- "This is war, brother" řekl Francesco. Tohle je válka. Výbuchy se ozývaly přímo před domem.
- "Ti parchanti!" zamračil jsem se. "Oni snad nepudou spát." Byly čtyři hodiny ráno. Ze sousedních ulic zněly exploze celou noc. Teď přišla řada na nás.
- "They won't" pokrčil Francesco rameny. Nepůjdou. "What can we do?"
- "Shoot them!"

Uklidnilo se to. Mezi čtvrtou a šestou hodinou ranní se dalo spát. Přesně v 6:00 to začalo znovu. Hlasité údery na kolejnici se nesly městem. Chemický poplach? Ne. Jen každodenní budíček v San Juanu del Sur. Chvíli po té se ozvaly první exploze. Pokračovaly celý den. Ty největší petardy, co se dají koupit. Když vybuchnou, zadrnčí sklo v oknech. Nadskočí prach na nábytku. Způsob, jakým se v Nikaragui slaví svátky. Když ránu nečekáte, leknete se. A lekáte se dvacet hodin denně.

V úterý, 14. ledna 2014, jsem byl na své cestě právě 1500 dnů. Ten den jsem přijel do městečka Perquín v Salvadoru. Do centra horského regionu, kde docházelo k největším bojům ve zdejší občanské válce. V sedmdesátých letech se v této zemičce, sužované nezaměstnaností, přelidněním a chudobou, ujala vlády vojenská junta. Tisíce režimu nepohodlných Salvadorců byly uneseny, mučeny a popraveny vládními komandy smrti. Když v kostele přímo uprostřed mše zavraždili oblíbeného arcibiskupa Romera, všelidové protesty přerostly v regulérní občanskou válku.

Stalo se to před třiatřiceti lety. V kopcích kolem Perquínu se salvadorská armáda snažila zlikvidovat partyzánské oddíly. Lidé v okolních vesnicích žili ve strachu. Někteří podporovali partyzány, ale většina byla neutrální. Představitelé armády vesničanům doporučili, ať neopouští své vesnice. Ať se k ničemu nepřipletou. Ať zůstanou v bezpečí. Do vesnic se tak na noc stahovaly i rodiny z okolních usedlostí. A pak to přišlo. Krátce po rozednění, 11. prosince 1981, napochodovala do vesničky El Mozote zvláštní jednotka salvadorské armády ...

Posledních 50 dnů jsem začal v Nikaragui. Ubytoval jsem se v San Juanu del Sur na pobřeží Tichého oceánu. Po měsíci, stráveném v Kostarice jen o (často suchých) bagetách jsem si užíval jídla ve zdejších restauracích. Všechno bylo tak levné. Polední menu s rybou, kuřetem nebo mořskými živočichy stálo 40 Kč. Zase jsem si zvykal na normální stravu.

Nebo arašídy. Osmdesátigramové balení oříšků značky Pro stálo v Kostarice 450 Colonů. To je 20 Kč. V supermarketu. V Nikaragui je prodávali za 12 Cordób. Necelých 10 Kč. Za polovinu. Stejnou značku, stejné balení.
- "Jedny oříšky" řekl jsem v obchůdku v San Juanu.
- "15 Cordób" podala mi je prodavačka.
- "Tak drahé?" protáhl jsem obličej. Včera jsem je vedle kupoval za 12.
- "Tak 10 Cordób" odpověděla. Za 8 Kč! Ty, co v Kostarice stály 20 Kč. V Nikaragui se dobře smlouvá ...

San Juan je příjemné městečko s obří sochou Ježíše Krista na kopci, ze kterého je krásný výhled na celou zátoku. Najdete tu levné restaurace, pekárny, obchůdky i tržiště. Najdete tu taky komáry. Nejlepší ochranou proti komárům je vítr. Proudění vzduchu. Nedokážou na vás sednout a bodnout. Na pokoji jsem si kvůli nim pustil větrák. Na ten nejslabší, mírný vánek. Nechal jsem ho zapnutý celou noc. Chyba.

