- "Viva la revolución Bolivariana (Ať žije Bolívarovská revoluce)!" křičí řečník do mikrofonu.
- "Viva la revolución (Ať žije revoluce)!" odpovídá zaplněné náměstí. Kytarista se opírá do strun a náměstím se nese melodie jako od Banderase z Desperada. Žena s rudým baretem do toho začíná číst báseň:
- "Hasta siempre Comandante (Sbohem Veliteli) ..."

Člověku z té atmosféry naskakuje husí kůže. Připomíná mi to listopad 1989, kdy jsme jako studenti roznášeli revoluční noviny v pražských ulicích a skandovali na náměstích. Ale chyběl tomu tenhle latinskoamerický šmrnc.
- "Viva la revolución!" ozývá se z reproduktorů.
- "Viva la revolución!" opakuje náměstí.
- "Viva Chávez!" křičí řečník.
- "Viva Chávez!" Lidé začínají skandovat:
- "Chávez vive, la lucha sigue! Chávez vive, la lucha sigue! ... (Chávez žije, boj pokračuje! Chávez žije, boj pokračuje! ...)"

Dne 20. března 2013 jsem byl na své cestě už 1200 dnů. Ten den jsem trávil ve Venezuele. V provincii Los Llanos, rodišti zesnulého Huga Cháveze. V porovnání s velkými městy je tu bezpečno. Téměř se tu nesetkáte s ozbrojenou pouliční kriminalitou. Nikdo na vás nevytáhne pistoli a nebude chtít vaše peníze ani foťák. Při tom tu žijí samí ostří hoši. Praví, nefalšovaní, venezuelští kovbojové. Nosí kovbojské vesty a klobouky, jezdí na koních a chrání stáda dobytka před krokodýly, kajmany, anakondami, křovináři, chřestýši, pumami, jaguáry a dalšími divokými zvířaty.

Spal jsem v houpací síti u malého jezírka. Z pár metrů vzdálené vody na mne koukalo několik desítek párů krokodýlích očí. Když jsem tam posvítil baterkou, napočítal jsem přes padesát teček. Kajmani. Z nedaleké džungle se ozývaly zvuky, které jsem znal z guyanského pralesa. A další den jsme vyrazili na lov anakond ...

- "Chceš si prohlídnout anakondu?" zeptal se mne Tony. "Tak si ji pojď chytit." Přijeli jsme k močálu, shrnuli kalhoty, sundali boty a vstoupili do vody. Bosá noha lépe pozná, když pod vodou zavadí o hadí tělo. Tony, já a dva kovboji jsme vytvořili rojnici a brodili se mokřinou směrem od cesty. Chvílemi po kolena, chvílemi po pás ve vodě. Každý jsme měli dřevěnou hůl, kterou jsme píchali před sebe. "Dělej to pořádně" napomenul mne Tony, "jsou tu taky kajmani. Když na nějakýho stoupneš, zapomene na to, že má radši ryby."

Jeden z kovbojů vítězně vykřikl a vytáhl z vody hadí tělo. Anakondí mládě. Podal mi je, abych je odnesl ukázat holkám. Půlmetrová anakonda se mi okamžitě obtočila kolem ruky. Snažil jsem se brodit ke břehu, ale jak jsem držel ruku s anakondou nahoře, neudržel jsem rovnováhu a zahučel do mokřiny. Holky vybuchly smíchy. Se zdviženou rukou jsem se nemohl postavit, tak si ji vzal Tony a odnesl ji sám.
- "Tak" řekl, když se vrátil do vody. "A teď najdeme její mámu."

Posledních 50 dnů jsem začal v univerzitním městečku Manizales v kolumbijském kávovém regionu. Na šesti univerzitách tam studuje přes třicet tisíc lidí. Poměr studentů a studentek je 1:3. Může být lepší město na studium? Chtěl jsem vyrazit na nedalekou sopku Nevado del Ruiz, ale kvůli vulkanické aktivitě byla uzavřena. Navíc mne zde zastihlo deštivé počasí, na které nejsem od ztráty nepromokavé bundy v Peru vybavený.

