Stojím nahý uprostřed indiánské vesnice. Je už skoro tma. Ale oblohu osvětlují blesky. Tropická bouře nad kontinentem. Tady na ostrově neprší. Moje bosé nohy stojí na kamenech kruhového plácku, ohraničeného do země zatlučenými kůly. Jsem tu sám. Řekli, že tu budu sám. Do ruky beru půlku rozlomené ochranné přilby. Doufám, že ji rozlomili úmyslně. A že ji v té chvíli neměl někdo na hlavě. Člověk nikdy neví. U takhle bojovného kmene ...

Málokdo ví, čeho byli schopni. Když došli k názoru, že jim běloši vadí. Že se jim příliš pletou do života. Že je nutí měnit způsob, jakým žili po staletí. Tenkrát se domluvili. Vzali zbraně. A všechny bělochy na svých ostrovech pozabíjeli. Včetně osazenstva zdejších policejních stanic.

Nořím přilbu do kádě s vodou a zvedám ji nad hlavu. Áááách. To je slast! Po parném dnu na kraji džungle je tahle indiánská sprcha dokonalá. Mulatupo má štěstí. Ostrov je jen sto metrů od pevniny. Spojuje ho s ní most. Na tom je natažená hadice, která se rozvětvuje do jednotlivých chýší. Tekoucí voda až do domácnosti. Takovou vymožeností se moc vesnic chlubit nemůže. Žije tu přes dva tisíce indiánů. Je to jejich druhá největší vesnice. Celkem jich je čtyřicetdevět. Vesnic kmene Guna. Svým ostrovům říkají Guna Yala. Země Guna. Leží na území Panamy. Vládnou si ale sami. Bělochy už by ani nenapadlo se jim do toho plést.

Dne 6. října 2013 jsem byl na své cestě už 1400 dnů. Ten den jsem strávil v posteli. Stejně jako týden před tím. I po tom. V posteli na desetilůžkovém pokoji levného hostelu. Na pokoji s větrákem. Ve městě plném mrakodrapů. V Panama City, hlavním městě Panamy. S rýmičkou.

Stalo se to před devadesáti lety. Kmen Guna obýval pás ostrovů podél úzké spojnice jižní a střední Ameriky. Na rozdíl od jiných indiánských kmenů přežil kolonizaci Ameriky bílými Evropany. Hlavně proto, že na svém území neměl žádná naleziště zlata. U kolumbijské vlády se mu podařilo prosadit zákon, zakazující bělochům přenocování na jeho ostrovech. Udržel si tak svou kulturu, styl oblékání i způsob života.

V roce 1903 vznikl odtržením od Kolumbie nový stát Panama, na jehož území ostrovy ležely. A panamská vláda se začala starat o svůj stát. Trnem v oku jí bylo pár desítek tisíc divochů, kteří se nechtěli přizpůsobit vnějšímu světu. Odmítali vymoženosti civilizace, oblékali se do svých tradičních krojů a nechtěli se podřizovat rozhodnutím panamských orgánů. Ale s tím měl být konec. Když žijí v Panamě, přizpůsobit se musí! Zcivilizujeme je!

Na několika indiánských ostrovech postavila policejní stanice a začala prosazovat svou politiku. Omezila zemědělské koncese, zavedla povinnou školní docházku s výukou ve Španělštině a bránila provozování tradičních indiánských obřadů. Ženám pak zakázala nošení zlatých ozdob v nose, krojů s ornamenty a šátků na hlavě. No považte, vždyť by pak mohly chtít nosit šátky třeba i do školy! Ti, co se protivili novým nařízením, byli potrestáni nebo uvězněni.

Indiánům se to nelíbilo. Začátkem roku 1925 se zástupci všech vesnic sešli v osadě Ailigandi a skoro čtyři týdny diskutovali, jak se bránit. Nakonec se ozbrojili, v loďkách obepluli svoje osady a bělochy v nich pozabíjeli. Policejní stanice srovnali se zemí. Pak oznámili odtržení od Panamy a vyhlásili nový stát - republiku Tule. Když se to dozvěděl panamský prezident, rozkázal všechny indiánské vesnice vybombardovat. Teroristy v Panamě trpět nebude.

Jenže narazil. Na vládu USA. Podle mezivládní dohody byly USA zodpovědné za provoz a ochranu panamského průplavu a jeho okolí. A Guna Yala se nachází jen 100 km od něj. Genocida indiánů by se setkala s odporem mezinárodní veřejnosti a konflikt v blízkosti průplavu by zásadně omezil tamní provoz. Americká vláda se stala prostředníkem mírových jednání a obě strany dovedla k dohodě.

Indiáni se znovu připojili k Panamě a slíbili respektování jejich zákonů. Panama za to zrušila veškeré zákazy, týkající se jejich oblékání a způsobu života. Na ostrovech zřídila rozsáhlou autonomii, kde si o všech svých záležitostech mohou rozhodovat sami. A to trvá dodnes.

Přes ostrovy například vede trasa, po které pašeráci z Kolumbie v rychlých člunech pašují drogy do střední a severní Ameriky. Indiáni ale rozhodli, že si ve svých pobřežních vodách hlídkové čluny americké a panamské pobřežní stráže nepřejí. Pořádně tak USA zkomplikovali jejich snahu pašeráky zadržet, ale ty s rozhodnutím indiánů nic nenadělají.

