Snažil jsem se. Moc jsem se snažil. Ale nezvládl jsem to. Narazil jsem na překážky. A nedokázal je překonat. Je mi to líto. Všechno mohlo být jinak. Kdo za to může? Únava? Jiní lidé? Nemoc? Přírodní živly? Počasí? Materiál? Ne. Můžu si za to sám. Kdybych nebyl pohodlný. Kdybych se nenechal rozptylovat. Kdybych to předčasně nevzdával. Kdybych do toho dal všechno ...

Než jsem vstoupil do USA, přemýšlel jsem, co chci vidět. Národní parky. Jenže jsou daleko od sebe a k jejich vchodům nejede žádná hromadná doprava. Jedině si půjčit auto. Nebo koupit. K obojímu člověk potřebuje řidičák. Mezinárodní. Ten platí rok a dá se vyřídit jen osobně v Česku. Takže pro mne po čtyřech letech cesty kolem světa smůla. Našel jsem řešení, co mne nadchlo. Z pohádky do pohádky. Z parku do parku.

Po území USA vede několik dálkových tras pro pěší. Prochází těmi nejhezčími národními parky. Dostanete se po nich na místa, kam byste autem nikdy nedojeli. Opravdu dlouhé trasy jsou tři. Všechny směřují z jihu na sever. Podél východního pobřeží se táhne Appalachian Trail. Ve středu kontinentu se nachází Continental Divide Trail. A pak ta nejdelší. A nejhezčí. Vede horami podél pobřeží Tichého oceánu. Pacific Crest Trail. Zkráceně PCT.

PCT je výjimečný fenomén. Nejdelší pochod na této planetě. Začíná na hranici s Mexikem a končí na hranici s Kanadou. Měří 2650 mil. To je 4265 km. Po celé své délce vede přírodou. Neprochází žádnými velkými městy. Někdy se přiblíží k městečkům a vesnicím, kde se pak dají doplnit zásoby. V blízkosti obydlených území občas křižuje nějakou silnici. Jinak je to pěšina. Pěšina přírodou z Mexika do Kanady.

O její údržbu se stará nezisková organizace Pacific Crest Trail Association. Na svých stránkách www.pcta.org shromažďuje veškeré infomace o trase. Organizuje dobrovolníky, opravuje poškozené části trasy, řeší vlastnické vztahy a stará se o propagaci PCT. Je financována z darů, nejčastěji od lidí, co někdy po PCT šli a tato zkušenost se jim nesmazatelně vryla do paměti.

PCT má pět částí. Většina leží v Kalifornii, tak jsou jeho první tři části 'Jižní Kalifornie', 'Střední Kalifornie' a 'Severní Kalifornie'. Čtvrtá a pátá část jsou 'Oregon' a 'Washington', pojmenované podle států, kterými vedou. PCT je také rozdělen na dvacetdevět úseků - osmnáct v Kalifornii, šest v Oregonu a pět ve Washingtonu.

K chůzi po PCT potřebujete povolení. Povolení ke vstupu do divočiny. Můžete si je koupit v jakémkoliv národním parku na cestě. Zřejmě tam, kde svou cestu začínáte. Anebo si o ně můžete požádat přímo asociaci PCTA. Ta je vystavuje zdarma. Ovšem jen těm, kteří se po PCT chystají ujít alespoň 500 mil. To byl i můj případ. Povolení jsem si vyřídil ještě z Guatemaly od jezera Atitlán a nechal si je poslat k jednomu z 'traťových andělů' Girlscoutovi do San Diega. Na obálce, ve které mi přišlo, bylo předtištěno: "Vzpomeňte si na organizaci PCTA ve své poslední vůli." Snad tak zájemcům o PCT nepřipomínají, jak tam taky můžou dopadnout.

Můj pochod byl jasně ohraničen. Do USA jsem vstoupil 30. července 2014 a musel je opustit po devadesáti dnech, 27. října. Na posledních deset dnů jsem si naplánoval návštěvu zajímavostí po celých USA a s předstihem nakoupil levné letenky a jízdenky na autobus. Povolení do divočiny jsem si vybavil podle toho. Začínalo 1. srpna a končilo 15. října. Kostky byly vrženy.

Chtěl jsem překročit hranici USA, vyzvednout povolení, nakoupit vybavení a zásoby, vrátit se k hranici na míli 0 a začít. Naštěstí mi to rozmluvili. Jižní Kalifornie je poušť. Lidé tudy chodí v březnu a dubnu. To se ještě nějak dá. V srpnu je to vyprahlá země bez vody. Teploty přesahují čtyřicítku. Tak jsem změnil plány. A začátek přesunul kousek před velehory. Na místo, kde PCT křižuje silnici. Kam se dá dojet autobusem. Na Walker Pass. Míli 652. Šestsetpadesátdva mil od mexické hranice.

Na první překážky jsem narazil ještě před startem (více zde). Původně jsem chtěl v San Diegu v REI nakoupit vybavení a vyrazit hned 2. srpna. Jenže je neměli. Stan, spacák, boty, skoro nic. Musel jsem to objednávat přes internet a čekat na dodání. Před odchodem jsem se ještě rozhodl dopsat a zveřejnit článek '1600 dnů'. To mne stálo další dny. Nakonec jsem vyrážel 11. srpna. Devět dnů zpoždění. Kdybych je tak měl na konci ...

Lidem, kteří po PCT chodí, se říká 'hikers'. Někteří přijedou jen na víkend, ujdou 20 až 30 km a zase jedou domů. Takových je většina. Další chtějí ujít jeden nebo několik úseků. Těm se říká 'section hikers'. A těm nejzdatnějším, co se v jednom kalendářním roce pokoušejí o zdolání celého PCT, se říká 'through-hikers'. Mohou to jít od začátku do konce (na sever směrem do Kanady), od konce k začátku (na jih směrem do Mexika) nebo trochu švindlovat a jít to napřeskáčku podle aktuálního počasí.

O zdolání celého PCT se každý rok pokoušejí stovky lidí. Dokáže to jen zlomek z nich. Ostatní to vzdají. Kvůli překážkám. Nedokážou se vyrovnat s únavou, horkem, zimou, sněhem, nedostatkem vody v poušti, přebytkem vody v řekách, počasím, hmyzem, zvířaty ... úrazy, nemocemi ... nebo třeba absencí internetu.

Protože jsem neplánoval ujít PCT celé, patřil jsem mezi 'section hikers'. Dobou, kterou jsem na PCT trávil, jsem se ale spíš blížil ke 'through-hikers' a taky jsem se jako jeden z nich cítil. Před začátkem treku jsem si stanovil cíl. Kulatý cíl. Ujít 1000 mil. Tisícšestsetdevět kilometrů.

Někteří lidé o své cestě po PCT napsali knihy. Nejznámější se stala Cheryl Strayed se svojí knížkou 'Wild: From Lost to Found on the Pacific Crest Trail'. Podle její knihy byl natočen film 'Wild' a jeho hlavní představitelka Reese Witherspoon byla za svou roli dokonce nominována na Oscara. Ta kniha byla docela humorně pojatá a ukazovala strasti, co vás mohou na PCT potkat. Ve filmu z toho udělali feministické drama. Škoda.

Ten film mi ale připomněl, jak těžký byl začátek (více zde). Jak se s tím nákladem nedalo pořádně jít. Jak suchá byla poušť. Jak člověk trpěl nedostatkem vody. A jak pomalu to šlo. Důležitých prvních 50 mil jsem ušel za pět dní. Po desíti dnech jsem měl za sebou přesně 100 mil. A to jsem byl na konci každého dne naprosto vyřízený.