Když jsme před lety s kamarádem Maluskou začínali cestovat po tropických zemích, bydleli jsme v těch nejlevnějších hotelích. S jednou podmínkou. Musely mít klimatizaci. Takže zase tak levné nebyly. Později jsem si na tropy zvykl a klimatizace mi začala vadit. Stačila jedna noc v klimatizovaném pokoji a dostal jsem angínu. Přesedlal jsem tak na pokoje s větrákem. Na této cestě už bydlím jenom v nich. Horko mi nevadí. Nepotřebuju ani větrák. A jak jsem v San Juanu zjistil, dokonce mi škodí. Stačila jedna noc s větrákem a dostal jsem angínu zase.

Nemohl jsem polykat, byl jsem slabý a unavený. Dva dny jsem zůstal v posteli. Ale angína se nevyleží. Musíte brát antibiotika. Zamířil jsem do lékárny. V Nikaragui nejsou potřeba recepty. Na žádný lék. Není potřeba ani doktor. Lékárna obvykle nějakému patří. Doporučil mi Cefadroxil. Dvě balení na deset dnů stála 96 Kč. Pod jménem Duracef se Cefadroxil prodává i v Česku. Dvě balení za 320 Kč. Překlady příbalových letáků do Češtiny musí být pěkně drahé.

Po pěti dnech antibiotik se mi ulevilo a mohl jsem pokračovat dál. Odjel jsem na ostrov Ometepe na největším středoamerickém jezeře Nicaragua. Tvoří ho dvě sopky s trochou pevniny kolem nich. Lidé se tu dřív neučili plavat. V jezeře se nekoupali. Bývalo plné sladkovodních žraloků, kterým prý chutnalo lidské maso. Dnes už se v jezeře normálně koupou. Žraloky tu neviděli už dlouho. Ale kdo ví. Třeba se jen někde schovali. A čekají. Až nám matička Země jednou vyhlásí válku.

Na Ometepe jsem strávil deset dnů. Procestoval jsem celý ostrov, jezdil na koni, na kole, vylezl na obě sopky, plaval v přírodním jezírku a sprchoval se pod vodopádem. Vítr dělá na plážích ostrova vlny jako na moři. Chtěl jsem si tu poprvé od Venezuely zajezdit na windsurfingu. Půjčení prkna ale bylo jen marketingovým lákadlem z cestovních příruček. Žádná půjčovna tu nefungovala.

Vyrazil jsem tedy na sopku Maderas. Ještě s antibiotiky. Turistům se doporučuje najmout si průvodce, aby se ve spleti zabahněných cestiček zdejšího mlžného pralesa neztratili. V roce 2005 tu v jedné průrvě našli dvě těla turistů. Po tom, co jsem ale zdolal v Kostarice, si přece nebudu brát průvodce! Za tři hodiny jsem byl bez problémů u laguny na vrcholu. Po cestě zpátky ... jsem se ztratil. Začalo se stmívat, tak jsem původní cestu nehledal a držel se pěšin, mířících dolů. Po dalších třech hodinách jsem z lesa vylezl dvěstě metrů od silnice. Sláva! U pěšiny seděl vesničan, tak jsem se u něj zastavil.

- "Co se stalo?" zeptal se. Popsal jsem mu, jak jsem se po cestě pralesem ztratil a jak jsem rád, že jsem se dostal ven. Řekl, že bych se měl na sopku vrátit a sejít cestou, kterou jsem šel nahoru.
- "V žádném případě" zasmál jsem se. "Za hodinu bude tma."
- "Když půjdeš jinudy, budeš muset zaplatit za průchod přes pozemky."
- "Neboj, nikomu nic platit nebudu. Támhle je silnice a já u sebe nic nemám. Ani jeden Dolar, ani jednu Cordóbu." Cestou nahoru nejsou žádné obchody, tak jsem si peníze nebral. Mohl jsem narazit maximálně na nějaké bandity.

