- "You are going to suffer (Budete trpět)!" vzpomněl jsem si na Ianova slova. "This is not a happy camping! This is survival! (Toto není šťastné kempování! Tady jde o život!)" Sedím na břehu řeky Burra Burra a dívám se za odplouvající loďkou. Voda je hnědá. Není vidět, co v ní plave. Nepotřebuju to vidět. Vím to. Je plná piraní. Malých, středních, i těch velkých, černých. Poslední týden jsem se mezi nimi koupal. Každý den. Plaval v jejich středu. Za tichého dohledu krokodýlů, vyhřívajících se na břehu. Nejevících zájem o několik dvounožců v chladivé vodě řeky. Při vstupu do vody jsme šoupali nohama. Nikdo nechtěl šlápnout na rejnoka. Ve dne jsou schovaní v blátě na dně. Kdo na ně stoupne, dostane ránu ozubeným ocasem. Do ní jed jako prémii.

Komu by v pralese chyběla elektřina, může si chytit úhoře. Elektrického úhoře. Překvapí úderem šesti set Voltů. Nezabije, ale je to pecka. Jako od elektrického plotu. Strach jsme ale měli z něčeho jiného. Nikdo by si netroufl se ve vodě vyčurat. Moč přiláká Candiru. Upíří rybu. Láká ji místo, ze kterého proudí. Bleskově připlave a pronikne dovnitř. Čeština pro ni má docela výmluvné jméno: Šulinokaz cizopasný.

21. října 2012 jsem byl na cestě kolem světa už 1050 dnů. Ten den jsem strávil v hamace - houpací síti. Prý na nejkrásnějším místě Amazonie. U vody v městečku Alter do Chao. V houpací síti na Amazonce jsem strávil i první den tohoto období. Za posledních 50 dnů jsem v hamace spal třicetkrát. Proplul skoro celou Amazonku. Žil mezi Indiány. Viděl jeden z nejkrásnějších vodopádů naší planety. Plavil se na obřím katamaránu po moři. Navštívil Evropskou Unii. Byl u startu kosmické rakety. Strávil noc ve vězení na tropickém ostrově. O to všechno ale v tomto období nešlo. Šlo o něco důležitějšího. O přežití.

Loďka zmizela za záhybem řeky. Tak, a je to. Konečně! Možná si řeknete, že jsem blázen, ale na tuto chvíli jsem se poslední dva dny šíleně těšil. Až zůstanu sám. Sám uprostřed pralesa. Plného smrtelně jedovatých hadů, anakond, piraní, krokodýlů, jaguárů, obřích tarantulí, štírů, zabijáckých včel a spousty dalších potvor. Sám uprostřed guyanské džungle. Bez jídla, pití, zápalek, baterky, hodinek, stanu, hamaky i moskytiéry. Nedaleko odtud se příslušníci elitních jednotek armád NATO cvičí v přežití v džungli. A teď jsem tu já. Cíl mám pro příštích pár dnů stejný, jako oni. Přežít!

- "Home, sweet home (Domove, sladký domove)" byla poslední slova, která mi Ian řekl, než nastoupil do loďky a odjel. Neměl na mysli Českou republiku. Měl na mysli můj nový domov. Tento prales. Je plný života. Plný zvířat. Plný hadů. Pestrobarevný korálovec je třináctý nejjedovatější had světa. Jeho neurotoxin doručí do mozku oběti pokyn vypnout dýchací ústrojí. Rychlá smrt. Ozdobou zdejšího pralesa je Bushmaster. Vládce džungle. Největší jedovatý had Ameriky. Dorůstá délky 3.5 metru. Jeho české jméno, křovinář němý, naznačuje, proč se ho lidé bojí. Před útokem nevaruje nevyvinutým chřestidlem na ocase a na rozdíl od jiných hadů ani syčením. Tichá smrt.

Obávanější je ale jeho příbuzný, Labaria. Nejnebezpečnější jedovatý had Ameriky. Křovinář sametový. Milé jméno. Každý rok má na svědomí nejvíc smrtelných uštknutí v Americe. Potkal jsem jich tu několik. Jednoho pod stromem osm metrů od místa, kde jsem spával v hamace. K tomu stromu jsem chodil na malou. Když jsem ho tam ale potkal, začal jsem radši chodit o strom blíž. Přece jen, kdyby někdo čural na střechu mně ... Z jednoho hada jsem dřív strach neměl. Z Anakondy. Myslel jsem, že by mi v případě útoku prostě rozdrtila hrudník. Blesková smrt. Čistá. Bez kousání. Naivní představa. Nikomu hrudník nedrtí. Udusí vás. Bude to trvat dlouho. A kouše! Dokonalý stroj na smrt. Efektivní. Neudělá zbytečný pohyb. Jednou napadla místního indiána. Druhý mu přiskočil na pomoc a udeřil do ní mačetou. Ta se odrazila jako od gumy. Má silné a pružné tělo. Dnes ráno indiáni nedaleko odtud jednu osmimetrovou zahlédli.