Hrdinka filmu Wild svůj trek začala jen padesát mil před místem, kde jsem začal já. Šla v červnu a to ještě zdaleka nebylo takové vedro, jako jsem zažil já. Narazila ale na stejné problémy, se kterými se potýkají lidé, co od mexické hranice vyrážejí v březnu a dubnu. Když dorazí k velehorám, mnohá horská sedla jsou ještě pokrytá sněhem. Jejich překročení je pak mnohem nebezpečnější. Sníh taje a řeky, které musí překročit, jsou rozvodněné. A části PCT v okolí řek jsou doslova zamořené komáry.

Všem těmto problémům jsem se v srpnu vyhnul. Sněhu, rozvodněným řekám i komárům. Vyhnul jsem se ale i lidem. V srpnu tudy na sever nikdo nechodí. Je moc pozdě. Na začátku sezóny, když z mexické hranice vyráží davy lidí, je PCT velmi společenská záležitost. Po trase spolu kráčí skupiny pěti, deseti lidí. Když jsem šel po PCT já, šel jsem sám. I když ne tak úplně.

V horském sedle Cottonwood Pass jsem potkal zajímavého chlápka. Byl vlasatý, vousatý a hrozně upovídaný. Jmenoval se 'Paint Your Wagon' podle svého oblíbeného muzikálu ze sedmdesátých let. Bylo mu asi pětapadesát, před několika lety utrpěl infarkt po předávkování kokainem a voperovali mu kardiostimulátor. Od té doby seká dobrotu.

PCT jde už třetí rok za sebou, ale ještě nikdy ho nedokončil. I letos startoval už v březnu na mexické hranici. Nikam ale nespěchá a dělá velké pauzy. Právě se na PCT vrátil po devatenácti dnech v městečku Lone Pine, kde chlastal s kamarády.

Taky mířil na sever, tak jsme pokračovali spolu. Trochu mne popostrčil k výstupu na horu Mt. Whitney. On tam sice chodit nechtěl, ale když jsem tu byl já, rozhodl se vyjít to se mnou. Výstup s Paintem byl náročný. Hlavně na psychiku. Pořád jsem na něj musel čekat. Při chůzi do kopce byl velmi pomalý, ale nejhorší byla jeho upovídanost. Při cestě na Mt. Whitney jsme se totiž napojili na John Muir Trail, který je v létě plný lidí. A s každým z nich si chtěl Paint pořádně popovídat.

Tak to pokračovalo i v dalších dnech. Sice jsme se s Paintem dobře bavili, ale každý den jsme urazili jen 10 mil. Mockrát jsem si říkal, že se musím rozloučit a pokračovat rychleji, ale nějak jsem neměl to srdce to udělat. Před každým sedlem jsem mu nakonec slíbil, že na něj nahoře počkám. Abyste ale rozuměli - 10 mil po PCT není jako šestnáct kilometrů někde po rovince do Prčic. Několikahodinová prudká stoupání na vrchol se střídají s klesáními zpátky do údolí. Těch 10 mil nebylo zase tak hrozné. Ale pro můj cíl to bylo málo.

Jedna věc nám naše pomalé tempo kompenzovala. Byla to krása hor, kterými jsme procházeli. A tak jsem fotil, fotil a fotil (vyprávění i fotky zde). V tomto ohledu je mi hrdinky filmu Wild líto. Ke svému treku se nechala nalákat fotkou přírody na obalu knihy o PCT. A nakonec kvůli sněhu pohoří Sierra Nevada úplně vynechala. Tu nejkrásnější část celého PCT.

Po týdnu chůze s Paintem, v sedmnáctý den v divočině jsem měl za sebou 178 mil. Nakonec se nedalo nic dělat. Zbývalo mi jídlo na dva a půl dne a místo na doplnění zásob bylo ještě 46 mil daleko. S Paintem jsme se rozloučili a dál jsem šel sám. Na chůzi už jsem byl zvyklý, vody byl kolem trati dostatek a z velké zásoby jídla zbývalo posledních pár sáčků. S malou váhou se mi šlo dobře. Hned první den jsem urazil 19 mil. Další den 15 mil. To šlo.

V poledne třetího dne jsem snědl poslední čínské nudle a zůstal úplně bez jídla. Nezoufal jsem. Jen dvě hodiny ode mne se totiž nacházely spousty jídla - Muir Trail ranč. Zkráceně MTR. Na vysvětlenou: v MTR žádný obchod s jídlem není. Každé jídlo, co si tam chcete vyzvednout, musíte sami koupit v obchodě, zabalit do balíku nebo kýble a poštou poslat do MTR. A pak ještě zaplatit 65 dolarů za vyzvednutí.

Pošta totiž váš kýbl do MTR nedodá. Dodá ho na nejbližší poštu v horách, tam ho zaměstnanci MTR vyzvednou, džípem dovezou k jezeru, lodí převezou na druhý břeh a pak na koních přes několik hor dopraví do MTR. A tam ho uschovají až do vašeho příchodu. Neumíte si představit nadšení, které mne zachvátilo, když jsem si svůj kýbl s jídlem vyzvedl. To jsem ještě netušil, do jaké pasti jsem vlezl. Byla přede mnou překážka, se kterou jsem si neuměl poradit. Komunismus.

Ne že by byli v MTR komunisté. MTR je zatraceně kapitalistický podnik. Jedna noc ve stanu na jejich pozemku stojí se třemi jídly 175 dolarů. Ve stanu! Šílenost! Ještě větší šílenost byla, že jsem na trati potkal lidi, co se těšili, až si to zaplatí. Když jenom míli daleko bylo veřejné tábořiště, kde si člověk mohl stan postavit zdarma. Tam jsem si ho postavil já. Ovšem bez tří jídel denně.

MTR je prakticky jediné místo, kde si v horách můžete doplnit jídlo. Tak si je tam posílají všichni. Ti kteří jdou po PCT, i ti, co jdou po JMT. Posílají si tam kvanta jídla. Kýble jídla. Když MTR opouštějí, měli by mít všechno jídlo zavřené v medvědím kanystru. Tam se jim to absolutně nevejde. Tak v MTR všechno přebytečné jídlo nechají. Pro ostatní. Říká se tomu 'hiker box'. Krabice, kam lidé na treku odkládají jídlo a věci, které nepotřebují. Když k ní přijde někdo, komu se to hodí, prostě si to vezme.

Problém MTR je, že je toho strašně moc. Takže to tam třídí do specializovaných kýblů. Dva kýble luxusního dehydratovaného jídla do hor. Dva kýble doma připraveného dehydratovaného jídla do hor. Kýbl arašídového másla a výrobků z něj. Kýbl variací ovesných vloček. Kýbl oříškových mixů a tyčinek do hor. Kýbl čokoládových tyčinek. Můj oblíbený kýbl příchutí do vody. Kýbl olejů a prostředků na vaření. Kýbl léků a zdravotních pomůcek. Kýbl kosmetiky. Kýbl slunečních krémů. Kýbl repelentů. Kýbl toaletních papírů ...

A všechno zdarma. Každému podle jeho potřeb. Vůbec jsem si s tím nevěděl rady. Chápejte - týdny na treku jíte samá levná jídla s cenou do dvou dolarů: čínské nudle, bramborovou kaši, rýži s příchutí. Dvakrát si dopřejete luxusní dehydratované jídlo do hor za deset dolarů. Na tom jídle si NESKUTEČNĚ POCHUTNÁTE, OLIZUJETE SE AŽ ZA UŠIMA. A pak přijdete do MTR a narazíte na kýbl plný těchto luxusních jídel. Všechno zdarma.

