Konečně v Mexiku. Těch devadesát dnů v USA mne vyčerpalo. Fyzicky i finančně. Přestože mne cesta divočinou vlastně nic nestála, pořízení vybavení a zásob a hlavně pobyt v civilizaci před a po PCT vyšly draze. Tady si najdu nějaké levné místo u moře, zabydlím se tam a dám se do pořádku. Před odjezdem z New Yorku jsem si za poslední dolary koupil nový notebook, tak si tam všechno nainstaluju a zkopíruju z toho rozbitého.

Sedím v předposlední řadě autobusu, mířícího do Acapulca na pobřeží Tichého oceánu. Z okna pozoruju letící krajinu. Zpátky v latinské Americe. Mám z toho hřejivý pocit u srdce. Latinská Amerika je krásná a docela levná. I když trochu nebezpečná. Autobus zpomalil a zastavil u kraje silnice. Jen tak, v přírodě mezi kopci. Že by porucha? Otevřely se přední dveře. A do autobusu vylezli tři maskovaní muži s šátky přes obličej. V rukách drží čepice, strkají je cestujícím před obličej a ti jim do nich dávají peníze. Do prdele! Banditi!

Co teď? Zrovna včera jsem si z bankomatu vybral poslední peníze. Musím za ně přežít příští měsíc. O ty nemůžu přijít. Jeden z banditů došel až ke mně a strčil mi čepici před obličej.
- "No (Ne)". Zavrtěl jsem hlavou. Třeba mne nezastřelí. Pistoli ani nemá v ruce. Bude ji muset vyndat. Vytřeštil na mne oči. Znovu mi zatřásl čepicí před obličejem. Znovu jsem zavrtěl hlavou. Nechápavě se na mne podíval. Pak se otočil a vrátil se dopředu. Takhle snadno mi to přece neprojde.

Bandité vystoupili i s řidičem a stewardem. Nechtějí je popravit? Za to, že jeden cestující nezaplatil? Nahrnuli jsme se k oknům na pravé straně autobusu a pozorovali, co se bude dít. Bandité měli kanystr a hadičku na přečerpání. Chtěli, aby jim řidič otevřel nádrž. Vezmou nám benzín, abychom nemohli odjet. Pak se vrátí a seberou nám věci. Řidič s nimi diskutoval. Kolem normálně jezdila auta. Snad si nás někdo všimne a zavolá policii. Po chvilce diskuze řidič nádrž zase zavřel, potřásl si s bandity rukama a vrátil se do autobusu. Zavřel dveře, nastartoval motor a jeli jsme pryč. Nechápal jsem, co se děje. A co ty ukradené peníze?

- "Co to bylo?" zeptal jsem se spolucestujících. "Banditi?"
- "Kdepak banditi. Studenti!"
- "Proč měli šátky přes obličej? A proč přepadávají autobusy? Vždyť vám sebrali peníze!"
- "Je to taková forma občanské neposlušnosti" vysvětlili mi. Peníze, co jim dávali do čepic, byly dary na podporu protestů studentského hnutí. Studenti po celé zemi vedou válku proti politickému establishmentu. Válku proti policii. A zejména v této části Mexika. Ve státě Guerrero. Tady se to stalo. "Slyšel jsi už někde číslo 43?" zeptali se mne. Víc nemuseli povídat. Už jsem byl doma.

Po příletu z USA jsem se nechtěl zdržovat v hlavním městě Mexico City a odjel jsem do několik hodin vzdáleného městečka v horách Taxca. Nachází se v úžasné skalní scenerii mezi několika kopci a je tvořeno strmými úzkými uličkami v prudkém svahu, takže chůze po městě připomíná chůzi po horách. Je tu několik překrásných kostelů a nad městem se tyčí obří socha Ježíše a-la Rio de Janeiro. Ubytoval jsem se v nejlevnějším hotelu a vrhl se na to, co mi v posledních měsících nejvíc chybělo - na jídlo.