- "To je problém" řekl a vyzval mne, ať se vrátím na sopku. Došlo mi tak, že chce, abych za průchod zaplatil jemu.
- "Vlastně máš pravdu" uznal jsem. "Je to problém." Spokojeně přikývl a koukal, co mu dám. "Je to problém" pokračoval jsem, "ale pro Tebe. Pro mne ne. Adios!" Postavil jsem se a pokračoval k silnici. Po pár vteřinách jsem uslyšel divný zvuk. Otočil jsem se a tak tak uskočil z pěšiny. Kolem hlavy mi proletěl desetikilový balvan, vydávající zvuk přistávajícího letadla. Nechápu, jak ho dokázal takhle hodit.

- "Nikaragujci jsou horkokrevní" řekl mi jeden Kanaďan. "Po válce mezi lidmi zůstalo hodně zbraní. Když se tam v hospodě pohádáš, klidně vyndají pistoli a střelí."
- "Jako že mne zabijou?"
- "To ne. Střelí tě třeba do nohy." Tak ještě štěstí, že u sebe měl jen kameny.

Na sopku Concepción jsem vyrazil už s průvodcem. Ve třetině stoupání prohlásil kanadský student s mexickou přítelkyní, že je to příliš těžké. Průvodce tedy rozhodl, že se místo na sopku půjde jen po její vrstevnici. S jedním Španělem jsme chtěli vylézt až nahoru, tak nás připojil k jiné skupině. Jejich průvodce byl ještě horší. Zmínil jsem se mu, že mám ve výškách závratě. Každých pár minut mi pak opakoval, že výš už chodit nemám, protože to bude strmé.

Kecal. Strmých bylo až posledních dvacet metrů, takže jsem se uvelebil těsně pod vrcholkem. Kolem pluly mraky, foukal vítr a byla hrozná zima. Concepción je ale činná sopka, tak byla půda kolem kráteru horká. Lehl jsem si na zem a ta mne pěkně hřála. A když se po cestě dolů rozestoupily mraky, objevil se před námi úžasný pohled na západní stranu ostrova z kilometrové výšky.

Další den jsem si půjčil kolo a chtěl objet ostrov kolem sopky Maderas. Nevede tam silnice, jen kamenitá blátivá cesta. V průvodci píšou, že stihnout to za den je 'very challenging, but possible' (velmi náročné, ale zvládnutelné). Na cestu jsem suverénně vyrazil až v 11 dopoledne, kdy už byli normální lidé v půlce trasy. Na úsecích z velkých kamenů jsem z kola sesedal a tlačil je. Hlavně v prudkých klesáních a stoupáních. Po hodině mi došlo, že takhle ostrov neobjedu. Většinu času jsem kolo jen tlačil.

Nedalo se nic dělat. Kameny nekameny, musel jsem na sedátku zůstat. Sjezdy byly vtipné. Jedna brzda kolo nezpomalila, tak jsem musel brzdit oběma. Při tom jsem ale nemohl pořádně držet řidítka, takže mi poskakující kolo na kamenech chvílemi vypadávalo z rukou. Tak jsem to holt střídal. Chvilku zpomalovat s oběma brzdama a neovládaným kolem, chvilku zrychlovat s jednou brzdou a pevným držením jednoho řidítka. Docela adrenalin.

Ve tři odpoledne jsem přijel ke vstupu na tříhodinový pěší výlet k vodopádu. To bylo pozdě. Stmívá se po páté.
- "Jindy se sem nedostanu" řekl jsem si ale. "Nějak to dopadne." Zamkl jsem kolo a vyrazil. Cestu jsem stihl za dvě a čtvrt hodiny i se sprchou pod vodopádem a se zapadajícím sluncem jsem zpátky ke kolu prakticky doběhl. V následující čtvrthodině jsem překonal světový rekord v jízdě po kamenech, ale nestačilo to. Nastala tma.