"Take What You Need. Need What You Take." Nevěděl jsem, co dělat. Když jsem do batohu nacpal jídlo, co jsem si do MTR sám poslal, byl plný. Ale přece jsem ten komunismus nemohl jen tak opustit! Tak jsem odchod odložil o den. A udělal si 'zero day'. Nulový den. Den, kdy urazíte 0 mil. Ale neflákal jsem se. Zašíval jsem díry na batohu, na oblečení, dobíjel baterie, lepil odloupnuté části bot a opravoval vše, co jsem potřeboval. A vařil si luxusní jídla z luxusního kýble.

Další den jsem stál před stejným problémem. A zase si nevěděl rady. Tak jsem zůstal další den. A udělal si druhý 'zero day'. Připadal jsem si jako veverka, kterou chytají na oříšek. Do malé klícky se položí oříšek. Vstupní otvor je ale tak malý, že jím projde jen prázdná tlapka veverky. Ta ji prostrčí, chytne oříšek a chce pryč. Jenže ruka s oříškem je na otvor příliš velká. Aby ji vytáhla, musela by oříšek pustit. Ale to veverka neudělá.

Výhodou pobytu u MTR byly ještě horké bahenné koupele. Za řekou, asi patnáct minut od tábořiště, bylo několik děr s horkým léčebným bahnem. Jen tak na louce. Chodili jsme tam se sousedy relaxovat. O pár metrů dál bylo čisté horské ledové jezírko. Střídali jsme to a udělali si z toho saunu. Dokonce jsem tam potkal i pána s dcerou z Uherského Hradiště, kteří šli po JMT.

Až třetí den jsem sebral síly k odchodu. Bylo to náročné. Následoval totiž dlouhý výstup k horskému sedlu a můj batoh byl narvaný k prasknutí. Každá postranní kapsa byla plná oříšků a čokoládových tyčinek. I každá kapsa na kalhotech. Veverka odcházela i s klíckou. Díky nulovým dnům v MTR jsem zase nabral skluz. Po 23 dnech v divočině jsem ušel jen 227 mil. Potřeboval jsem začít makat.

S vodou jsou na treku jen problémy. Každou musíte před pitím důkladně dezinfikovat. Může totiž obsahovat bakterie a nejrůznější parazity. Nejhorší z nich je Giardia - cysty, které se vám rozmnoží ve střevech a způsobují několikatýdenní akutní průjmy. Nedá se jí zbavit. Funguje na to jen jedno speciální antibiotikum, které v USA bez předpisu neseženete. Někdy ale ani dezinfekce nestačí.

Jednou jsem třeba stoupal na kopec a podél cesty tekl krásný horský potůček. Nabral jsem vodu do láhve a nasypal tam dezinfekční činidlo v množství 'do relativně čisté vody'. Měl jsem český dvousložkový prostředek 'TRAMP', který se pyšní tím, že ve vodě zlikviduje jakéhokoliv parazita. Jo, kdyby. Hodinu jsem počkal a pak tam nasypal druhou, neutralizační složku. Zatřepal jsem lahví a pořádně se napil. Na kopci mne čekalo překvapení.

- "Ty svině" vydechl jsem, když jsem tam dorazil. Vedle potoka ležela kráva a kolem ní byla spousta kravinců.
- "Jsem kráva" zamučela kráva.
- "Ode dneška budu jíst samé hamburgery ty potvoro!" řekl jsem jí a intenzivně myslel na to, že kdybych tušil, že tu leží, nasypal bych do vody třikrát tolik dezinfekce. Pozdě bycha honiti.

Treking s Giardií byl hrozně nepříjemný. Jakmile jsem snědl nějaké jídlo, za půl hodiny jsem seděl pod stromem. A nebyla tam žádná čekací doba stylu:
- "Ještě ne, tady není žádný strom, musím to ještě deset minut vydržet." Buďto jste si stihli vyhrabat díru a dřepnout si nad ni, nebo to šlo do kalhot. Každé jídlo jsem musel důkladně plánovat. Podíval jsem se do dálky a odhadl, kam stihnu za půl hodiny dojít. Když tam byly stromy, pustil jsem se do jídla.

Giardia se spustila právě v den, kdy jsem opustil MTR. Nejhorší na ní byla věčná únava. Neměl jsem energii pro chůzi. Žádnou sílu. Jakmile se jídlo dostalo do střev, šlo hned ven. Tělo z něj nestačilo vstřebat žádné živiny. Bylo to hrozné. Vlekl jsem batoh plný jídla, které jsem si nemohl užít. I čokoládová tyčinka startovala půlhodinový odpočet.

Poslouchal jsem, co dělali s Giardií jiní lidé. Většinou trek přerušili. Nebo ukončili. Odjeli do nejbližší nemocnice, nechali si udělat vyšetření a předepsat to speciální antibiotikum. Týden je brali a pak se vrátili na trek. Nebo domů. Jiní si někde na dva týdny zaplatili hotel a strávili je na záchodě. Pak se vrátili na trek. Po dvou týdnech totiž přejde Giardia do permanentní fáze, kdy jídlo v těle vydrží i několik hodin. Tělo pak má zase energii na chůzi. Já jsem nemohl udělat ani jedno. Neměl jsem peníze na doktory ani čas. Musel jsem jít dál.

Jednomu klukovi na trati jsem se s Giardií svěřil. On ji už zažil taky. Pro pobavení jsem uvedl výhodu, které jsem si všiml. Když jdete v divočině na velkou, musíte si někde vyhrabat díru. Pak si nad ni dřepnete, uděláte to do ní a všechno zase zahrabete. Občas se netrefíte přesně doprostřed, tak to pak musíte posunout klackem. Tahle starost u Giardie odpadá. Vychází z vás jednolitá hustá kaše, která každou díru zaplní rovnoměrně.

Docela jsme se nasmáli, protože si toho taky všiml a taky to bral jako výhodu Giardie. Zase jsem si jednou uvědomil rozdíl mezi mužským a ženským myšlením. Ženská by se nikdy z takové blbiny neradovala. Připomnělo mi to pravdivý text o rozdílném chování ženy a muže ve sprše.

S Giardií a těžkým batohem se nedalo jít rychle. Zase jsem zpomalil. I když jsem se moc snažil, nedokázal jsem ujít víc, než těch 10 mil za den. Když jsem po třiceti dnech v divočině vstoupil do Yosemitského národního parku, měl jsem za sebou 298 mil. Před sebou něco přes měsíc.

V Yosemitech se PCT odpojil z JMT, tak jsem zase osaměl. I když ne úplně. V září totiž do Yosemit přichází ti nejrychlejší through-hikeři, co začali u kanadské hranice a míří na jih do Mexika. V průměru jsem potkával tak jednoho denně. Moc jsem je obdivoval a měl z každého radost. Vždycky jsme se zastavili a vyměnili si informace o zdrojích vody a situaci na trati. Po odpojení z JMT totiž zase začala být voda problém.

Každý z nich byl originál. Většinou začali na konci června a v Yosemitech měli za sebou 1500 mil. Byli to rychlíci. V průměru dávali 20 mil denně. První dvojici jsem minul ještě v davu lidí na JMT. Třetí šel pětadvacetiletý kluk Alabama a půl dne za ním hrozně sympatická dvojice studentů kluk Dirtstew a holka Doormouse. Na šestém místě byla dvacetiletá Kanaďanka bez trail jména, která všechny tři před sebou znala, protože se s nimi poslední měsíce po cestě potkávala.

Všichni patřili mezi tzv. 'ultra light hikery'. Nesli jen minimální vybavení, aby mohli za den ujít co největší vzdálenost. Váha jejich batohů se stanem, spacákem, oblečením a prostředky na vaření se pohybovala mezi 5 a 10 kg. Někteří neměli ani stan, ale jen lehký přístřešek proti dešti. Další neměli vařič a jedli jen jídlo rozpustné ve studené vodě.