V USA jsem si jenom vařil věci ze sáčků a jedl nejlevnější hamburgery v McDonaldu. V Mexiku jsem si mohl dovolit i něco normálního. Při mém pochodu po PCT mi nejvíc chyběly dvě věci, které si v divočině nemůžete dopřát - maso a ovoce. Teď jsem si to vynahradil. Našel jsem obchůdek, kde grilovali kuřata se zeleninou, a každý den si tam kupoval oběd i večeři. Na tržišti pak prodávali hrozně levné mandarinky, tak jsem si tam každý den taky kilo kupoval. Kuře s mandarinkami se sice někomu nemusí zdát jako ideální kombinace, ale můj organismus určitě věděl nejlíp, co mu chybí.

V Taxcu jsem se taky pustil do instalace nového notebooku. Nějakým zázrakem dal Dell svému nejlevnějšímu modelu na trhu (200 dolarů) přesně ty vlastnosti, které jsem u nového notebooku hledal. Úzké tělo, nízkou váhu (2 kg), širokoúhlý 15.6" displej s malým rozlišením (1366 x 768), nejpomalejší Celeron procesor (takže nepotřebuje větrák) nejnovější generace (takže je několikrát rychlejší, než můj starý notebook), 500 GB harddisk, legální Windows a jako třešničku voděvzdornou klávesnici. A taky to, co už na mém starém přístroji prakticky nefungovalo: Wi-Fi a napájení.

Po zapnutí mne polekaly kostičky systému Windows 8.1, ale naštěstí se z nich pomocí Classic Shellu dal udělat normálně vypadající a fungující systém. Zatímco na mém starém notebooku byly thajským prodejcem předinstalovány programy v hodnotě desítek tisíc, na novém notebooku jsem žádný nelegální software nechtěl. Začal jsem se probírat nejlepšími freeware programy a plocha se mi začala plnit.

Chrome, Firefox, Opera a Explorer na surfování, Skype na komunikaci, HTT Website Copier na zálohování stránek a prastará freeware verze Servant Salamandera na práci se soubory. Microsoft Office nahradil Libre Office, ale kvalit toho původního nedosáhl. Napsané články jsem tak z Psiona do PC musel začít převádět ve výborném textovém editoru EditPad Lite, který umí měnit znakové sady včetně češtiny. FastStone Image Viewer a Gimp 2 s Paint.NETem na úpravu fotek, jedinečný Calibre Ebook Management na čtení knížek, antivir AVG a několik šikovných utilit. Pochopitelně Google Earth, který mne provázel po celém světě, a nejlepší mapu hvězdné oblohy Stellarium. S touto výbavou jsem zase mohl začít fungovat.

Otevřel jsem iDnes, abych si přečetl, co je v Česku nového. Místo iDnes se otevřela stránka s jedoucím autem a místností zazněla reklamní hudba. Lekl jsem se, že mám zavirovaný počítač, přestože jsem právě všechno čerstvě nainstaloval. Pak jsem si všiml tlačítka 'Pokračovat na iDnes'. Ne, díky, pokračovat na iDnes nechci. Vzpomněl jsem si, jak jsem jednou v noci na hostelu v Panamě surfoval na svém starém notebooku. V místnosti spalo dalších devět lidí a já si na iDnes do nových oken pootevíral asi deset článků, co jsem si chtěl přečíst. Najednou mi z počítače začala burácet muzika. Nevěděl jsem, z kterého okna, tak jsem je nazdařbůh zavíral. Muzika hrála dál. Spící lidé kolem se začali probouzet. OMFG!

Byla to reklama. Během několika minut jsem na internetu našel a nainstaloval rozšíření AdBlock a byl tak navždy uchráněn od podobných nepříjemných překvapení. Už žádná vyskakující okna, přesměrování na reklamní stránky, žádné samospustitelné reklamy se zvukem. A tady, na novém počítači jsem na to úplně zapomněl. Byla jen moje blbost lézt na iDnes bez adBlocku. O pár minut později jsem měl tento nepostradatelný prográmek nainstalovaný i na novém notebooku. Konečně hotovo.