Žijí zde Tarantule. Ty největší na světě. Goliáši. Rozpětí nohou mají 30 cm a živí se malými ptáky. Pavouci jsou všude kolem vás. I ten nejjedovatější na světě. Pavouci, stonožky, štíři, všechno je tu jedovaté. Překrásné housenky, jejichž dotek vás požahá tak, že končetinu několik hodin necítite. Zdejším včelám se říká zabijácké. Killer bees. Velké a agresivní. Vyšlechtěný druh. Nepodařený experiment, který uletěl z laboratoře. Jejich žihadlo vás nezabije. Zároveň se žihadlem vás ale označkují feromonem. Ten ucítí všechny včely v okolí. Dává jim povel: "Cíl na útok! Teď hned!" Když dostanete žihadlo, máte šanci dostat dalších padesát. To už rozdýchat nemusíte.

Mravenci jsou úplně všude. Pokud se chci něčemu vyhnout, tak jejich největšímu druhu. Paraponera. Bullet Ants. Taky se jim říká 24-hodinoví mravenci. Mají žihadla. Koho bodnou, zažije prý jednu z největších bolestí na světě. Ta bolest nepoleví po 24 hodin. Den strávíte v agónii. Pak budete zase v pořádku. Má to být srovnatelné s bolestí v okamžiku porodu. Jenže mnohem delší. Takže pánové, kdo by si to chtěl zkusit ...

- "Komáři v guyanském pralese přenášejí malárii, horečku Dengue a žlutou zimnici" řekne vám každý západní doktor.
- "Bullshit (Prdlajs)!" řekne vám každý zdejší indián. Komáři sami o sobě nebezpeční nejsou. Nebýt mouchy. Střečka. Chytne komára a naklade do něj vajíčka. Když vás pak komár štípne, vajíčko se dostane pod kůži. Vyklube se z něj larva. Bude se živit vaším masem. Pár týdnů. Pak se prožere k povrchu a vypadne. Možná jich pár budu mít. Stává se to často. Hlavně je nechci v krku za uchem. Když vám tam kouše maso, prý to kromě bolesti i nahlas slyšíte.

Ve vzduchu pořád něco létá. Nahoře v korunách. Padesát metrů nad zemí. Překrásní papoušci Ara. Největší dravci Harpyje pralesní. Největší mrchožrouti Kondoři královští. V noci pak netopýři. Jihoameričtí upíři. Ale vzduch je daleko. Vy jste na zemi. A tam je vládcem šelma. Jaguár. Jsem někde na rozmezí tří území. První patří starému samci. Samotáři. Další samici s mláďaty. Tu bych potkat nechtěl. A to třetí nevím komu. Nějakému nonamovi. Mají silnou čelist. Zatímco lvi a tygři kousají oběti do krku, jaguár se s tím nepáře. Skočí oběti na záda a zezadu jí prokousne lebku. Radši se budu ohlížet.

Postavil jsem se a zkontroloval, co mám u sebe. Co můžu použít k přežití. Mám boty, ponožky, trenky, kalhoty a košili. Pak opasek. Za ním to důležité. Mačetu. Ostrou mačetu a nůž.
- "V džungli můžete ztratit hlavu, ale nesmíte ztratit mačetu" pamatuju si Ianova slova. Lahvičku s jódem. Na dezinfekci ran a vody. Tři kapky do litru vody z řeky a můžu pít tu hnědou břečku. Křesadlo. Umí vykřesat jiskry. Nekonečně jisker. Vlasec na ryby s háčkem. A pak, neoficiálně, mám svůj foťák. Abych mohl svou izolaci v džungli zachytit pro příští generace. Moc toho není.

Mám ale něco důležitějšího. Znalosti. Vím, na co si mám dávat pozor. Jaké na mne číhá nebezpečí. A jak se mu vyhnout. Co dělat můžu a co dělat v žádném případě nesmím. Který strom mi dá vodu. Který jídlo. Který mi dá pomůcky na rozdělání ohně. Který mi dá kůru, ze které můžu vyrobit provaz. Vím, jak si postavit obydlí. Jak rybařit. Jak dělat pasti. Až jednou spadnu s letadlem na ztracený ostrov, oholím si hlavu a budu hrát Johna Locka.

A mám ještě něco. To nejdůležitější. Mám důvěru ve své vlastní síly. A vůli přežít. To je obvykle to, co o přežití rozhoduje. Otočil jsem se a vykročil do pralesa. Jaguáři, anakondy, bushmasteři, labarie, tarantule a ostatní, máte nového souseda. Nastěhoval se vám sem nový Pán džungle.

Kde jsem tedy v posledních 50 dnech byl? A co jsem tam zažil? Z peruánské obce Lagunas jsem se po Amazonce dostal do Iquitosu a dál do Santa Rosy na hranici s Kolumbií a Brazílií. Cestou jsem potkal švýcarského kamaráda Philipa, se kterým jsem se znal z Buenos Aires. Měl těžkou otravu z jídla a my jsme se ho snažili zachraňovat. Cestu peruánskou Amazonií jsem popsal v článku Nepřipravená trojhranice na konci Peru. Sice to byla jen nadsázka, ale i tak mne potěšilo, když mi o pár týdnů později na konci svého mailu napsal "and Thank's for saving my life ;)".

V docela vyčerpávajícím dnu jsem překročil hranici do Brazílie a po Amazonce pokračoval do Manausu. Tam jsem obdivoval kopie pařížských historických budov, které si místní boháči nechali postavit v době amazonského monopolu na produkci kaučuku. Tuto část cesty jsem popsal v článku Nepřipravení Brazilci v Amazonii. Z Manausu jsem pokračoval na sever do Boa Visty a pak k hranici s Guyanou.