Přestože jsem dbal na každý gram váhy, s nimi jsem se nemohl měřit. Vždyť jen můj prázdný batoh vážil 2.8 kg. To vážil jejich batoh, stan a spacák dohromady. Moje vybavení kromě jídla a vody vážilo asi 15 kg. Ale bylo to vybavení, co jsem si zamiloval. Samé geniální americké výrobky. Tak šikovné věci jsem jinde ve světě neviděl. Všechny byly lehké, praktické, chytře zkonstruované a měly na sobě nápis 'Made in China'.

Nadšen jsem byl hlavně z pěti věcí. To nejdůležitější byl stan. Ultralehký, prostorný, s vlastní konstrukcí a odolný proti větru i dešti. Se svými 192 cm jsem se do něj vešel celý a mohl se tam dokonce i posadit. Při zaplnění veškerého volného místa se dovnitř vešel i batoh a věci z něj. A při tom vážil jen necelých 1.2 kg. Bomba!

Druhá byla moje solární nabíječka. Velmi skladná, plastová a ultralehká. Při přivázání k vršku batohu během slunečného dne bez problémů dobila dvě tužkové baterie, aniž bych se musel o cokoliv starat. S dobíjením mobilu měla problémy, ale pro tento účel nebyla zkonstruována. A v nouzové situaci ho přece jen trochu dobít dokázala.

Třetí byla čelovka. Měla čtyři intenzity jasu. Ta nejnižší vrhala stejně světla, jako ta nejvyšší mé staré čelovky z Česka. Druhá byla mnohem silnější a v noci jsem ji používal při hledání vhodného místa pro stan. Třetí a čtvrtá intenzita už byly reflektory a bylo u nich varování, že mohou čelovku rozžhavit tak, že člověka popálí.

Čtvrté byly sluneční brýle. Za dvacet dolarů to byly skoro nejlevnější brýle v REI. Měly ale jednu úžasnou věc. Polarizovaná skla. Původně jsem je nosil jen jako ochranu očí před muškami a komáry. Zjistil jsem ale, že když se na přírodu díváte přes polarizovaná skla, je mnohem krásnější. Takže si ke všem mým fotkám přidejte ještě 30% krásy.

Poslední byly moje boty. Stejné, jako jsem si před pár lety koupil v Peru. V USA stály polovic. Nevynikaly stabilitou na skalách a už vůbec ne výdrží a durabilitou. Byly to ale ty nejpohodlnější boty na světě. Škoda, že je v Evropě přestali prodávat.

Pokračoval jsem v cestě a trochu zrychlil. Zvládal jsem 15 mil denně. Čtvrtý den jsem došel k překrásným jezerům a zůstal tam celé odpoledne. Vykoupal jsem se, vypral všechno oblečení a sušil je na kamenech. Po 34 dnech jsem měl za sebou 352 mil. Před sebou poslední měsíc. Tisíc mil byla utopie. Musel bych od teď každý den ujít 22 mil. Byl čas to odpískat a zbývající dny v divočině si v klidu užít. Číst knížky, psát a kochat se přírodou.

V noci jsem se naštval. Tak to ne! Nikdo mi nebude říkat, abych něco vzdával. A už vůbec ne já! Rozhodl jsem se, že se o to ještě pokusím. Vystoupal jsem k poslednímu horskému pasu v Yosemitech, překročil ho a až do večera klesal do údolí. Ušel jsem právě těch 22 mil.

Další den byl přede mnou přechod sedla Sonora Pass. To nejhorší, co jsem na PCT zažil. Několikahodinové balancování na hraně propasti v prudkém vichru. Musel jsem jít našikmo, opírajíc se proti větru. Jinak by mne shodil. Nakonec jsem to zvládl spolu s americkým spisovatelem Rickem, kterého jsem potkal o den dřív. U silnice si stopl auto do města pro zásoby, zatímco já pokračoval k dalšímu sedlu.

To bylo ještě horší. I když krátké. Ale přestože mi závratě úplně svazovaly nohy, zvládl jsem to a šel dál. Když jsem si večer stavěl stan, měl jsem za sebou 20 mil. I s přechodem obou sedel. Prudký vítr mne sužoval při přechodech hor a kopců i v dalších dnech. Ale vždycky jsem se s tím dokázal vyrovnat a vysoké tempo udržoval dál. Zvládal jsem 20 mil denně. Když budu takhle pokračovat, sen se stane realitou.

Potkával jsem další through-hikery, směřující do Mexika. V první desítce byli ještě Francouzi Julien a Adrian. Zejména Adrian šel opravdu nalehko. Neměl ani medvědí kanystr. A byl právě před vstupem do národních parků, kde byla chůze bez medvědího kanystru ilegální. Protože jsem věděl, že já už nikde dál medvědí kanystr povinný nemám, dal jsem mu ten svůj. Vyházeli jsme věci z batohů na pěšinu, já jsem si jídlo nacpal do igeliťáků a on to svoje do mého medvědího kanystru.

Tak to na PCT funguje. Jeden pomáhá druhému. Mně třeba o dva dny dřív došla dezinfekce vody. A každý člověk, kterého jsem potkal, mi dal několik dezinfekčních tablet. Kluk, co se chystal ujít celé JMT, mi dal dokonce celé plato tablet.

Mezitím se ochladilo. Skončilo léto. A s ním skončila i letní sezóna v horách. Bohužel se potvrdila varování lidí, co šli proti mně. Obchod v Echo Lake, kde jsem si potřeboval doplnit zásoby, po sezóně zavřel. Jen dva dny před mým příchodem. Jídlo jsem ještě měl, ale potřeboval jsem plyn do vařiče a kompletní dezinfekci vody. Musel jsem odbočit z treku a vyrazit do města pro zásoby.

"Ke zraněním bohužel dochází běžně" říká oficiální text PCT. "Narazíte na vážná nebezpečí. Setkáte se s divočinou v jejich vlastních podmínkách." Na PCT každý rok umírají lidé. Pády, zranění, podchlazení, dehydratace, divoká zvěř. Je až komické, že mezi důvody úmrtí na této cestě divočinou jednoznačně převažuje jeden: Sražení autem ve chvíli, kdy hiker přeruší trek a po silnici kráčí doplnit zásoby do nejbližšího města.

Po silnici vedle svištících aut jsem takhle kráčel i já. Do města 'South Lake Tahoe'. Bylo to dlouhých 10 mil. Dorazil jsem tam v podvečer, nakoupil si a zkusil stopovat auta zpátky k PCT. Neúspěšně. Nechtěl jsem riskovat noční pochod po silnici, tak jsem se rozhodl zůstat v South Lake Tahoe.

Zdejší hotely byly shluky nijak luxusně vypadajících chatek, tak jsem se zeptal, kolik stojí jedna noc:
- "Bohužel je víkend" odpověděli mi. "V týdnu máme levné akční nabídky."
- "Akční nabídky za kolik?" zajímalo mne.
- "Osmdesát dolarů za noc". He he. Nic pro mne. Šel jsem kilometr od města a tam si v lese vedle silnice postavil stan.

Ráno jsem se dozvěděl, že byl PCT kvůli velkému požáru uzavřen. Zrovna těch šedesát mil, co byly přede mnou. Takže bylo štěstí, že jsem večer nic nestopl. To bych o té uzávěrce nevěděl a vesele pochodoval doprostřed lesního požáru. Potřeboval jsem se nějak dopravit do města Truckee, odkud se dalo po PCT pokračovat. Ale veřejná doprava tam žádná nejela. Musel jsem stopovat. Bez úspěchu. Několik hodin se zdviženým palcem u silnice mne docela zdeptalo. A mělo být hůř.

