(29.1.-4.2.2011)
Autobus do Laosu odjížděl v 8 hodin ráno. Přišli jsme tam už v 7:30. Kvůli vyjednávání. Všude v průvodcích totiž píšou o bezskrupulózních vietnamských řidičích autobusu, kteří po západních turistech požadují několikanásobek normální ceny. A pokud chcete jet, musíte to zaplatit. Věděli jsme, že standardní cena do laoského městečka Sam Neua je pro Vietnamce 15 dolarů, to je 300 tisíc Dongů. Po turistech chtějí mnohem víc. Nám řidič nabídl lístek za 35 dolarů do Sam Neui nebo za 30 dolarů jen k hranici s Laosem. Za hranicí už mají jezdit laoské minibusy, tak jsme usmlouvali lístek na hranici za 20 dolarů. Cesta ubíhala rychle. Hornatá krajina kolem byla nádherná a místo hudby jeden Vietnamec vepředu zpíval. Vietnamský Karel Gott. Nebo Helena Vondráčková. V zatáčce v horách jsme se trochu srazili s jedním laoským osobákem, ale po malé hádce řidičů jsme jeli dál.

Na hranici jsme dorazili v 15:00. Vzali jsme si zavazadla, vystoupili a vyrazili na pasové a celní odbavení. Autobus projel vietnamskou hranicí a zmizel za obzorem. Vietnamským celníkům razítka do pasu chvíli trvala a nakonec nás přemluvili, ať si u nich vyměníme zbytek vietnamských Dongů na laoské Kipy. Přešli jsme na laoskou stranu a dostali víza. Pro Andreu za 36, pro mne za 31 dolarů. Přece jen jsme dlouho patřili do jednoho socialistického tábora. Celou dobu kolem nás běhal náš vietnamský řidič autobusu. Vida, neodjel pryč a čekal na nás. To ale budou muset jít s cenou pořádně dolů. Celníci nám dali razítka a poradili, ať se s vietnamským řidičem domluvíme. Za hranicí totiž dnes už nic nejede a nejbližší ubytovna je prý 40 km daleko. Takže nemáme jinou možnost. Prošli jsme hranicí a zastavili u autobusu. Vietnamský řidič se usmíval. Prý nás do Sam Neui vezme za dalších 20 dolarů. To by nás cesta stála víc, než původně požadovaných 35 USD. Vysmáli jsme se mu. Slevil na 15 dolarů. I to pro nás bylo moc. Pokrčil rameny, zavřel dveře a odjel. Zůstali jsme sami mezi několika chatrčemi.

Vydali jsme se po silnici do kopce. Chtěli jsme vyjít do vesnice, kde na náměstí snad něco pojede. Měl jsem docela těžký batoh a už dlouho jsem s ním dlouhé štreky nechodil. Po cestě jsme udělali pár fotek vietnamské celnice s políčky okolo. Příroda byla nádherná. Vyšli jsme až na kopec a zjistili, že tam žádná vesnice není. Vesnice bylo těch pár chatrčí hned za hranicí. Otevřeli jsme průvodce Lonely Planet a přečetli si, že minibusy na laoské straně jezdí jen dopoledne. Teď už nic nepojede. Psali tam, že ubytovny jsou jen na vietnamské straně. V případě nouze prý laosští celníci zprostředkují přenocování u jedné z rodin v chatrčích. Ale ty byly dole pod kopcem za námi.

Byli jsme sami uprostřed lesa. Blížil se večer a všimli jsme si komárů kolem. Tohle je vysoce malarická zóna s rezistentními typy malárie. Samozřejmě nebereme žádnou profylaxi. Na patníku u cesty bylo napsáno: Sam Neua - 81 km, Vieng Xai - 52 km. Zřejmě ta nejbližší ubytovna. To bude pochod na celou noc. Byl jsem nadšen. Dobrodružství je tady. Scházíme z turistické stezky. Andreovi se to nelíbilo. Říkal, že nemáme kde spát, že bychom se měli vrátit na hranici a nechat si zprostředkovat nocleh u nějaké rodiny. Ale no tak, Andreo! Chtělo by to trochu dobrodružnější povahu! Hranice už je tak kilometr za námi a já se nechci vracet. Kupředu, levá, kupředu, levá, zpátky ni krok!