Vízum do Guyany jsem si chtěl vyřídit v Peru, ale guyanští úředníci mne posílali na ambasádu do Washingtonu. Tam přece nepoletím. Tak do hlavního města Brazílie. To bylo půl kontinentu daleko. Guyanský konzul v Peru mi ale turistické vízum vydat nemohl. Nevěděl jsem si rady.
- "Když o vízum nemůžete požádat na našich konzulátech a jste už na cestě sem" napsali mi nakonec, "udělíme vám vízum při příjezdu na hranici." Sláva! To se ale uděluje jen ve výjimečných případech. A o té možnosti se nikde nedočtete. Na hranici kvůli mně v neděli večer zavolali do práce šéfa imigračního oddělení, ten mi udělil třicetidenní vízum a mohl jsem vstoupit do země.

Bylo to překvapení. Jak změna kontinentu. Žádná Španělština. Ani Portugalština. Lidé na ulici mluvili anglicky. Kostely patřily anglikánské církvi. Auta jezdila vlevo. Spíš, než v Jižní Americe, jsem si připadal, jako v Karibiku. Guyana tam taky patří. Kulturně i politicky. Je zakládajícím členem Karibského společenství. V Guyaně najdete jeden výjimečný přírodní skvost - nedotčené dešťné pralesy. Na rozdíl od ostatních zemí jihoamerické Amazonie nenechává Guyana svoje pralesy kácet. Získává pak prostředky ze zahraničních ekologických projektů a zdejší džungle se stává cílem návštěv milovníků přírody z celého světa.

Mířil jsem tam i já. Z hraničního Lethemu jsem se vydal do vnitrozemí. Do indiánské vesnice Surama. V té začíná několikrát do roka výjimečné dobrodružství. Výjimečné v Jižní Americe a výjimečné na celém světě. Výcvik přežití v tropickém dešťném pralese. Splní přesně to, co slibuje. Naučí vás přežít (a žít) v džungli. Krok za krokem. Výcvik je veden bývalými příslušníky speciálních jednotek britské armády. Ve spolupráci s guyanskými indiány, žijícími v pralese po mnoho generací. Stálo to za to.

- "Půjdete pralesem jeden za druhým" dával nám instrukce Ian, "přesně tudy, kudy člověk před vámi. Na začátku řady půjdu já. A přede mnou indián, Snake Eyes. Mají neuvěřitelně trénovaný zrak na to, aby v džungli uviděli hada. Vy byste si ho nevšimli až do chvíle, než byste na něj šlápli. Jsou skvěle maskovaní. Ani já bych ho neviděl. Ukazovali mi hada dva metry přede mnou. Koukal jsem na listí a nic neviděl. Teprve až se pohnul."

Podívali jsme se na sebe. Tak jde do tuhého. Bylo nás osm a seděli jsme v jídelně suramské ecolodge. Každý měl opasek s mačetou a před lodží sbalený batoh. Batoh se všemi potřebami do džungle na necelé dva týdny. Byli jsme připraveni k odchodu.

- "I kdyby se vám zdálo, že bude jednodušší obejít strom z druhé strany, nedělejte to" pokračoval Ian. "Musíte jít tudy, kudy Snake Eyes. Minule si jeden účastník zkrátil cestu kolem stromu a kousl ho had. Nechytejte se ničeho, volně visícího ze stromu. Může to být had."

Opatrně jsme kráčeli v řadě a na každém metru čekali hada. Ian s indiánem prosekávali mačetami cestu. Po hodině se před námi objevila bažina. Kudy dál? Indián to neřešil. Vyrazil přímo jejím středem. Když jsem byl po pás v bahně, pomyslel jsem na své boty. Po peruánské řece jsem jim sliboval, že už nic takového neabsolvují ...

Život v pralese byl fascinující. Když jsem na lodi překonával Pacifik, obdivoval jsem, jak je vše v kabinách upevněno a zajištěno pro případ velkých vln. V džungli jsem obdivoval, jak je vše řešeno s ohledem na minimální kontakt se zemí. Ta je totiž plná mravenců, brouků a pavouků. Na zemi byste se nevyspali. Ani ve stanu. Spávali jsme ve vzduchu. Každý si na provazy mezi dva stromy zavěsil hamaku. Kolem ní jsme upevnili moskytiéru. Zavěšenou rovněž na dvou provazech. Chránila nás před létajícím hmyzem i před tím, co by k nám pochodovalo po provaze. Nad tím jsme si natáhli plachtu proti dešti. Opět na dvou provazech. Oblečení, kosmetiku a ostatní věci jsme dali do nepromokavých pytlíků. Kvůli dešti, ale hlavně kvůli hmyzu. A pověsili jsme je na natažený provaz. Geniální!

První noc v pralese byla děsivá. Džungle je plná zvuků. Všichni predátoři loví v noci. Viseli jsme ve tmě mezi stromy a s hrůzou naslouchali okolí. Nejstrašidelnější byly zvuky, které jste neslyšeli. Zašustění listí. Praskot větviček. Tiché kroky, které se blížily k vám. Něco si vás přišlo prohlédnout. Zvážit, zda nejste vhodný objekt k jídlu. Atmosféru noci ozvláštňovaly světlušky. Červené a zelené. Byly neuvěřitelné. Moc jsme toho nenaspali. Hodinu před rozedněním se džunglí ozval strašlivý řev. Od řeky. Probudil každého. Jako kdyby stádo mastodontů narazilo na stádo mamutů a propukl mezi nimi boj. Hlavně aby nezamířili k nám. U snídaně jsme se zeptali, co to bylo za řev. Byly to opice. Vřešťani. Nejhlasitější suchozemská zvířata. Jejich řev se nese vzduchem až 30 km. Představte si, že řvou kilometr od vás. Řvali nám každou noc.