Když jsem dorazil na parkoviště u obřího jezera Tahoe, otočil se vítr. Do údolí začal rychle proudit kouř z lesního požáru na PCT. Za chvíli se nedalo dýchat. Lidé v panice skákali do aut a ujížděli pryč. Jediný, kdo neprchal, jsem byl já. Já jediný jsem neměl auto. A tak jsem poznal odvrácenou stránku americké mentality:
- "V nouzi nepomůžeš bližnímu svému". Nikdo nezastavil. V rámci toho, co jsem kdekoliv ve světě poznal, to bylo ojedinělé. V každé zemi, i v Česku, by lidé zastavili, vtáhli vás do auta a odvezli do bezpečí. Ne tak v USA. Když už jsem se smiřoval s tím, že se tam udusím, zachránil mne majitel motorového člunu Mel s přáteli, kteří mne po jezeře odvezli zpátky do South Lake Tahoe. A ještě při té příležitosti otevřeli víno.

Strávil jsem druhou noc ve stanu u silnice a ráno našel dopravu dál. Od hotelů v South Lake Tahoe jezdily speciální shuttle autobusy za 30 dolarů na nejbližší letiště do města Reno. Do Rena jsme přijeli odpoledne. Bohužel až po odjezdu spojů do Truckee. Musel jsem tam strávit noc. Bál jsem se spát někde na zemi v parku, tak jsem začal na mapě hledat, kde je nejbližší les. Tam si budu moct postavit stan. Zeptal jsem se ještě, zda v Renu nejsou nějaké levné hotely. Prý ne. Ale mám se zeptat v kasínech.

Reno je totiž stejně jako Las Vegas městem hazardu plným obřích kasín. Pro zajímavost jsem se do jednoho zašel zeptat na cenu. Jedna noc v jejich standardním apartmá stála 50 dolarů. To nebylo nereálné. V McDonaldu jsem se s mobilem připojil na internet a zarezervoval si pokoj v dalším obřím kasínu 'Circus Circus' za akční cenu 32 dolarů za noc. Se všemi daněmi a poplatky za internet to nakonec stálo přes 40 dolarů, ale ty jsem platil i za nafukovací matraci v obyváku hostelu v Los Angeles se štěnicí.

Nechal jsem si dát pokoj v nejvyšším 28. patře hotelu. Vyjel jsem tam výtahem a vstoupil dovnitř. Špinavý, s batohem, po čtyřiceti nocích v divočině. Z čistoty a luxusu jsem dostal šok. Měl jsem k dispozici apartmá se dvěma dvojitými postelemi, velkou LCD televizí, inteligentně řízenou teplotou a obrovskou koupelnou plnou zrcadel. Vysprchoval jsem se, vlezl si do postele a slastně se v ní vrtěl.

Na dvě hodiny jsem usnul, pak jsem vstal, napustil vanu a vlezl do ní. Rochnil jsem se tam a mlsal u toho gumové medvídky, co jsem si koupil v obchodě. Před zrcadlem jsem si uvědomil, že jsem v životě nebyl hubenější. Všechny špinavé věci jsem naházel do umyvadla, vypral je hotelovým šampónem a rozvěsil po apartmá. Oholil jsem se, oblékl se do čistého a ve tři ráno vyrazil do kasína. Vsadil jsem patnáct dolarů, během hodiny vyhrál sto, během další hodiny to zase prohrál a šel spát.

Aby mi všechno uschlo (a abych si ještě chvíli užil toho luxusu), zůstal jsem tam ještě jednu noc. Další den jsem se pořádně vyspal, nakoupil jídlo a odpoledním autobusem odjel do Truckee. Tam se docela špatně dýchalo. Město bylo totiž plné kouře z požáru na PCT. Hodný autobusák mne odvezl míli za město a dál jsem kráčel sám. Po 4 mílích po silnici jsem došel ke známé značce: 'Pacific Crest Trail'. Byl jsem doma.

Šel jsem až do noci, abych spal co nejdál od toho kouře. Urazil jsem ještě 6 mil. Další den mi skoro došla voda. Několik potoků bylo vyschlých, tak jsem si ji před dlouhým úsekem bez vody nemohl doplnit. Naštěstí tělo v chladném počasí spotřebuje mnohem míň vody, než v poušti. Šel jsem zase až do večera a urazil plánovaných 20 mil. Tři týdny před koncem treku se ručička ušlé vzdálenosti zastavila na hodnotě 500 mil. Před pěti dny to bylo 470 mil. Požár mne stál tři a půl dne.

Apropo voda. Na cestě pohořím Sierra Nevada bylo něco zvláštního. Když jste vysoko v horách kdekoliv na světě, pravidlem je nepředvídatelné počasí. Horko a slunečno se během několika minut dokáže změnit ve sněhovou bouři. Oblohu bez jediného mráčku střídá průtrž mračen. Ne tak v Sieře Nevadě. Tam totiž v létě panuje 'California Weather'. Kalifornské počasí. Teplo a slunečno bez náznaku deště. Skoro by se dalo říct, že tu dokázali naplnit heslo 'Poručíme větru, dešti'. I když to by si asi v největším suchu za posledních 20 let poručili ten déšť.

Mně to vyhovovalo. Na déšť jsem nebyl vybaven. Měl jsem jen tenkou igelitovou pláštěnku a nejméně používaný díl mého oblečení - ultralehké goretexové kalhoty. Moje vzdušné, promokavé boty bez jakékoliv membrány byly úžasné na chůzi v horku. I na brodění se v řekách. Na slunci rychle uschly. Jenže léto už skončilo.

Ráno začalo poprchávat. Tak nakonec přece jenom poručili větru dešti. Přehodil jsem přes sebe pláštěnku a šel dál. Déšť postupně zesiloval. Když jsem měl úplně mokré kalhoty, musel jsem zastavit. Vlezl jsem pod strom, vyházel věci z batohu a přes kalhoty navlékl ještě ty goretexové. Na hrudník jsem si oblékl ještě svoji poslední teplou rezervu - polartecovou mikinu. Přehodit přes sebe pláštěnku tak, aby zakrývala i batoh, byl docela problém. Ale po několika pokusech se mi to povedlo.

Problém byly boty. Jak byly kaluže větší a větší, nedalo se jim moc vyhýbat. Omotal jsem si kolem bot igelitové sáčky, ale ty se po chvíli roztrhaly. A v botách mi škaredě čvachtalo. Začala mi být zima. Na tělo ne. To bylo s několika teplými vrstvami pod pláštěnkou v pohodě. Kalhoty pod goretexem taky pomalu schly. Ale mokrá chodidla hrozivě studila.

Měl jsem hlad. Ale nikde nebylo ani trochu chráněné místo před deštěm, kde bych mohl vyndat vařič a uvařit si. Byl jsem unavený, ale nemohl jsem udělat ani pětiminutovou pauzu. Nikde nebylo suché místo. Po několika hodinách bez možnosti shodit batoh mne začala hrozně bolet záda.

V jednu chvíli jsem v hustém lijáku ztratil cestu a nemohl ji najít. Vyndal jsem mapu, ale ta se po pár vteřinách na dešti scvrkla v chuchvalec papíru. Vyndal jsem mobil a snažil se najít polohu na GPS. Jenže dotyková obrazovka byla okamžitě mokrá a reagovala spíš na proud deště, než na moje prsty. Nakonec jsem to našel. Ale neměl jsem představu, co budu dělat večer, jestli déšť aspoň trochu nepoleví. Než bych postavil stan, bylo by mokré úplně všechno. Před setměním naštěstí přestalo pršet.

Déšť pokračoval i v dalších dnech. Chodilo se mi strašně špatně. Největší problém byla nemožnost si během lijáku aspoň na chvíli odpočinout. Shodit batoh. Sednout si na zem. Nedalo se vařit. Ani chodit na záchod. Papír byl okamžitě mokrý. Když pršelo, mohl jsem jen kráčet vpřed. Pomalu. A vyhýbat se kalužím. Žádný tajný recept na mokré boty jsem neobjevil. Nejhorší bylo, když se ještě přidal vítr. To pak byla opravdu zima.

