(10.5.2015)

Bylo už odpoledne a já jsem vyrážel do města. Měl jsem před sebou dvě věci, na které jsem se těšil. Oběd a kulturu. Chtěl jsem navštívit jednu z nejlepších restaurací ve městě. Tedy z restaurací pro místní. Do podniků pro turisty, kde jsou ceny v dolarech, nechodím. Abych se těšil ještě víc, vynechal jsem snídani. Takže už mi docela kručelo v břiše. Co kručelo, byly to spíš křeče z hladu.

Po deseti minutách chůze jsem tam byl. Vešel jsem a po schůdcích stoupal do prvního patra. Nejdřív jsem si všiml oblečení. Číšníci měli parádní stejnokroje. Takové se nosí v luxusních restauracích. Mňam. Dnes si tu pochutnám. Prošel jsem místností a zamířil ke dveřím na terasu. Bylo příjemné odpoledne a všichni hosté seděli venku. Z reproduktorů se linula hudba a já jsem se posadil ke stolku ve stínu dvou stromů.

Moc jsem se na oběd těšil. Normálně totiž do restaurací nechodím. Vařím si doma, nebo si kupuju pizzu na ulici za pětikorunu. Za dolar tu člověk dostane 24 pesos, což je stejný kurz, jako má koruna. Takže jsou tu vlastně všechny ceny v korunách. Ale dnes jsem si chtěl dopřát dobré jídlo. Poslední týden jsem strávil v posteli s angínou a s výjimkou nákupů a včerejšího výletu jsem ven nechodil. I když ten včerejší výlet se moc nepovedl.

Rozhodl jsem se totiž, že bych se měl po dlouhé době zase trochu zkulturnit a navštívit představení zdejší taneční skupiny Cutumba, specializující se na africký tanec Conga. Divadlo se nacházelo na předměstí asi patnáct minut chůze na východ od mého domu. Vyrazil jsem tam až v 19:30, půl hodiny před začátkem představení. Ale neměl jsem štěstí. Budova byla zamčená a všude byla tma. Jeden pán mi vysvětlil, že už tu Cutumba nevystupuje, protože má vlastní divadlo půl hodiny odtud směrem na sever. Takže jsem se nočním předměstím Santiaga hnal, abych stihl začátek.

Běh po nemoci nebyl nic moc, ale naštěstí bylo příjemné počasí. Byla už tma, teploměr na náměstí ukazoval 35 stupňů Celsia a s mírným vánkem to bylo ještě lepší. Nedalo se to srovnat se čtyřicítkami během dne. Ve 20:10 jsem dorazil k budově s velkým nápisem "CUTUMBA". Byla zamčená a uvnitř byla tma. Chvíli jsem se snažil dostat dovnitř s myšlenkou, že představení už začalo a tak zamkli hlavní vchod, ale neúspěšně.

Kolemjdoucí mi řekli, že tu Cutumba cvičí a trénuje, ale nevystupuje. A prý má dnes večer představení v centru v divadle na hlavní třídě. Půl hodiny odtud na západ. OMG! Teď už jsem neběžel. Kráčel jsem temnými ulicemi směrem do centra a říkal si, že chodit v noci předměstími latinskoamerických měst není zrovna bezpečné. Santiago naštěstí bezpečné je.

Před devátou jsem dorazil do centra. Lidé mne chvíli posílali sem a tam, než jsem konečně našel budovu, kde měla Cutumba vystupovat. Zevnitř se ozývala hudba a pánové u vchodu vybírali vstupné. Snad jsem to přece jen stihl. I když na mne koukali trochu překvapeně. Asi si tu lidé lístky v průběhu představení moc nekupují.

Připravil jsem si vstupné a ještě se zeptal:
- "Vystupuje tu dnes Cutumba?"
- "Jaká Cutumba?"
- "Taneční skupina Cutumba. Je to přece divadlo, ne?"
- "Ne. Tohle je diskotéka." OMG!

Pánové mi nakonec popsali, kde je v centru divadlo, kde Cutumba vystupuje. A na rozdíl od lidí, co mne dnes posílali po této okružní cestě městem, měli pravdu. Cutumba v tom divadle skutečně vystupovala. Jenže představení začalo už v 18:00 a teď bylo dávno po něm. Naštěstí v tom stejném divadle měla vystupovat i další den. Takže o Cutumbu přece jen nepřijdu a půjdu se na ni podívat zítra. Tedy dnes.