Vypravil jsem se aspoň na kopec Los Yarumos s krásným výhledem na město. Nebyl jsem si jistý, jak bezpečné je chodit touto části města pěšky, tak jsem se zeptal kolemjdoucích. Poslali mne na taxík. Když jsem to odmítl, přivedli mne k nedalekému policejnímu vozu a něco tam řekli. Policisté mi pokynuli, ať nasednu. Pánové, za co? Nic jsem neudělal! Zavřeli za mnou dveře a rozjeli se. Předjížděli jsme taxíky s turisty a když jsme dojeli na vyhlídku, pustili mne a popřáli hezký den. Tomu říkám levná taxislužba!

- "Amigo, příteli" zavolal na mne muž v červeném tričku, "pojď si sednout k nám." Ukázal na židle pod igelitovou stříškou kousek od pódia. Do jámy lvové. Mezi organizátory shromáždění. Mezi Chávisty. Proč vlastně ne? Jmenoval se Carlos. "Odkud jsi, příteli? A jak se Ti líbí ve Venezuele?" zeptal se. "Lidé tu žijí šťastný život. Celý svět se může inspirovat. Naší ústavou. A socialismem. Taky byste si ho měli zavést."

Pozval si toho špatného. Nevyznávám heslo 'Koho chleba jíš, toho píseň zpívej'. Vyznávám jiné: 'Co na srdci, to na jazyku'. Spolucestující se na mne za to často zlobili. Třeba když jsem před ozbrojenými nepálskými komunisty prohlašoval, že komunismus je špatný. Nebo když jsem v pákistánském vlaku odmítal tvrzení islámského duchovního o tom, jak Alláh stvořil svět, a snažil se mu vysvětlit Darwinovu teorii.
- "Díky za pozvání. Jsem z České republiky. A socialismus zavádět nechceme. Už jsme ho měli. Čtyřicet let. Je to krásná myšlenka. Ale v praxi nefunguje. Zbavili jsme se ho. Udělali jsme revoluci. Kapitalistickou revoluci."

Pokračoval jsem do kolumbijského hlavního města Bogoty. Tam jsem si prohlédl historické centrum a porušil dávnou zásadu naší cesty s Andreou, totiž že na každém kontinentě smíme navštívit maximálně jedno muzeum. Bogotské 'Museo del Oro', plné zlata z indiánských vykopávek, bylo příliš lákavé. Zabezpečení měli bohužel na dobré úrovni. Takže jsem si odnesl pouze vstupenku a pár fotek.

V Bogotě i všude jinde v Kolumbii jsem si oblíbil pouliční prodejce. Stánky, prodávající nařezané mango, vodní meloun, arašídy v sáčku, čerstvý pomerančový džus a další pochoutky. Když se zeptáte, kolik to stojí, vztyčí na vás prst. Ne prostředníček. Ukazováček. U nás bychom vztyčili palec.
- "Mil." Jeden tisíc Pesos. Jednotná cena. Všechno tu stojí 10 Kč.
- "Dos." Vezmu si dvě manga. Mňam!

Další den jsem přes Tunju odjel do vesničky El Cocuy v kolumbijských horách. Mým cílem byl národní park El Cocuy, o kterém se píše jako o jednom z nejkrásnějších a nejméně známých trekových míst na světě. Jako o skryté perle Kolumbie. Ti, co ho navštívili, o něm mluví v superlativech. Pro jeden národ ale neznámý není. Pro Čechy. Potkal jsem tu dva české páry, cestující kolem světa. A v návštěvních knihách horských chat jsem narazil na nedávné záznamy o dalších českých skupinách. S oběma páry jsme si vyměnili tipy na zajímavá místa na cestě. Byl jsem jim za to vděčný. Zejména Zdenkovi a Marice. Dali mi totiž důvod těšit se.