V džungli bylo horko a vlhko. Každý den jsme před večeří museli do řeky. V oblečení. Pořádně se po horkém dnu vykoupat. Vyprat si oblečení. Bylo to osvěžující. Vtipné bylo, když jsme s Reecem a Allison plavali ve vodě a Ian vedle nás v loďce rybařil. Vytahoval jednu piraňu za druhou.
- "Berou, berou?" smáli jsme se.
- "Jako divé. Před chvílí jsme tu do vody vylili kyblík vnitřností vykuchaných ryb. Je to tu teď samá piraňa." Jakoby mne v té chvíli něco pošimralo na noze.

Na začátku pobytu v džungli jsem měl hrůzu z nocí, které jsem měl na konci výcviku strávit bez vybavení sám v pralese. Pár dnů před nimi už jsem se na to jen těšil. Bylo to úžasné. Zážitky, co člověku zůstanou pod kůží. Když jsme se na konci vrátili do civilizace, ostatní účastníci odletěli do Georgetownu a vrátili se do svých zemí. Zase do práce. Mnozí tu strávili svou dovolenou. Já jsem zůstal v Suramě. Mezi indiány. A dával se do pořádku.

Dnešní indiáni nevypadají, jako ti z knížek. Nosí normální oblečení. Boty, kalhoty a trička. Zůstal jim zdroj obživy. Zemědělství a lov. Především lov. Prales je plný zvěře a ryb. Bydlí v chýších. Uprostřed vesnice mají anglikánský kostel a fotbalové hřiště. Děti chodí do školy. Učí se tam v angličtině. Jeden německý humanitární projekt přinesl do indiánských domovů elektřinu. Za 3 USD měsíčně má každá chýše v pronájmu výkonný sluneční panel. Přes den se nabíjí a v noci pohání úspornou žárovku. Když se rozbije, firma ho vymění. Cílem projektu je, aby se děti mohly večer učit.

Na vesnických sportovních soutěžích závodily děti ve skoku vysokém. Místo doskočiště měly jen trochu písku na zemi. Chlapeček se rozběhl proti laťce ve výšce své hlavy, odrazil se a se skrčenýma nohama ji přeskočil. Určitě jednou bude hvězda NBA. Skamarádil jsem se s indiánskou holčičkou Šinájou. Žonglovali jsme spolu a ona se mne snažila naučit práskat bičem. Nešlo mi to. Ten zvuk se prostě neozval. Šinája práskala bez problémů. A já to tak chci umět! Když jsem ze Suramy odjížděl, dal jsem jí jako dárek Rubikovu kostku. Třeba z ní jednou vyroste geniální indiánská matematička.

Když se ještě před pár desítkami let potkali v lese indiáni z různých kmenů, stříleli po sobě z luku. To už se změnilo. Začali obchodovat, první ženy se provdaly do jiného kmene. Dnes už po sobě nestřílí. Naopak. Měsíc září je v Guyaně vyhrazen indiánským slavnostem. Setkávají se a oslavují svou kulturu. O víkendu 23. a 24. září se ve vesnici Annai konalo setkání indiánských kmenů provincie Severní Rupununi. Tančili a zpívali v původních indiánských úborech, soutěžili v lukostřelbě, splétání provazů, strouhání jedlého kořene a dalších tradičních indiánských dovednostech.

Před závodem ve střelbě z luku na pohybující se cíl velikosti králíka se jeden z lovců kmene Makushi opozdil. Vedoucí suramské výpravy místo něj nominoval do závodu neznámého bělocha. Bohužel se nejmenoval Robin Hood ani Vilém Tell. Ve startovním poli 14 indiánů skončil bez jediného zásahu na posledním místě. Mohl by se vymlouvat, že není zvyklý střílet při chůzi a zároveň s lukem v ruce držet 6 šípů. Pravdou ale je, že málo trénoval. Jeden den v mongolské poušti Gobi, jedno odpoledne v jihokorejském buddhistickém klášteře a hodinu denně v guyanské džungli. To je málo. Přesto byl nadšený. Důležité je přece zúčastnit se. Ale vyhrávám raději.

Po skončení soutěží se hrálo fotbalové utkání mezi vesnicemi. Když skončilo, fanynky se vrhly na fotbalisty. Svlékaly je z dresů. Budou mít pěknou památku. Jedna z nich fotbalistovi stáhla i kopačky s podkolenkami. Šťastná fanynka, co si odnášela dres, si k němu čichla. Má ho i s vůní své hvězdy. Ale co to? S výrazem odporu odvrátila hlavu a začala dresem zuřivě mávat. Přidaly se i ostatní. Po 5 minutách mávání si dresy navlékly na sebe. Aha. Žádné fanynky. Bude zápas ženských týmů. A nemají dost dresů. Sedící dívka nasoukala své štíhlé nohy do mokrých podkolenek, svlečených z fotbalisty, a obula si jeho kopačky. Neuvěřitelné. Půlka děvčat hrála v kopačkách. A půlka hrála bosá. Ne v botech, ale skutečně bosá. A ve hře chodily normálně do soubojů. I ty bosé.

