(19.-20.11.2010)
Probral jsem se a začal si hrát s palubním "Interactive Entertainment Systémem" na displeji před sebou. Bylo tam na výběr plno starších i novějších světových a arabských filmů. Chtěl jsem vidět nějaký arabský, ale prošel jsem jich asi 20 a všechny byly jen v arabštině a bez anglických titulků. Arabové by měli pro propagaci své kultury něco dělat, aby cizinci mohli poznat život v islámských zemích a přestat se islámu bát. Třeba přidat anglické titulky k arabským filmům na mezinárodních trasách. Náš přímý let egyptských aerolinií z Káhiry do Tokya měl už 40 minut zpoždění. Letadlo se chvílemi maličko zachvělo, jak zřejmě pojíždělo po letištní ploše. Přepnul jsem obrazovku na mapu letu, podle které jsme se v tuto chvíli měli už blížit k Sýrii. Musel jsem se pousmát, protože jsme stále na letišti a oni tento filmeček zapomněli pozdržet do chvíle skutečného startu. Obsluha letadla už nás nechtěla nechat čekat a začala rozvážet jídlo a nápoje. S kelímky nápojů se ale bude špatně startovat. Zeptal jsem se stewarda, za jak dlouho poletíme. Odpověděl, že už hodinu letíme. Takže jsem zaspal start ...

Včera večer jsme si s Andreou podali v Dahabu ruce, objali se a rozloučili se. Je to skvělej kluk, že se mnou tak dlouho vydržel. Kdo ví, zda a kdy se ještě uvidíme. Nasedl jsem do minibusu na noční jízdu do Káhiry. Místo v minibusu bylo překvapivě pohodlné a já jsem měl u sebe nastavenou stočenou karimatku - jeden z mých největších vynálezů na této cestě, umožňující mi příjemně sedět a spát v autobusech. Koukal jsem z okna na hvězdy a přemýšlel o naší cestě. Co jsme zažili, co bylo skvělé a co bylo hrozné. Skvělá byla vlastně celá cesta. A hrozný jsem na ní byl akorát já.

Ráno jsem se probral v Káhiře a v uších stále slyšel Clannad, hrající mi celou noc do sluchátek. Den proběhl až do odpoledního odletu celkem klidně:
- autobusem jsem se dopravil na letištní terminál 1
- zjistil jsem, že moje letadlo letí z terminálu 3
- autobusem jsem přejel na terminál 3
- všiml jsem si v tašce ještě neposlaných pohledů se známkami z Egypta a chtěl je hodit do poštovní schránky
- od pracovníka letiště jsem se dozvěděl, že poštovní schránku najdu jen na terminálu 1, takže tam mám jet
- přece jen jsem objevil pobočku Egyptské pošty přímo na terminálu 3 a poslal z ní pohledy
- umírajíc hlady jsem zašel do Burger Kingu a objednal si cheeseburger
- pohádal jsem se s prodavačem, který chtěl o 50% víc, než bylo uvedeno v menu s odůvodněním, že to je příplatek za velikost a daň
- po chvíli marné snahy dostat jídlo jsem tam nechal prodavače stát s namarkovanou objednávkou a hladový odešel
- mírně jsem se pohádal s pracovníkem letiště, který mne opět začal přesvědčovat, že na "jeho" terminálu 3 žádná pošta není a musím jet na terminál 1, a ukázal jsem mu, kde na svém terminálu najde poštu
- odjel jsem z terminálu 3 zpátky do města
- rozčílil jsem se v bufetu, kde mi nabízeli občerstvení za astronomické ceny
- koupil jsem v tom bufetu podezřele vypadající párek v rohlíku a hamburger za třetinovou cenu oproti původní nabídce
- vrátil jsem se zpátky na letiště, odbavil velký batoh, prošel imigrační kontrolou a dostal výstupní razítko do pasu
- pečlivě jsem zabalil starý pas číslo 1 dospodu příručního zavazadla a vybalil nový pas číslo 2
- vyměnil jsem zbývající libry za dolary
- posledních pár mincí jsem chtěl utratit za vážené oříšky v tax free shopu, ukázal jsem jim, kolik mám peněz, a zeptal se, zda mi podle té částky můžou navážit oříšky
- souhlasili a poslali mne k pokladně, kde ode mne ovšem chtěli o 3 Libry víc s odůvodněním, že minimální vážené množství je 100 gramů, takže jsem je tam nechal stát s oříšky i namarkovanou objednávkou a šel k letadlu
- do letadla mne nechtěli pustit, protože jsem v pasu číslo 2 neměl výstupní razítko z Egypta, takže jsem musel vyprázdnit celé příruční zavazadlo a zespoda vyndat pas číslo 1
- do letadla jsem kvůli tomu nastoupil s odstupem jako poslední pasažér.

