(16.3.-17.3.2011)
- "Vezete hodně léků. Musíme zkontrolovat obsah Vašeho batohu. Pojďte se mnou do kanceláře." Imigrační úředník ukázal na otevřené dveře. Vzal jsem batoh, který právě projel rentgenovým zařízením, a vešel dovnitř. Položil jsem ho na stolek a začal z něj před úředníkem a jeho nadřízeným vyndávat věci. Takže na rentgenech umí poznat i léky. Až k nim jsem se ale nedostal. Pozornost obou mužů totiž zcela zaujaly dva předměty, které jsem právě položil na stůl. První byl "giraff", zahnutý kus dřeva s navázaným umělohmotným provázkem. Vezu si ho z Etiopie, kde ho používají jako bič na dobytek. Druhý pak byla domorodá "foukačka" se šipkami, kterou domorodci v pralesech loví zvěř. Koupil jsem ji jako suvenýr na Bali s tím, že se s ní v případě nouze někde v džungli naučím lovit. Oba úředníci předměty pečlivě zkoumali a ani s jedním si nevěděli rady. Takže jsem zase na hranici. Tentokrát mezi Malajsií a Singapurem.

- "Co to je?" zeptal se úředník a prohlížel si giraff.
- "To je bič" odpověděl jsem a úředník se začal usmívat. Pochopil, že ta zbraň, co drží v ruce, není nebezpečná. "Z Etiopie" dodal jsem a on se zase začal mračit. Pro úředníka bohaté země s vysokou životní úrovní je jakýkoliv předmět ze vzdálené země třetího světa podezřelý. Minimálně bude prolezlý exotickými chorobami. Raději giraff položil zpět na stůl a začal se věnovat foukačce. Krásné ze dřeva vyřezané dílo. Vážila jen 300 g a usmlouval jsem ji z 200 tisíc indonézských rupií na 40 tisíc (asi 80 Kč). Hned věděl, že to je foukačka, a snažil se najít šipky. Ukázal jsem mu je v důmyslně vyřezaném prostoru uzavřeném malým dřívkem. Prohlédl si ostré hroty dřevěných šipek a vzal do ruky giraff.
- "Bohužel Vás s tím nemůžeme pustit do země" rozpačitě pronesl. Tak teď sis hochu naběhl. Nemám moc dobrý období. V Egyptě jsem se byl ochoten stěhovat na celnici, když mi chtěli při vstupu do země zabavit nůž. Nakonec mne i s ním pustili.
- "Proč?" zeptal jsem se. "Jsou to jen suvenýry. Nevidím důvod, proč bych je tu měl nechávat". Úředník položil giraff a začal si zase prohlížet šipky.
- "Jsou otrávené?" Jeho otázka mne skoro rozesmála. Ale nehodlal jsem mu to ulehčovat.
- "Nevím, nezkoušel jsem to" odpověděl jsem. "Ale pochybuju, že by je za 5 dolarů ještě máčeli v jedu." A v duchu jsem dodal: "Můžeš to skusit na sobě."
- "Jak dlouho budete v Singapuru?" převzal iniciativu nadřízený.
- "Jeden den. Večer pokračuju do Indonésie."
- "Dobrá, můžete si to vzít sebou. Ale musíte mi slíbit, že to nebudete vyndávat na žádném veřejném prostranství." S tím jsem problém neměl. Pečlivě jsem zabalil jak foukačku, tak giraff a nacpal je zpět do batohu. Rozloučil jsem se s úředníkem i nadřízeným a vyšel z celnice. K lékům jsme se nedostali. Naštěstí. Při tom by se mezi nimi našly i takové, se kterými by mne do země skutečně neměli pustit. Takové, co se Andrea ve svém batohu bál převážet.