V Taxcu jsem strávil i mexický svátek 'Den mrtvých', zařazený UNESCem mezi nehmotné kulturní památky lidstva. V ulicích jsem potkával lidi s úžasně namalovanými obličeji. Měli je úplně bílé a černou barvou na nich měli zdůrazněné linie lidské lebky, takže se podobali kostlivcům. Chtěl jsem mezi ně zapadnout a oblékl si svoje tričko s plastickou kresbou obživlé mrtvoly z Halloweenských nocí v Los Angeles. Ale dívali se na mne jako na blba. Malby na obličejích totiž neměli pro legraci, ale z úcty k zemřelým. Celé rodiny v těch dnech chodí na hřbitov a "povídají si" s mrtvými příbuznými. Takové významnější Dušičky.

Z Taxca jsem si odskočil do hlavního města Mexico city vyřídit něco na naší ambasádě. V metru mne překvapil rozzlobený skandující dav. Tisíce lidí. Jedno plné metro přijíždělo za druhým a valil se z nich nekonečný dav mladých lidí, skandujících čísla: "1, 2, 3 ... 43". Když dopočítali do 43, začali zase od začátku. Chovali se docela agresivně a u nás by už dávno zakročila policie. Ne tak v Mexiku. Policisté stáli opodál a netroufli si k davu se přiblížit. Lidé mi to vysvětlili.

O několik týdnů dříve se v mexickém městě Iguala nedaleko Taxca vypravila skupina studentů narušit výroční konferenci manželky tamního starosty. Na cestě je ale zastavila a pozatýkala místní policie. Od té doby už je nikdo neviděl. Jak z pozdějšího vyšetřování vyšlo najevo, policie je odvezla na policejní stanici a po té je předala jednomu ze zdejších drogových kartelů, jehož šéf byl bratrem starostovy manželky. Členové kartelu pak všech 43 zadržených studentů pozabíjeli a jejich ostatky spálili.

Po několika dnech se po studentech začali shánět rodiče a spolužáci a následující vyšetřování odhalilo onu strašlivou událost. Starosta s manželkou byli zatčeni na útěku a postaveni před soud. Ale fakt, že se v Mexiku něco takového mohlo stát, zahájil protesty studentů proti mexické vládě po celé zemi. Před mnoha školami jsem pak viděl obrovské bilboardy s fotografiemi všech 43 zabitých studentů.

Nic ale není černobílé. Studenti prý ve skutečnosti chtěli jet na nějakou demonstraci do hlavního města a na cestu si "vypůjčili" (= ukradli, unesli) několik autobusů místní hromadné dopravy. Do města Iguala jeli s plánem ukrást další autobusy, aby jich mohlo jet víc. Policisté je ale do města nepustili a později po jejich autobusech začali dokonce střílet. Spletli si je ale s fotbalisty místního fotbalového mužstva, které se vracelo ze zápasu. Při střelbě na autobus zastřelili řidiče, jednoho fotbalistu a paní v taxíku, co jel za autobusem. Zatčení studentů a jejich předání drogovému kartelu proběhlo až o několik hodin později, když se studenti pokoušeli dostat do města jinudy.

V latinské Americe má lidský život mnohem menší hodnotu, než jinde ve světě. Někoho jen tak zabít nepředstavuje problém ani pro zločince, ani pro policisty. Vždycky mne zarazí, když čtu o lidech, kteří plánují procestovat některou středoamerickou zemi na kole nebo pěšky. Jsou to kandidáti na příští oběti. Cestování autobusem je přece jen bezpečnější. Pokud po něm zrovna nestřílí policie.

Z Taxca jsem odjel do metropole Acapulca na pobřeží Tichého oceánu. Nechtěl jsem se tam zdržet, ale nemohl jsem si nechat ujít zdejší specialitu, skupinu skokanů ze skály 'La Quebrada'. Na kraji města se nad mořem tyčí do výšky útesy. Členové skupiny na tyto útesy před zraky obecenstva každý den lezou a z výšky 35 m po hlavě skáčou do 3 m hlubokého moře. Šílenost. Nějak jsem prošel kolem pokladny, aniž bych si všiml, že se tam platí vstupné, tak jsem mohl přispět přímo skokanům, po té co vylezli z vody.