Na celých slavnostech jsem byl jediný běloch. Všimli si toho i pořadatelé a vyhlásili rozhlasem: "Z vesnice Surama je tu jeden běloch a z vesnice Annai jeden černoch." Jinak samí indiáni. Černoch se jmenoval Patrik a byl z Ugandy. Vyslala ho sem jedna nezisková mezinárodní organizace, aby koordinoval pomoc několika indiánským vesnicím. Na slavnostech se pila moucha. Fly. Zdejší alkoholický nápoj vyráběný z brambor. Litr stál tolik, jako litr balené vody - 300 guyanských dolarů (30 Kč). Nechutnal špatně, ale cítili jste, že je to levné pití. Pořád lepší, než metanol.

- "Takhle vypadají plody Kukritu, stromu života" ukazoval Ian. "Když spadnou ze stromu, jsou v nich malé oříšky".
- "A ty oříšky můžeme jíst?" zeptal jsem se.
- "Ne. Když je najdete, už tam stejně nebudou. Na zemi je totiž napadne brouk. Propíchne je a nasadí do nich svou larvu. Ta vyžere celý vnitřek a vyroste tak, že vyplní celou skořápku." Vzal mačetu a usekl kraj ořechu. Uvnitř byl obrovský bílý červ. "Takhle si každý otevřte jednu skořápku. A červa vyklepněte do dlaně." Vzali jsme si ořechy a začali jim sekat okraj. Obešlo se to bez zranění. Za chvíli se nám ti tlusťoši vrtěli v dlani.
- "Co s nimi máme dělat?" zeptal se Paul.
- "Každý jednoho máte?" zkontroloval Ian. "Tak otevřte pusu a hoďte ho do ní. A snězte ho. Teď hned." Za živa ... Blééé!

Z indiánských slavností jsem pokračoval dál do nitra Guyany. Ve vesnici Kurupukari jsem potkal dva Australany, Jonathana a Petu. Společně jsme se vydali na pětidenní výpravu k jedněm z nejkrásnějších vodopádů světa, Kaieteurským vodopádům. Se svojí výškou 251 m jsou třikrát vyšší, než Niagárské vodopády a dvakrát vyšší, než Viktoriiny vodopády v Africe. Nachází se uprostřed džungle a kromě přistávací dráhy pro malá letadla u nich není žádná turistická infrastruktura. Žádné prodejny suvenýrů, žádná občerstvení. Jen džungle a řeka. Většina návštěvníků k nim létá letadlem. Přistanou, projdou se k vodopádům a po dvou hodinách letí zpět.

Australané strávili poslední měsíc v brazilské Amazonii. Jonathanovým koníčkem byla biologie. Zvířata znal perfektně. Jeho snem bylo objevit nový biologický druh. Možná se mu to povede. Oči na to má. Když jsme se v noci vraceli do tábora v džungli, zastavil nás.
- "Tarantule" ukázal před sebe.
- "Ukáááž!" vrhli jsme se s Petou dopředu a koukali na schovávajícího se pavouka. Zalézal do dutiny stromu a vůbec se mu nelíbilo, že na něj svítíme čelovkami a šťoucháme do něj klackem ve snaze dostat ho ven. Kdyby tak někdo šťouchal do nás! Pokračovali jsme dál, ale Jonathan nás opět zastavil:
- "Stop" ukázal před sebe na pěšinu. Stál tam ošklivě vypadající pavouk a koukal na nás. Neutíkal. "Opatrně" řekl Jonathan, "tohle je Brazilian wandering spider. Banánový pavouk. Nejjedovatější pavouk světa." Teď jsme se dopředu nevrhali. Pozorovali jsme ho z odstupu. Když jsme chtěli jít dál, radši jsme ho odsunuli z pěšiny mačetou.

K vodopádu jsme dorazili třetí den po obědě. Turisté v letadlech už odletěli a my jsme ho měli až do zítřka pro sebe. V džungli bylo hrozné horko, tak jsme se vykoupali v řece nad vodopádem. Ale jen u břehu. Kdyby nás voda strhla, proletěli bychom čtvrt kilometru volným pádem. Vyprali jsme si oblečení, stoupli si nad vodopád, koukali na krajinu dole a sušili se na slunci. Spali jsme pár desítek metrů od vodopádu před domkem správy parku, kde jsme si pověsili hamaky. Byl den po úplňku, tak jsem chtěl nad vodopádem vidět měsíční duhu. Byla jasná noc a když jsme k vodopádu přišli, krásně se od něj zvedala vodní tříšť. Měsíc byl bohužel na druhé straně řeky, takže bychom duhu mohli vidět jen odtamtud. Snad příště.

Po výpravě jsme se vrátili do Lethemu a já se chystal překročit hranici zpět do Brazílie. Zastihl mne ale mail: "Vážený pane Františku Kleine, s potěšením Vám oznamujeme, že pro Vás máme rezervované místo na startu kosmické rakety Sojuz v Kourou 12.10.2012. Vstupenku si můžete vyzvednout před startem v muzeu kosmického centra." To bylo ovšem něco. Za týden. Zrušil jsem všechny plány a místo na jih vyrazil na sever. Do hlavního města Georgetownu. Po dálnici. Tak říkají cestě, táhnoucí se napříč celou Guyanou od brazilských hranic až k pobřeží. Samozřejmě není asfaltovaná. Něco jako naše nejhorší polňačka, roztažená na dvojnásobek až pětinásobek šířky. V částech bez velkých děr po ní uhánějí rychlostí 80 km/h. Je pokrytá červeným prachem, který se vám dostane úplně všude.