Takže kdyby si teď indiáni usmysleli, že mne jako součást svého obřadu upečou na rožni, nikdo by jim to nemohl zakázat. Dalo by se s nimi pouze vyjednávat. Musím doufat, že by je Zemanovo "Allah Akbar" a několik beden jihomoravské ohnivé vody ještě dokázalo obměkčit.

Na cestě jižní Amerikou jsem slýchal vyprávění o Galapágách:
- "To nejhezčí, co jsme kdy navštívili. Přiletěli jsme tam a sehnali last minute slevu na sedmidenní plavbu po ostrovech. Viděli jsme úžasné množství zvířat. A platili jen 30% normální ceny."
- "Kolik to bylo?"
- "Tisíc Euro za jednoho." Uff. No nemusím mít všechno, řekl jsem si. Až cestovatelští kamarádi mne přesvědčili, ať dám Galapágám šanci. A právě tam jsem těchto padesát dnů zahájil.

- "Hned na letišti vás zkasírují o turistický poplatek. Jak záhy zjistíte, těchto 100 dolarů do kasičky ekvádorského ministerstva turistiky byl jenom začátek, jak vytáhnout peníze z vaší peněženky. Pobyt na ostrovech je opravdu velmi drahý" přečetl jsem si v pěkném článku o Galapágách na iDnes. A skutečně. Hned po přistání na ostrově San Cristóbal mne zkasírovali o turistický poplatek. Jestli to byl jenom začátek, nechci vidět ty konce.

Došel jsem na nábřeží a pronajal si pokoj s koupelnou v hotelu San Francisco za 12 dolarů na noc. To jde. Oběd jsem měl v místní jídelně o dva bloky dál. Byla plná Ekvádorců. Turisté žádní. Denní menu sestávalo z polévky, džusu a kusu kuřete s rýží a zeleninou. To všechno za 3 dolary. Super. K obědu i k večeři. Ulicí se linula vůně čerstvých housek. Na rohu byla pekárna. Housky s ananasovou náplní za 0.40 a housky bez plnění za 0.20 dolaru. Perfektní snídaně. Jídlo se tu taky neprodraží.

Nábřeží bylo plné laviček, kde jste si mohli sednout a kochat se výhledem na moře. Tedy. Mohli byste si tam sednout, kdyby byly volné. To ale nebyly. Váleli se na nich oni. Nepřizpůsobiví. Neměli žádné vychování, nenosili slušné oblečení a páchli. Celý den pospávali a když je to omrzelo, místo po nich zůstalo mokré. K vodě chodily pěkně celé rodiny. Otec, matka i děti. Ty se nechaly od matky kojit, aniž by se při tom probudila. No hrůza! Vsadil bych se, že otec nikde nepracoval. Žili jen z toho, co našli, chytili, nebo jim někdo dal. Paraziti!

U moře jich bylo plno. Půlka pláže jejich, půlka naše. Volně se to prolínalo. Na plážích dál od města se váleli už jen oni. Byli ale líní vás vyhánět, tak jste si tam mohli lehnout a pozorovat je. Tak dlouho, jak jste chtěli. Pokud jste si ovšem nezaplatili výlet od některé cestovní kanceláře. To by vás průvodce za chvíli hnal. Zatímco já, který jsem neměl peníze ani na průvodce, ani na organizované výlety, jsem s nepřizpůsobivými musel trávit celé dny.

Při cestě na Galapágy máte v zásadě tři možnosti. Nejluxusnější je týdenní plavba na jachtě. Navštívíte tak 10 ostrovů a uvidíte lachtany, obří želvy, vodní leguány, žraloky a několik druhů ptáků. Bude vás to ovšem stát od 2500 dolarů výš. Levnější možností je čtyřdenní plavba na některé větší lodi. Objedete 2 až 4 ostrovy a při troše štěstí uvidíte totéž. Vyjde to na méně, než 1000 dolarů.

Třetí možností je nezávislé cestování mezi 4 obydlenými ostrovy a vyrážení na denní výlety. Když se nepotápíte, vyjdou tak na 40 až 80 dolarů. To byla i moje volba. Ovšem bez těch placených výletů. Spousty zajímavých míst můžete navštívit sami. Bez průvodce. A zdarma. Viděl jsem tak lachtany, obří želvy, vodní leguány a spousty druhů ptáků.

- "Bylo to fantastické!" líčili mi absolventi čtyřdenní plavby na velké lodi. "Těch zvířat, co jsme viděli! A ptáků! Pelikány, plameňáky, kormorány i Darwinovy pěnkavy! A platili jsme jenom 800 dolarů za člověka, protože jsme byli dva." Ukázalo se, že jejich čtyřdenní plavba trvala čistého času jen dva a půl dne a kromě jedné zátoky na Isabele jsem všechna místa, která viděli, navštívil taky. Zdarma.
- "Nevěřil bys ale, jak blízko jsme se k těm zvířatům přiblížili. To se nám povedlo jen díky průvodci. Taky dostal pěkné spropitné." Radši jsem jim neukazoval svoje fotky s draky. Kecám. Ukázal.

Na svůj pobyt jsem měl vyhrazeno dva a půl týdne. Navštívil jsem ostrovy San Cristóbal, Santa Cruz a Isabela. Na každém bylo něco výjimečného. San Cristóbal byl plný lachtanů a překrásných krabů. Několik dnů jsem věnoval výletům k blízkým i vzdáleným ptačím a lachtaním koloniím. Navštívil jsem taky muzeum historie a současnosti Galapág. Vše bez průvodce. A bez placení.