Neměl jsem baterku a kolo pochopitelně nemělo světla. Chybělo mi ještě 10 km. V úplné tmě se ale nedalo jet. Ani jít. Po cestě poskakovala taxi dodávka. Řidič neměl jiné cestující, tak po mně chtěl 20 USD. Tolik jsem neměl. Nakonec se smířil s 5 USD, ale vzal mne jen ke křižovatce. Poslední 3 km jsem musel ujet sám. Vedly už po krásné asfaltované silnici. Bez osvětlení. Byl to zajímavý pocit, řítit se v naprosté tmě z kopce lesem, kde jsem jen periferním viděním tušil obrysy silnice. Bál jsem se přecházejících zvířat. Ale dobře to dopadlo. Do ničeho jsem nenapálil a kolo jsem s tříhodinovým zpožděním vrátil do půjčovny.

Z Ometepe jsem odjel do nikaragujského architektonického skvostu, města Granada. O měsíc dřív jsem si tam do jednoho hostelu nechal poslat fungující Psion. Tak, jako jsem si elektroniku nechal posílat do Thajska, Bolívie i Kolumbie. Psiony, foťák, MP3 přehrávač a tak ... Nikaragua se bohužel ukázala zemí posílání věcí nezaslíbenou. Balík do hostelu nedorazil a pošta ho o pár týdnů později vrátila odesílateli. Prázdný. Psion z něj zmizel.

Byl začátek prosince a Nikaragua se začala plnit turisty z USA a Evropy, kteří chtěli prožít vánoce v teple. Rozhodl jsem se strávit předvánoční hektické období na jednom místě. Kamarádi ze San Juanu mi napsali, ať se tam vrátím. K moři, k levnému ubytování a jídlu. Tak jo. Při přesedání v Rivasu mne zaujala řada stánků u silnice. Chtěl jsem si tam dát něco k snědku, ale jídlo neměli. Všichni prodávali stejné zboží. Zábavní pyrotechniku. Rakety, rachejtle, petardy všech barev a velikostí.
- "Jak se tu všichni můžou uživit?" nechápal jsem.

Za pár dnů jsem pochopil. Přišel křesťanský svátek neposkvrněného početí pany Marie. Nevím, proč se stala zrovna tato událost důvodem nácviku války v ulicích města. Děti i dospělí kolem sebe rozhazovali dělbuchy, petardy a všechno, co bouchalo. A měli radost z každého vystrašeného gringa, který explozi pod nohama nečekal. Po večerech se obloha rozsvěcela výbuchy raket a ohňostrojů. Vemte si nějakou českou oslavu Silvestra a vynásobte to deseti. Radši dvaceti. S občasnými přestávkami pak rachejtlománie pokračovala až do nového roku.

San Juan del Sur je obklopen luxusními plážemi s vlnami na surfování. Vrátil jsem se tam za kamarády z mého zdejšího pobytu o dva týdny dřív. Byli to cestovatelé a surfaři. Ital Francesco po světě cestuje stejně dlouho jako já. Francouz Yves každý rok tři měsíce prodává v Paříži květiny a zbytek roku se toulá se surfem po světě. Šestadvacetiletý Angličan Joe, který svou cestu začal před měsícem, mi na otázku, kdy se chce vrátit do Británie, nesměle odpověděl otázkou:
- "Never (Nikdy)?"

V hostelu jsme vytvořili pohodovou komunitu. Snídali jsme ovoce z tržiště, sladké pečivo z pekárny, jezdili surfovat na pláž Maderas, pochutnávali si na levných rybách, hrávali izraelskou karetní hru 'Yaniv' a navzájem se dobírali. S Yvesem jsme si dělali legraci z Italů, s Francescem z Francouzů a oni zase z Čechů. Ráno jsme se zdravili dotazem:
- "What is this shit?" poukazujícím na sebe navzájem, na nepořádek kolem a na celý svět vůbec. A taky na to, že na našem patře ráno často netekla voda, takže bývaly oba záchody 'plné'. Bléé ...