Mé sedadlo u okna už zasedla nějaká japonská stařenka s manželem, tak jsem se posadil vedle nich na sedadlo u chodbičky. Na palubě našeho letu byli skoro samí Japonci, asi 5 černochů a já. Jiné bělochy jsem neviděl. Asi jich moc z Egypta do Japonska nelétá. A při tom je to tak výhodné. Přímá letenka z Káhiry do Tokya stála 12 tisíc Kč, zpáteční o tisíc Kč víc. Tu tisícovku jsem si připlatil, protože by se zpáteční letenka ještě mohla hodit. Zpáteční cestu do Káhiry nemám ale z Tokya, nýbrž z Kuala Lumpur na konci srpna. To by případně mohlo být v Egyptě zase příjemně a žraloci by už nemuseli žrát turisty.

Asi v 7 večer zhasli světla a všichni Japonci poslušně usnuli. Mně se ještě spát nechtělo, tak jsem si z filmů vybral Vůni ženy a přehrával si své oblíbené scény (Ferrari, revolver a finále). Vyčistil jsem si zuby a přetočil hodinky o 7 hodin dopředu. Bylo 5 hodin ráno. Chvíli jsem si ještě na interaktivní mapě světa prohlížel celou trasu, kterou jsme s Andreou procestovali. Pěkný kousek světa. Vzal jsem svůj rok starý pas číslo 1 s poslední volnou stránkou, prohlédl jsem si všechna razítka, znovu ho pečlivě zabalil do igelitu a schoval dospoda baťůžku. U sebe jsem si nechal jen úplně prázdný, také rok starý, pas číslo 2. Nová fáze cesty začíná.

Probudili nás v 9:30 a začali rozvážet snídani. Spal jsem asi 3 hodiny, takže si Tokyo pěkně užiju. V mobilu jsem si otevřel průvodce Lonely Planet Japonsko a začal číst, co mne tam čeká. Hned první věc mne zaujala - Japonští imigrační úředníci prý nemají rádi backpackery. Zvláště když do Japonska cestují z nějaké země třetího světa. Dlouho je pak zpovídají a podrobně jim prohlíží zavazadla. No nazdar. Steward nám rozdal celní deklaraci a já začal vyplňovat, co všechno nemám. Hmm, drogy a opiáty - kdyby podrobně prošli mou lékárničku, určitě by se něco našlo. Zbraně, pistole a nože - začalo mi být nepříjemně od žaludku, protože mne s mým nožem Smith&Wesson nechtěli pustit už do Egypta a na hranici ho jednoduše zabavili. Zachránilo mne jen to, že jsem se jim nepokrytě chystal nastěhovat na celnici a žít tam s nimi tak dlouho, dokud mne s nožem do země nevpustí, nebo dokud nezajistí jeho transport na letiště do Káhiry, kde mi ho zase přibalí do zavazadla. Když jsem s nimi půl hodiny běhal po kancelářích a evidentně jsem to nehodlal vzdát, nakonec mávli rukou, nůž mi vrátili a zašeptali ať vypadnu. V Japonsku mi to tak snadno projít nemusí.