Z Acapulca jsem pokračoval podél pobřeží na jih do přístavu Puerto Escondido. Bylo to městečko podle mého gusta. Relativně malé, takže se všude dalo dojít pěšky, s několika krásnými plážemi a s tou správnou infrastrukturou - velkou tržnicí a několika supermarkety. Tam jsem se rozhodl zakotvit a dát se do pořádku. Našel jsem si levné ubytování s wi-fi u moře, jídelnu, pár obchodů a začal se zabydlovat.

Během celého listopadu probíhal v Puerto Escondidu festival 'Fiestas de Noviembre' (Listopadové oslavy), kvůli kterému jsem tam jel. Příjezd do města jsem takticky naplánoval těsně před volbu Miss Bikini a byla to první akce, které jsem se tam zúčastnil. Tedy ne jako soutěžící, jen jako divák. I když moje chlupaté tělo v bikinách by přítomné Mexičanky bezpochyby zaujalo :-).

Těšil jsem se na klasickou přehlídku ženské krásy, ale jiný kraj je holt jiný mrav. Na pódium se postavila jedna obyčejná holka, jedna štíhlá odbarvená Švýcarka a několik Mexičanek, pravděpodobně profesionálních go go tanečnic. Alespoň podle chování. Promenádu v plavkách k velkému nadšení mexických mužů proměnily v soutěž - Kdo se dokáže svléknout vyzývavějším způsobem. Chudák Švýcarka neměla co svlékat, protože tam přišla jen v těch bikinách. Další disciplínu, tanec, pak pojaly způsobem, který měl co nejvíce rozpohybovat jednu, ehm vlastně dvě části jejich těla. Hubená Švýcarka se nechytla.

Puerto Escondido je taky světoznámá destinace surfařů. Lákadlem je především surfování barelem / tunelem, který vzniká při lámání obřích vln na pláži Zicatella. Dalším bodem mého programu tak byla mezinárodní soutěž surfařů. Opět jen jako divák. Nenechte se zmást fotkou. A zase jsem byl trochu zklamán. Několik surfařů se snažilo "uplést z hovna bič" a vykouzlit piruety v maličkých vlnkách. Na můj dotaz, kde jsou ty obří surfařské vlny, jsem se dozvěděl, že tu bývají v srpnu. Teď je listopad a v listopadu tu vlny nejsou. Ideální doba na pořádání turnaje v surfování.

Protože jsem měl po období stráveném mimo civilizaci zase k dispozici internet, začal jsem dohánět resty v surfování (tedy ne na prkně). Do Puerto Escondida jsem přijel právě před začátkem BlizzConu, mistrovství světa v počítačových hrách společnosti Blizzard. To bylo super, protože se sledování zápasů ve Starcraftu 2 stalo mou oblíbenou zábavou na cestách. Bohužel se na BlizzCon nekvalifikoval můj oblíbený hráč Korejec sOs, ani ikona této hry, další Korejec Jae Dong. Ale byli tam jiní hrdinové. Šestnáct hráčů. Samí Korejci.

Starcraft 2 je realtimová strategie se třemi rasami - lidmi, brouky a mimozemšťany. Je docela obtížná na hraní na vrcholové úrovni. Za to je úžasná na sledování. S profesionálními komentátory, rozhovory, analýzami a lidskými příběhy, které se za výhrami a prohrami skrývají. V Koreji se profesionální hraní počítačových her dostalo na úroveň vrcholového sportu. Ti nejlepší vydělávají velké peníze a stávají se idoly celých generací. Na západě tolik dobrých hráčů není, tak pokud byste to chtěli zkusit, může vás inspirovat tato reklama Intelu.

V Puerto Escondidu jsem shlédl moc zajímavý dokument o životě v Koreji 'State of play'. O tom, jak se v rodinách mladých Korejců rozhodují, zda je dítě talentované a bude hrát hry, nebo je "neschopné" a bude chodit do školy. Když je draftuje některý profesionální tým, odchází od rodičů bydlet v bytě daného týmu spolu s dalšími hráči. Tým je pak živí, šatí, odměňuje a oni celé dny od rána do večera hrají. Ne pro zábavu. Trénují. Jsou v péči psychologů a lidí, co je připravují na jediné - jak vyhrát. Šéfové je motivují a říkají jim, že svět lidi jako oni potřebuje, a že se stanou novými lídry 21. století. Zajímavá exkurze do jiného světa.