Neměli jsme nouzi o komické situace. Jednou se na patro nastěhovala naparáděná Němka. Probudil mne rámus, tak jsem vylezl z pokoje a sedl si k Yvesovi na houpací lavici. Němka se zrovna s kosmetickou kabelkou zamkla na záchod. Dalo jí to práci, protože dveře nešly dovírat.
- "It's full (Je plný)" šťouchl do mne Yves. Uvelebili jsme se a s úsměvem na tváři sledovali, co bude. Minutu bylo ticho. Asi se líčila u zrcadla. Pak musela nadzvednout záchodové prkénko. Dveře se rozletěly a vyletěla raketa. Popadla ještě nevybalený kufr a s nadávkami zmizela z hostelu.

Od mého surfování v Huanchacu uplynul rok a půl. Musel jsem se všechno učit znovu. A moc mi to nešlo. Na surfu holt zůstanu věčným začátečníkem. Kdo umí, umí. Kdo to neumí, učí. Začal jsem tedy surfování učit. Kamarády a známé. Pěkně s teorií, praxí na pláži i ve vlnách. Moc jsem si nevydělal. Zvolil jsem špatný obchodní model. Učil jsem totiž zadarmo. Vlastně úplně zadarmo ne. Půjčení surfu jsem platil já.

Nikaragua měla docela pohnutou novodobou historii. Čtyřicet let tu byli lidé ožebračováni pod vládou rodiny diktátora Somozy. Na Vánoce 1972 tu zemětřesení zabilo přes 6000 lidí. Vlna solidarity proletěla světem a do země začala proudit mezinárodní pomoc. Somoza nechal přicházející peníze přesměrovat na účty své rodiny a přátel. K rodinám obětí se nedostalo nic. To byla poslední kapka. Lidé začali podporovat partyzány, bojující proti diktátorově armádě. Centrem odporu se stalo starobylé město Leon.

A právě do Leonu jsem po vánocích odjel. Je to jeden z architektonických skvostů střední Ameriky. S podivem po tom, čím si v bojích prošel. Když ho v roce 1979 obsadili partyzáni, Somoza nad něj poslal letadla a nechal ho vybombardovat. Bez ohledu na obyvatele a zbytky vládních vojáků v ulicích. Ještě ten rok ale jeho vláda padla a Somoza uprchl ze země.

Dobové fotografie a materiály z války jsem si prohlédl v Muzeu Hrdinů a Obětí, kterým mne provázel jeden z veteránů zdejších bojů. Vyprávěl, jak začala po vítězství revoluce Reaganova administrativa financovat ozbrojené skupiny Contras, aby Nikaraguu nenechaly vzpamatovat. Na zdech byly namalovány portréty spřátelených vůdců – Che Guevary i Fidela Castra. Musel jsem se ušklíbnout.

- "Tohle je ten největší zločinec" prohlásil u fotky Ronalda Reagana.
- "Není tenhle větší?" ukázal jsem na Castra. A chvíli jsem mu povídal o tom, o čem lidem vykládám už od Venezuely. O škodlivosti socialismu. Jak řekl právě Reagan: "Socialismus prokázal svou naprostou nefunkčnost v praxi. Je možný pouze v nebi, ale tam ho nepotřebují, nebo v pekle, a tam už ho mají."

Boje mezi Contras a socialistickou armádou trvaly deset let. Jednu stranu vyzbrojovaly USA, druhou Sovětský svaz. Taková experimentální střelnice. Zemřelo na ní 60 tisíc vojáků. Bohužel i 50 tisíc civilistů. Když americký kongres zamítl další podporu Contras, začala je CIA tajně financovat z výnosů prodeje zbraní Íránu. Občanská válka skončila, až když to na jedné straně na CIA prasklo, a na druhé straně Sovětský svaz ekonomicky zkolaboval. V docela svobodných volbách pak v roce 1990 kupodivu socialisté prohráli s demokratickou opozicí. A ač to zní neuvěřitelně, skutečně jí předali vládu. Skoro idylický konec.

Byl to Ital a jmenoval se Andrea. Přesněji D'Andrea. Na svých cestách nepáchal žádné nepřístojnosti. Právě naopak. Byl to totiž kněz. Ve věku 38 let se dostal do severní Nikaraguy. A už tam zůstal. Stal se legendou. Patřil ke kritikům režimu diktátora Somozy i socialistické vlády po revoluci. Zasadil se o vybudování škol, nemocnic, tekoucí vody a silnic v tomto horském regionu. A právě sem jsem na konci roku zavítal. Projel jsem městečka Matagalpa, Jinotega, San Rafael i přírodní rezervaci Miraflor. V autobusech, v kostelích i na náměstích jsem narážel na Andreovy fotky.