Ale napřed ten oběd. Seděl jsem u stolku už deset minut, v břiše mi kručelo a nikdo si mne nevšímal. Vlastně si nikdo nevšímal ani ostatních hostů. U stolků nás sedělo sedm. Číšníků jsem napočítal pět. Byli zaneprázdněni. Opírali se o zeď, smáli se a o něčem diskutovali. Ostatní hosté tu seděli už když jsem příšel, takže mohli mít objednáno a čekat na jidlo. A já jsem ještě neviděl ani jídelní lístek.

Zamával jsem na číšníky, ale žádný si mne nevšímal. Naopak. Sebrali se a někam odešli. Měl jsem fakt strašný hlad. Když se dalších pět minut nic nedělo, vstal jsem a šel hledat číšníky. Našel jsem je v kuchyni. Pět číšníků a pět kuchařů v družném hovoru. Vlezl jsem dovnitř a zeptal se:
- "Máte něco k jídlu?"
- "Langustu." OMG! Vidí turistu, tak nabídnou to nejdražší, co existuje.
- "A něco normálního?"
- "Přineseme Vám jídelní lístek."

Vrátil jsem se ke stolu a číšník mi přinesl lístek.
- "Máte něco s rýží?" zeptal jsem se s myšlenkou na něco rychlého, protože už jsem umíral hlady.
- "Rýži s klobásou." Langusta pro mne byla moc nóbl, rýže s klobásou zase příliš ubohá.
- "Něco jiného?"
- "Rýži s kuřetem." To nejstandardnější jídlo, co na cestách jím. Teď jsem doufal v něco lepšího.

- "Nemáte třeba rybu?" zeptal jsem se.
- "Máme. Grilovanou." Stála 40-45 Kč. Podle váhy. To jde. Tak si nakonec přece jen pochutnám. Hlavně rychle!
- "Tak jo. Dám si rybu." Číšník si vzal lístek a odešel.

Seděl jsem u stolku, kručel břichem na celé kolo a pozoroval ostatní hosty. Jeden z nich si zavolal číšníka. Měl cigaretu a chtěl si zapálit, ale neměl zapalovač. Číšník taky neměl. Ale našel řešení. Cigaretu si od hosta vzal a odešel. Za dvě minuty se vrátil s hořící cigaretou. Host si ji vzal a spokojeně ji vložil do úst. OMG! :-)

Po deseti minutách se objevil můj číšník. Že by mi už nesl tu rybu? Přišel ke mně a zeptal se:
- "Co k té rybě?" OMG!
- "No něco tam k ní přece máte, ne?"
- "Jen trochu zeleniny." OMG. Před očima se mi objevily mžitky z hladu.
- "Tak nějakou přílohu. Třeba rýži. Tu máte, že?"
- "A jakou rýži chcete?"
- "No jakou máte?"
- "Máme rýži s klobásou, nebo rýži s kuřetem." OMG!!!
- "A samostatnou rýži nemáte? Bez ničeho? Abych si ji mohl dát jako přílohu k té rybě?"
- "Ne." OMG!!!

Pochopil jsem, že tu rybu ještě nezačali dělat. Jak dlouho jim to tak bude trvat? Příliš dlouho. A já musím jíst hned. Tak něco, co snad mají připravené. Nějakou hotovku.
- "Tak tu rybu zrušte. Objednám si něco, co nebude trvat dlouho. Tu rýži s kuřetem za 28 korun. Ale prosím rychle!"
- "A k pití?"
- "Nemáte horký čaj?" Po angíně jsem nechtěl pít nic studeného.
- "Ne. Máme jen ledové pivo nebo ledovou limonádu." OMG.
- "Tak na pití nic." Číšník zase odešel.

Umíral jsem hlady a čekal. Deset minut, čtvrt hodiny. Přicházeli další hosté a objednávali si. Dvacet minut, půl hodiny. Když uplynula hodina od mé objednávky, většina hostů už jídlo měla. I ti, co přišli po mně. Měl jsem chuť se zvednout a odejít. Ale hlady bych se složil na schodech. Rýže s kuřetem muselo být to nejsložitější jídlo, co tu měli. Nebo šli to kuře teprve někde chytat. Po dalších deseti minutách mi to přinesli. Nevypadalo to nijak extra a nebylo toho moc. Ale zachránilo mne to. A nechtěl jsem si nechat otrávit odpoledne, kdy konečně uvidím Cutumbu. Zaplatil jsem, nechal jim dvě koruny spropitného a vypadl ven.