I když jsem byl z džungle zvyklý na horko a vysokou vlhkost vzduchu, Georgetown to překonal. Bylo to peklo. Za 2 hodiny chůze po městě jsem vypil asi 2 litry vody a hned vše vypotil. Mohl jsem pít nanovo. Každé auto mělo Hi-Fi soupravu, kterou by jim záviděl kdejaký taneční klub. Vzduchem se líně převalovalo Reggae a já zas myslel na Karibik. Na louce před hotelem bylo venkovní basketbalové hřiště. Když zašlo slunce, šel jsem si zaházet na koš. Za chvíli nade mnou rozsvítili reflektory, kolem rozvěsili vlaječky Pepsi Coly a začal basketbalový turnaj. Sedl jsem si a na dvě utkání se podíval. Hráli dobře. Skákali, stříleli, hráli akce a smečovali. No jo, černoši. Fanoušci, sedící kolem, se na mne dívali s údivem. Co tam jako běloch po setmění dělám? Georgetown není bezpečné město. Zejména v noci a mimo centrum. Já ale nejsem žádný mrňous. To jsem si říkal až do chvíle, než kolem mne prošlo několik o hlavu vyšších hráčů.

Další den jsem na velvyslanectví Surinamu požádal o vízum. Cestou jsem objevil krásnou tvář Georgetownu. Děti. Šly ráno do školy a měly na sobě školní uniformy. Různé školy měly různé uniformy. Vidět plné ulice takhle oblečených černých holčiček a chlapečků bylo hrozně roztomilé. Vízum jsem dostal a hned odpoledne vyrazil do Surinamu. Moje třicetidenní guyanské vízum už totiž propadlo. Pohraničníkovi to bylo naštěstí jedno, takže jsem mohl odjet do hlavního města Paramariba. Tam jsem na internetu zjistil, že jsem se v Georgetownu minul s výpravou Čechů, co chtějí projet Jižní Ameriku v trabantech. Škoda, mohli jsme pokecat. Museli být ale opilí, protože psali o Georgetownu s tím jeho horkem a vlhkem jako o ráji.

V Paramaribu jsem mohl zůstat jen dva dny. A zrovna měli státní svátek. "Maroon's day." Marooni se říkalo černým otrokům, kteří uprchli z nucených prací na plantážích. V Surinamu začali bojovat s bílými otrokáři, až s nimi raději v roce 1760 běloši uzavřeli mír a darovali jim svobodu. V celém Paramaribu probíhaly oslavy. V centrálním parku lidé tančili, zpívali, pekli svůj tradiční chleba a vůbec si to užívali. Užíval jsem si to s nimi a obdivoval různé variace "copánkových účesů" na jejich hlavách. Další den jsem odjel do nejdražší jihoamerické země, francouzské Guyany. Nedali mi razítko do pasu. Je to totiž součást Evropské Unie a v té občanům EU razítka nedávají.

- "A co Tarantule?" chtěl jsem vědět, jak se jim v džungli vyhnout.
- "Mňam, to je pochoutka" zamlaskal Jimmy a po obličeji se mu rozlil výraz absolutní blaženosti. "Pokud máte z nějakého zvířete strach" pokračoval, "naučte se na něj dívat jako na možný zdroj potravy. Všechna zvířata v džungli jsou jedlá."
- "No jo" ušklíbla se Katry, "a co když se na nás to zvíře bude dívat se stejnou myšlenkou?"

Dne 4.10.1957 vynesla sovětská raketa R-7 na oběžnou dráhu první umělou družici země Sputnik. O 55 let a 8 dní později vynesla ruská raketa Sojuz téže konstrukce do vesmíru dvě družice evropského navigačního systému Galileo. Byl jsem u toho. Plameny šlehaly, obloha hřměla a já se to snažil filmovat. Moc to nešlo, protože se můj foťák ještě v pralese stal obětí tropického lijáku a od té doby mu nefunguje displej. A píská. Takže fotím zase naslepo.

Kosmické centrum v Kourou ve francouzské Guyaně je téměř na rovníku. Země se tu otáčí rychleji a tak má ze všech startovacích míst na světě ty nejlepší podmínky pro vynášení družic do vesmíru. Je odtud možné vynést o 20% těžší náklad, než z amerického Cape Canaveralu a o 33% těžší náklad, než z ruského Bajkonuru. Je to velký byznys. Více než dvě třetiny komerčních družic na světě byly vyneseny odtud. Znám i ceny. Až budu chtít letět do vesmíru, bude to stát milion. Dolarů. Když budu nahý. To je cena za vynesení mé hmotnosti bez oblečení. Bude to má poslední cesta. Systém podpory života tu totiž v raketách nemají.