Za 2 hodiny jsme přistáli a o chvíli později jsem se už potil před imigračním úředníkem.
- "Máte úplně prázdný pas a nemáte v něm ani razítko z Egypta, jak je to možné?" divil se.
- "Ten předchozí pas už byl plný, tak musím začít používat druhý. Razítko mám v tom starém pase" vysvětloval jsem.
- "Takže máte dva pasy? Můžete mi ukázat ten druhý?" Co se mu nelíbí? Copak není ten pas platný? Starý pas už jsem nechtěl vybalovat a měl jsem chuť říct mu, že jsem ho ztratil, ale mohl by ho pak v baťůžku najít. Radši jsem tedy zase vše vybalil a pas mu podal. "Zajímavé" divil se, "vypadá úplně stejně jako Váš druhý pas." Začal na střídačku přikládat oba moje pasy ke čtecímu zařízení a zřejmě hledal, který z nich je padělek,
- "V České republice můžeme mít několik pasů" vysvětloval jsem mu. Když mu jeho přístroje nepomohly odhalit padělek, zaměřil se na razítka ve starém pase:
- "Pakistán, Súdán, Irán, Etiopie ... Hodně cestujete. Vyděláváte cestováním?" zeptal se a stiskl nějaké tlačítko. Kéž bych tím vydělával.
- "Ne, jsem jen turista" uklidnil jsem ho a sledoval přibližujícího se policistu se psem.
- "Jaké je Vaše zaměstnání?" ptal se dál a já sledoval psa očichávajícího moje dva batohy.
- "Analytik" řekl jsem odpověď, kterou jsem poskytoval v průběhu celé cesty všem imigračním úředníkům. Je to docela neutrální slovo a mělo by zamezit dalším dotazům, které by mohla vyprovokovat slova jako konzultant, manažer nebo holka pro všechno. I když Gambler by byla pravdivější odpověď. Andrea o sobě na naší cestě dlouho prohlašoval, že je manažer podpůrného centra. Nechápavé obličeje pohraničníků a doplnující dotazy ho však postupně přivedly ke stejné odpovědi, kterou dávám já. Pes dočichal moje zavazadla a i s policistou odešel. Úředník byl evidentně zklamán.
- "Píšete, že budete bydlet v hotelech a hostelech, ale neuvedl jste žádnou adresu. Kde tedy budete bydlet?" našel slabé místo mé imigrační karty. Na jeho tváři se objevil úsměv. Do země se dostanu jen přes jeho mrtvolu. Bezdomovce v Japonsku nepotřebují.
- "Já nevím, to všechno plánuje moje přítelkyně. Já mám na dnešek jen rezervován autobus do Hirošimy."
- "Vaše přítelkyně je Japonka?" zděsil se. V tom případě by bezdomovce musel do země pustit.
- "Ne, Češka, ale miluje Japonsko."
- "Ona pracuje v Hirošimě?" zeptal se a začal se těšit, že odhalí spiknutí ilegálních českých imigrantů v Japonsku.
- "Ne, studuje tam a sbírá data na svou doktorskou práci."
- "Ona studuje na Hirošima University?" podezíravě se zeptal. Nebyl jsem si jist, jak je její studium na univerzitě právně ošetřeno, a tak jsem raději trochu mlžil:
- "Ne, studuje Japonštinu na soukromé jazykové škole."
- "Jak se jmenuje?" vystřelil na mne úředník. Moc se mi nechtělo odpovídat a měl jsem chuť se ho zeptat, proč to chce vědět, a že je (bohužel pro něj) už zadaná. Ale nakonec jsem mu jméno řekl a on je hned ťukal do počítače. Připadal jsem si jako udavač. Snad za to Míšu nevyhostí.
- "Máme týdenní pas na Shinkanzeny, tak budeme cestovat po Japonsku" snažil jsem se ho uklidnit a odvést pozornost od Míši. Ale on stále hledal v počítači. Pak se zatvářil udiveně. Něco mu zřejmě nesedělo.
- "Ale, ale ... té je 26 let" řekl a podíval se na mne jako na prznitele malých děvčátek.
- "Ano, to je správně" odpovídal jsem a pěnila se ve mně krev. Blbec, copak nikdy neslyšel o mladých holkách, co jsou se starými pány kvůli penězům? Aspoň Míša to pořád říká - je se mnou pro prachy, musí jich vydělat hodně, abych je mohl prohrát na FAZu. Úředník si chvíli zálibně prohlížel Míšinu fotku na monitoru a úplně zapomněl na to, že mne nechce pustit do země. S pomocí webkamery pořídil i mou fotku, dal mi razítko do pasu a pustil mne dál k celní kontrole.

Tam stál mladý uniformovaný celník a usmíval se. Byl příjemný, slušný, ukláněl se a moc se omlouval, že mi musí prohlédnout zavazadla. Prošel jen jejich vršky, jako ostatně všude jinde na celnicích v Asii i Africe, takže kdybych chtěl cokoliv pašovat, prostě to stačí dát do spodní poloviny velkého batohu. Tam se ještě nikdy nikdo nepodíval. Pak mi pomohl zabalit zpátky těch pár vyndaných věcí a vzal si mou celní deklaraci. Odněkud vyndal velkou obrázkovou knížku a začal ji se mnou procházet. Na první stránce byly fotky konopí, marihuany a tabletky drog. Ukazoval na ně a ptal se, zda to nevezu. Musel jsem se smát. Na další straně byly fotky pistolí a pušek. Opět na ně ukázal a tázavě se díval na moje batohy. Když odezněl můj výbuch smíchu, řekl jsem mu, že pistole a pušky jsem měl, ale nenechali mne je vzít do letadla, takže zůstaly v Káhiře na letišti. Zasmál se a obrázkovou knihu zase zavřel. Trochu mne prošacoval, zda nemám nějakou brokovnici schovanou pod tričkem, uklonil se, omluvil se za zdržení a vpustil mne do říše vycházejícího slunce.