Naštěstí každé odpoledne déšť aspoň na chvíli ustal, tak jsem si mohl uvařit. Když ještě na chvíli z mraků vykouklo sluníčko, aspoň trochu jsem sušil stan a mokré věci. Každý večer taky déšť polevil, takže jsem zvládal postavit stan bez velké újmy na sucho uvnitř. Problém jsem měl s lijáky ráno. Když hodně pršelo, nebyl jsem schopný sbalit stan. Všechny věci bych měl mokré a riskoval, že si večer budu lehat do vlhka. Tak jsem čekal, až déšť zmírní. Třeba celé dopoledne.

V těch dnech jsem na trati začal potkávat lidi. Nebyli to hikeři, co by kráčeli po cestě na sever nebo na jih. Měli oranžové vesty. A v rukou pušky. Z lesů okolo se ozývala střelba. Ta oranžová byla skoro jako červená. Že by přijeli Rusové?

- "Začala lovecká sezóna" vysvětlili mi dva chlápci v maskáčích. "Lesy jsou teď plné lovců."
- "To je průšvih, že nemám taky oranžovou vestu, co? Proč ji nemáte vy dva?"
- "Protože je každý rok postřeleno víc lovců v oranžových vestách, než těch v maskáčích. Někteří lidé střílí po všem, co se hýbe."
- "A sakra! Doufám, že na takového nenarazím. Když na sobě nemám tuhle modrou pláštěnku, jsem celý v černém. Nemáte tu černé srnky, že?"
- "Srnky ne, ale medvědy. A jejich lovecká sezóna začala taky."

Jeden lovec mi později vysvětlil, že první víkend lovecké sezóny do lesů přijíždějí sváteční lovci z měst. A ti si chtějí pořádně zastřílet. V těchto dnech dochází k největšímu množství zranění. Nejbezpečnější je vůbec do lesa nechodit. No super. Ještě aby mne tu zastřelili. A v Itálii začnou slavit.

Když jsem pak vcházel do lesů, ze kterých jsem slyšel výstřely, v pravidelných intervalech jsem vykřikoval:
- "Don't shoot!" Pak mne napadlo, že jim tím křikem plaším zvěř. A že by si mne nějaký naštvaný lovec mohl vzít na mušku. Tak jsem si řekl, že bude lepší, když mi nebudou rozumět. Chodil jsem po lesích a křičel:
- "Nestřílejte!"

Během dnů s deštěm a střelbou jsem nedokázal udržet vysoké tempo. Zpomalil jsem na 15 mil denně. Pořád to bylo slušné. Cesta severní Kalifornií se opět skládala ze samých prudkých klesání do údolí, následovaných prudkými výstupy zpátky na kopce. Rozdíl proti velehorám byl ten, že vršky nebyly ve výšce 3000 m, ale jen 2000 m. A v údolích ležela města, kde se daly pořídit zásoby. Sierra City, Belden, Old Station ...

V den číslo 47 jsem sestoupil k řece, přes kterou vedl překrásný most. Protože už 24 hodin nepršelo, zůstal jsem tam až do večera, vykoupal se v řece a kompletně si usušil všechny věci. Měl jsem za sebou 575 mil. Protože to vypadalo, že deště přestaly, řekl jsem si, že se pokusím dohnat ztráty.

Celý den jsem stoupal na úroveň kopců. Cesta vedla lesem. Koruny stromů blokovaly sluneční záření a moje nabíječka neměla dost energie na dobití baterií. Vyřešil jsem to jednoduše. Když nastala noc, čelovku jsem prostě nezapnul a pokračoval potmě. Měsíc občas prosvítal mezi větvemi a zbytek muselo zvládnout periferní vidění. O půlnoci začal říjen. Postavil jsem stan a zorientoval se. Ušel jsem 24 mil. Celkem 599 mil. Přede mnou bylo posledních 15 dnů v divočině.

Ráno jsem nemohl vylézt ze spacáku. Byla šílená zima. Noc jsem strávil zabalený ve spacáku ve všem svém oblečení. Před obličejem jsem měl jen třícentimetrový otvor na dýchání. Zima byla venku, ve stanu i ve spacáku. Nemohl jsem spacák ani rozepnout. Čekal jsem, až slunce mezi větvemi stromů zasvítí na můj stan a trochu v něm ohřeje vzduch. Pak jsem se sbalil a zamířil do údolí.

V obchůdku ve městě Belden jsem koupil pár tyčinek Snickers a pokračoval dál. Pěšina stoupala podél silnice. Vzdušnou čarou od ní byla jen 2 m vzdálená. Ale o 50 m výš. Nejhorší závratě od Sonora Passu. Až do večera jsem stoupal do prudkého kopce. Když jsem ráno klesal do Beldenu, sešel jsem z výšky 1800 m do 600 m. Do večera jsem se dostal zpátky na 1800 m. V hrozné zimě jsem před půlnocí dorazil na místo, kam jsem chtěl dojít. Opět jen za svitu měsíce. Ušel jsem 21 mil.

Další ráno se problém opakoval. V té zimě jsem nebyl schopen ani zvětšit otvor na dýchání. Musel jsem zase čekat na slunce. Po cestě jsem na stromech našel sníh. V noci mrzlo. No není divu, že se klepu zimou. Pochodoval jsem zase až do jedenácti do večera. Dalších 19 mil. Než jsem šel spát, uvařil jsem si želatinu na ráno. Po uvaření se má dát na několik hodin do ledničky. Tu jsem nepotřeboval. Měl jsem přece stan.

Želatina k snídani byla skvělá. Ráno kupodivu nebyl mráz. Sbalil jsem stan a vyrazil na cestu už v osm. Cítil jsem se dobře. Dnes si udělám vzorový den. Dopoledne jsem minul PCT midpoint - místo, ze kterého to bylo stejně daleko do Kanady, jako do Mexika. Celý den jsem šel rychle. Omezoval každou pauzu. Když jsem před půlnocí stavěl stan, byl jsem vyřízený. Ale dokázal jsem ujít 28.5 míle. Čtyřicetšest kilometrů. Tisíc mil žije!

Ráno jsem zase vyrazil brzo. Vstoupil jsem do národního vulkanického parku Lassen a potkal tam pána na denním treku. Chvíli jsme si povídali.
- "A co hadi?" zeptal se mne.
- "Jací hadi?"
- "Chřestýši. Letos se tady v severní Kalifornii přemnožili. Jsou jich tisíce. Když chodíme do lesa, nebereme sebou psy. Nepřežili by to."
- "Chřestýši tady? Vždyť je tu hrozná zima!"
- "Zima je. Proto se v noci slézají k pěšině, která je po dni vyhřátá od slunce."

Bože! Uvědomil jsem si, jak tu po nocích chodím bez čelovky. Mezi chřestýši. Se sluchátky na uších. Taky jsem si vzpomněl, jak jsem překvapeně koukal na název potůčku, který jsem míjel předevčírem: 'Rattlesnake Spring'. Chřestýší pramen. Na cedulích byla varování, kterým jsem nevěřil: 'Rattlesnake area'. Oblast chřestýšů. A to jsem ještě netušil, že už za několik dnů svedu s chřestýšem zápas. Vítězný zápas. Pokračoval jsem kolem bublajících jezer a kouřících děr v zemi. Šel jsem zase až do půlnoci. Dalších 25 mil doma. Jedém!