Oblíbeným výletním místem obyvatel francouzské Guyany jsou tři ostrůvky v Atlantickém oceánu 14 km od Kourou. Jsou to ostrovy Iles du Salut, které v minulosti sloužily jako trestanecká kolonie. Právě zde byl vězněn skutečný hrdina slavného filmu Motýlek (Papillon) s Dustinem Hoffmanem a Steve McQueenem. To jsem si nemohl nechat ujít. Zvlášť když byla možnost v tom vězení přespat.. Můžete si mezi mřížemi natáhnout svou hamaku a strávit v ní noc. Zaplatíte za to 10 EUR, což je méně, než 170 EUR za hotelový pokoj u věznice. Jasná volba. Lehl jsem si do sítě, na klín si dal netbook a v autentické atmosféře si pustil Motýlka.

Vězeňskou celu jsem sdílel se dvěma kluky z francouzské cizinecké legie, která má v Kourou hlavní výcvikové centrum. Měli volný víkend, tak jeli do vězení relaxovat. O cizinecké legii jsem se dozvěděl moc zajímavé věci. Navštívil jsem i sousední ostrov, kde jsem narazil na pohřebiště vězňů. Hřbitov se tomu říkat nedá. Měl jsem pocit, že z toho místa cítím bolest a zoufalství lidí, kteří si tu odpykávali svoje tresty a nakonec zemřeli v nelidských podmínkách. Jakoby byli uvězněni mezi dvěma světy a stále nemohli toto místo opustit.

Tak jestli mám být ten šaman, třeba jim můžu trochu pomoct. Stoupl jsem si před hrob a představil si osud toho vevnitř. Pak jsem mu nahlas česky řekl: "Odpočívej v pokoji." Soustředil jsem se a myslel to vážně. Šel jsem ke druhému hrobu. Představoval jsem si, za co byli odsouzeni. Někteří nespravedlivě a někteří spravedlivě. Představoval jsem si, jak tu trpěli a jak tu zemřeli. Co by jim mohlo bránit v tom, aby odešli na onen svět. Bylo to vyčerpávající. Hrobů bylo moc, slunce pálilo a neměl jsem vodu na pití. Když jsem s tím ale jednou začal, nemohl jsem toho nechat. Obešel jsem všechny hroby. A každému jsem řekl: "Odpočívej v pokoji." Stihl jsem to za dvě hodiny. Pak mne loď odvezla zpátky na ostrov Royale. Třeba jsem některým pomohl. Anebo jsem byl jen turistům za blba.

Samostatnou kapitolou byla doprava na ostrovy. Plavil jsem se na obřích katamaránech a byl z nich nadšen. Plynule klouzaly po vlnách a na trupu měly vpředu nataženou pružnou síťovinu, na které se úžasně leželo. Nejraději bych řekl, že si takový koupím, ale asi na něj peníze hned tak mít nebudu. Zpátky na pevninu jsem jel už po setmění. Ležet na katamaránu a dívat se na oblohu plnou hvězd byl pocit pro bohy. Vylepšil jsem ho ještě tím, že jsem otevřel netbook s freeware programem Stellarium, zadal tam naše zeměpisné souřadnice a program mi zobrazil přesně stejnou oblohu, jako byla ta nade mnou. Všechny hvězdy a planety tam byly označené, všechna souhvězdí nakreslená. Prohlížel jsem si oblohu a poznával na ní souhvězdí z obrazovky. Boží.

Další den jsem se zúčastnil exkurze po areálu vesmírného střediska a opustil Kourou směrem do hlavního města Cayenne. A pak rychle pryč z Evropské Unie, protože na ni prostě prachy nemám. Loďka mne převezla přes řeku do brazilského Oiapoque a já si konečně zase mohl koupit normální jídlo a najít levný hotel. Ve městě Macapá jsem se pak nalodil na loď, plující po Amazonce do Santarému. Odtud to byl už jen skok do městečka Alter do Chao s překrásnými plážemi z bílého písku u jezera Lago Verde. A zde jsem těchto 50 dnů zakončil.

Seděl jsem v loďce a snažil se vrtět červem na háčku. Aby si ho nějaká ryba všimla. Už jsme tam seděli hodinu a ulovili jsme jen jednu piraňu. Když ulovíte rybu, trochu sebou háže. Než ji zabijete. Ale nemluví. Ryby přece mlčí. Ne tak piraně. Ulovené piraně sténají. Nevím, jak jinak ten zvuk nazvat. Sténají úpěnlivě. A dlouho. I dlouho po tom, co jste jim rozdrtili hlavu. Vzduchem se neslo sténání a já jsem porušil mlčení:
- "Michale, pusť mne! Když mne pustíš, splním Ti tři přání" řekl jsem změněným hlasem Polákovi Michalovi, který tu piraňu před chvílí chytil.
- "Nepotřebuju tři přání" otočil se na mne, "stačí mi jedno."
- "Mně taky" podíval jsem se na něj. "Vrátit čas."
- "Přesně" řekl, "všechno by bylo jinak".
- "Úplně jinak."

Dostala se mi do rukou kniha britského dobrodruha Russe Malkina "Big Earth - 101 Amazing Adventures". Popisuje v ní 101 úžasných dobrodružství, která můžete na naší planetě zažít. Dvě z nich jsem teď absolvoval. První bylo číslo 27 - výprava ke Kaieteurským vodopádům. Jejich fotka je i na titulní straně celé knihy. Vyjmenovává tam důvody, proč jsou to ty nejkrásnější vodopády na světě. Výška, objem protékající vody a umístění uprostřed džungle, daleko od lidí. Píše, jak se na ně letěl podívat letadlem. A strávil tam několik hodin. Te je mi tedy dobrodružství.