Na své cestě kolem světa jsem se pořád na něco těšil. Na další krok. Na další zemi. Na Afriku. Na pohodovou jihovýchodní Asii. Na plavbu přes Tichý oceán. Na Andy v Ekvádoru, Peru a Bolívii. Na karneval v Uruguayi a Brazílii. Na Patagonii. Ta byla vrcholem, po kterém jsem se už moc neměl na co těšit. Ale sehnal jsem letenku na Velikonoční ostrov a těšil se tam šíleně. Pak mne na chvíli nadchl plánovaný survival v guyanské džungli. Tím to ale skončilo. Už nebylo na co se těšit. Zdenek s Marikou mi opět vlili krev do žil. Přesvědčili mne k návštěvě dvou míst, kam jsem se už nechystal. A teď se zase těším!

- "Všechno se tu zlepšilo" řekl Carlos. "Díky socialismu. Máme bezplatné školství i zdravotnictví. Pro všechny. Chudé i bohaté." Zdravotnictví je ve Venezuele zdarma. Dokonce i pro cizince. Pro turisty. Nepotřebujete tu cestovní pojištění. Hodně zdejších doktorů jsou Kubánci. Kuba je sem posílá v rámci mezinárodní socialistické pomoci. Za to, že jim Venezuela dává levnou ropu.

- "Jednou večer mne na ulici přepadli dva chlapi" povídal mi o pár dnů později Američan Gert. "Rozbili mi hlavu. Šel jsem do nemocnice na rentgen. Nechali mne osm hodin čekat na chodbě. S rozbitou hlavou. Ale bylo to zadarmo. Tak si nestěžuju."
- "Chybí nám léky a materiál" řekla mi zdravotní sestra z nemocnice. "Dřív to bylo jiné. Ale teď nejsou peníze na nic. Na dva pacienty máme v průměru jedno lůžko."
- "Vysoké školy tu nestojí za nic" vyprávěl bývalý profesor. "Všichni, co něco uměli, odešli. Kvůli nízkým platům, nebo je Chávisté vyštípali. Učí tam teď čerství absolventi."

Pohoří Sierra Nevada del Cocuy dosahuje výšky 5320 m. Všechny treky se nacházejí v nadmořské výšce přes 4000 m. Musíte se aklimatizovat. Několik dní jsem tedy zůstal ve vesničce pod horami a chodil jen po okolních kopcích. Jsou plné krav a ovcí. Běhal jsem po stráních, plašil ovce a křičel na ně:
- "Bééé!" Vlastně španělsky, aby mi rozuměly: "Vééé!"

Hlavní formou dopravy je v horách mlékárenský vůz. Každé ráno objíždí horské usedlosti a sbírá čerstvě nadojené mléko. Dvakrát jsem se svezl a sledoval, kolik mléka vyberou. Mají mléko tak od stovky zemědělců a od každého dostanou tak pět litrů. Každý den. To je dost.
- "Tiene leche para vender (Máte mléko na prodej)?" zeptal jsem se muže na korbě náklaďáku a podal mu tisíc Pesos. Ponořil do kanystru půllitrový pohár a podal mi ho. Ještě v něm plavaly kousky másla. Mňam!

Když jsem se aklimatizoval, vyrazil jsem do hor. Měl jsem dvě možnosti. Půjčit si stan a vydat se na šestidenní trek kolem národního parku. Dá se zvládnout za pár dní. Anebo se ubytovat v horských chatách těsně za hranicí parku a chodit na jednodenní osmi až dvanáctihodinové treky. Bál jsem se deště. Kdyby mi někde v odlehlé části navlhl můj péřový spacák, v noci bych zmrzl. Kdyby mi zmokly moje vodu nasávající boty, namrzly by mi prsty na nohou. A na den mi chyběla nepromokavá bunda. Vybral jsem si druhou možnost. Jednodenní výlety. Během osmi dnů jsem co do vzdálenosti obešel celý park dvakrát.