Přesvědčil jsem Andreu, že když tak přespíme pod nějakým provizorním přístřeškem v přírodě. Šli jsme dál a zkoušeli jsme zastavovat projíždějící motocykly. Všichni nás zdravili: "Sabat Dee." Ptali jsme se, jak je to daleko do nějaké vesnice. Nikdo nerozuměl slovo anglicky. "Village," ukazovali jsme dopředu a ptali se: "How far?" Nejsrozumitelnější odpověď, kterou jsme dostali, byla: "Yes." Pokračovali jsme dál, cesta se vlnila a my prošli kolem několika lehkých přístřešků. Z prken postavená podlaha a nad ní střecha rovněž z prken. Žádné zdi, nic uvnitř, jen prkna a střecha. Tady bychom když tak přespat mohli. Karimatky a spacáky máme a moskytiéru taky. Nezahyneme bídně v džungli. Škoda.

Šli jsme dál. Začalo se stmívat. Po několika kilometrech jsme uviděli další chatrče. Tam to zkusíme. Došli jsme k nim a začali se ptát na ubytování. Bez šance. Ani to "yes" jsme z nich nedostali. Pokračovali jsme dál a za zatáčkou se objevily domky. Vesnice. Jsme zachráněni. Procházeli jsme vesnicí a kolem se sbíhaly děti. "Sabat Dee!" křičely na nás dokolečka. Odpovídali jsme jim a usmívali se na ně. Dospělí nás také zdravili a usmívali se. Tady turisti nechodí. Nikdo nežebral. Krásná země, milí lidé. Na první pocit o dvě třídy lepší, než Vietnam. Před jedním domem stála dodávka. Bomba! Najmeme si ji a oni nás odvezou do Sam Neui. Jim těch 15 dolarů každý dáme rádi. Zastavili jsme se a zkusili se domluvit. Bez angličtiny to bylo těžké, ale na kalkulačce nám ukázali 400 tisíc za Sam Neuu. To je 50 dolarů. To je moc, to ne. Tak nic. Šli jsme dál, trochu otrávení.

Ale nechtěli jsme to vzdát. Do Vieng Xaie to bylo ještě 47 km. Před dalším domkem stála taky dodávka. Po složité komunikaci jsme se dozvěděli to stejné. Do Sam Neui 400 tisíc, do Vieng Xaie 250 tisíc. Tak to ne. Byla už docela tma, tak jsme se ještě zeptali, zda bychom mohli pod stříškou před jejich domkem přespat. Veškerá komunikace samozřejmě probíhala pantomimicky. My mluvili anglicky a oni laosky. Usmívali se, že ano. A že můžeme dokonce přespat vevnitř s nimi. Vlezli do domku, něco tam chvíli kutili a pak nám ukázali dvě matrace položené na zemi. Nádhera.

Sundali jsme si batohy a postávali kolem ohně, rozdělaného před domem. V rohu stála váha na zboží, tak jsem si schválně zvážil velký a malý batoh, co nesu. Bylo to dohromady 28 kg, na sobě mám ještě kilovou bundu a těžší oblečení. Kdybych šel nalehko, 30 kg sebou táhnu. Andrea se nabídl, že mi může na další cestě s něčím pomoct, protože z Evropy přijel nalehko. V podstatě jen na dovolenou do Thajska k moři. Ukázal jsem mu, co sebou táhnu. V internetové kavárně v Tibetu jsem zapomněl svoji USB flashku, na které jsem měl seznam veškerého svého vybavení s jeho váhou v gramech. Chtěl jsem totiž na stránkách zveřejnit podrobný seznam věcí na cestě. Tak jsem si teď ve Vietnamu koupil velkou váhu. Takže sebou táhnu váhu, abych pak ušetřil každý gram váhy navíc. Andrea se mi vysmál. Dokud sebou potáhnu váhu, prý mi nic neponese.