Ráno jsem se zastavil v hotelu v Old Station. Měli tam sprchy pro hikery za tři dolary, pračku za dolar a sušičku za další. Kompletně jsem se dal do pořádku. Umyl jsem se, oholil a vypral veškeré své oblečení. Nakoupil jsem trochu jídla a po silnici pokračoval dál. Po dvou mílích jsem narazil na další obchod. Měl všechna jídla, co hikeři potřebují a měl je mnohem levnější, než ten předchozí obchod. Tak jsem toho nakoupil tunu.

Za celý den, co jsem nakupoval a dával se do pořádku, jsem ušel jen 6 mil. Musel jsem to dohnat v noci. Čekala mne náhorní plošina Hat Creek Rim zcela bez vody. Měl jsem plný batoh a v rukou táhl dva galony vody. Trochu mi to připomnělo začátek celého treku. Stoupal jsem na planinu, minul vyhlídkové místo a kráčel pořád dál. Když v noci začala být zima, oblékl jsem si všechny vrstvy a pokračoval. Planinou foukal ledový vítr. A já šel a šel pořád dál. Až o půl třetí ráno jsem zastavil. Po tom ranním handicapu jsem zvládl 23 mil. Jupí!

Vyspal jsem se, sbalil se a makal dál. Šel jsem rychle a dělal jen malé pauzy. Ale přestože cesta vedla mírně dolů, šlo se mi nějak špatně. Každý krok mne bolel. Pěšina byla plná ostrých sopečných kamenů a ty mne bodaly do chodidel. Nakonec jsem zastavil, svalil se na zem a sundal si boty. Zděsil se. To, co musely začít pochody v dešti v minulém týdnu, dovršila chůze s plným batohem po sopečných kamenech. Prakticky se mi rozpadla podrážka. A protože vložka v botě svou tloušťkou už spíš neexistovala, cítil jsem každou nerovnost i každý kámen přímo na chodidle.

Vzal jsem prázdný plastový kanystr od vody a nůžtičkami z kosmetiky z něj vystřihl čtyři plošky rozměru vložky do bot. Díry v původních vložkách jsem zalepil zbytky náplastí na puchýře, podložil je těmi dvěma vystřiženými plastovými ploškami a zabalil je do tlusté ponožky. To byla moje provizorní vložka do bot. Nacpal jsem to dovnitř, obul se a zkusil jít dál. Nešlo to. Po pár krocích jsem se bolestí svalil do trávy. Sundal jsem boty a uprostřed chodidel našel skupiny puchýřů. Otočil jsem se k nebi, kde právě vycházel skoro kompletní měsíc.

- "Proč mi tohle děláš?" zeptal jsem se (měsíce, boha, nebo kdo tam vlastně je). "Tak se tu snažím a kdykoliv překonám nějakou překážku, dáš mi do cesty další, větší. Ale tohle překonat nemůžu. Ta bolest je hrozná!" Lehl jsem si na zem a oddychoval. "Počkat!" napadlo mne. "Vždyť je to jenom bolest. A na bolest existují prostředky." Vyndal jsem lékárničku a hodil do sebe dva Ibalginy. Když začaly trochu působit, šel jsem dál. Stejně to hrozně bolelo.

O jednom aspektu PCT jsem se ještě nezmínil. O andělích. Dobrovolnících, kterým se říká 'trail angels'. Pomáhají lidem, kteří trekují po PCT. Poskytují informace o problémech na trati. Odvezou do nejbližšího města pro zásoby. Pomůžou s dopravou kolem požáru. Nechají je vysprchovat se. Najíst se. A pečují o 'cache'. To jsou místa u trati, kde se skladuje něco, co lidem na treku pomůže. Nejčastěji voda. Několik takových míst s desítkami prázdných kanystrů na vodu jsem už minul. Ten večer jsem narazil na něco mnohem lepšího.

Uprostřed lesa stál stůl. Vedle něj druhý. Na nich kanystr s vodou. O kousek dál, na dvou stromech, byla přibitá skříňka. Plná jídla a kosmetiky. U dalšího stromu bylo umyvadlo se zrcadlem a další kanystr. Místo na oholení. Hned vedle plynový sporák s nádobím. Za ním igelitový závěs a improvizovaná sprcha. Úžasné! Byl jsem ohromen. Kompletní byt uprostřed lesa. Pod širákem Škoda, že jsem sem došel až v noci. Na sprchu byla zima.

Ve skříňce byl bloček, kam psali procházející hikeři vděčné vzkazy majitelům této 'cache', Randymu, Cathy a jejich psu Banditovi. Vzal jsem si sice jen plechovku s perlivým pitím a několik náplastí na puchýře, ale byl jsem zaplaven vděčností a obdivem k nezištné lidské dobrotě, která se občas na světě objeví.

Zůstal jsem tam dvě hodiny, napsal jim dlouhý vzkaz do bločku, naládoval se Ibalginy, zabalil do všech vrstev a šel dál. Byla už noc a všude byla hrozná zima. Ale potřeboval jsem ujít víc. Kráčel jsem zase až do noci a i přes tu bolest ušel 21 mil. Před spaním jsem si uvařil další želatinu na ráno. Mňam!

Další den jsem opět nadopovaný Ibalginy došel k překrásným vodopádům Burney Falls. Zastavil jsem se tam v informačním centru a zeptal se, zda v nějakém městě blízko PCT nenarazím na obchod s botami. Byla tam hrozně hodná stará paní, nenechala si to vymluvit a zavolala manžela, který mne autem odvezl do 7 mil vzdáleného Burney. Koupil jsem si tam tunu sladkostí i nové vložky do bot. Pak mne odvezl zpátky k vodopádům. Vzal mne k přívěsu, kde s tou paní bydlel. Ohřáli mi kuře, co jsem si koupil v Burney, nechali mne nabrat dobrou vodu a, co pro mne bylo nejdůležitější, půjčili mi notebook, na kterém jsem si dokázal opravit svůj rozbitý MP3 přehrávač a nakopírovat na něj nové díly Harryho Pottera.

Povídal jsem si s nimi až do šesti do večera, pak se nacpal Ibalgíny a pokračoval v cestě. Se setměním jsem dorazil ke krásně osvětlené hrázi velké vodní elektrárny, unavený si tam lehl na zem a hodinu spal. Pak jsem šel dál. Věděl jsem, že půjdu dlouho do noci. Za celý den jsem ušel jen pár mil a nesměl jsem moc ztratit. Ten večer byl úplněk. A kolem třetí hodiny ranní mělo nastat úplné zatmění měsíce. Druhé v tetrádě. To jsem si nemohl nechat ujít.

Šel jsem s bolestí a hrozně plným batohem. Ale po dlouhé době jsem měl zase fungující MP3 přehrávač, tak jsem si užíval poslech Harry Pottera. Kráčel jsem až do tří do rána. Když začal mizet měsíc, začal jsem hledat místo pro stan. Když jsem ho postavil, měsíc už tam nebyl. Celkem jsem ušel 18 mil. Druhý den na mne přišla menší krize, ale překonal jsem ji, šel zase až do noci a ušel dalších 18 mil.

Na další den jsem si naplánoval velké věci. Chtěl jsem dohnat ztráty a ujít 28 mil. Jenže jsem zabloudil. Spletl jsem si cestu a když jsem to zjistil, bylo už pozdě se vracet. Naštěstí jsem šel paralelně s PCT, které bylo jen 500 metrů daleko. Tak jsem si řekl, že to střihnu přímo přes les. Chyba. Proplétal jsem se neprostupnou vegetací, většinou jsem lezl vzduchem po trčících větvích a riskoval, že se pode mnou zlomí a já se na něco nabodnu. Po dvou hodinách jsem se spoustou odřenin konečně vylezl na PCT. Ale to lezení porostem s batohem mne stálo moc sil. V deset večer na mne padla únava po předchozích neprospaných nocích. Podle mapy nemělo být na dalších deseti mílích žádné místo pro stan. Představa další neprospané noci byla hrozivá. Tak jsem jen se 14 mílemi postavil stan a usnul.