Bylo tam nádherně. El Cocuy bych klidně srovnal s nejhezčím jihoamerickým parkem Torres del Paine. Hned v prvních dnech jsem zašel ke vzdálené Laguně de la Plaza. Bylo to překrásné obří jezero ve výšce 4500 m obklopené skalami nevídaných tvarů a barev. Stála u něj cedule s výmluvným nápisem: 'Laguna mas hermosa de America del Sur'. Nejkrásnější laguna Jižní Ameriky. Moc mne mrzelo, že jsem v Kolumbii přišel o foťák a mohl jsem fotit jen rozbitým mobilem.

- "Za socialismu se tu hrozně zlepšila bezpečnost" pochvaloval si Carlos.
- "Bezpečnost? Vždyť Venezuela je jedna z nejnebezpečnějších zemí na světě. Jste na pátém místě v počtu vražd na tisíc obyvatel."
- "Dřív policie neměla jak s kriminalitou bojovat" vysvětloval Carlos. "Teď má nová auta a vybavení."

- "Život je tu hrozně nebezpečný" říkal mi venezuelský majitel ubytovny. "Vloni bylo celé město terorizované vězni. Měli ve vězení mobily a přes spojky na svobodě vydírali obyvatele, aby jim platili za to, že je nechají žít. Chtěli peníze od každého, kdo podnikal. I od paní, co na rohu prodává párky v rohlíku."

V horách jsem prožil i svoje narozeniny. Vystoupal jsem do výšky 5000 m k ledovci na hoře Pan de Azúcar. Cestou jsem narazil na překrásnou lagunu s dokonale modrou vodou a bílým pískem kolem ní. A protože jsem byl široko daleko sám, po cestě zpátky jsem shodil oblečení a vykoupal se v ní. Bylo to úžasně osvobozující. A osvěžující. Voda z ledovce není zrovna ohřívaná.

V dalších dnech jsem absolvoval treky k lagunám Grande de la Sierra, Grande de los Verdes a k dalšímu pětitisícovému vrcholku Ritacuba Blanco. Po cestách jsem potkával spousty barevných ještěrek a červené obří kobylky, které mi skákaly po nohách. Byla to paráda na závěr mého pobytu v Kolumbii.

Na několik dní jsem se ještě zastavil v kolumbijském adrenalinovém centru San Gilu. Prošel jsem si třídenní trek po koloniálních vesničkách, který tu člověk může podniknout na vlastní pěst a kromě noclehů ho nic nestojí. S krásou El Cocuye se to ale nedalo srovnat. Když jsem na konci treku došel na hranu 900 m hlubokého kaňonu, kam jsem měl sestoupit, zatočila se mi hlava. Musel jsem se vrátit do San Gilu.

- "Chávez změnil život obyčejných lidí" vysvětloval Carlos. "Třeba tady ta stará paní. Celý život prala prádlo v ruce. Imperialisté prodávali pračky za 7000 Bolívarů. Chávez rozhodl, že se budou pračky prodávat za 1200 Bolívarů (1100 Kč). Paní si levnou pračku koupila a dnes pere v ní."

- "Nakoupil si voliče z nejchudších řad, když jim rozdal ledničky, mrazáky a pračky" slyšel jsem o pár dnů později od syrského prodavače párků. "Zruinoval továrny, kde se něco vyrábělo. Lidé tam teď nic nedělají. Nemají materiál. Ale platy berou."

V úterý, 5. března 2013 vypršelo mé devadesátidenní kolumbijské vízum. Následující den jsem musel Kolumbii opustit. A právě 5. března zemřel venezuelský prezident Hugo Rafael Chávez Frías. V kolumbijské televizi o ničem jiném nemluvili. Oficiální zprávy oznamovaly, že do ulic venezuelských měst vstoupila armáda, která bude dohlížet na pořádek.
- "Hranice je uzavřena" oznámil mi majitel hostelu v San Gilu, "zítra Tě do Venezuely určitě nepustí."
- "Musí mě pustit, končí mi kolumbijské vízum."
- "Uvidíš. Dnes z hranice vrátili skupinu Američanů, která odtud odjela včera."
- "Nejsem Američan."