V Puerto Escondidu mezitím pokračovaly listopadové slavnosti. Motokrosový závod, exhibice v Tae Kwon Du, festival tance, různé trhy a výstavy, soutěže v rybaření, boxerský zápas, nebo třeba soutěž v ne zrovna mexickém tanci - Break Dance. Neskutečné výkony včetně otoček na hlavě tam předváděly i malé děti.

Já jsem si půjčil surfové prkno a chtěl se zdokonalovat v surfování. Bohužel byly ty vlny malé i na mne. Tak jsem si aspoň našel krásnou pláž, kam jsem chodil každé odpoledne plavat. Bohužel jen do chvíle, kdy jsem ve vodě potkal něco, co jsem tam potkat nechtěl. Na městských plážích je vždycky na místě obava, zda není někde blízko výstup městské kanalizace. Asi byl.

Několik nocí jsem v Puerto Escondidu strávil v levném hotelu San Agustýn v centru města. Moc jsem se nevyspal. Byl tam totiž nějaký host, který každé ráno opileckým hlasem zpíval mexické písničky. Další den tam zřejmě přespávala rodina s kojencem, protože se celé ráno ozýval dětský pláč. Zeptal jsem se v recepci, kolik nocí tam ještě ten opilec a rodina s dítětem budou spát.

- "Jste tu jediný host" odpověděli mi.
- "A co ten zpěv a dětský pláč v posledních dnech?"
- "To dělá Rodrigo" odpověděli mi a odvedli mne za roh. Nechtěl jsem tomu věřit, ale byla to pravda. Už mockrát jsem se ho ve světě pokoušel najít. A on žil tady, v Mexiku. Skutečný, mluvící, zpívající a tančící král papoušků. Chvíli pochodoval po bidýlku a pak spustil mexickou písničku, která se zpívá oslavencům k narozeninám - 'Las maňanitas':

Estas son las maňanitas
que cantaba el rey David
Hoy por ser día de tu santo
te las cantamos aquí.
Despierta mi bien despierta
Mira que ya amaneció
Ya los pajaritos cantan
La luna ya se metió.

Qué linda está la maňana
en que vengo a saludarte.

Ya viene amaneciendo
ya la luz del dia nos dió
Levantarte de la maňana.

A la bio a la vao a la bim bom ba,
Margarita, Rodrigo, ra, ra, ra,
Margarita, Rodrigo, ra, ra, ra.

A la bio a la vao a la bim bom ba,
Margarita, Rodrigo, ra, ra, ra, ra ...

Toto jsou svítání
o kterých zpíval král David
Dnes Ti tu zpíváme
protože je Tvůj svátek.
Probuď se můj milý, probuď se
a podívej se, co svítání přineslo,
ptáčci zpívají
a měsíc zapadá.

Jak krásné je dnešní ráno
kdy jsem Tě přišel pozdravit.

Už svítá
a denní světlo je nad námi
vstávej do tohoto rána.

Mistrovství světa ve Starcraftu 2 vyhrál mladý korejec Life a vydělal tak 100,000 dolarů. Když už jsem se díval na BlizzCon, podíval jsem se, co tam ještě hráli. A uviděl 'HearthStone'. Byla to nějaká karetní hra, kde nevyhrával ten s nejrychlejšíma rukama, ale ten, co v hlavě nejlépe zkombinoval všechny možnosti. A vítěz získal taky 100,000 dolarů. To bych mohl zkusit. HearthStone se dal hrát zdarma, tak jsem si ho nainstaloval do počítače. A zkusil.

No je to bomba. Hrozně jednoduchá a chytlavá hra. Určitou roli hraje prvek náhody, jak člověku přijdou karty do ruky, ale vytvořila se skupina hráčů, kteří bez ohledu na náhodu soustavně porážejí ty ostatní. Takže důležitější jsou schopnosti. Je k dispozici zdarma a dá se v něm připlácet za další balíčky karet. Já jsem nezaplatil ještě nikdy ani Korunu a necítím se znevýhodněn. Takových jako já ale moc není, protože HearthStone Blizzardu generuje půl miliardy dolarů měsíčně. To docela jde.

