'NEKRMTE DRAKY!' Cedule na kraji pláže připomíná středověk. Copak nevidí, kam to dovedli? Všichni tihle Bajajové, mluvící koni, přesličky i tunguzští meteoři? Vždyť jsme draky prakticky vyhubili! Při tom toho zas tak moc nechtěli. Jednou za čas nějakou tu princeznu. Nic zásadního. Každý by jim určitě vhodnou doporučil. A teď nám chybí. Snažíme si je připomenout. Napodobit. Hledáme je. Sníme o nich. Jaké by to bylo, kdyby ... kdybychom si třeba mohli vycvičit vlastního draka. Cedule u křižovatky mne vrací zpět na zem. 'STŮJ, DEJ PŘEDNOST DRAKŮM!' Ano. Jsem tu správně.

"Musíš sem Franto jet! Je tu super lokální život, lokální jídlo, lachtani a 200 metroví draci a to nepřeháníme!!!" napsali mi před pár měsíci cestovatelští kamarádi Zdeněk s Marikou. Draci? No tak jo. Dne 17. srpna 2013 jsem byl na své cestě právě 1350 dnů. Ten den jsem připlul na místo, kde se zrodila ta nejvýznamnější myšlenka lidské historie. Na ekvádorský ostrov Isabela. Na ostrov draků.

"Máme pro Tebe hádanku seňore :)" zněl titulek příchozího mailu ze začátku června. "Má to šest nohou, zítra to snad vpustí do Kolumbie a kdyby to šlo, tak by Tě to rádo potkalo někde na severu Kolumbie nebo Venezuely:
a) Strašné nepojmenovatelné chlupaté zvíře, teď i vousaté
b) Beruška na předním skle kamionu, směřujícího z Buenos Aires do Ushuaie
c) Dva kamarádi a jedna kamarádka, co na jeden semestr, teď už na dva, přerušili studium, aby jeli prostopovat Jižní Ameriku, náhodou narazili na Tvůj blog a kdyby to klaplo, tak by Tě rádi potkali."

O pár týdnů později už jsem na ně čekal na zastávce autobusu v Adícoře. Právě jsem měl za sebou malý konflikt se svojí tříměsíční ubytovatelkou Zoraidou. Těsně před příjezdem autobusu mi oznámila, že změnila názor a moje nové české přátele neubytuje.
– "Tos mi ale mohla říct dřív" naštval jsem se, "kde jim mám teď hledat pokoj? Napíšu to Alexovi". Alex byl manžel její sestry, Němec, kterému posada patřila. A odešel jsem na zastávku. Z autobusu vystoupili dva zarostlí poustevníci Lukáš a Vašek a jedna nezarostlá poustevnice Niki. Že se se mnou nebudou nudit, pochopili už při příchodu k ubytovně. Ze dveří vyletěla běsnící fúrie s řevem, ať se vůbec nepřibližují a já se mám sbalit a vypadnout. Aby tomu dodala váhu, vrazila do mého pokoje a začala z něj vyhazovat věci. Škoda, že nebyl poblíž nějaký ten drak.

Když se přiblížila k mému počítači, chytil jsem ji za ruku a za ukrutného vřískání ji vytlačil ven. Zmizela s křikem "Policie!" a já se začal balit. Policie dorazila za deset minut. Vyšetřovatel a dva vojáci se samopaly. Vyzpovídali trojici, která všechno zděšeně sledovala, a pro jistotu jim hned zabavili jejich české pasy. Zatímco jsem se balil, policisté se snažili uklidnit Zoraidin hysterický záchvat. Svými hlasitými komentáři "Ella es loca (Je šílená)" jsem jim v tom moc nepomáhal. Asi v tom ale už umím chodit, protože po mně pas nikdo nechtěl. Ubytovali jsme se v sousední posadě a zašli na policejní stanici. Těšil jsem se na noc v cele, ale neměli pro mne pochopení. Vrátili nám pasy a začali se zase věnovat své oblíbené činnosti: nicnedělání.