Santa Cruz byl především sídlem rezervace El Chato, ve které můžete ve volné přírodě pozorovat a chodit vedle úžasných obřích želv. Během několika dní jsem navštívil vzdálené pláže i lávové tunely a sopky ve vnitrozemí. Kromě pár dolarů za dopravu opět vše zdarma. Zastavil jsem se taky ve výzkumné stanici Charlese Darwina, kde ještě před rokem chovali samotáře George. Teď tam ukazují aspoň jeho partnerky. No nedivím se mu, že žádné děti neměl. Nesmím zapomenout na rybí trh ve městě, na kterém mezi prodejci ryb pochoduje víc pelikánů a kormoránů, než zákazníků. Rybáři jim občas hodí nějakou rybí vnitřnost nebo odřezek a oni se o to perou. A je jim jedno, že při tom stojíte vedle nich.

Isabela byla ostrovem leguánů. Pár metrů od mé ubytovny byla dračí křižovatka. Auta tam dávala přednost velkým leguánům na cestě k moři. O dva kilometry dál byla 'Playa de Amor', pláž lásky. Leguáni se tam věnovali odpolednímu pití čaje. A možná i něčemu dalšímu. Na Isabele bylo taky centrum chovu obřích želv, kde v bezpečí před predátory vyrůstá přes 1000 nově narozených želviček. Po dosažení věku 7 let je vypouštějí do přírody. Isabela je největší galapážský ostrov, tak jsem i tam podnikl několik výletů. Po pobřeží i do vnitrozemí. Jen jeden z nich byl s průvodcem a placený (25 dolarů). K druhému největšímu kráteru na světě Sierra Negra.

Na vesnickém náměstí jsem potkal paní s bednou pomerančů. Ovocem bych si svou zdejší stravu obohatil rád. Ale to bude drahé. Jsme přece na Galapágách.
- "Kolik stojí?" zeptal jsem se.
- "10 dolarů." A sakra. To je moc.
- "A nedáte mi nějaký za 1 dolar?" Paní vzala igelitku a začala do ní cpát pomeranče. Tak jsem pochopil, že 10 dolarů byla cena za celou bednu. Za dolar mi do igelitky nacpala asi tři kila pomerančů. A pak že jsou Galapágy drahé.

Před svým příletem sem jsem strávil několik měsíců v horku na pobřeží karibského moře. Galapágy leží přímo na rovníku, tak jsem čekal ještě větší vedro. Omyl. Ocitl jsem se v centru studených pacifických větrů a ledového moře. Neměl jsem dost oblečení, takže jsem se nachladil. A to byl problém. Víte přece, jaká je ta nejtěžší, nejzákeřnější a nejnebezpečnější nemoc českého muže na sedm? Ví to každá česká žena. Rýmička. Taková rýmička může člověku pořádně zkomplikovat život. Zvlášť když se chce potápět. S rýmou se totiž potápět nelze. A navštívit Galapágy bez potápění? Aniž bych potkal aspoň jednoho žraloka? To by byl hřích. Musel jsem si pobyt o týden prodloužit.

Když jsem se dal do pořádku, obětoval jsem 125 dolarů za dva ponory na Gordon's rocku, který je plný žraloků kladivounů. Ale měl jsem smůlu. Moře bylo tak ledové, že nám od drkotání zubů nepomohl ani sedmimilimetrový neoprén, ani neoprénová kapuce na hlavě. Na sraz nakonec žádní žraloci nedorazili. Zůstali doma. Venku jim byla zima.

Naše zklamání pak obrátila v nadšení skupina lachtanů, která se po našem vynoření vydala zkoumat, co to je za divné tvory s rourami na zádech. Míhali se kolem nás a vždycky se před námi na okamžik zastavili a spočinuli na nás inteligentním pohledem. Bomba! Tak ať žijí nepřizpůsobiví!

Na Galapágách jsem přičichl k místnímu životu. Tomu neturistickému. Vzdálenému od luxusních jacht a zájezdních lodí. K tomu ekvádorskému. S kluky, kteří hrávali po večerech uprostřed neasfaltované silnice kuličky. Se dvěma dívčími týmy, hrajícími na venkovním hřišti fotbalové utkání. Muži seděli na lavičkách a fandili. S basketbalem smíšených družstev, ke kterému mne pozvali. A hráli dobře. I když - kdykoliv jsem pod košem dostal nebo doskočil balón, protihráčky se mi jednoduše pověsily na ruce. Křičel jsem:
- "Falta! Falta! (Faul! Faul!)" A ony se rozesmály. Prý jsem o tolik vyšší, že mne jinak bránit nemůžou. Tak mám přestat křičet a hrát dál!

Po třech a půl skvělých týdnech na Galapágách jsem se vrátil do Quita. Dostal jsem zprávy od kamarádů Vaška a Lukáše, kteří právě v Guyaně absolvovali "můj" kurz přežití v amazonské džungli. Všechno tam zvládali levou zadní, takže je ostatní účastníci překřtili na "Czech Norrise". Chuck Norris by byl proti nim hadra. V časopise o Guyaně mne objevili u článku o přežití v džungli na fotce. Cha cha!