To druhé mne zajímalo víc. Dobrodružství číslo 31. Výcvik přežití v guyanské džungli s Bushmasters. Popisuje tam, jak v pralese u vesnice Surama strávil jednu noc. Jak to bylo nebezpečné. Jak při tom riskoval život. Byl tam se svou přítelkyní, leželi v hamakách mezi stromy a kolem sebe měli moskytiéry. K tomu si na zemi rozdělali oheň. Zapalovačem. Mobilem svítil kolem sebe a raději vůbec neusnul. S Bushmasters nebyl. Pobavilo mne to. Vždyť on vůbec netuší, o čem džungle je. Neví, na co si dávat pozor. Neví, čeho si má všímat. Neví, jaká skutečná nebezpečí mu hrozí. Nezná zvířata. Nezná stromy. Neví, kde najít zdroje.

Netuší, jaké to je, když nemáte hamaku ani moskytiéru. Když přístřešek, který si stavíte, bude to jediné, co vás bude chránit před džunglí. Když vás ještě před dokončením střechy překvapí tropický liják. A když všechno suché dřevo, co jste nasbírali, je najednou mokré. Když se pak hodinu snažíte rozdělat oheň v mokrém dřevě a spotřebujete při tom většinu pomůcek k rozdělání ohně. Většinu vatiček. Většinu pryskyřice. Marně. Když musíte přijmout rozhodnutí, že další zásoby nepromrháte a noc v džungli strávíte bez ohně. Po tmě. Bez baterky. Takže pokud vás nesežere něco jiného, určitě vás bude žrát hmyz.

Neví, jaké to je, když vypotíte víc, než jste vypili. I když jste si na to dávali pozor. Když se dostaví dehydratace. A vy, místo abyste sbírali dřevo na další noc, hledali zdroje, rybařili, lovili, dělali pasti nebo vylepšovali přístřešek, nemůžete se ani pohnout kvůli ukrutné bolesti hlavy při sebemenším pohybu. Neví, jaké to je, když musíte jen čekat, až horko trochu poleví, až slunce klesne níž, až se voda dostane do celého organismu a vy se zase budete moct normálně hýbat. A ten čas tak strašně rychle běží. A vy toho potřebujete tolik udělat. Vždyť on ani neví, co je hlad.

Já už to vím. Vím, jaké to v džungli je. Ve dne i v noci. S vybavením i bez něj. Vím, že je možné tam přežít. Že je možné tam žít. Že je v ní dost zdrojů na měsíce života, aniž byste museli vylézt mezi lidi. Možná na roky. Třeba kdyby se všichni lidé na zemi proměnili v zombie. Kulhánku, Kulhánku, že Tys v džungli taky byl? Třeba v situaci, kdy byste potřebovali zmizet. Kdy by vás někdo hledal. Jsou věci, které za peníze nekoupíte.

Na všechno ostatní je Mastercard. Když jsem před lety viděl film "Hra" s Michaelem Douglasem, hrozně se mi líbil. Prožil v něm úplně jiný kus života, než na jaký byl zvyklý. Zážitková hra, kterou mu daroval bratr, aby ho posunul dál. Až se vrátím do Česka a budu mít zase hodně peněz, otevřu si stránky www.bushmasters.co.uk/jungle-survival/ a tu "Hru" bráchovi koupím. Hru v guyanské džungli. Na rozdíl od té filmové je skutečná. Zážitků z ní rozhodně nebude mít míň.

- "To vůbec není špatný! Je to dokonce výborný!" Brice seděl u ohně a na malé větvičce měl napíchnutých několik tlustých červů z Kukritu. Opekl si je nad ohněm a teď je zkoušel jíst.
- "Jééé, můžeme ochutnat?" přiběhla Allison s Katry a každá od Brice dostala červa.
- "Fakt výborný" chválila Katry. "Co říkáš?" obrátila se na Allison.
- "Mňam! Chutná to jak vepřový."

Ozval se mi dávný kamarád. Že náhodou narazil na moje stránky a začal je číst. Že je z nich nadšený. A že je moje cesta úžasná. Napsal jsem mu, že není co závidět. Že se jen snažím přežít ze dne na den. Odpověděl, že i v Česku se ze dne na den snaží přežít hodně lidí. A já u toho zažívám ohromné věci.

Pár pozitiv jsem našel. Občas na cestě zažiju výjimečnou chvíli. Když vidím něco nádherného. Neskutečně krásného. Krajinu jak z Photoshopu. Horskou bystřinu s odrážejícími se mraky. Neobvykle rudý západ slunce. Nebe plné hvězd. Dojemnou scénu v něčím lidském životě. To jsou chvíle, kdy zažívám štěstí. Kdy se mi vděčností derou slzy do očí.

Když něco dokážu. Když se mi něco zásadního povede. Když se překonám. Když vím, že jsem se posunul dál. To zažívám neutuchající radost. Pocit vítězství. Moment absolutního nadšení. Třeba když jsem si už skoro za tmy řekl, že to ještě jednou zkusím. Jen jednou. Poslední pokus. Žádný další. Přístřešek už jsem měl hotový. I místo na spaní. Když se mi na poslední pokus ten oheň v mokrém dřevě povedl rozdělat. V té chvíli jsem si připadal, jako pán světa. Že už mne nic nezastaví. Že můžu dosáhnout úplně všeho. Only sky is the limit. A za ten pocit to stojí.