolal do Caracasu velkou demonstraci na podporu požadavku přepočítání všech hlasů. Ještě večer se objevily zprávy o 7 mrtvých, 61 zraněných a 135 zatčených demonstrantech.

Úterý

Hned ráno se Maduro objevil v televizi. Smutným hlasem litoval sedmi mrtvých. Pak se zamračil. Ale on to tak nenechá! Demonstranti budou dopadeni a potrestáni! Nějak jsem tomu nerozuměl. Došlo mi to až z dalšího vysílání. Demonstranti prý při včerejším pochodu zaútočili na kanceláře socialistické strany a na nemocnice. Zabili při tom sedm lidí. Musel jsem si vzpomenout na kubánské politické poradce. A na komunistickou propagandu před revolucí u nás.

Lidé se ale prý nemusí bát. Maduro je ochrání. Zatím ukazoval svou vlídnou tvář. S tím je konec. Od této chvíle bude vládnout tvrdou rukou. Proti zítřejší demonstraci tvrdě zakročí.
- "Nenechám tě pochodovat Caracasem a zaplnit ulice krví a smrtí!" vzkázal Caprilesovi. "Ale lidé jsou moudří. Sami teď vidí, jak by to vypadalo, kdybys vyhrál Ty." Nakonec se otočil zpátky k občanům: "Vraťte se do práce a zabraňte sabotážím. Oni jsou destrukce a smrt. My jsme láska a budoucnost této země." Amen.

Co měl Capriles dělat? Kdyby zítra přišli lidé demonstrovat, Maduro by do nich nechal střílet. Capriles tedy tu velkou plánovanou demonstraci odvolal. A od násilí se distancoval. Pokud někde došlo k násilí, museli je způsobit najatí provokatéři. Požadavku na přepočítání hlasů se ale nevzdal:
- "Dokud nebudou přepočteny všechny hlasy, má Venezuela nelegitimního prezidenta. Ať to ví celý svět."

- "Caprilesi, ty fašisto!" vzkázal mu předseda parlamentu. "Osobně se zasadím o to, abys zaplatil za škody, co způsobuješ naší zemi a lidu!" Pak vyhlásil, že v parlamentu neumožní vystupovat těm poslancům, kteří neuznají Madura prezidentem. Opoziční poslanci byli zbaveni předsednictví ve výborech a někteří byli napadeni Chávisty.

Autobusy stále nejezdily, ale několik podnikavců vypravilo soukromé minibusy za dvojnásobné ceny a já se tak večer dostal do Maracaiba. Spal jsem na betonové lavičce na nádraží, ale zprávy jsem sledoval i v noci na mobilu.

Na internetu se objevily podezřelé fotografie třídění a likvidace volebních lístků v zapadlých uličkách měst. Ozvali se také příbuzní sedmi pondělních obětí. Šest z nich prohlásilo, že byli jejich blízcí oběťmi 'normální' loupežné kriminality a jejich úmrtí neměla s protesty nic společného. Sedmý řekl, že šel jeho syn protestovat proti Madurovi a byl zabit, když zahájila policie střelbu projektily. Ve státní televizi o tom ale nikdo nic neříkal.

Středa

- "Ve Venezuele se volební lístky ručně nepočítají. Kdo něco takového požaduje, podněcuje tak k násilí na ulicích. A měl by za to nést odpovědnost" prohlásila předsedkyně nejvyššího soudu. Socialistický parlament přijal usnesení, ve kterém požaduje vyšetření 'násilných a nedemokratických aktivit skupiny fašistů', vedených Caprilesem a jeho volebním týmem. Zároveň vyzvali ke konfiskaci majetku a zmrazení bankovních účtů všech členů této skupiny.

Maduro oznámil, že pondělní demonstrace byly začátkem pokusu o státní převrat. Díky občanům Venezuely a ozbrojeným složkám se puči podařilo zabránit. Okamžitě prý svolal protipučistický výbor. Varoval, že se bude opozice určitě dál snažit o destabilizaci. Vyzval národ k jednotě a izolaci těch, co puč připravili, i těch, co jej podporují. Caprilesovi nakonec vzkázal:
- "A Ty, mistře žlutý, jsi porušil ústavu a zákon. Budeš se zodpovídat, protože jsi zodpovědný za ty mrtvé. Jsi fašista a vrah!"

- "Protože nebyl Capriles u voličů oblíbený, rozhodl se 'zaútočit na venezuelský lid'" řekla k tomu nejvyšší státní zástupkyně. Média pak o protestech informovala jako o krvavých bojích, vyvolaných Caprilesem, který neunesl svou volební porážku. Dál pak uváděla gratulace, které Maduro dostal ze zahraničí. Svá blahopřání už poslali představitelé Ekvádoru, Bolívie, Nikaraguy, Argentiny, Kuby, Ruska, Číny a několika dalších.