Kolem nás se začaly sbíhat děti, pak i sousedé. Přicházeli z okolí a koukali na nás jako na atrakci. Jakýsi dědeček s brýlemi s asi 20 dioptriemi si mne oblíbil. Sedl si vedle mne k ohni, pletl síť a něco mi pořád laosky povídal. Asi se ptal, jestli už mám taky vnoučata. Nemám, dědo. Přišla jakási holčička a nesmírně špatnou angličtinou řekla, že tu chodí do školy. To jsme rádi, že tu děti chodí do školy. Posléze z ní vylezlo, že tam chodí učit. Že je učitelka. Tady děti učí děti? Zeptali jsme se, odkud je. Prý z nedaleké vesnice, ale přistěhovala se sem za manželem. Proboha tady se děti vdávají? Prý je jí 21 let. Neuvěřitelné. Pedofilové celého světa, spojte se. A jeďte do Laosu. Ožeňte se a neptejte se nevěsty na věk. A žijte dlouhá léta v přesvědčení, že je jí pořád 12.

Celý den jsme nejedli a měli jsme hrozný hlad, ale nikde nebyla žádná restaurace ani obchod. Rodina si vařila na ohni večeři a my po nich pokukovali. Před domem na zemi prostřeli kobereček, doprostřed dali nějaké kalíšky a sedli si kolem. Něco nám povídali a holčička nám přeložila, že nás zvou k večeři. Naoko jsme se zdráhali, ale posadili jsme se a vděčně se pustili do jídla. Dostali jsme velký hrnec sticky rice, lepivé rýže, která se jedla rukama. K tomu jsme si mohli brát z kalíšků uprostřed. Byl tam kousek pečené ryby a další tři kalíšky s něčím neidentifikovatelným. Zřejmě vařené zvířecí vnitřnosti. Já se nacpal rýží a kouskem ryby, Andrea zkusil i vnitřnosti. Naši hostitelé jedli, mlaskali, krkali a odplivávali si. Ženy taky. Mňam.

Po jídle odklidili zbytky a vzali nás dovnitř. Byla to z prken stlučená bouda, vevnitř na zdech a v rozích prach a pavučiny. Střecha z vlnitého plechu. Na podlaze 3 vrstvy kousků linolea. Ale velmi pěkně zařízeno. Stůl, židle, skříňky, televize, dokonce pěkná koženková sedačka. Lehli jsme si na dvě čínské matrace na zemi, pohrdli jejich přikrývkami a vlezli si do spacáků. Přece jenom venku začala být zima. Byla to nádhera, konečně jako v Iránu. Vietnam nám k srdci nepřirostl, ale první den v Laosu nás nadchl.

Ráno nás začali nejdřív budit kohouti. Kokrhali už od 4 ráno. Jeden z nich zřejmě tak metr od mé hlavy za centimetrovou prknovou stěnou. Ale včera jsme šli spát se slepicemi, tak to nevadilo. O půl sedmé se ozval zvuk motoru a dovnitř vběhla máma naší rodiny. "Sam Neua" křičela a my pochopili, že vozidlo venku zastavilo a čeká, aby nás odvezlo do Sam Neui. Rychle jsme se oblékli, sbalili spacáky a vyběhli ven. Na korbě otevřené dodávky už seděla nějaká stařenka a tři děvčata. Rychle jsme se dohodli na jízdném 20 tisíc Kipů do Vieng Xaie (50 Kč), poděkovali mámě a rozloučili se. Zadarmo to nakonec nebylo. Za nocleh a večeři si řekla o 20 tisíc za jednoho. Obchodnice. Ale rádi jsme jí je dali.