Z Quita jsem se vracel do kolumbijského Medellínu. Ale zrušili nám odlet. Na letišti jsme dostali výbornou večeři zdarma a čekali. Zakecal jsem se s jednou kanadskou holkou a nevšiml si, že mezitím všechny cestující z mého letadla odvezli do Quita do hotelu. Zůstal jsem tam sám. Mluvili jsme totiž o cestování, tak jsem nevnímal čas ani prostor. Letecká společnost mi zajistila nocleh ve zdejším V.I.P. salonku a já byl nadšený. Víte, že v nich mají kromě nealko- i alkoholických nápojů zdarma i tvarovaná lůžka na sedo-ležení?

V Medellínu jsem se vrhl do sepisování událostí kolem voleb ve Venezuele v článku 1250 dnů. Trvalo to přes týden a rozbil se mi u toho Psion. Jen se štěstím jsem zachránil data a mohl článek publikovat. V obřím nákupním centru jsem při tom objevil něco, co v našich shopping mallech dozajista nenajdete. Na promenádě v přízemí stál vedle prodejny počítačových her a mobilních telefonů stolek se dvěma židličkami. Pár kroků od něj začínala fronta. Na koho přišla řada, posadil se na židli.

Na té druhé seděl kněz. Přijímal zpovědi. Zpovídat se v nákupním centru? Musel jsem se smát. Těm, kteří se v neděli nedostanou do kostela, vychází církev vstříc. Myslím, že by to jako marketingový tah mohli zkusit i v naší ateistické zemi. Byla by to určitě atrakce a lidé by si tam sedali z legrace. Třeba by se to ale někomu zalíbilo. Zjistil by, že je to z hlediska duševní hygieny docela užitečné. A že návštěvou kostela ušetří za psychologa. Ale ten kněz by musel mít smysl pro humor. Pro inspiraci dávám tu fotku do komentářů pod článkem.

Psion se bohužel opravit nepodařil a jako na potvoru se mi rozbil i mobil, ve kterém jsem měl všechny informace k cestování.
- "Neopravitelný" řekli mi po dni marných pokusů v opravně. Dál jsem tak musel cestovat naslepo. Bez mobilu i bez Psiona.

- "Jak chceš překročit hranici mezi jižní a severní Amerikou?" zeptal se mne kdysi jeden Ital. "Letadlem nebo lodí?"
- "Samozřejmě pěšky" odpověděl jsem. Když chcete cestovat z Kolumbie do Panamy, máte čtyři možnosti. První je pro byznysmeny. Letadlem. V Bogotě nebo v Medellínu nasednete na letadlo a po devadesáti minutách přistanete v Panama city. Rychlé, nudné, nezajímavé a drahé.

Druhá možnost je pro turisty. Pro backpackery. Na jachtě. Na lodi. Volí ji tak 80% lidí. Nalodíte se v kolumbijské Cartageně a za nějakých 500 dolarů vás o pět dní později vyklopí v přístavu pár hodin od Panama city. Cestou strávíte několik dnů ve vodách idylických ostrovů San Blas, kde se budete slunit a koupat. Na lodi bude bar s nápoji, takže během plavby vůbec nemusíte vystřízlivět. Pomalé, veselé, docela zajímavé, ale zase drahé.

Třetí možnost je pro sebevrahy. Dopravíte se do posledního města v Kolumbii a pěšky urazíte zhruba 200 km džunglí úžiny Darien do prvního města v Panamě. Kromě toho, že je tato džungle prakticky neprostupným rájem jedovatých hadů a dalších potvor, je také důležitou základnou banditů, pašeráků drog a polovojenských geril, bojujících s kolumbijskou vládou.

Pokud tedy před vámi nepůjde po zuby ozbrojená rota francouzské cizinecké legie a za vámi Sylvester Stallone s kompletními 'The Expendables', máte prakticky jistotu, že s vámi bandité naloží tak, jako s těmi před vámi. Zajmou vás, nechají si zaplatit tučné výkupné a pak vás umučí k smrti. Možná vás pak defibrilátorem obživnou, aby vás mohli umučit ještě jednou. Prý je to docela baví. Tato možnost je pomalá, bezesporu vzrušující, ale vezmeme-li v úvahu, kolik budou muset vaši příbuzní zaplatit na výkupném (a zbytečně), je také bezkonkurenčně nejdražší.

Poslední možnost je pro "mírné dobrodruhy". Zatímco vnitřek džungle Darien je smrtelně nebezpečný, na pobřeží se v těsné blízkosti hranice nachází několik vesnic s velkými vojenskými posádkami. Ty jsou tak včetně svého okolí docela bezpečné. Do vesnic na kolumbijské straně se dostanete po několika hodinách plavby pravidelnou lodní linkou, z vesnic na panamské straně pak letadlem nebo velmi nepravidelnou lodní linkou. Pomalé, dobrodružné, zajímavé a levné.

Tudy vedla i moje cesta. Z Medellínu jsem se přes Turbo dostal do vesnice Capurganá. Bylo to tam ještě lepší, než jsem čekal. Bydlel jsem prakticky na kraji džungle a tak jsem každou noc poslouchal vřešťany a další obyvatele pralesa. A vyrážel jsem na výlety. Po pobřeží do sousedních vesnic nebo k přírodnímu jezírku s průzračně čistou vodou v džungli. V horku a vysoké vlhkosti jsem tam dorazil úplně propocený. Tamní chladivá voda, do které můžete skočit přímo z kladky na laně, byla nepopsatelně osvěžující.