Zamířil jsem k divadlu. Trochu jsem se bál, aby nebylo vyprodáno. Přece jen to bylo poslední vystoupení Cutumby v tomto týdnu a o to bude určitě velký zájem. Navíc jsem k divadlu došel až čtvrt hodiny před začátkem. Ale měl jsem štěstí. Lístky stále byly. Na programu bylo speciální představení ke Dni matek, ve kterém kromě Cutumby vystupovalo ještě několik dalších souborů. Bomba! Užiju si kultury na rok dopředu.

- "Kolik stojí lístek?" zeptal jsem se u okénka. Pokladní mi na prstech ukázala 5. Ach jo. Pět dolarů je docela dost. Doufal jsem, že to bude stát tak tři dolary. Ale co, Cutumba mi za to stojí. Podal jsem jí 5 dolarů.
- "To si nechte" odtáhla štítivě ruku. "Stojí to 5 Pesos!" Cože? To je jen 5 Kč! Podal jsem jí 5 Pesos a ona mi dala vstupenku. Byl to takový malý lístek, jakoby z nějaké dětské hry. Bez potisku.

- "Vždyť tam není řada ani číslo sedadla! Kam si mám sednout?" zeptal jsem se.
- "Sednete si, kde bude volno." Ach jo. Já jsem tušil, že to bude mít nějaký háček. Přišel jsem až těsně před představením, takže si budu muset sednout na poslední volná místa. To bude někde vzadu na kraji. Ale za 5 Kč si nemůžu stěžovat.

Vedle okénka stála biletářka, vzala si ode mne lístek a roztrhla ho vejpůl. Vešel jsem dovnitř. Měl jsem už zase hlad, tak jsem si chtěl před začátkem koupit něco k snědku.
- "Kde je tu nějaké občerstvení?" zeptal jsem se. Ale lidé na mne divně koukali:
- "Tohle je divadlo a ne restaurace. Najíst jste se měl venku."

Vešel jsem do sálu a nic nechápal. Byl skoro prázdný. Zdi byly pomalované červenou barvou, která byla už na mnoha místech oprýskaná. Vepředu byla zatažená červená opona. Na krajích byly dva reproduktory a to bylo všechno. Nikde žádná výzdoba, obrazy ani fotografie. Když existují holobyty, tohle bylo holodivadlo.

Sedl jsem si na místo s dobrým výhledem a čekal na představení. Z dlouhé chvíle jsem spočítal diváky. Celkem nás v hledišti sedělo 30. Spočítal jsem i počet řad a počet sedadel v jedné řadě. Divadlo mělo 240 sedadel. Těch 30 lidí se v tom naprosto ztrácelo. Konečně se začala stmívat světla. Představení mohlo začít.

Na jeviště vyběhlo několik tanečnic a za zvuků afrických bubnů začaly tančit. To bude určitě Cutumba. Vlnily se do rytmu a po chvíli se k nim přidali i tanečníci. Všichni byli bosí a spoře odění. Tanečnice měly krátké sukně, ozdobné krátké vršky a květiny ve vlasech. Tanečníci kraťasy a čelenky. Bylo to hezké. Tanec tu má tradici.

V průběhu prvního čísla do hlediště přišlo dalších 10 diváků, takže nás bylo celkem 40. Pořád žalostně málo. Když písnička skončila, tanečníci se uklonili. Začali jsme tleskat, ale v prázdném sále těch několik tleskajících rukou zcela zaniklo. Působilo to spíš trapně. Jako na nějaké schůzi.

Tanečníci odběhli do zákulisí a reflektory na jevišti zhasly. Nikde nebylo žádné nouzové osvětlení, takže v hledišti nastala naprostá, černá tma. V tom se sálem rozlehla hrozivá rána. Skoro výbuch. Podle charakteristického zvuku a rezonancí z reproduktorů jsme pochopili, že někomu v zákulisí spadl na zem mikrofon.

Zřejmě tu nemají technologii, která by umožňovala mít v zákulisí světlo, když je na jevišti tma. Nebo technologii, která by umožňovala mikrofon zapnout a vypnout. S napětím jsme z reproduktorů poslouchali, jak někdo po mikrofonu šátrá, nachází ho a nakonec ho zvedá.