Jízda v chladném vlhkém ránu na otevřené dodávce byla hrozná. Vítr kolem svištěl a my se krčili navlečeni v teplém oblečení. Byla mi hrozná zima, ale byl jsem OK. Horší to bylo s Andreou. Už včera celý den kýchal a kašlal. Z okraje korby si radši sedl do korby, kde tak nefoukalo. Snad mu to moc nepřitíží. Kolem nás ubíhala krajina. Nádherná krajina plná skal a krasových formací. Bohužel poprchávalo, tak jakékoliv pokusy o fotky za jízdy končily mokrým objektivem. Dojeli jsme do Vieng Xaie, vystoupili a po půl hodině hledání našli kancelář spravující místní jeskyně.

Vieng Xai je známý tím, že zde za vietnamské války žilo v jeskyních vedení laoské armády a až 25 tisíc vojáků. USA sice s Laosem oficiálně neválčily, ale když zjistily, že se tu schovávají severovietnamští vojáci a získávají tu jídlo a veškerou podporu, začaly celou oblast pravidelně bombardovat. V okolí je spousta jeskyň a Laosané se v nich naučili žít. Bylo to jediné bezpečné místo před americkými letadly. A teď tyto jeskyně zpřístupnili veřejnosti. Je tu spousta jeskyní s různým účelem - pro vedení, bunkry, nemocnice, sklady, noclehárny i velká jeskyně na svatby, zábavy i cirkusová vystoupení. I o zábavu se vojákům starali. Pěkná, tříhodinová procházka.

Na konci se zeptali, jestli někdo nerozumí počítačům, že jim před pár dny přestal jejich fungovat. Sedl jsem si k němu a chvíli si s tím hrál. Počítač je OK, ale musí přeinstalovat Windows. Z jeskyní jsme došli na autobusové nádraží a čekali na minibus do centra regionu Sam Neui. Hned vedle bylo tržiště, tak jsme se tam prošli. U stánku s masem měli useklou psí hlavu a právě psa stahovali z kůže. Na pultu vedle měli na prodej čtyři krysy, srovnané jako lovecké trofeje po honu. Koukám, že tu prodávají samé delikatesy. Už chápu, že v těch jeskyních za amerického bombardování přežili. Dojeli jsme do Sam Neui a všude byla hrozná zima a vlhko. V jedné jídelně jsme si dali smaženou rýži, zapadli do prvního hostelu a zalezli do postele. Ráno brzy vstaneme a odjedeme z této zimy na západ.

V 7:00 zazvonil budík a já se začal chystat k odchodu. Andrea řekl, že asi nikam nepojedeme, protože se necítí dobře. Má prý "rýmičku". Rýmička říká Andrea jakékoliv mé chorobě během naší cesty. Dal jsem mu teploměr a měl 39,1. Sakra! V pokoji byla hrozná zima a vlhko. Naházel jsem na Andreu všechny svoje přikrývky a deky a vyběhl ven shánět horkou vodu na čaj. V jednom hostelu ji neměli, v dalším jsem se pohádal, protože mi ji nechtěli dát, když u nich nebydlíme. Nakonec jsem čaj sehnal a Andreovi ho přinesl. Dal jsem mu Coldrex a nějaké vitamíny. A pít a pít a pít a hlavně se potit. Pod 10 dekama v hrozně studeném pokoji. Běžel jsem Andreovi koupit další balenou vodu a po cestě vzal další horký čaj.

Co teď? Andrea s 39 horečkou ve vlhkém studeném pokoji. Teď se musí hlavně vypotit a dostat dolů tu horečku. Byl plně navlečený, takže bude mít mokré všechno oblečení. A v této zimě to neuschne. Běžel jsem tedy do tržnice a koupil mu teplákovou bundu za 70 Kč a tepláky za 50. V tomto slušivém oblečku se mu bude dobře potit. Vrátil jsem se a vyměnil Andreovi mokré povlečení za svoje suché. Andrea se osušil a oblékl do tepláků. Slušelo mu to. Jak kdyby došel z hospody a vstal od televize. Máňo, přines mi pivo! Jak byla v pokoji zima a vlhko, když se odkryl, stoupala z něj pára. Děsivé. Ale na foťák jsme to nechytili. Změřil si teplotu a měl 38.8. Dál asi nepojedeme ani zítra. Ale zůstat v této zimě je riskantní. Dohodli jsme se, že zkusím zjistit informace o letech ze Sam Neui do hlavního města Vientianne na jihu. Tam svítí slunce a je horko. Tam by mohl stonat.