- "Ta jahodová je božská" vzdychla Niki, když jsem je v Coru vzal do své oblíbené zmrzlinárny na nejlepší zmrzlinu světa. To už jsme za sebou měli několik dní windsurfingu v Adícoře a návštěvu ostrova Sal v národním parku Moroccoy. Kromě pelikánů, plameňáků a dalších 264 druhů ptáků jsou v něm také překrásné bílopísečné pláže s blankytně modrou vodou. Tedy – když jsme na ostrov před setměním připluli, byly tam. Našli jsme si rovný plácek a rozdělali stany. Já ten svůj z brazilského Makra za pětistovku, co jsem koupil na výpravu do Pantanalu. Po noci tam strávené uprostřed komářího letiště ho beru spíš jako moskytiéru. Déšť by nepřežil. Z nějakých (asi sentimentálních) důvodů jsem ho ještě nevyhodil. A taky to vypadá cool, když cestuju se stanem. Lidi neví, že je to jen atrapa.

Na ostrově jsme byli skoro sami. Naštěstí nepršelo, tak jsem noc přežil v pořádku. Ráno nás vzbudil kravál. Vylezli jsme a marně hledali modrou vodu na pláži. Zmizela pod náporem Venezuelanů, kteří se tu rozhodli strávit svůj státní svátek. Bylo plno. Pohled připomínal internetové fotografie typu 'Čiňani v rybníce', na kterých vidíte spoustu Číňanů, ale žádný rybník. Batohy jsme schovali do bedny na slunečníky a vyrazili na tůru kolem ostrova. Nasadil jsem si vyhozenou ochrannou přilbu a v ruce nesl Máňu - ráčka poustevníčka, který celou dobu proti cestě protestoval (kousal mne do prstů). Na lidi jsme nenarazili, ale nenarazili jsme ani na žádné další písečné pláže s modrou vodou. Škoda.

Vašek, Lukáš a Niki dokázali za posledního půl roku úžasnou věc. Procestovali celou Jižní Ameriku, z Buenos Aires na nejjižnější místo kontinentu v Ushuaie a pak na úplný sever do Kolumbie a Venezuely. A procestovali ji levně. Zatímco já cestuju s rozpočtem 15 tisíc Kč na měsíc, oni na člověka utráceli tak 6 tisíc. Cestovali zásadně stopem, sami si vařili a přespávali ve stanu nebo u lidí na couchsurfingu. V ohrožení života se ocitli jen jednou. V Kolumbii na ně jakýsi feťák vytáhl nůž. Dopadlo to tak, že ... ehm ... no Kolumbie má zřejmě o jednoho feťáka míň. Byli to prostě draci.

Navíc byli 'normální'. Pociťovali absťák některých civilizačních vymožeností. Stejných, jako já. Filmů, seriálů a počítačových her. Po večerech se na malém notebooku dívali aspoň na stažené seriály. Hned jsem se trochu přestal stydět za to, že jsem za posledního půl roku zkouknul všechny série Stargate SG1, Stargate Atlantis, Stargate Universe, Battlestar Galactica, Firefly i Heroes. Prvních pár nocí v Adícoře jsme si tak dali filmový maraton do čtyř hodin do rána a na ostrově Sal jsme si za měsíčního svitu lehli na molo a pustili si epizodu britského seriálu Sherlock. Zcela neromantické :-)

- "Pojedu s váma do Méridy. Mám tam 'unfinished business'" řekl jsem, když jsme hledali, jak ještě chvíli cestovat společně. Přes Maracaibo, San Cristóbal a kolumbijskou Cucutu jsme tedy vyrazili do Méridy.
- "Hele jak si Franta nahazuje batoh na záda" řekl Lukáš při odchodu, "to se musíme naučit". Myslel jsem, že si dělá legraci. Pak jsem si ale uvědomil, že si ho na záda fakt nějak divně nahazuju. Je těžký a potřebuju ho tam dostat s vynaložením minimální energie. A moje tělo bez přemýšlení nějak pochopilo, že nejefektivnější je si ho na záda prostě hodit. Jako když se oblékáte do kabátu.