Rozsvítila se světla a na jeviště vstupovali dva recitátoři. V rukou drželi mikrofony a za sebou táhli dlouhou šňůru ze zákulisí. Čim blíž k hledišti přicházeli, tím byla šňůra delší a tím hůř se jim táhla. No jo. Technologii bezdrátových mikrofonů tu samozřejmě nemají. Jak jinak v zemi, kde je bezdrátová technologie ilegální a ve které vám jakékoliv bezdrátové zařízení policie zabaví už na letišti?

Recitátor začal recitovat něco o lásce a mně to hrozně připomnělo dávné nedělní chvilky poezie. Kdepak je jim asi konec?
- "Pokud mne chceš, chtěj mne celou!" spustila recitátorka a já jsem se polekal. Mohla vážit tak metrák a tak to znělo spíš jako výhružka. Na scénu přicházela třetí recitátorka a táhla za sebou další šňůru. Aby se nezamotala do šňůr těch dvou před ní. Recitovala ještě při chůzi a v jejím hlase se odrazilo úsilí, se kterým musela šňůru táhnout. Když dorecitovali, odešli a nastala opět tma.

Po chvíli se rozsvítilo světlo nad prázdným jevištěm a začala hrát hudba. To trvalo asi patnáct vteřin. Pak hudbu vypnuli a světlo opět zhaslo. Co to? Zazněly kroky a světlo se zase začalo rozsvěcovat. Na jevišti stáli v nehybných pózách tanečníci. Když začala hrát hudba, začali tančit. Musel jsem se zasmát. Takže před chvílí někdo zapomněl, že může rozsvítit a pustit hudbu, až když budou tanečníci nachystaní na jevišti. Pustil to naprázdno, pak to musel zastavit, zhasnout, počkat na tanečníky a pak to celé pustit znovu.

Program běžel dál a taneční a recitační čísla se střídala. Po půl hodině se část lidí zvedla a začala odcházet. Představení zřejmě nesplnilo jejich očekávání. Zůstalo nás asi 20. To bylo srovnatelné číslo s počtem účinkujících.

Nějaká paní si při odchodu všimla svého známého, sedícího kousek ode mne, a začala se s ním bouřlivě vítat. Asi se už dlouho neviděli. Sedla si vedle něj a začala s ním hlasitě diskutovat. Svým hovorem překonávali hlasitost vystoupení na jevišti. Připomnělo mi to mého bratra, když jsem ho vzal poprvé v životě do kina na film "Sám doma" a on tam začal nahlas vykládat. Ale jemu bylo pět. To ještě nemohl vědět, že se to nedělá.

Konečně si jejich hovoru všimla biletářka a zamířila k nim. Teď je utiší. Přišla k nim, pozdravila je, objala se s nimi a přidala se k jejich diskuzi. Stála tam nad jejich sedadly a normálně se nahlas bavila, zatímco pár metrů před ní probíhalo představení. OMG!

Po dalším tanečním čísle se tanečníci uklonili, pak přiběhli ještě dva tanečníci z nějakého předchozího čísla, taky se uklonili, zaběhli do zákulisí, rozsvítila se světla a lidé začali odcházet. To je jako všechno? Ten konec byl naprosto nečekaný. Žádné finále, žádné shromáždění a úklona všech účinkujících, prostě jen najednou konec. Signalizovalo ho jen rozsvícení světel. Celé představení trvalo 57 minut.

Vyšel jsem ven do večerního města, koupil si velkou pizzu za 5 Kč a vyrazil na cestu domů. Měl jsem na dlouhou dobu dopředu vystaráno. Po návštěvě show v New Yorku na Broadwayi to byla už moje druhá návštěva divadla za poslední rok. A nic se nesmí přehánět.

Byl jsem pořád trochu rozpačitý z dnešního představení. Ale vlastně proč ne? Za málo peněz, málo muziky. Vybrané vstupné při ceně lístku 5 Kč činilo 200 Kč. Odečtěte pronájem budovy, elektřinu, plakát před divadlem, lístky, pokladnu, ředitele divadla ... Kolik peněz si tak mohl vydělat každý z asi dvaceti účinkujících? Ještě štěstí, že na to se v socialismu nehledí ...