Donesl jsem Andreovi další šálek čaje a odešel shánět informace o letech. Oběhal jsem půlku města a nakonec našel to, po čem jsem pátral – tourist office. V průvodci psali, že se tam dají zjistit jakékoliv informace. Vešel jsem dovnitř a usmál se na zaměstnance. Když mne uviděli, honem se schovali do kanceláří. Došel jsem za nimi a začal se ptát na lety do Vientianne. Pak jsem pochopil, proč přede mnou utekli. Nikdo z nich totiž nemluvil anglicky. Hezký unikát - informační místo pro turisty, kde nemluví anglicky. Nakonec odněkud přivedli slečnu.
- "You speak Lao (Mluvíte laosky)?" zeptala se mne.
- "No. Do you speak English? (Ne. Mluvíte anglicky?)" zeptal jsem se já.
- "A little (Trochu)."
Nějak jsme se domluvili a já se dozvěděl, že letadlo do Vientianne létá dvakrát týdně, pokud je hezké počasí. Letenka pro Laosany stojí 850 tisíc Kipů (asi 2500 Kč). Cenu pro turisty nezná.

Vrátil jsem se k Andreovi s tím, co jsem zjistil. Po cestě jsem koupil pár mandarinek kvůli vitamínům. Jeho situace se moc nelepšila. Potil se a pil vodu. Teplota neklesala. Letadlo by mělo letět pozítří, ale musím zjistit, za kolik by bylo pro nás. Celý den jsme nic nejedli. Andreovi bylo zle, tak neměl na jídlo ani pomyšlení. Já se cítil fyzicky 100%, ale bylo mi ještě hůř, než Andreovi. Na duši. Zapsali jsme si svoje denní skóre. Umírající Andrea měl 1-1-1. Nuly v našem systému nemáme. Já jsem dal 10-1-1. Na začátku cesty jsme se dohodli, že pokud by naše třetí skóre, to je skóre cesty jednou kleslo u obou pod 5, cestu skončíme. Dnes je máme oba na jedničce. Takže tohle bude zřejmě naše konečná. Řekli jsme si, že už toho máme po krk.

Vyrazil jsem na letiště. Bylo dost daleko a já to vzal pěšinkou přes pole. Šel jsem dlouho podél letištního plotu. Bylo to malé letišťátko, zřejmě jen pro malé stroje. Na ploše žádný provoz nebyl. Jen dva laosští byznysmeni hráli na trávníku vedle rozjezdové dráhy golf. Hole jim nesli dva caddyové. Když jsem došel k letištní budově, už zavírali. Anglicky nikdo nemluvil. Nakonec mne jeden přivedl k nástěnce s laoskými znaky. Číslice měli ale naše a vypadalo to, že cena 850 tisíc platí i pro nás. Půl hodiny jsem pochodoval zpátky k Andreovi. Tomu se mezitím přitížilo. Po mandarinkách dokonce zvracel. Vypotil se, tak jsem mu dal zase teploměr. Po 5 minutách jsem se zděsil. Teploměr ukázal 39,2. Hrůza.

Hodil jsem na něj ještě jeden spacák a přikázal mu, ať se potí. Pokud nepomůže tohle, zkusím tady v té zimě vytvořit Prieznitzův obklad. Rychle jsme se dohodli, že musím sehnat doktora. I když Radim na telefonu by byl lepší. Bohužel tu Vodafone zase nemá fungující roaming. Vyběhl jsem ven a utíkal ulicí směrem, kde mi popsali polohu nemocnice. Na lidi sedící na ulici jsem křičel otázku: "Hospital? Doctor?" a ukazoval směrem, kterým jsem běžel. Udiveně na mne koukali. Tahle slova v životě neslyšeli. Venku byla hrozná zima.