Ještě hezčí pak byl výlet přes hranici do panamské vesničky La Miel, která obsahuje jednu z nejkrásnějších pláží světa. Až po mně jednou někdo bude chtít tip na dokonalou bílopísečnou pláž prakticky bez turistů, nebudu váhat. Takhle čistou vodu jinde nenajdete. Stovky kilometrů daleko není žádné město ani továrna, jen džungle a příroda. Nejlepší bylo, že se bílý písek táhl podél celé pláže daleko do moře, takže jste i v hloubce 5 až 10 metrů neviděli nic než bílo. V kombinaci s čistou vodou fantastické. A vy jste do toho mohli skákat z daleko do moře sahajícího mola.

Můj pobyt měl jen dva nedostatky. Hned druhý den mi přestal fungovat notebook. Můj poslední zdroj informací. A poslední možnost dělání zápisků. Rozmontoval jsem ho, ale nic jsem nenašel. Když jsem ho zase smontoval, pár šroubků mi přebývalo. Aspoň budou mít mravenci otevřený vchod do svého ráje.

Nečekal jsem taky, jak moc se mi tam bude líbit, takže jsem si nevzal dost hotovosti. Bankomaty tam samozřejmě nejsou. Nedalo se nic dělat. Musel jsem cestovat dál.

Měl jsem štěstí. Loďka s několika dobrodružství chtivými pasažéry čekala na zaplnění posledního místa před odjezdem na sever. Následovat měla celodenní plavba kolem ostrovů San Blas do Cartí, kde už na cestující do hlavního města Panamy čekala auta. Byl jsem varován, že se tato plavba může na rozbouřeném moři proměnit v noční můru a přeplněná loďka se potopit, jak se stalo jen před několika měsíci. Všichni tenkrát naštěstí přežili. Ale přišli o svá zavazadla. Nicméně naše moře bylo klidné a vlny mírné.

Ostrovy San Blas jsou rájem pro Robinsony. Představte si ostrůvek o průměru 50 m, na kterém není kromě pěti kokosových palem vůbec nic. Je to jedna velká pláž. Postavte si tam stan a budete jako Malý Princ na jeho planetě. Na několika větších ostrovech mají domky pro turisty a jeden pro správce ostrova z kmene Guna. Turistické poplatky jsou dnes důležitou součástí příjmů celého kmene. Pobyt na ostrově vyjde na 25 dolarů na den za ubytování, vodu a tři jídla denně. Je to prý ráj.

Do ráje jsem ale nemířil. Proplouvali jsme kolem několika indiánských vesnic a spolucestující vždycky vytáhli foťáky a zacvakali spouštěmi. Budou moct doma ukázat, jak žijí divoši. Po dvou hodinách plavby náš člun zatočil a směřoval přímo k vesnici. Na loďce propuklo nadšení. Uvidíme je zblízka! Když jsme přistáli, kormidelník mi pokynul:
- "Mulatupo." Vzal jsem si batoh, zamával ostatním a vyskočil na břeh.
- "Jsi si jistý, že chceš vystoupit právě tady?" děsili se ti v loďce a pro jistotu dál cvakali foťáky. Ničím jsem si v té chvíli nebyl jistější. Proč bych měl sledovat, jak žijí turisté na pláži, když můžu vidět, kde a jak žijí zdejší indiáni?

Zatímco turistické ostrůvky San Blas jsou rájem koupání, v moři kolem indiánských vesnic byste se určitě namočit nechtěli. Na malém prostoru ostrova je naskládáno několik stovek chýší ze dřeva a palmových listů. Kolem ostrova jsou pak nad vodou postaveny dřevěné konstrukce, které mohou zdálky vypadat jako husitská vozová hradba. Jsou to záchody. Chodí tam celá vesnice a vše, co z nich vyjde, spadne z výšky jednoho metru do moře. Jednoduché a účinné. Oceán je nekonečný a vše se tam rozptýlí. V těsném okolí vesnice ale do vody nikdo neleze.

Hned po přistání se mne ujal jeden indián. Ve vesnické kanceláři měli přestávku, tak mne odvedl k sobě domů. Posadil mne na špalek a na třech dřevech rozdělal oheň. Do pánve nakrájel několik platanů a začal je smažit. Po zemi lezla želva.
- "Hezká želva" řekl jsem, když jsme začali jíst. "Pro děti na hraní?" Indián vyskočil, popadl ji a vrátil do převrženého kýble. Ten byl takovou noční můrou každé želvy. Jeho rozměr kopíroval její obvod, takže nemohla dopředu, dozadu, ani vystrčit hlavu z krunýře.
- "Kdepak. To je jídlo na příští týden. Kdybys hledal ubytování, moje dcera tu má místo" ukázal na tlustou indiánku v rohu chýše. "Levně." Usmála se na mne a já jsem zachytil její myšlenkový pochod:
- "Tak kam s ním? Do postele nebo na pekáč?" S díky jsem odmítl. Dojedli jsme a vzal mne k lavoru. Mýdlo neměl, ale vyndal miniaturní pytlík s pracím práškem, jaké výrobci v kampaních rozdávají zdarma. Nasypal mi trochu do dlaně a zalil to vodou.