Ráno mne zase hrozně bolely puchýře na chodidlech. Náplasti na puchýře došly a Ibalginy už moc nepomáhaly. Zatracené boty! Po celodenní snaze jsem ušel zase jen 14 mil. Měl jsem za sebou 801 mil. A před sebou posledních pět dnů na treku. Kdybych chtěl ujít těch 1000 mil, musel bych dávat 40 mil denně. To bylo nereálné. Byl čas to odpískat. Kéž bych tak měl o pět dnů víc! Nebo o sedm!

Když ne 1000, tak aspoň 900. Dvacetpět mil přede mnou bylo městečko Castella, pouhých pět mil vzdálené od Dunsmuiru se železniční stanicí a perfektním spojením do civilizace. O dalších sto mil dál byla hora Etna, odkud bych se s menšími problémy mohl dostat zpátky do Dunsmuiru. Když tam dojdu, bude to něco přes 900 mil. Další den odpoledne jsem dorazil do Castelly, dokoupil tam trochu jídla a vstoupil do národního parku Castle Craigs.

Vyspal jsem se a pokračoval do hor. Jenže se mi šlo nějak těžce. Puchýře na nohou bolely, Giardia se zase naplno projevila, šel jsem pomalu a dělal dlouhé pauzy. Za celý den jsem ušel jen 5 mil. Přesto jsem ráno pokračoval dál. Pomaleji a pomaleji. Až před obědem to na mne dolehlo. Neměl jsem sílu na další pochod. Psychickou. Proč bych se namáhal a překonával bolest? K čemu? Chtěl jsem přece ujít 1000 mil. Cíl nesplněn. Ujít 900 mil je o ničem. Blbost. A tak jsem 14.10.2014 v pravé poledne na svůj cíl rezignoval.

Podle GPS jsem si našel, že jsem 10 mil za Castellou a když se tam zítra vrátím a dojdu do Dunsmuiru, ujdu za svůj pochod přesně 850 mil. Aspoň trochu kulaté číslo. Vrátil jsem se na místo, kde jsem spal předchozí noc, a postavil si stan zase tam. Vlezl jsem dovnitř a venku začalo pršet. Déšť postupně přešel v hrozivou průtrž mračen. A já si jen říkal, jaké mám štěstí, že jsem nepokračoval do hor. Kdyby mne tak tento slejvák zastihl někde ve skalní stěně ...

Ráno jsem vše sbalil, vrátil se do Castelly a podél silnice došel do Dunsmuiru. Vlezl jsem do prázdné železniční čekárny a u umyvadla na záchodě jsem se kompletně umyl, oholil a převlékl do čistého prádla. O půlnoci přijel vlak, který mne přes noc odvezl do San Francisca. Docela luxusní vlak. I v té nejnižší třídě. A od chvíle, co se Sheldon v Big Bang Theory vyznal ze své lásky k vlakům, chtěl jsem se vlakem v USA projet.

V San Franciscu jsem strávil den a obdivoval jejich nábřeží, vězeňskou pevnost Alcatraz i most Golden Gate bridge. Svlékl jsem zde svoje trekové oblečení a oblékl se do nově koupených riflí a košile. Cítil jsem se v tom skvěle. Večer jsem odjel zpátky do Los Angeles a tam navštívil filmový lunapark v Universal Studios. Protože byly jen dva týdny před Halloweenem, v noci park přestavovali na 'Halloween Horror Nights', tak jsem je navštívil taky. Jako filmový fanoušek jsem z toho byl ze všeho nadšený. Škoda jen, že teprve začínali stavět zámek v Bradavicích, kde bude za pár let sídlit svět Harryho Pottera.

Z Los Angeles jsem odjel do Las Vegas a ubytoval se opět v Circusu Circusu za 45 dolarů na noc. Zašel jsem do kasína, vsadil 15 dolarů a vyhrál 120. Na rozdíl od Rena jsem je ale zase neprohrál. Když to spadlo na 105 dolarů, přestal jsem a zaplatil z toho ty dvě noci v apartmá. Aspoň že má to neštěstí v lásce taky nějaké výhody.

Následoval Washington, Bílý Dům, Capitol a památníky mezi nimi. A pak Manhattan v New Yorku. Socha svobody, Times Square a dlouhé noční procházky po nábřeží, které jsem znal z fotek. Taky jsem tam viděl nejlepší taneční vystoupení za poslední roky. Nebylo to v předražené show na Broadwayi, ze které jsem nijak nadšený nebyl. Bylo to v metru. Před zavřením dveří do vozu skočila parta černých kluků s velkými reproduktory. Pustili muziku a začali tam za jízdy mezi stanicemi tančit a metat salta. Končili tancem na střeše, kdy měli nohy zaháknuté za madla a viseli hlavou dolů. Byli skvělí.

Předposlední den v USA jsem odjel k Niagárským vodopádům a ověřil si tam, že mám problém s autoritami na celém světě. Kanadského celníka jsem rozběsnil natolik, že mne do země vpustil jen s velkým razítkem v pasu, že musím Kanadu opustit ještě tentýž den. V noci jsem odletěl na Floridu a ráno do Mexika. A v Mexiku jsem byl i 10. listopadu 2014, v den číslo 1800 mé cesty. Ale o tom až ... přece jen asi ještě někdy ...

- "Pro tisíce lidí na celém světě je zdolání Pacific Crest Trailu nebo jeho části jedním z vrcholů dobře prožitého života. Týdny a měsíce strávené v divočině jsou osvěžující pro tělo i ducha. Je to magická zkušenost. Na cestě potkáte báječné lidi z PCT komunity a všude vás bude provázet dechberoucí krajina." Tak zní oficiální text PCT. Nelže. Viděl jsem neskutečnou krásu. Bylo to magické. A taky zatraceně těžké.

V divočině jsem strávil 63 dnů. Ušel jsem 850 mil - 1367 km. Provázelo mne horko, zima, vítr, déšť, závratě, únava, žízeň, hlad, vyčerpání, bolest ...

Hlavní hrdinka filmu Wild svých tisíc mil ušla. Trvalo jí to 94 dnů. Díky ní je PCT slavné. Letos. Jakmile se něco objeví ve filmu, stane se to slavným. Očekávám nárůst lidí na treku tak o 300%. Nemá na to kapacitu. A při tom budou všichni ti lidé chtít zažít samotu. Strávit dny a týdny jen s přírodou. Tak, jak to na své cestě zažila Cheryl. Tak, jak jsem to zažil i já.

Ještě jedna věc byla na mé cestě po PCT důležitá. Že jsem měl cíl. Že jsem se o něco snažil. Když jsem předposlední den rezignoval, ztratil jsem veškerou sílu. Bylo to, jakobych umřel. A uvědomil jsem si, jak je důležité se v životě o něco snažit. Když rezignujete, je to horší, než smrt.

Svého cíle jsem nedosáhl. Ujít 1000 mil jsem nedokázal. Škoda.

Ale už dávno jsem si oblíbil myšlenku, kterou v jedné diskuzi na Twitteru napsal bývalý mistr světa v šachu Kasparov:
- "Hard work is never wasted, even if you don't achieve your immediate goal. Often, the side effects have even greater benefits."

Volně přeloženo:
"Velká snaha nikdy nepřijde nazmar, i když nedosáhnete svého cíle. Vedlejší efekty snahy často svým významem původní záměr převýší."

___________________________________________________________________________________________________
POZN: Od srpna 2015 tu budu na pokračování zveřejňovat svůj deník a fotky z tohoto pochodu po PCT.