Povedlo se mi odchytit kluka na motorce, který snad trochu porozuměl. Ptal se "Clinique?" a vzal mne na zadní sedadlo. Přivezl mne k nějakému domku, kde mi mírně anglicky mluvící slečna řekla, že tam teď, v 8 večer, žádný doktor není, a že musím do nemocnice. Takže je jinde. Ale řekla to laosky i tomu klukovi a ten mne vzal o kilometr dál. Tam jsem poděkoval, on zamával a odjel domů. Nic za tu jízdu nechtěl. Vběhl jsem do nemocnice a v recepci se ptal na doktora. Seděly tam dvě paní, povídaly si, a jedna krmila kojence v náručí. Anglicky nemluvila žádná. Ukazoval jsem jim teploměr s 39.2, který jsem si na cestu vzal, protože jsem neznalost angličtiny předpokládal. Něco na mne blekotaly laosky, ale nebylo v tom žádné gesto ani žádný náznak, co mám jako dělat.

Ignoroval jsem je a pokračoval dovnitř nemocnice hledat dál. Pusto a prázdno. Tak trochu holonemocnice. Potkal jsem pár lidí a ptal se na doktora. Ale nikdo nerozuměl a na moje ukazování teploměru taky nereagovali. Nakonec jsem našel mladšího kluka, který mi velmi neumělou angličtinou řekl, že doktor v nemocnici je, ale nikam nejezdí a musím kamaráda dostat sem. Z nemocnice jsem tedy utíkal zpátky k Andreovi. Byl to pěkný kus a už toho běhání za dnešek bylo taky dost.

Vrátil jsem se před osmou večer a Andrea stále žil. Jak rád bych si to s ním vyměnil. Když jsem odešel, prý se mu roztřásly ruce a začal mít strach o život. Teď se mu trochu ulevilo. Rozhodl se do nemocnice jet. Říkal jsem, že to tam nevypadalo nic moc, ale kdyby umřel, v nemocnici mají určitě takovéty příjemné elektrošoky do srdce, které ho znovu oživí. Já tady mám akorát ZdrSem. Paní v recepci naší ubytovny sice nemluvila anglicky, ale pochopila situaci, protože jsem všem před očima šermoval teploměrem s 39,2. Sehnala pěkné uzavřené auto, naložili jsme Andreu a jeli. V nemocnici z nás měli radost. Andreovi se ale po cestě značně ulevilo, tak mu po příjezdu naměřili už jen 38,0. Položil se tam na lůžko (spíše holopostel) a ještě mu změřili tlak. Pak přišla doktorka.

Zjistili jsme, že komunikace bude složitá. Doktorka totiž nemluvila anglicky a nikdo jiný z personálu taky ne. Už jen opsat Andreovo jméno z pasu do knihy klientů jim dalo spoustu práce. Naše abeceda jim asi připadá stejně divná, jako nám ta jejich. Za chvíli přivedli nějakého pána, který trochu mluvil anglicky. Byl to návštěvník nemocnice, který přišel za nějakým příbuzným. Máme štěstí. Překládal nám doktorčiny dotazy a jí Andreovy odpovědi. Pak mne doktorka vzala a odvedla k nějakému okénku. Tam něco nadiktovala a oni mi vypsali účet na 70 tisíc Kipů (180 Kč). U dalšího okénka jsem je zaplatil a doktorka dostala stříkačku s jehlou. To byl poplatek za kompletní vyšetření krve. Vrátili jsme se, vzali Andreovi krev a odnesli ji do laboratoře. Výsledky budou za půl hodiny.