USA odmítly volební výsledky až do přepočítání hlasů uznat. Tím ovšem Madurovi nahrály:
- "Přestaňte se plést do našich věcí! Intervencí bylo dost. Nepotřebujeme vaše uznání. Chceme být svobodní a budeme svobodní! S vámi nebo bez vás." Poté USA obvinil z financování všech násilností a z odpovědnosti za výpadky elektřiny v zemi.

Ta rétorika mi byla povědomá. Vzpomněl jsem si na severní Koreu. Tam za všechny hladomory a nedostatky taky můžou USA. V poledne jsem se dostal do Cora a odpoledne se vrátit do Adícory. Napjatě jsem sledoval další vývoj.

Maduro řekl, že Caprilese coby guvernéra provincie Miranda neuznává. Ten mu vzkázal, že o guvernérovi Mirandy naštěstí nerozhoduje Maduro, ale voliči. Během odpoledne se před Caprilesovou rezidencí shromáždili lidé a vykřikovali, že je fašista a vrah. Večer měly místní televizní stanice vysílat Caprilesovu tiskovou konferenci. Vysílání ale přerušil Maduro a z obrazovky hřímal na diváky:
- "Rozhodněte se, s kým jste! S touto zemí, jejím lidem a mírem, anebo s fašisty?"

Čtvrtek

Noviny zveřejnily dopis občanky z provincie Miranda, požadující Caprilesovo odvolání z funkce guvernéra. Ve zprávách se objevily informace o vydaných zatykačích na Caprilese a druhého vůdce opozice Lopéze. Ministryně vězeňství Caprilesovi vzkázala, že pro něj má připravenou celu:
- "Buď rád, že je hezčí, než cely v minulosti. Uvidíme, zda se nám tam z Tebe podaří dostat fašistické myšlenky."

Víc už jsem vidět nepotřeboval. Co bude dál jsem si dokázal představit. V Adícoře jsem zůstal ještě dva týdny. Pak jsem si odskočil do kolumbijské Santa Marty, kam mi poštou přišel starý fotoaparát, a zase se do Adícory vrátil. Strávil jsem tu i 9. května 2013, den číslo 1250 mé cesty kolem světa. A ještě dlouho po tom. Ale o tom zase jindy.

Večer se v peruánské Limě konal summit představitelů jihoamerických zemí. V noci pak venezuelský ústřední volební výbor oznámil, že přepočítání hlasů provede. Capriles se radoval a vyzval svoje příznivce k ukončení protestů:
- "Místo každovečerního bubnování na hrnce si pusťte nějakou pěknou hudbu. Nejlépe Salsu. A oslavujte. Je to i vaše vítězství."
O několik hodin později pak v Caracasu za účasti většiny jihoamerických prezidentů proběhla slavnostní Madurova inaugurace. Bez jakýchkoliv incidentů. Celá země přece slavila. Všem hostům tak předvedl, že má situaci pod kontrolou.

Levicově smýšlející lidé se po celém světě radovali. Že revoluce zase jednou zvítězila. Že si ji lidé v demokratických volbách sami vybrali. Že USA dostaly facku. A začali snít o tom, že v jejich zemi, jednou, v budoucnu, někdo revoluci provede taky. Že svrhne kapitalisty. A začne budovat lepší, spravedlivější společnost. Tak jako ve Venezuele.

Za týden se ukázalo, že žádné skutečné přepočítání hlasů nebude. Capriles začal být zase pronásledován a opoziční poslanci byli inzultováni přímo v parlamentu. Policie pochytala studenty, podporující Caprilese, zavřela je v kasárnách, svlékla do naha a zmlátila je. Vedoucí státních úřadů a podniků začali mezi svými zaměstnanci vyhledávat příznivce Caprilese a propouštět je. I na základě fotek a komentářů ze sociálních sítí.

Nejvyšší soud později zamítl Caprilesovu stížnost proti výsledkům voleb a udělil mu pokutu 1700 USD, protože byla taková stížnost 'nezdvořilá'. Zároveň dal pokyn nejvyššímu státnímu zástupci, aby začal Caprilese za podání stížnosti vyšetřovat. Policie zabavila počítače a dokumenty z Caprilesovy kanceláře a Maduro požádal o prošetření možnosti odvolat Caprilese z funkce guvernéra z důvodu absence. Kandidoval přece na prezidenta, tak v době kampaně určitě nepracoval.

Když začal Chávez před lety zavádět socialismus, zdůrazňoval, že bude jiný. Jiný než sovětský. Jiný než čínský. Demokratický. Socialismus 21. století. Socialismus, který si lidé zvolí. Kdyby se jim nelíbil, ve svobodných volbách si vyberou jinak ...

Kubánský prezident Raul Castro nazval Madurovo vítězství 'transcendentním'. Maduro nakonec radostně prohlásil, že byl puč definitivně zlikvidován. A já jsem se nemohl zbavit pocitu, že puč právě úspěšně proběhl.