- "Ať žije socialismus" prohlásil Lukáš v našem pronajatém méridském apartmá a pozdvihl sklenici s čerstvě namíchaným jahodovým koktejlem. Kilo jahod za 30 Kč, litr mléka za 5 Kč a led za 10 Kč. No nekupte to.
- "Hlavně ať není u nás" dodal Vašek a přiťukli jsme si. Mňam! Mléko moc nebylo k sehnání, ale Vašek objevil obchod, kde ho prodávali ve dvojici s džusem za 10 Kč. Venezuelci si tak předražené mléko nekupovali. My jsme je skoupili všechno. Chudáci venezuelské děti!

Po večerech jsme chodili do nedalekého pouličního stánku na hamburgery. Byly luxusní. Takový dvojnásobný BigMac plný masa, zeleniny a hranolků, přetékající majonézou, hořčicí a kečupem. Do pusy se na výšku nevešel. Měli varianty s hovězím, s kuřecím a s klobáskami. Jeden vyšel na 16 Kč. Já jedl kuřecí, Niki vegetariánské s vajíčkem a kluci se zbláznili do těch s klobáskami.
- "Tohle je gurmánský orgasmus" mumlal Lukáš, zatímco do pusy cpal už třetí hamburger. Každý normální člověk by byl po dvou těchto gigantech K.O. a dalších 24 hodin by nepotřeboval jíst. Kluci se hecli a spořádali každý čtyři. Vždyť říkám, draci.

Po několika dnech měl na řadu přijít hlavní bod méridského programu. Paragliding. Věděl jsem, že to bude oříšek. Minule mne na něj závratě nepustily. Jel jsem sem ale právě kvůli tomu. Slíbil jsem si, že z Méridy neodjedu, dokud to nedokážu. Jako předkrm jsme si zašli na canyoning (slézání po laně uvnitř vodopádů). Já už podruhé. A troufl jsem si na to, co jsem minule nedokázal. Slanit 40 metrů vysokou závěrečnou skálu mimo vodopád. Bylo to hrozné, ale pořád jsem myslel na to, že ve srovnání s paraglidem je to hračka. A taky zespoda skandovaly tři hlasy:
- "Franta je nejlepší!"

Když jsme s džípem vyjížděli na paraglidingovou horu, odhodlání mne opouštělo. Vrtěl jsem hlavou a opakoval:
- "Tohle ne. Tohle fakt nemůžu." Já bláhový si myslel, že nás nechají vybrat, odkud chceme startovat. Že se mnou odstartují z nějakého dvěstěmetrového kopečku a po pár minutách přistaneme na louce opodál. Nečekal jsem, že se s námi džíp po prudkých svazích vyšplhá kilometr nad kaňon. Za silného větru. Točila se mi hlava a nemohl jsem se ani přiblížit k okraji. Schoulil jsem se na zemi do klubíčka. Všechny plány se zbořily. Zrovna mi někdo v komentářích na stránkách napsal, ať si udržím statečný srdce. Jaký já mám statečný srdce? Tady v uzlíčku na vrcholu hory?

Chvíli před západem slunce se vítr konečně trochu uklidnil. Dostali jsme pokyn. Na řadu šli Lukáš s Vaškem. Já už jsem věděl, že nepůjdu. Spadl tak ze mne veškerý stres a já si mohl vychutnat jejich let. Pluli vzduchem, za obzorem zapadalo slunce a kolem byly mraky. Vypadalo to úžasně. Bylo to jako pouštět draka. Obřího draka. Jenže vám uletěl ze špagátu. A létal si ve vzduchu. Jen tak. Bez vázání. S tím západem slunce kýčovitě kouzelné.

- "Franto, musíš!" vrhli se ke mně kluci po přistání. "Je to úžasný!" Zarazilo mne sice, že s nimi přistáli u nás na kopci a neletěli do údolí. To vypadalo snadněji. Navíc už byla skoro tma, tak bych tu výšku ani nevnímal. Ale už jsem byl rozhodnutý.
- "Nejde to. Tohle je na mne moc." V džípu zpátky do Méridy jsme mlčeli. Byl jsem šíleně zklamaný. A oni taky. Tak moc mi to přáli. Tak moc mi fandili.