Čekali jsme a povídali si s tím pánem. Chvíli i rusky, protože prý studoval v Rusku. Doktorka to sledovala. Řekla, že tu mají na výpomoc 6 kubánských doktorů, ale ti tu přes noc nejsou. Jen přes den. A anglicky taky nemluví. Pak se mne zeptala:
- "You speak Vietnamese (Vy mluvit vietnamsky)?"
- "No (Ne)" odpověděl jsem.
- "I speak Vietnamese (Já vietnamsky mluvím)" pochlubila se. Tady, v Laosu, je hlavní cizí jazyk Vietnamština. Vietnam je v porovnání s Laosem bohatý a nejvíc peněz vydělávají lidé obchodující s Vietnamem. Vietnamština je tu něco, jako u nás Němčina.

Pak přinesli výsledky krevních testů. Všechno je víceméně v pořádku, malárii nemá, zápal plic taky ne. Asi nějaká viróza spojená se silným nachlazením. Předepsala mu prášky a já s ní absolvoval ještě jednou cestu k oběma okénkům. Dostal antibiotika na 5 dnů, Paracetamol 3 krát denně, nějaké halucinogenní prášky na spaní na večer a spoustu vitamínu C. Za všechno jsem zaplatil asi 50 Kč. Poděkovali jsme, rozloučili se a nechali se odvézt zpátky do ubytovny. Oba odvozy byly zadarmo. Za doktorku jsme taky neplatili. Jsou tu fajn lidi. Andrea vlezl do postele, donesl jsem mu čaj a začal dávkovat prášky. Podíval jsem se, jaká světoznámá firma vyrobila ta antibiotika. Podle obalu to byla "Pharmaceutical factory number 3 (Farmaceutická továrna číslo 3)". Tak to jo. Je tu v dobrých rukou. Už se o něj nebojím.

Další den se Andreovi ulevilo. Teplota kolísala mezi 37,5 a 38,0. Den strávil v posteli a já mu donesl i jídlo. Tak jsem se konečně najedl taky. Zima byla pořád stejná a pokoj se na stonání vůbec nehodil. Protože se ale Andreovi ulevilo, řekli jsme si, že letadlem nepoletíme a odjedeme pozítří autobusem. Další den měl Andrea už jen 37,0. Venku se udělalo hezky a začalo svítit slunce. Bylo tam tepleji, než v pokoji, tak jsme si vyšli na procházku. Na domech nás zaujala jejich originální výzdoba. Tvořily ji totiž americké bomby. Používají je všude. Klasická válcovitá těla, výbušnina je pryč a bomba něčím rozříznutá vejpůl. Slouží jako podpory konstrukce domů nebo jako velké květináče s řadou květin. Moc pěkné. Ukazovali nám také jednoduché nádoby na vaření, které zhotovili z kovů ze sestřelených amerických letadel. Aneb jak z letadla za desítky milionů dolarů zhotovit hrnec za dolar. Lijeme z kulí písmenka.

Andrea se cítil výborně, tak jsme se další den vydali dál. Místním autobusem jsme projeli horskými silničkami a sjeli do nížiny. Krásně tu svítilo sluníčko. Zima byla ta tam. Museli jsme se svléknout do triček. Vystoupili jsme v našem dalším cíli - v městečku Phonsavan. Turistické městečko nedaleko od polí plných obřích kamenných nádob. Laoský Stonehenge. Přítomnost turistů sebou přináší také negativa. Žebrající děti. To je naučili ti, co jim něco dávali. Natažená ruka o peníze a druhá ukazující na žaludek, jako že má hlad. Škoda. Trochu to kazí dojem z Laosu.

Večer se celým městem začaly ozývat výbuchy. Americké bombardování? Ne. Jen vietnamský a čínský nový rok. Pouštěli rakety, ale hlavně házeli petardy. Velmi silné petardy. Tak silné, že po každé z nich autoalarmy všech aut v okolí začaly houkat. Zažili jsme to vlastně už den před tím v Sam Neui. A byl to i náš budíček další ráno. Petardy a houkání autoalarmů. Určitě ty stejné děti, co chvíli před tím žebraly o peníze. V průběhu dne jsme si udělali procházku u kamenů a na zítra ráno si koupili jízdenku do Luangu Prabangu. Tak příště nashle odtamtud..