Ubytovali mne na "letišti". Tak říkají budově ve středu vesnice, kde mají administrativu a udržují spojení se světem. V prvním patře je několik místností pro hosty. Kromě mne tam bydlela ještě štíhlá černoška se dvěma dcerami. Byla to učitelka. Učila indiánské děti Španělštinu a Angličtinu. Byla tu už rok. Až tu stráví tři roky, může panamskou školskou správu požádat o přemístění do civilizace.

Z okna jsem měl výhled na moře a několik záchodů. Ty mne docela děsily. Nebyl jsem si jistý, zda je dokážu použít, až přijde čas. Moje obavy ještě zesílila ta černoška. Zahlédl jsem ji, jak si na záchod z pokoje nese své vlastní prkýnko. Chápejte. Jsem zvyklý používat keramický záchod bez sedátka. Ale tady si o keramické míse mohli nechat zdát.

Okolí záchodů se navíc po celý den hemžilo dětmi. A ty moje přítomnost rozhodně zaujala. Kluci se přede mnou při každém setkání stavěli do pozoru a salutovali mi. Jak jim vysvětlit, že mám modrou knížku? Kam jsem šel, tam se plížili za mnou. Moje návštěva záchodu by se pro ně určitě stala událostí číslo jedna. Nakonec jsem to vzdal a vždycky si odskočil do nedaleké džungle.

Třetí den jsem se přestěhoval do chýše k rodině, která mi nabídla ubytování a stravu za 5 dolarů na den. Jak jsem záhy zjistil, strava znamenala jedno jídlo denně. Dostal jsem polévku s kuřecím krkem a misku s rýží. Když jsem snědl půlku, potřeboval jsem se vysmrkat a odskočil si pro ubrousek. Když jsem se vrátil, u mého jídla už seděl další strávník a házel to do sebe.
- "To je moje!" ohradil jsem se. Položil polévku i misku s rýží, vstal ze židle a pokynul mi, že si teda můžu sednout a jíst dál. OMG!

Každé odpoledne se na plácku uprostřed vesnice odehrával volejbalový zápas. Muži proti ženám. Nehráli špatně. Pár žen to někde muselo hrát závodně. Vyfotit jsem si to ale nesměl. Gunové nesnáší, když si je turisté fotí. A když, tak jedině za peníze. Dolar za fotku. Abych je neurazil, ve vesnici jsem prakticky nefotil. Jen fotky budov, loděk a moře. Když se nikdo nedíval. Při tom by bylo co fotit. Tradiční kroj Mola, který většina indiánek nosí, vypadá skvěle.

Seděli jsme v půlkruhu a napjatě poslouchali. Čtyři indiáni a já. Stařičké rádio Sony na baterie přenášelo nějaký sportovní přenos. Podle nadšení komentátora šlo nejmíň o mistrovství světa. Jen to skóre nějak nesedělo. Slyšel jsem 8, 5, 7 a zase 8. Reportér to zopakoval a vítězoslavně přidal další číslo. 2. Nic jsem nechápal, ale indiáni s pivem se tvářili napjatě. Pak jsem to zaslechl: "Loteria nacional". Národní loterie. Poslouchali jsme přenos losování panamské státní loterie. Komentované jako napínavý fotbalový zápas. Zeptal jsem se, jestli má někdo los. Neměli. Ale stojí prý jen půl dolaru. A první cena je neuvěřitelných 5000 dolarů. To by bylo piv!

Z Mulatupa jsem chtěl pokračovat na sever. Loďka do Ailigandi odplouvala v půl paté ráno. Naložili můj batoh, všichni cestující nastoupili, když se přibelhal stařeček.
- "To je náš stařešina. Náš šéf" zašeptal mi indiánský známý. Stařeček něco zamumlal, indiáni popadli můj batoh a vyložili ho na břeh. "Říká, že tohle není loď pro tebe. Tvoje loď je támhleta a odplouvá až za hodinu."
- "Co? Jak? Co to proboha ..." Sledoval jsem, jak stařeček nastoupil a loďka vyplula k mému cíli. Beze mne. Neprotestoval jsem. Věděl jsem, že můžou cokoliv. Některým cestovatelům prý z ostrovů zakázali odplout lodí.

Za tři hodiny začali lidé nastupovat do "té mé lodě". Plula na jih do vesnic u hranice s Kolumbií. Opačným směrem, než jsem chtěl já. Pár hodin jsem ještě čekal na jakoukoliv loď na sever, ale nedočkal jsem se. Vrátil jsem se k mému hostiteli a do přístavu prišel zase další den v půl paté ráno. Byl jsem domluvený s majitelem další loďky, že mne vezme. Nikde ale nikdo nebyl. Tak jsem zase čekal. Nakonec mi řekli, že loďka musela narychlo odplout už v půl čtvrté ráno. Tak dík. V poledne jsem se dočkal. Kapitán motorového člunu zdejší stavební společnosti mne vzal do Ailigandi.

Po Mulatupu mne Ailigandi nadchlo. Zatímco v Mulatupu mne zejména staré indiánky zcela ignorovaly a na moje pozdravy "Buenas tardes" nereagovaly (a já si pak připadal jako blb), v Ailigandi se na mne indiáni přátelsky usmívali a zdravili mne. Večer jsem pochopil důvod. Kombinace solárního panelu s autobaterií jim do chýší přinesla civilizaci. Zatímco v Mulatupu v noci mezi proutěnými zdmi chýší prosvítal maximálně oheň v kuchyni, v Ailigandi se rozsvítily televizní obrazovky. A přinesly to, co je zcivilizovalo. Argentinské, brazilské a korejské telenovely. Když Esmeralda konečně polibila Cristiana, nejedno indiánské oko nezůstalo suché.