Druhý den ráno jsem dojel na hranici. Prohlédli si mne, zkontrolovali pas a pustili mne dál. Vstupoval jsem do země, na kterou byla upřena pozornost všech světových médií. Čekal jsem zemi na hraně občanské války pod armádní kontrolou. Ve skutečnosti jsem vstoupil do země plné zármutku nad ztrátou historické osobnosti. Pro Chávezovy stoupence nastal konec světa. Truchlili a pořádali revoluční shromáždění. Jeho odpůrci mu pak vzdávali respekt.

- "Celý svět pláče" řekl Carlos.
- "Celý svět nepláče" opravil jsem ho. "Venezuela pláče."
- "Tys neviděl, jak včera na jeho pohřbu plakali iránský prezident Ahmadinežád, kubánský prezident Castro a běloruský prezident Lukašenko?"
- "To nejsou zrovna nejlepší příklady" vrtěl jsem hlavou. "Za to bych se spíš styděl. Škoda, že se kamarádil právě s tímto druhem diktátorů. Ale jedno uznat musím. Pláče celá Jižní Amerika."

Země se zaplnila fotkami a plakáty s Chávezovými podobiznami. Na náměstích vyrostly pomníčky s kytkami, u kterých lidé zapalovali svíčky. V televizi se vysílaly vzpomínkové pořady. Média připomínala jeho slavné momenty. Třeba památné vystoupení na půdě OSN, kde komentoval projev amerického prezidenta Bushe, který na tomtéž místě vystoupil o den dřív:
- "Včera sem přišel ďábel" začal. "Včera tu byl ďábel. Právě tady" pokračoval a pokřižoval se. "Ještě teď je tu cítit síra." Chávez v sobě měl jiskru. A ta jiskra dokázala zapálit.

Náměstí zašumělo. Lidé si něco šeptali. Chvílemi se ozval radostný smích. Šířila se nějaká dobrá zpráva. Dorazila i k nám:
- "Právě zvolili papeže. Je náš! Je z Jižní Ameriky."
Nechtěl jsem tomu věřit. Ještě před dvěma hodinami jsem si na obědě četl profily tří největších favoritů. Nikdo z Jižní Ameriky tam nebyl. Ale byla to pravda. Za chvíli to vyhlásil i řečník na pódiu. Papež je z Argentiny.
- "Víš co to znamená?" zeptal se mne radostně Carlos. "Papa není imperialista! Je jako my! Je revolucionář!"

Lidé se radovali. Ozval se sice výkřik ve smyslu "K čertu s papežem, ať žije Chávez", ale umlčeli ho. Lidé ve Venezuele jsou hluboce věřící. I revolucionáři.
- "Překvapuje mě, jak dokážete skloubit křesťanství a budování socialismu" řekl jsem. "U nás byla za socialismu víra v podstatě zakázaná."
- "A proč?" divil se Carlos. "Vždyť Ježíš byl první revolucionář. Měl rád chudé lidi. On by si taky vybral socialismus."

Nový papež je i mně, nevěřícímu psovi, sympatický. I pro to, jaké si vybral jméno. Dozvěděl jsem se, že jméno František je symbolem chudoby a pokory. Na tom druhém ještě musím zapracovat.

Chávez chtěl Venezuelu změnit. Učinit ji jedinečnou. Přepracoval ústavu a politický systém. Změnil název země, znak i vlajku. Zavedl vlastní časové pásmo, posunuté o půl hodiny od sousedů. V Trujillu nechal postavit nejvyšší sochu na americkém kontinentu, která převýšila sochu svobody. Znárodnil ropný průmysl, výrobu elektřiny, telefonní společnost, cementárny a potravinářské firmy, které podle něj "zanedbávaly venezuelský trh". To znamená, že do obchodů nedodávaly dostatek výrobků za regulované ceny pod výrobními náklady.