Večer jsme si naposledy zašli na hamburgery, naposledy smíchali jahodový shake, a naposledy se podívali na pár filmů. Ráno jsme se rozloučili. Na mé doporučení odjeli s průvodcem Tonym za zvířaty do Los Llanos. A já?

No co já? Zůstal jsem trčet v Méridě. Slíbil jsem si přece, že neodjedu, dokud se neproletím na paraglidu. Takže tu nejspíš zůstanu navždy. O dva dny později jsem zdrceně seděl v džípu, který šplhal na vršek hory. Krve by se ve mně nedořezal. Se mnou tam seděli dva venezuelští novináři, Sonia a Douglas. Když Douglas viděl, jak jsem zbělal, řekl mi:
- "Taky se bojím. Ale snažím se na to nemyslet. Není to nebezpečné. Ten strach máme jen v hlavě. A takovéhle věci prostě musíme dělat. Žijeme jen jednou."

Dne 14. července 1789, chvíli po půl jedenácté dopoledne, zahájil dav Pařížanů útok na pevnost Bastila. Nemělo to velký vojenský význam, ale stalo se to symbolem začátku Velké francouzské revoluce. Dne 14. července 2013, chvíli po půl jedenácté dopoledne, jsem zahájil útok na pevnost pudu sebezáchovy a armádu závratí a strachů. Rozběhl jsem se i s tím chlapem na zádech a (se zavřenýma očima) běžel tak dlouho, dokud mi země nezmizela pod nohama.

- "Jsme právě tisíc metrů nad Méridou a na paraglidu se mnou letí Francisco ..." začal můj pilot povídat do kamery, která natáčela náš let. Moc mu ale nebylo rozumět. Ten v bílé přilbě před ním byl hlasitější. Křečovitě se držel popruhů, přivíral oči, smál se a dokolečka opakoval:
- "Fuck! Fuck! Fuck! Fuck! Fuck! Fuck! Fuck! Fuck! Fuck! ..." Byla to docela síla. Zvlášť když jsme měnili směr.

Po přistání jsem byl ale šťastný. Teď jsem mohl opustit Méridu. Za dva týdny mi měl vypršet tříměsíční vstup do Venezuely a já musel pryč. Rozhodl jsem se je strávit tam, kde jsem měl ještě jeden 'unfinished business'. V Adícoře.

Chtěl jsem se přidat na 'Temnou stranu Síly'. Temná strana Síly vyvolává nenávist a hněv. Nabízí schopnosti, které si rytíři Jedi zakázali používat. Jsou určeny ke způsobování bolesti, k násilí a k manipulaci mysli ostatních. Svým stoupencům ničí nejen osobnost, ale i fyzický zjev. Prostě něco přesně pro mne. Chtěl jsem si začít s draky.

'Going to the dark side', přidání se na Temnou stranu Síly, se přezdívá procesu, kdy příznivci windsurfingu odkládají plachtu, berou draka a přecházejí ke konkurenčnímu kitesurfingu. A protože poslední propad venezuelské měny dostal cenu základního osmihodinového kurzu pod 150 dolarů, musel jsem do toho jít. Levněji bych to jinde nepořídil. Měl jsem skvělého instruktora, Kanaďana Mártyho.

Netušil jsem, jak to bude těžké. S malým dráčkem na břehu to ještě šlo. Už ten mne ale překvapil svou silou. Horší bylo, když jsme vešli do vody. S velkým drakem to nebyla žádná sranda. Smýkal se mnou sem a tam jako s párátkem. Když zabral a někam mne táhl, automatická reakce z windsurfingu byla zapojit svaly a přitáhnout plachtu k sobě. Zapojil jsem tedy svaly a přitáhl draka k sobě. To jsem neměl dělat. Vytrhl mne z vody jako loutku na špagátu a odhodil mne o několik metrů dál. Jakobych nic nevážil. V kitesurfingu je to totiž obráceně. Když drak moc táhne, musíte povolit. On se uklidní. Přitažením mu dodáváte sílu.