Když nemáte rozumné vlastní karty, můžete hrát tzv. Arénu, kde si karty vybíráte z náhodné nabídky stejně jako vaši soupeři a máte tak rovné šance. Aréna mne moc bavila, ale pořád jsem prohrával. Pak jsem narazil na dvojici hráčů ADWCTA a Merps, kteří v Aréně vyhrávali a na youtube dávali zábavná videa, vysvětlující jak vybírat karty a jak hrát. Spojili se s programátorem s Holandska, který rok programoval utilitu, co bude hráčům radit s výběrem karet. A tento prográmek začal vydělávat desítky tisíc dolarů. Byl jsem ohromen, jaký může kolem takovéhle počítačové hry vzniknout nadstavbový průmysl. Tisíce internetových stránek, miliony videí na youtube, profesionální hráči, komentátoři a trenéři.

Nejlepší hráči HearthStone i Starcraftu 2 'streamují' svoje hraní v reálném čase po internetu. Fanoušci her na to koukají, někteří platí měsíční poplatky, z nichž část dostává sám hráč. Další diváci dávají hráčům v průběhu jejich vysílání peněžní dary za to, jak se u toho baví. Hráči to pak považují za svoje zaměstnání, protože se tím docela dobře živí. Chvíli jsem sledoval stream jednoho populárního komentátora, který hrál Starcraft 2 24 hodin v kuse a jen na darech za tu dobu získal přes 1200 EUR. Nebo proč být troškaři? Streamer Summit1g, hrající střílečku Counter Strike: Global Offensive, dostal během několika minut v tomto videu od jednoho dárce dar 30,000 dolarů. V jakém divném světě to žijeme! :-)

Z Puerto Escondida jsem odjel na jih do San Cristóbalu de las Casas a pak dál na hranici, kde jsem vstoupil do Guatemaly. Vrátil jsem se do Panajachelu u jezera Atitlán, odkud jsem o pět měsíců dříve vyrážel do USA. Tam už na mne čekal pytel věcí, co jsem si tam před odjezdem uschoval, a taky můj francouzský kamarád Nicolas, kterého jsem zlákal na jednu akci.

Původně jsem to chtěl podniknout ještě před odjezdem do USA a měla to být moje hlavní příprava na pochod po PCT. Ale tenkrát mne zdecimovala ztráta mobilu s fotkami, tak jsem to neprovedl. Nastal čas to napravit. Prostředí jezera Atitlán, kterému vévodí tři sopky, je překrásné. Kolem jezera se nachází několik mayských vesniček spojených pěšinami a silnicí. Obvod jezera je asi 80 km a já jsem je chtěl celé obejít. V průvodcích jsem se o této trase nic nedočetl, takže to zřejmě moc lidí nepodnikalo. No a Nicolas byl zrovna na druhé straně Guatemaly a můj nápad obejít Atitlán se mu líbil.

Když jsem byl ještě v Mexiku, chtěl jsem se vyléčit z nemoci, kterou jsem si odvezl z USA - z Giardie. Sice už nebyla v akutní fázi, takže mi nepůsobila žádné velké potíže, ale chtěl jsem být zase zcela zdráv. Navštívil jsem několik luxusních lékáren a ptal se na antibiotikum 'Flagyl', které jediné na Giardii funguje. Obsluhovali mne důvěryhodně vypadající lékárníci v čistých bílých pláštích, ale o Flagylu ani Giardii neslyšeli. A i kdyby slyšeli, neprodali by mi je, protože antibiotika jsou v Mexiku stejně jako v USA jen na lékařský předpis.

V Panajachelu byla taky lékárna. Nebyla velká a osluhoval v ní pupkatý chlápek v riflích. Vypadal spíš jako hospodský, než jako lékárník. Zklamaně jsem se otočil ve dveřích a chtěl odejít. Když o Flagylu neslyšeli profesionální lékárníci v Mexiku, jak by ho mohl znát hospodský v Guatemale? Hospodský mne ale zastavil a zeptal se, co sháním.
- "Antibiotikum Flagyl. Na Giardii."
- "Flagyl nemám, ale mám Metronidazol. To je generikum. Má stejnou účinou látku jako Flagyl, ale je mnohem levnější." Z hlavy mi ještě odrecitoval dávkování na léčbu Giardie a počet tablet, co potřebuju. Patnáct tablet mne stálo 75 Kč. Aneb šaty nedělají člověka.