Zavedl řadu programů na potírání chudoby, zvyšování vzdělanosti a poskytování zdravotní péče. Za jeho vlády poklesla extrémní chudoba o 72%. Zdvojnásobil se počet studentů přijímaných na vysoké školy a zásadně poklesl počet analfabetů. Díky kubánským doktorům se počet praktických lékařů v zemi zdvanáctinásobil. Svými činy inspiroval vůdce zemí celé Latinské Ameriky. Bolívie, Ekvádoru, Argentiny ... Vysloužil si uznání. I od těch, kteří s ním nesouhlasili. Měl totiž vizi, charisma a odvahu. O takových vlastnostech se našim politikům může leda tak zdát.

Při tom všem zůstala Venezuela demokracií. I za Cháveze se v ní konaly svobodné volby. I když - "svobodné" v uvozovkách. Ve svém skvěle napsaném článku popsal Tomáš Nídr situaci opozice ve volbách za Cháveze takto: "Šance opozice na vítězství se daly přirovnat k fotbalovému zápasu, v němž její mužstvo hrálo na soupeřově stadionu, nastoupilo jen v osmi, mělo proti sobě rozhodčího a hřiště se sklánělo směrem k jejich bráně. A navíc hrál v protivníkově týmu Messi."

Mou první zastávkou bylo městečko San Cristóbal. U staveb podél silnice visely bilboardy, oznamující, co se tu staví, kdo to staví a kolik peněz na to uvolnila Chávezova vláda. Uprostřed bilboardu bylo vždy velkými písmeny: 'Naším hlavním cílem je výstavba socialismu'. Obchody byly poloprázdné a zboží v nich neskutečně levné. Pokud jste to přepočítali kurzem černého trhu. Z chladícího boxu jsem vyndal džus. Na jeho obalu bylo vyraženo: 'Hecho en socialismo'. Vyrobeno v socialismu.

Od mé listopadové návštěvy tu došlo k jedné změně. Začátkem února 2013 devalvoval úřední směnný kurz Bolívaru z 4.30 na 6.30 za dolar. Stejným poměrem devalvoval i kurz černého trhu. Takže se z 13 až 15 Bolívarů posunul na 20 až 23 Bolívarů za dolar. Díky tomu a dotovaným cenám se Venezuela přesunula z kategorie 'Levná' do kategorie 'Bomba!' Pro ilustraci budu dále uvádět ceny v Kč:
- Opalovací krém Nivea Solar 60: 110 Kč
- 180 ml ústní voda Listerine: 20 Kč
- Pánské džíny: 200 Kč
- Litr mléka: 5 Kč
- Konzerva 400 g tuňáka: 30 Kč
- 1 litr rumu / džinu: 27 / 32 Kč

Zbylá kolumbijská Pesa v hodnotě 9 tisíc Kč jsem na hranici vyměnil za 10 tisíc Bolívarů. Nejvyšší hodnotu tu mají bankovky 50 a 100 Bolívarů, takže jsem pak cestoval s pořádným štosem bankovek.

Do Venezuely jsem se vracel kvůli dvěma místům. Méridě a Adícoře. Ze San Cristóbalu jsem odjel právě do Méridy. Z autobusového nádraží jsem se nechal taxíkem (30 Kč za 15 minut jízdy) zavézt do nějakého levného hotelu. Odvezl mne do hotelu 'Italia' (170 Kč za noc). Byl plný švábů a komárů. S tímhle jménem mne to mělo napadnout. Druhý den jsem se přesunul do hotelu 'Modrý měsíc' (200 Kč za noc). Jedno z nejluxusnějších ubytování, kde jsem na této cestě bydlel.