Při tréninku jsem lítal vodou sem a tam. A pil a pil a pořád pil. Mořskou vodu. To ještě nebylo to nejhorší. Nejhorší byl nos. Sůl v nose po těch pádech nesnesitelně pálila. Měl bych se to učit s potápěčskou maskou! S drakem jsem trénoval vždycky dopoledne a odpoledne jsem si utíkal odpočinout na windsurfing. Všem okolo jsem říkal:
- "I love windsurfing! I hate kitesurfing!" Možná mne ta temná strana síly přece jen nedostane.

Pořád jsem při tom byl ve spojení s Vaškem, Lukášem a Niki. Vábili mne, abych se ještě na kus cesty připojil. Ale já už měl namířeno jinam. Změnil jsem aspoň jejich cestovní plány. Původně se z Venezuely chtěli přes Kolumbii, Ekvádor a Peru vrátit do Bolívie a tam překročit hranice do svého cíle – do Brazílie. Vymluvil jsem jim to a místo toho je poslal na stále populárnější zájezd cestovní kanceláře Unprepared Tours 'Po stopách Františka Kleina VII'. Vzali to komplet a kde mohli, ještě to oproti mně vylepšili.

Los Llanos je v dešťovém období s věčně opilým Tonym zklamalo, nejvyšší vodopád světa Angel Falls s dostatkem vody je naopak nadchl. Výstup na Roraimu ilegálně změnili na výstup na sousední chráněnou horu Cuquenan se skutečnými dinosaury a draky, na kterou jsou pouštěny jen seriózní vědecké expedice. Před sebou měli přechod hranic do Brazílie a Guyany, absolvování kurzu přežití v guyanské džungli s indiány a bývalými členy speciálních jednotek britské armády, výlet katamaránem na Motýlkův ostrov zdraví a nakonec start rakety z kosmodromu ve francouzské Guyaně. Prostě zájezd č. VII komplet.

Fotky z jejich cesty s komentáři si můžete prohlédnout na adrese http://explodiots.rajce.idnes.cz. Jsou tam i moje památné fotky s Máňou, hrůza před slaňováním čtyřicetimetrové skály a klubíčko nervů na zemi u paraglidingu. Naše společná cesta začíná někde tady.

V Adícoře jsem mezitím pokračoval s drakem. Povedly se mi první starty a už jsem toho tolik nepil. Dokonce mne přestal štípat nos. Když můj drak naposledy přistál, musel jsem uznat:
- "Ten kitesurfing je taky boží!" Trochu mne ale mrzelo, že nesplním jiný slib, co jsem si dal. Když jsem sem před pár měsíci přijel, slíbil jsem si, že z Adícory neodjedu, dokud se mi aspoň jednou nepovede windsurfingový vodní start. Start přímo z vody bez vytahování plachty. Ten ale umí profíci, zatímco já se jako začátečník snažil zvládnout aspoň plážový start.

Předposlední den v Adícoře jsem se na surfu vezl ve skluzu, když to se mnou praštilo do vody. Byl jsem rozmrzelý, protože uprostřed jízdy obvykle nepadám. Jsem vážně amatér. Napadla mne ale hříšná myšlenka. Nezačal jsem se štrachat zpátky na surf. Místo toho jsem natočil plachtu do větru a mírně ji vytlačil z vody. V tom zafoukalo. Vítr se opřel do plachty a zvedal ji z vody. Na ní jsem visel já. Jak ji vítr tlačil, zvedal mne nahoru na prkno. Když jsem byl skoro nahoře, zafoukal znovu a surf se rozletěl po hladině.
- "Uáááá!" řval jsem na celé kolo. Povedl se mi vodní start! Poprvé a nejspíš i naposledy v životě. Zopakovat bych to neuměl. Ale povedlo se! Adícoru můžu opustit.