Na plácku uprostřed vesnice se odpoledne odehrávaly zápasy v basketbalu, volejbalu a nácvik indiánských tanců na příští indiánské slavnosti. Měli tu dokonce i restauraci. A v ní kouzelný nápis: 'No hay credito para cerveza'. Pivo na dluh nedáváme. Ptal jsem se, zda jídlo na dluh dávají. Prý ano. Ale lidé většinou platí. Zatímco "ještě jedno pivo" by chlapi na dluh chtěli pokaždé, když jim peníze dojdou. Tak by mne ta slivovice nakonec snad zachránila.

Za sedm dolarů mi na jednom náměstíčku pronajali celou chýši. Byl v ní jen stůl s petrolejkou a houpací síť. Víc jsem ani nepotřeboval. Stal jsem se opět oblíbencem dětí z okolních chatrčí. Z plastových reproduktorů pustili současné hity a předváděli, jaké akrobatické prvky dokážou. To jsem teda čuměl. Zejména na salta vzad na místě.

Nejvíc si mne oblíbili dva caparti. Mohly jim být tak tři roky. Drželi se za ruce a kam jsem šel já, tam šli za mnou. Nedokázal jsem se zorientovat a mezi chýšemi zabloudil. Naštěstí jsem měl sebou dva "ocásky". Zeptal jsem se jich, kudy do centra a oni mne tam zavedli. V obchůdku jsem si chtěl koupit rohlíky k večeři, ale žádné neprodávali. Indiáni se mi snažili pomoct. Rohlíky peče paní na druhé straně vesnice. Jak se tam ale dostat? Místo aby mi vysvětlovali cestu, všichni se otočili na ty dva caparty a řekli jim, kam jít. Automaticky je brali jako moje průvodce po vesnici.

V houpací síti se spalo mnohem líp, než na rozbitém lehátku v Mulatupu. Po probuzení jsem ocenil výhodu proutěné chýše. Jak jsem tak ležel v síti uprostřed prázdné místnosti, mezi pruty jsem viděl všechno, co se odehrávalo v okolí. Celých 360 stupňů. Ty, co někam šli, ty, co jedli před svou chýší, i děti, jak si hrály. A na mne neviděl nikdo. To by si musel stoupnout ke zdi a dívat se dírami mezi pruty. A přesně to právě někdo dělal. Moji dva "ocásci". Bůhvíjak dlouho sledovali můj spánek.

Z Ailigandi jsem se vrátil do civilizace. Kapitán mne s několika dalšími pasažéry vzal do Cartí a nebýt toho, že se po cestě opil a skoro nás vyklopil, proběhlo to hladce. Z Cartí mne sdílené taxi odvezlo do hlavního města Panamy. Tam jsem se ale nezdržel. Další den jsem odjel do Guarare, kde právě probíhal největší panamský folklórní festival 'De La Mejorana'.

Bylo to kouzelné. Nalíčené ženy, slečny i holčičky v krojích, soutěže v tanci, zpěvu i hře na harmoniku, bubny a kytaru. Vedle toho pranice v blátě a korida bez toreadorů, kde býky vypouštěli do rozlehlé ohrady s odvážlivci, kteří před nimi utíkali. A samozřejmě soutěže královen krásy. Guarare je malé městečko a najít tu o festivalu nocleh bylo nemožné. Nakonec jsem sehnal špinavý pokoj v nedalekém Las Tablas za 18 dolarů. To je na mne docela hodně. Noc byla dost nepříjemná. Létaly tam mouchy, cítil jsem se mizerně, převaloval se a nemohl usnout.

Další den festivalu byl zase skvělý, i když ho odpoledne narušila intenzivní průtrž mračen. Však jsme taky uprostřed dešťového období. Hodně lidí se schovalo do zastřešeného altánku v parku na náměstí. Stáli jsme těsně u sebe a sledovali ten slejvák. Viděl jsem několik babiček a dědečků a nechápal jsem, jak vydrží tak dlouho stát. Celou dobu jsem se opíral o sloup a po hodině jsem se vyčerpáním prakticky složil na zem. Když přestalo pršet, odjel jsem do Chitre a našel si přece jen levnější nocleh.

Byl jsem hrozně unavený. A slabý. Změřil jsem si teplotu a dostal šok. 39,7. Do prdele! Zatracená rýmička! Kromě horečky a hrozné slabosti mi ale nic nebylo. Žádný kašel, nevolnost, průjem, prostě nic. To bylo zlé. Kdybych zvracel, mohla to být viróza. Takhle to byl průšvih. Ráno se mi ulevilo, tak jsem ještě v Guarare shlédl závěrečný pochod volských spřežení s královnami krásy. Unavený jsem u toho seděl na kraji silnice. Pak jsem se vrátil do Chitre na internet. Mám horečku a nic jiného, co by to mohlo být?