Mérida leží uprostřed pásu hor. Je to univerzitní centrum přezdívané 'město džentlmenů'. Z velkých venezuelských měst má být nejbezpečnější. Je to také adrenalinové centrum. Můžete zde raftovat, chodit po horách, lézt po skalách, létat na paraglidingu a vyrážet do horských vesniček v okolí. Naivně jsem přemýšlel o paraglidingu (600 Kč). Zajel jsem si ale do horské vesničky Los Nevados a cesta horskými srázy, připomínající bolívijskou nejnebezpečnější silnici světa, mne z této myšlenky vyléčila. Závratě jsou závratě.

- "Nemůžete mít benzín zadarmo!" rozčiloval jsem se. "Tím poškozujete celou ekonomiku!"
- "Ale my ho nemáme zadarmo" hájil se Carlos.
- "Já vím" přerušil jsem ho, "máte deset litrů za Bolívar."
- "Patnáct litrů" opravil mne. Ano. Za necelou 1 Kč tu mají 10 litrů bezolovnatého benzínu nebo 15 litrů toho s označením 91 a 95.
- "To je právě ten nesmysl. Musíte to zdražit. Litr musí stát aspoň Bolívar!"
- "Tady ten seňor říká, že bychom měli zdražit benzín" pronesl mezi Chávisty okolo. "Litr za Bolívar". Lidé se rozesmáli.

- "Minimálně za Bolívar" pokračoval jsem, "ale ideálně za 10 Bolívarů. To je cena, za kterou venezuelští taxikáři na hranicích s Kolumbií přečerpávají benzín kolumbijským taxikářům". Ti si to samozřejmě rádi koupí. V Kolumbii by zaplatili dvakrát tolik. Venezuelci při tomto obchodě vydělají neskutečných 10000 %. Ne sto procent. Ne tisíc procent. Deset tisíc procent!

Na konci tohoto období jsem z Méridy odjel do venezuelského zvířecího ráje, provincie Los Llanos. Jel jsem spolu s americkým biologem Andrewem, který strávil několik let v ekvádorské amazonské džungli. Cestou jsme si povídali o zvířatech. Řeč přišla na největšího jedovatého hada, bushmastera.
- "Ten mne skoro uštkl" řekl Andrew. S ekvádorským průvodcem šli lesem a uviděli obřího hada. Měřil tři metry, tak ho považovali za malou anakondu a chtěli si ho prohlédnout. Když ho ale tahali z křoví, otočil se a chystal se k útoku. Překvapeně koukali, že vůbec jako anakonda nevypadá. Na poslední chvíli utekli.

Zmínil jsem se, jak jsem měl v džungli největší strach ze žihadel obřích mravenců rodu Paraponera. Když vás bodnou, zažijete jednu z největších bolestí na světě. Na 24 hodin upadnete do agónie.
- "Paraponera? Ten mne bodnul" odpověděl Andrew. V džungli studoval mravence a aby si je mohl bezpečně prohlédnout, naučil se je chytat ukazováčkem a palcem za hlavu tak, aby ho nemohli kousnout. Jednou na stromě spatřil obřího mravence. Chtěl ho chytit a natáhl k němu ruku.

- "Pozor! Je nebezpečný!" vykřikl ekvádorský průvodce.
- "Neboj se" odpověděl Andrew, "vím, co dělám". Uchopil mravence za hlavu a začal si ho prohlížet. Ten zkroutil svoje tělo a žihadlem, kterého si Andrew nevšiml, ho bodl do prstu. Ekvádorský průvodce rychle vytáhl pumpičku na vysávání jedu z ran, kterou měl pro případ hadího uštknutí. "Díky, ale nepotřebuju" zastavil ho Andrew, "tak moc to zase nebolí". O minutu později řval bolestí a sháněl se po pumpičce. Ale už bylo pozdě. Nejhorší agónie prý trvala 8 hodin.