Z Venezuely jsem nakonec odjel až dva dny po vypršení razítka v pasu. Nikomu to ale nevadilo. Přes Santa Martu a Barranquillu jsem se dostal do kolumbijské Cartageny. Moc pěkné historické město, které bývalo častým cílem útoků středověkých pirátů. Dnes je ale příliš turistické. Nařezané mango v centru prodávali za 2500 Pesos místo obvyklých 1000 Pesos (10 Kč). To už by byli lepší ti piráti. Strávil jsem tam týden a prošel všechny historické části, co byly přístupné zdarma. I normální kostely ale změnili na muzea a vybírali vstupné. Docela mne to otrávilo.

Pokračoval jsem do Medellínu, města, kde moje dvouleté putování jižní Amerikou začalo. Přijel jsem tam uprostřed největšího medellínského festivalu, festivalu květin. Lidé na hostelu měli po zemi rozložené papíry, špejle, provázky a něco vyráběli.
- "Co to bude?" zeptal jsem se.
- "Drak" odpověděl jeden. "Tento týden fouká v Medellínu nejsilnější vítr v roce. Tak je půjdeme pouštět". Rád bych se přidal, ale musel jsem dál.

Mou poslední jihoamerickou destinaci určili Zdeněk s Marikou, když mi před pár měsíci ještě napsali:
- "Dnes jsme šnorchlovali se žralokama, želvama a tuleňama. Gratis. No tour. Je tu lokální život a vůbec není pravda, že jsou Galapágy jenom pro bohaté turisty. Stačí sem dojet, objevit to, mluvit s lidmi, and not only to live the life, but to ENJOY the life."

Na Galapágy létají letadla z ekvádorského Guayaquilu. Letenka normálně stojí 400 dolarů. Za tu cenu jsem našel letenku přímo z Medellínu. Strávil jsem noc na karimatce na letišti v Quitu a v půl jedenácté dopoledne už vystupoval z letadla na ostrově San Cristóbal. Tisíc kilometrů daleko od jihoamerického kontinentu.

- "Po lávových kamenech na pláži lezou velcí, nechutní a nemotorní ještěři. Vypadají jako hornina, po které lezou. Přizpůsobili se zemi, kterou obývají. Říkám jim skřeti temnoty" poznamenal si do svého deníku šestadvacetiletý Charles Darwin, když tu před 178 lety přistál a uviděl draky. Strávil tu šest týdnů a drobné rozdíly mezi ptáky a živočichy na jednotlivých ostrovech ho inspirovaly k pozdější formulaci proslulé evoluční teorie o vývoji druhů.

Obdivoval ptáky, želvy, lachtany i brouky. Prakticky všechna zvířata. Všechna kromě draků. Ti mu připadali odporní. Žabař! Vždyť jsou tak krásní. Jejich kůže je dokonalá. Většinu času polehávají na černých kamenech na pláži. To není lenost, ale nutnost. Živí se totiž mořskými řasami a při jejich konzumaci tráví až hodinu v ledových vodách oceánu kolem ostrovů. Při tom zpomalují tep svého srdce i metabolismus. Relax na kamenech pak vyrovnává jejich tělesnou teplotu. Shora je hřeje slunce a zdola kameny ohřáté sluncem. Když slunce chybí, tisknou se k sobě.

Při tom jsou právě draci tím nejlepším důkazem Darwinovy teorie. Přežili jen ti, kteří se při nedostatku princezen dali na vegetariánství. A když na sopečném ostrově nebyly žádné rostliny, naučili se je hledat v moři. To, že jsou nablízku, spolehlivě poznáte podle divného zvuku. Pravidelně si odfrkávají. Jejich organismus je po potápění v mořské vodě přesolen a oni se nadbytečné soli zbavují právě odfrkáváním nozdrami. Určitě pozůstatek z dob, kdy jim z nozder šlehal oheň.