Devět z deseti hypochondrů potvrdí, že když si přečteme symptomy jakékoliv nemoci, získáme jistotu, že ji máme. Ráno jsem došel na zdravotní středisko a za 20 dolarů si nechal udělat krevní testy. Argumentoval jsem sice, že jsem turista a právě jsem si na plakátě v parku přečetl, že tu mám zdravotní pojištění zdarma, ale jak jsem později zjistil, platí to jen když sem přiletíte letadlem. Odpoledne jsem se zastavil pro výsledky. Byly pozitivní. Rozeznal jsem to správně. Mám horečku Dengue.

Za dalších 10 dolarů mi doktor o nemoci neřekl nic, co bych už nevěděl z internetu. Na nemoc umírá 5% pacientů a v případě léčby dokonce jen 1%. Předepsal mi řadu léků a poslal mne do lékárny. Léky stály dohromady přes 70 dolarů a já měl do konce týdne už jen 140. Když si je koupím, budu muset pár nocí strávit na ulici. Podle internetu byl pro léčbu nejdůležitější klid na lůžku a dostatek tekutin. Rozhodl jsem se tedy zvýšit svoje šance na 5% a recept jsem vyhodil.

Teď ještě kde budu stonat? Chtělo to nějaké město, kde bych se v případě komplikací mohl nechat odvézt do nemocnice. Přečetl jsem si článek o českých turistech, kteří dostali Dengue na Bali a rozhodl se pro návrat do Panama city. V hostelu tam mají studenou filtrovanou vodu zdarma a v obchodě rozpustné příchutě za 0.15 dolaru. Místo infuzí budu hodně pít. Na rýmičku je to ten nejlepší lék.

Bylo osm hodin večer a právě jsme zastavili na autobusovém nádraží Albrook v Panama city. Byl jsem unavený. Tak jak lidé s čtyřicítkou horečkou bývají. Horečka Dengue. Připadal jsem si prašivý. Rozhlížel jsem se po lidech kolem, jestli to na mně není poznat. Teď co nejrychleji do hostelu, vezmu si horní lůžko v pokoji s ventilátorem, vlezu do postele a budu jen ležet. Došel jsem k taxíkům:
- "Za kolik do staré Panamy?"
- "Pět dolarů." Tak to ne. Nebudu platit turistickou cenu. Mají to být 3 dolary. Nenechám se okrádat. Pojedu autobusem.

Autobusy v Panama city jsou krásné, klimatizované a jejich trasa a cíl svítí obřími písmeny na displeji na přední straně autobusu. Z nádraží Albrook se linky rozbíhají po celém městě. Lidé stojí na nástupištích a snaží se odhadnout, kam pojede příští autobus. Řidiči totiž nádražím projíždějí bez nápisu a trasu rozsvěcují až po zastavení na zastávce. Během následujících dvaceti minut jsem obešel všechny čtyři zóny odjezdů a hledal stanoviště do 'Panama Vieja', na panamské staré město. Nenašel jsem to. Vystál jsem tedy frontu u informační budky, odkud mne poslali na správné místo.

Za čtvrt hodiny byl autobus tu. Při nastupování jsem narazil na problém. Všichni cestující měli plastikové kreditní karty zdejšího MHD a turniket je dovnitř pouštěl až po odečtení obnosu z karty.
- "Musíte si koupit kartu" vyhodil mne řidič z autobusu a odjel. Ach jo! Vystál jsem znovu frontu u informační budky a tam mi vysvětlili, kde si kartu koupit. Stála dolar a nechal jsem ji nabít dalšími 5 dolary. Těmi, co jsem ušetřil za taxík. A teď už rychle do postele!

Bylo po deváté večer a další autobus směr stará Panama konečně přijel. Nastoupil jsem, z karty se mi odečetlo čvrt dolaru a já se zhroutil do sedadla. Začal jsem vychutnávat svoje vítězství nad taxikáři. Vyndal jsem si foťák a začal prohlížet fotky z Guarare. Po půl hodině jsem se podíval z okna. Temné ulice, kterými jsme projížděli, jsem nepoznával. Kam to jedeme? Vždyť staré město je od Albrooku dvacet minut. Otočil jsem se na slušně vypadajícího pána:
- "Kdy přijedeme na staré město? A kudy to jedeme?"
- "Tento autobus nejede na staré město (Casco Viejo). To je kousek od Albrooku. My jedeme do staré Panamy (Panama Vieja). To je úplně na druhé straně města." OMG!

Na první zastávce jsem vystoupil. Neměl jsem ponětí, kde jsem. Přešel jsem ulici na zastávku mířící opačným směrem. Dlouho nic nejelo. Panama City není zrovna bezpečné město. V noci už vůbec ne. Turisté, kteří se tu nevyznají, by neměli opouštět turistické zóny. A já tu teď v deset večer sedím na rantlu v neznámé temné ulici bez lidí. Dengue byla najednou vedlejší. Ve čtvrt na jedenáct se objevil zářící autobus se spásným nápisem 'Albrook'.

O půl hodiny později mi u informační budky autobusového nádraží řekli, že v noci autobusy na staré město nejezdí a mám si vzít taxi. Došel jsem k taxíkům a zeptal se:
- "Za kolik na staré město?"
- "Tři dolary." Nasedl jsem. Tak to má být. Nenechám se okrádat. V jedenáct jsem vystoupil před hostelem. Naštěstí měli volnou postel. Vylezl jsem na ni a konečně se natáhl. V kapse mne něco tlačilo. Plastová karta MHD. Nabitá na 4.50 dolaru. Co není v hlavě, musí být v nohách. Nebo v peněžence.