S Nicolasem jsme nejdřív navštívili největší trhy ve střední Americe v městečku Chichicastenango. Protože jsem už v Guatemale strávil dost času a na tržištích byl jako doma, z Chichicastenanga jsem byl v rozpacích. Spíš než autentická tržnice to byla turistická atrakce s přemrštěnými cenami. Při návratu do Panajachelu jsme se zastavili v Solole a zašli na zdejší malou, autentickou, neturistickou tržnici. Ceny byly poloviční. Nakoupili jsme pytel krásných jahod, v obchodě dokoupili kondenzované mléko a na hostelu si připravili pochoutku.

Náš trek kolem jezera Atitlán proběhl bez problémů. Přestože o tom v průvodcích nepíší, v každé vesničce se nám podařilo sehnat levné ubytování. Pochopil jsem ale, proč není tento trek vyhledávanou turistickou atrakcí. Většinu času jsme totiž pochodovali po asfaltové silnici a kolem nás svištěla auta a autobusy. Rozhodně se to nedalo srovnat s nějakým trekem v přírodě. Ale výhledy byly parádní. Vyšli jsme si i na 3000 m vysokou sopku San Pedro a zvládli to nahoru i dolů za jedno odpoledne, takže jsme pak měli několik dní namožená stehna i lýtka.

Cestování ve dvou bylo super a každý večer jsme se dívali na několik epizod našeho oblíbeného seriálu 'My name is Earl'. Pojednává o dvou bratrech, Earlovi a Randym, kteří bydlí spolu a tak nějak se snaží dělat dobré skutky. Jenže vždycky se to zvrtne. Moc nás to bavilo, protože nám to připomínalo nás. Jednou řekla Earlovi jeho máma: "Mám dva syny. Jeden je špatný (zlý) a druhý je hloupý". Začali jsme se s Nicolasem dobírat, kdo z nás je ten špatný a kdo ten hloupý. Každý jsme chtěli být ten špatný. Ale na to jsme příliš velcí dobráci. Ve skutečnosti jsme oba ti hloupí.

Jedli jsme v jídelnách po cestě a v tržnicích jsme nakupovali jahody a oříšky. Při svém pobytu v Mexiku jsem doplnil většinu váhy ztracené při cestě divočinou. Ale přesto jsem se nepřejídal a stačilo mi málo. Ne tak Nicolas. Měl pořád hlad a objemy jídla, které dokázal sládovat, byly neuvěřitelné. Několikrát se stalo, že po výborném obědě přišel k okýnku kuchyně a objednal si celé jídlo ještě jednou. A pak tam přišel znovu a objednal si je potřetí. Ale to hned zrušil, to už byl jen vtip. :-)

Povídal jsem Nicolasovi o Pacific Crest Trailu a ukazoval mu fotky. Organizace PCTA, která se o PCT stará, každý rok vybírá nejlepší fotky a videa od lidí, co po PCT v daném roce šli, a někdo z nich sestříhá film doprovázený hudbou. Filmům se říká 'Class 2012', 'Class 2013', 'Class 2014' a tak nádherně přibližují neopakovatelnou atmosféru PCT, že vždycky dostanu chuť se tam ještě jednou vrátit. Všechny filmy jsme umístili do této šikovné složky.

Ukazoval jsem Nicolovi i několik her. Když jsem byl v Mexiku, probíhal zrovna výprodej starých počítačových her na serverech GOG.com a Steam a já jsem si tam nakoupil plno starých her za dolar. Jedna z nich ale byla výjimečná. Byla to nezávislá hra vyrobená několika nadšenci, vyhrála pár mezinárodních soutěží a mne nadchlo, že její autoři byli Češi. Má naprosto úžasnou grafiku a hudbu a jmenuje se Machinarium. A to jsem ještě netušil, že ji na cestě dohraju až do konce s jedním malým chlapečkem, kterému tím udělám neskutečnou radost.