- "Když tu pomáhal on, mohl bych taky" řekl jsem si v Jinoteze, když jsem se dočetl, že tu práci pro dobrovolníky nabízí hned několik organizací. Když jsem zjistil podrobnosti, nadšení mne přešlo. Kdo chce pomáhat, bude ho to něco stát. A ne málo. Ceny se pohybovaly od dvou tisíc dolarů za měsíc. Ach jo. Dobrovolnictví je dnes větší byznys, než zájezdy. Rozhodně je dražší.

Jako malý jsem miloval knížky o kovbojích a indiánech. V hlavě mi dodnes utkvěla jedna o kovbojských lasech a bičích. Psalo se v ní o 'Klubu práskačů', založeném kdysi v Austrálii. Podmínkou přijetí bylo dokonalé ovládání biče, které museli zájemci prokázat splněním 13 úkolů. Patřily mezi ně:
- vyrazit bičem cigaretu z úst jiné osoby,
- zhasnout bičem svíčku,
- rozžehnout bičem zápalku z krabičky,
- přebrat bičem rychle za sebou 12 toaletních papírů z něčích rukou,
- stisknout bičem spoušť pistole, ležící na stole.

Ne že bych si někdy dělal nárok na to se to naučit, ale vždycky jsem chtěl umět práskat bičem. Byl to i jeden z cílů na této cestě. Jenže v Austrálii byly biče drahé. Dostal jsem se ale do Estelí, města, zásobujícího kovboje z celé severní Nikaraguy. Jednoduchá kožená sedla tu koupíte od 200 USD. Najdete tu ale i luxusní kousky za 700 USD. Všude prodávali levné kožené boty, klobouky a postroje pro koně.

Biče bohužel ne. Nakonec mi v jedné dílně bič na zakázku vyrobili. Má dvě mouchy. Skoro nepráská. A ani trochu se nepodobá biči Indiany Jonese. Je černý a krátký. Vypadá spíš jako nějaká sexuální pomůcka. No nějak začít musím ...

Celou Nikaraguu jsem procestoval zdejší nejlevnější dopravou, tzv. 'chicken busy'. Autobusy, kterými kromě lidí cestují i slepice a kuřata. Slepice pobíhají volně pod sedadly, kuřata jsou ve velkých krabicích po sto kusech. Na levé straně autobusu jsou lavice širší (tak pro 2.5 člověka), na pravé straně užší (pro 1.5 člověka). Když je plno, sedí v řadě pět lidí. Krajní vyčnívají do chodbičky. Ostatní se mačkají v chodbičce. Případně visí ze dveří.

Zavazadla se vozí na střeše. Tašky, kufry, batohy, nákupy, pytle s krmivem, železné konstrukce, nábytek i kola. Všechno tam vynáší i sundává steward. V šedesátikilometrové rychlosti si otevře zadní dveře, postaví se na kraj výčnělku schodu, dveře za sebou zabouchne, vyběhne po žebříku nahoru, chvíli běhá po střeše (to všechno stále za jízdy) a zatímco autobus brzdí, on slézá po žebříku a s kolem v ruce. To následně podává vyskakujícímu cyklistovi, aby autobus nemusel stát ani vteřinu. Neuvěřitelný výkon.

Z Estelí jsem pokračoval do Somota. Toto město proslavili dva čeští vědci, kteří tu v roce 2004 objevili kaňon, kde pramení nejdelší středoamerická řeka Coco. Kaňon je dvě stě metrů vysoký a jen několik metrů široký. Pomalu v něm teče řeka, kterou se dá kilometry plavat a brodit. Bylo to super. Při brodění mi sandály chránily chodidla, při plavání jsem je používal jako ploutve na rukou. Poslední večer v Somotu jsem ještě pod reflektory shlédl finále basketbalového poháru středních škol a Nikaraguu opustil.