Los Llanos je taková zmenšená verze brazilského Pantanalu. V Pantanalu jsou výpravy za zvířaty šíleně drahé. Čtyři dny za 1000 dolarů. Backpackerská verze za 500 dolarů. V Los Llanos mne čtyři dny přišly na 130 dolarů. A bylo to super. Jezdili jsme na koních mezi kapybarami a stovkami druhů ptáků, pluli v loďkách mezi krokodýly, viděli pravěkou želvu, obřího mravenečníka s mládětem, lovili piraně, anakondy a malé kajmany. Ale o tom všem až příště.

- "Jaký je normální plat ve Venezuele?" zeptal jsem se.
- "Dva tisíce sto Bolívarů."
- "Vždyť to je jenom 100 dolarů! To je strašně málo! V Česku máme desetkrát tolik! Nemáš pocit, že vám tu něco nefunguje? Nízké platy, vysoká inflace, chybějící zboží, devalvace ..."
- "Máme problémy" odpověděl. "Ale za to nemůže socialismus. A už vůbec ne Chávez. Za to můžou imperialisté. A korupce. Bez nich by nám bylo hej." Zavrtěl jsem hlavou, ale Carlos pokračoval: "Chápu, že už socialismu po vašich zkušenostech nevěříš. Jenže socialismus fungovat může. Bude fungovat. Tady, ve Venezuele. Jsme totiž tak bohatá země, že si ho můžeme dovolit. Zaplatíme za něj ropou."

Venezuela. Země s jedněmi z největších ložisek ropy na světě. Jedna z nejbohatších jihoamerických zemí. S nejchudšími obyvateli. Chávezova vláda používala zdroje z prodeje ropy na budování socialismu. A na 'export socialismu'. Levnou ropu dodávala do spřátelených socialistických zemí. V několika případech tam současný režim přežíval právě díky venezuelské ropě. To je případ Kuby.

V neděli, 14. dubna se ve Venezuele uskuteční prezidentské volby. Se dvěma kandidáty. Jedním je bývalý řidič autobusu, Chávezův pokračovatel a bývalý ministr zahraničí Maduro. Chce pokračovat v budování socialismu. Chce dál podporovat Kubu a socialisticky orientované země. Chce pokračovat v kritice kapitalismu a USA. Proti němu stojí Caprilles. Právník, potomek polských židů perzekuovaných nacisty za války. Socialismus nechce. Podporovat dál Kubu nechce. V případě vítězství ze země vyhostí kubánské vojenské poradce, kterých je venezuelská armáda plná. Podle mnohých ji řídí. Podniknou v případě jeho vítězství vojenský puč? Kdo ví?

Celá latinská Amerika napjatě sleduje, jak volby dopadnou. Bez jakýchkoliv pochybností to jsou ty nejdůležitější volby na kontinentu za poslední roky. Jejich výsledek zásadně ovlivní vývoj celého regionu v příštích letech. A já budu u toho ...

Když mluvila o revoluci, oči jí zářily. Už vím, co se mi na ženách líbí. Úsměv. Měla krásný úsměv. Když mluvila o Chávezovi a o světlých zítřcích Venezuely, sršelo z ní nadšení. Energie. Vůbec nevadilo, že jsem rozuměl jen čtvrtinu toho, co říkala. Její zápal to bohatě nahrazoval. Revolucionářka. Mohl jsem na ní oči nechat. Nebyla to bůhvíjaká kráska. Ale to nadšení. Ten entusiasmus. Najednou jsem pochopil kouzlo Che Guevary. Nejen revolucionáři jsou hrozně sexy. I revolucionářky. Když z nich srší nadšení. Myšlenka, které věří. Za kterou chtějí bojovat. Za lepší a spravedlivější budoucnost. Vím, že socialismus nefunguje. A fungovat nebude. Nikde. Ani ve Venezuele. Jenže ... ty zářící oči. Ten úsměv. Ta zaťatá pěst. Tak jo. Přesvědčila mne. Ať žije revoluce!