Draci ale nejsou jedinou zdejší zajímavostí. Je tu ještě George. George samotář. Tedy vlastně byl. Až do loňska. V prosinci 2012 zemřel v požehnaném věku něco mezi 100 až 150 lety. Světově proslulým se stal, když se zjistilo, že je zřejmě poslední žijící sloní želvou svého druhu. Ve snaze zachránit pro svět jeho genom mu byly dováženy partnerky z jiných ostrovů a doufalo se, že s nimi zplodí potomstvo. Nepovedlo se. Šlo nicméně o chvályhodnou snahu a doufám, že až mi bude 100 let a nebudu mit žádné potomky, pokusí se lidstvo zachránit i můj genom. Ať těm ženským ale prosím pěkně není taky 100 let!

Galapážské želvy sloní měří až 1.8 m a váží až 400 kg. Jsou srandovní. Špatně slyší, takže pokud budete chodit za nimi nebo po jejich bocích, nevšimnou si vás. Když si vás všimnou, něco uslyšíte. Napřed ránu při dopadu krunýře na zem. Následovat bude syčení, jako když pod tlakem vypouštíte balón. Želva se totiž před vámi schovává do krunýře. Tam byl ale vzduch a tak ho musí její tělo vytlačit. Sloní želvy byly mezi lidmi odedávna populární. Zejména mezi námořníky. Sloužily jako spolehlivá dlouhodobá zásobárna čerstvého masa. Sám Darwin si z Galapág odvážel přes 30 obřích želv. Na maso pro celou posádku při plavbě přes Pacifik.

Další živočišný druh, který na Galapágách uvidíte, jsou surfaři. Před případnou konzumací musíte odstranit neoprén. Moře je tu hrozně studené, tak bez něj do vody nejdou. Na ostrovech je několik pláží s průměrnými vlnami. Dokonalé vlny najdete jen u útesů. Ty se ale nakonec tříští o skály. Takže by to byla vaše poslední jízda. Jednoho surfaře jsem tam ale uviděl. Surfoval přesně uprostřed obří vlny proti skále. Bylo to neskutečné. Neměl na sobě neoprén. Byl nahý. A nejel na povrchu vlny, ale tak půl metru pod hladinou. Vlna byla rychlá. On byl rychlejší. A neměl prkno. Jen tak rychle plaval. Byl to lachtan. Vidět toho lachtana surfovat v obří vlně byl asi můj největší zdejší zážitek. Těsně před skálou zahnul dolů a zmizel v hlubině.

Nesmím zapomenout na kraby. Ti jsou hlavní galapážskou fotografickou specialitou. Jsou velcí, úplně černí, nebo úplně červení. Vyhřívají se na kamenech na pobřeží a je to pastva pro oči. Pak jsou tu taky ptáci. Pelikány, kormorány, plameňáky i další ale zastínily pěnkavy. Pěnkavy s různými zobáky. Různými podle toho, čím se živí. Právě ty měly být u vzniku celé Darwinovy teorie. I když se prý jednalo o strnady. Nebo drozdy. Všichni jim ale říkají pěnkavy.

Díky všem těmto zvířatům a dalším 12345 nejmenovaným druhům jsou Galapágy rájem na zemi. Pro biology, pro fotografy i pro turisty. Většinu zde žijících tvorů jinde na zemi nenajdete. Jedinečnost zdejší přírody ale spočívá v něčem jiném. Ve způsobu soužití s lidmi. Zvířata se vás tu totiž nebojí. Jste pro ně jenom něco jako otravní papparazzi. Můžete se k nim přiblížit neuvěřitelně blízko. To se musí zažít!

A jaký je na Galapágách život? Rozhodně si nikým nenechte namluvit, že drahý. Ale o tom až příště.

Ležel jsem na pláži a sledoval to hemžení. Na skalách u vody se vyhřívala armáda černých a červených krabů. Z vody vylezl drak a přes písek pochodoval do vnitrozemí. Za mnou se tulili tuleni. Vlastně lachtani. Kolem létaly Darwinovy pěnkavy a z rukou mi kradly můj oběd. A v tom mi to došlo. Pochopil jsem, jak to ve skutečnosti bylo. Všechno. Stvoření světa, bůh, Noe i evoluce. Všechno to do sebe zapadá. Už nemám žádnou pochybnost. A taky už chápu, proč jsem tak chlupatej.

Adam s Evou byly totiž OPICE!