(28.12.2009)
Ráno jsme vstávali v 5:30, protože jsme toho na dnešek měli naplánováno hodně. Chytit nějaký autobus do Zahedanu, tam sehnat autobus do Mirjavehu (nejbližší město k pakistánské hranici), tam si vzít taxi k hranici, překročit ji, vejít do pašeráckého hraničního pakistánského městečka Taftanu a sehnat lístek na slavný autobus přes 600 km pouště bez silnic do Quetty. Celá cesta v obou státech se měla odehrávat na ne úplně bezpečném území Baluchistánu, kde byli turisté občas okradeni, občas uneseni, ale nebyli zabíjeni. I když v okolí Zahedanu bylo v posledním roce provedeno několik pumových útoků na iránskou policii a armádu a na území Pakistánu jsme měli cestovat celou cestu do Quetty těsně pod hranicí s Afghánistánem, zatímco kousek nad Quettou probíhaly boje pakistánské armády s Talibanem. Takže jsme trochu žertovali i o možnosti být uneseni Talibanem a proslavit se v nějakém talibanském podřezávacím videu na youtube.
Podle průvodce Lonely Planet platila na celém území Baluchistánu jedna rada, jak minimalizovat možnost stát se obětí některého z výše uvedených trestných činů. Bylo to zůstat "Low Profile", to znamená nijak na sebe neupozorňovat, nevyčnívat, neběhat kolem s velkým fotoaparátem, prostě co nejvíce splynout s davem. Tento princip jsme si s Andreou vtloukali do hlavy, i když pro dva přes 190 cm vysoké bělochy s velkými batohy na zádech to nebylo nic jednoduchého. Andreova obliba červené barvy se ukázala jako nevýhoda, protože jeho batoh zářil do dálky. Navrhl jsem mu, ať si přes batoh přehodí integrovanou pláštěnku, ale když mi ukázal její skoro fosforeskující jasně žlutou barvu, pochopil jsem, že jeho batoh rozhodně pro Low Profile určen není.
