(16.-19.8.2010)
Mwanza je druhé největší město v Tanzánii a pravidelně vyhrává ocenění pro nejčistší tanzánské město. Strávili jsme tu pár dní už před odjezdem na safari, měli jsme tu svůj oblíbený hotel a věděli jsme, kde se dá levně najíst. Ráno po návratu ze Serengetti jsme s Andreou vyrazili do přístavu hledat nějakou nákladní loď, která by nás nejpozději zítra mohla vzít přes Viktoriino jezero do Ugandy. Kdybychom žádnou nenašli, jeli bychom tam autobusem. Měli jsme ale štěstí a narazili na menší loď se sympatickým kapitánem, která měla odplout zítra nebo pozítří. Ráno mu máme zavolat a on nám potvrdí, kdy přesně vyplujeme. Odpoledne jsme si na trhu koupili meloun a pár ananasů, vyšli na kopec nad Mwanzou, sedli si vedle kostela a pustili se do jídla. Kousek od nás stála škola a jak dětem končilo vyučování, běhaly kolem nás, křičely nám už známé "Muzungu, muzungu!" a pozorovaly, jak jíme meloun.

Kolem kostela šel další muzungu (běloch) a dal se s námi do řeči. Byl to polský katolický kněz, který v Tanzánii působí už 8 let. Vyprávěl nám o zdejších lidech, jejich mentalitě a kultuře. Hrozně zajímavé povídání. Základním heslem v Tanzánii je "Pole, pole" znamenající "pomalu, pomalu". Klid, není přece kam spěchat. Říkal, jak jsou Tanzánci mírumilovní a poctiví. Když se ale někde stane zločin, celá vesnice popadne vidle, motyky a lopaty a jde bránit spravedlnost. Staly se prý případy, že se k někomu vloupali lupiči, on to zjistil, zavolal na policii a tam mu řekli, že dnes bohužel nemají k dispozici auto, tak snad přijedou zítra. Lidé tak radši berou spravedlnost do vlastních rukou. A to i dost drsně. Jednou zloděj ve vesnici ukradl 20 kg rýže. Chytili ho, někdo přinesl benzín, polili ho a zapálili. Vzpomněl jsem si na varování z Wikitravel, že pokud se člověk stane účastníkem dopravní nehody, nemá vystupovat z vozu a má počkat na policii. Jinak by vesničané mohli vzít spravedlnost do vlastních rukou. Ve prospěch toho chudšího, protože bohatý podle nich může podplatit policisty i soud.

(9.-11.8.2010)
Po překročení tanzánské hranice jsme se k večeru ocitli v další zcela neturistické vesničce, v Kabanze. Po zaplacení taxíku přes hraniční území nám v kapse zůstalo jen 10 tisíc tanzánských Šilinků (asi 120 Kč), tak jsme měli strach, zda to bude stačit na ubytování a něco k jídlu. Kabanga se ale ukázala být stejně levná, jako Indie. V místní ubytovně jsme sehnali pokojík se dvěma postelemi s moskytiérami za 5 tisíc (60 Kč). Ubytovna byla jednoduchá a společný záchod odpudivý. Byl na druhé straně dvora, ale smrděl až k nám. I když vše je relativní - pořád to byla řádově vyšší kvalita, než záchody v Číně. Člověk byl na záchodě sám, nikdo na něj při konání potřeby nekoukal a žlabem pod ním netekly potřeby jiných lidí. Když jsme vyplňovali registrační kartu v hotelu, kromě národnosti a státní příslušnosti tam byla i otázka, z jakého jsme kmene. No já jsem přece Apač a Andrea Sioux!

V přilehlé restauraci jsme pak koupili rýži s fazolemi za 1000 (12 Kč) a kozí maso s banánem za 1500. Poprvé jsme tu také ochutnali to, co v Tanzánii používají místo rýže a brambor jako přílohu k jídlu - banány. Když jsem je jedl, podle chuti bych dal ruku do ohně za to, že to nejsou banány, ale nějaká forma brambor. Pokud někdy do Tanzánie pojedete, určitě je taky ochutnejte a taky nevěřte tomu, že to jsou banány.