Od jezera Atitlán jsme odjeli do turistického městečka s překrásnou architekturou Antiguy. Je tam taky obrovské tržiště, tak jsme zase nakupovali kvanta jahod a po večerech si na nich u 'Earla' pochutnávali. Když jsem se jednou s kilem jahod vracel na hotel, zarazil mne smutný obrázek. Na zemi, přede dveřmi jednoho domku naproti supermarketu, ležel bezdomovec. Byl starý, zarostlý, zaprášený a spal. Vypadal hrozně zuboženě. Kdyby chodil a žebral po lidech, vyhnul bych se mu. Ale protože nežebral a jen tam rezignovaně ležel na zemi, bylo mi ho moc líto. Nedokázal jsem se vrátit na hotel a pochutnávat si na jahodách. Musel bych myslet na to, že tam ten bezdomovec leží hladový.

Zašel jsem do supermarketu a hledal nějaké levné jídlo, aby ho bylo hodně. Třeba chleba nebo sladké rohlíky. Měli jen toastový chleba a ten se samotný moc jíst nedá. V průchodu ale dělali luxusní velké hamburgery. Tak jsem tam vystál frontu a patnáct minut čekal na obří hamburger. Vrátil jsem se na ulici a když jsem procházel kolem něj, strčil jsem mu ho do ruky.
- "Gracias" zaskuhral.

Vrátil jsem se do hotelu a měl dobrou náladu z vykonaného skutku. Dnes nebude bezdomovec hlady. Dnes si pochutná. Řekl jsem o tom Nicolasovi a ten měl radost se mnou. Ale jak jsem povídal o hamburgeru, dostal hlad a rozhodl se jít si taky jeden koupit. Řekl jsem, ať se podívá, jestli tam ten bezdomovec ještě je. Za půl hodiny byl zpátky.

- "Tak co, je tam ještě?" zeptal jsem se.
- "Jo, je. Vypadá fakt hrozně."
- "A snědl už ten hamburger?"
- "Nevím. Ale když jsem ho viděl, bylo mi ho taky líto. Tak jsem mu koupil ještě jeden."
- "OMG!" vzpomněl jsem si, jak lidi osvobození z koncentračních táborů umírali, když se dostali na svobodu a přejedli se, protože jejich organismus nebyl zvyklý na takové množství jídla.

Kdybych snědl dva takové hamburgery já, byl bych absolutně přejedený. Co teprve ten drobný stařeček? Kdyby to všechno snědl a umřel na to, byli bychom asi první dva dobrosrdeční troubové, co svojí dobrotou zabili bezdomovce. Nicméně jsem pochopil, jak skvělou strategii měl. Takže pokud se jednou stanu bezdomovcem, nebudu žebrat o jídlo po lidech. Musím se nechat hodně sejít, mít špinavé a roztrhané oblečení, lehnout si na zem někam do turistické zóny nedaleko rychlého občerstvení a předstírat spánek. Pečení holubi mi budou létat do úst.

Na cestě po Guatemale jsme s Nicolasem strávili i 30.12.2014, den číslo 1850 mé cesty. Silvestra taky a z Antiguy jsme pak odjeli na sever do Ria Dulce, kde na mne čekalo docela slušné dobrodružství. Ale o tom zase až příště.

---------------------------------------
POZN:
A co vy a surfování na internetu? Máte třeba Facebook? A cestujete? A víte, že cestovat a mít facebook se nevyplácí? Přesvědčit vás může jedna trochu moc japonská cesta na Nový Zéland, kterou podnikl kamarád.

A co třeba bezpečnost na internetu? Nemáte zavirovaný počítač? Nemáte v něm nějakého trojana, co by zaznamenával veškeré vaše aktivity na netu? Opravdu ne? Tak můžete zkusit malý EXPERIMENT. Když jste dočetli až sem, označte slovo EXPERIMENT myší, zkopírujte je a pak myší přes celou obrazovku napište tiskacími písmeny vzkaz. Třeba někdy dostanete odpověď :-)