Byl přede mnou průjezd Hondurasem do nejmenší země střední Ameriky, Salvadoru. Z jedné strany Salvadoru na druhou se dostanete za necelých šest hodin. Autobusy jsou v celé zemi číslovány jako linky městské hromadné dopravy: 105, 119, 201, 346 ... Svoje putování touto zemí jsem začal v Perquínu. Cesta tam byla docela veselá.

Dodávka do Perquínu byla plná. Batoh mi dali na střechu, ale pro mne už v autě nebylo místo. Sedadla byla obsazena a prostor mezi nimi plný mačkajících se lidí. Na podlaze nebylo kam dát nohy. Jediná volná plocha byla třiceticentimetrová padací dvířka za dodávkou, která by se normálně za jízdy zavírala. Nejistě jsem se na ně postavil a jeden Němec udělal totéž. Chytili jsme se železného rámu auta a pomodlili se, aby naši váhu dvířka udržela.

K autu doběhli poslední dva cestující. Steward jim dal tašky na střechu a pokynul, ať se postaví za nás. Chytili se konstrukce a postavili se na místa mezi botami mne a toho Němce. Nohy tak trochu propletli s našima. Auto se rozjelo a na volných deset centimetrů dvířek za mnou naskočil steward. Chytil se konstrukce a jeli jsme. Na dvířkách nás už stálo pět!

V první vesnici čekali další dva pasažéři. Nacpali se za nás a já si najednou hrozně vážil svého luxusního místa, kde jsem na plošině stál oběma nohama. Sedm lidí! Auto kličkovalo po horské cestě a náš chumel poletoval ze strany na stranu. Cesta měla trvat hodinu a půl. Po dvaceti minutách naštěstí vystoupili první lidé. Po půl hodině jsme na dvířkách s Němcem osaměli. A po hodině jsme se vešli i dovnitř. Paráda. O tom, jak probíhala moje další cesta Salvadorem, napíšu zase příště.

Vlastně ještě to prokleté El Mozote. Památník je jednoduchý. Dřevěný kříž. Černé stíny postav otce, matky a dvou dětí. Kolem květiny a věnce. Za tím zeď. Na zdi jména rodin obětí. Jednoduché. Spolu s košatým stromem, rostoucím na místě, kde se to stalo, nesmírně působivé. Když jsem tam seděl, naskočila mi husí kůže. Pod květinami je nápis:

Ellos no han muerto,
estan con nosotros,
con ustedes
y con la humanidad entera.

Oni nezemřeli,
jsou tu s námi,
s vámi,
a s celým lidstvem.

Stalo se to před třiatřiceti lety. Krátce po rozednění, 11. prosince 1981, napochodovala do vesničky El Mozote zvláštní jednotka salvadorské armády. Všechny vesničany probudila a nahnala je do centra města. Oddělila muže a ženy a zamčela je v několika budovách. Pak to začalo.

Vládní vojáci vyváděli jednoho muže po druhém ven, vyslýchali je, mučili a následně popravovali. Před polednem začali vyvádět i ženy a dívky. Ve skupinách je odváděli do lesa, tam je hromadně znásilňovali a pak zabíjeli kulometem. Nejmladším znásilněným bylo deset let. Vojáci si prý hlasitě pochvalovali dvanáctileté dívky.

Po návratu do vesnice pokračovali s dětmi. Zabíjeli je bajonety, podřezávali jim krky, nebo je prostě oběsili na okolních stromech. Nejmladšímu oběšenému dítěti byly dva roky. Velkou skupinu dětí zamčeli v kostele, který pak zvenčí rozstříleli kulomety. Nakonec celou vesnici podpálili.

Masakr trval tři dny. Přežili ho tři lidé. Zavražděno při něm bylo 767 lidí. Vesničanů. Civilistů. Křesťanů. Těch, kteří s válkou nechtěli mít nic společného.

Tohle je válka.

This is War.