(16.3.-17.3.2011)
- "Vezete hodně léků. Musíme zkontrolovat obsah Vašeho batohu. Pojďte se mnou do kanceláře." Imigrační úředník ukázal na otevřené dveře. Vzal jsem batoh, který právě projel rentgenovým zařízením, a vešel dovnitř. Položil jsem ho na stolek a začal z něj před úředníkem a jeho nadřízeným vyndávat věci. Takže na rentgenech umí poznat i léky. Až k nim jsem se ale nedostal. Pozornost obou mužů totiž zcela zaujaly dva předměty, které jsem právě položil na stůl. První byl "giraff", zahnutý kus dřeva s navázaným umělohmotným provázkem. Vezu si ho z Etiopie, kde ho používají jako bič na dobytek. Druhý pak byla domorodá "foukačka" se šipkami, kterou domorodci v pralesech loví zvěř. Koupil jsem ji jako suvenýr na Bali s tím, že se s ní v případě nouze někde v džungli naučím lovit. Oba úředníci předměty pečlivě zkoumali a ani s jedním si nevěděli rady. Takže jsem zase na hranici. Tentokrát mezi Malajsií a Singapurem.

- "Co to je?" zeptal se úředník a prohlížel si giraff.
- "To je bič" odpověděl jsem a úředník se začal usmívat. Pochopil, že ta zbraň, co drží v ruce, není nebezpečná. "Z Etiopie" dodal jsem a on se zase začal mračit. Pro úředníka bohaté země s vysokou životní úrovní je jakýkoliv předmět ze vzdálené země třetího světa podezřelý. Minimálně bude prolezlý exotickými chorobami. Raději giraff položil zpět na stůl a začal se věnovat foukačce. Krásné ze dřeva vyřezané dílo. Vážila jen 300 g a usmlouval jsem ji z 200 tisíc indonézských rupií na 40 tisíc (asi 80 Kč). Hned věděl, že to je foukačka, a snažil se najít šipky. Ukázal jsem mu je v důmyslně vyřezaném prostoru uzavřeném malým dřívkem. Prohlédl si ostré hroty dřevěných šipek a vzal do ruky giraff.
- "Bohužel Vás s tím nemůžeme pustit do země" rozpačitě pronesl. Tak teď sis hochu naběhl. Nemám moc dobrý období. V Egyptě jsem se byl ochoten stěhovat na celnici, když mi chtěli při vstupu do země zabavit nůž. Nakonec mne i s ním pustili.
- "Proč?" zeptal jsem se. "Jsou to jen suvenýry. Nevidím důvod, proč bych je tu měl nechávat". Úředník položil giraff a začal si zase prohlížet šipky.
- "Jsou otrávené?" Jeho otázka mne skoro rozesmála. Ale nehodlal jsem mu to ulehčovat.
- "Nevím, nezkoušel jsem to" odpověděl jsem. "Ale pochybuju, že by je za 5 dolarů ještě máčeli v jedu." A v duchu jsem dodal: "Můžeš to skusit na sobě."
- "Jak dlouho budete v Singapuru?" převzal iniciativu nadřízený.
- "Jeden den. Večer pokračuju do Indonésie."
- "Dobrá, můžete si to vzít sebou. Ale musíte mi slíbit, že to nebudete vyndávat na žádném veřejném prostranství." S tím jsem problém neměl. Pečlivě jsem zabalil jak foukačku, tak giraff a nacpal je zpět do batohu. Rozloučil jsem se s úředníkem i nadřízeným a vyšel z celnice. K lékům jsme se nedostali. Naštěstí. Při tom by se mezi nimi našly i takové, se kterými by mne do země skutečně neměli pustit. Takové, co se Andrea ve svém batohu bál převážet.

Sedm hodin před tím jsem slezl z kualalumpurské věže a bolestí nemohl udělat krok. Vietnamské trekové boty mým nohám evidentně nesvědčily. Obří puchýře na malíčcích už se zase hlásily o slovo. Podíval jsem se na papírek s adresou autobusové společnosti, se kterou dnes ty tři Filipínky pojedou do Singapuru, a zeptal se kolemjdoucích na cestu. Prý je to na druhém konci města. Mám si vzít taxi. Jenže já taxíky nejezdím. To by se mi cesta pěkně prodražila. Navíc jsem chtěl Singapurem jen projet a zamířit do Indonésie. Filipínky evidentně plánovaly pár dnů v Singapuru zůstat. V nějakém hezkém (=drahém) hotelu. Bylo to sice lákavé, ale pojedou jiné vlaky, do kterých půjde naskočit. A třeba je zase potkám na Filipínách. To je asi jako bych si s nějakým náhodně potkaným Čechem řekl, že se třeba potkáme v Česku.

Dobelhal jsem se do čínské čtvrti, skočil si na smaženou rýži a vyzvedl batoh v hostelu. Sbohem štěnice. Sbohem bed bugs. Na chvíli jsem se zastavil na netu a odjel na autobusové nádraží. Tam už čekala řada autobusů, odjíždějících do Singapuru mezi jedenáctou a půlnocí, tak jsem si koupil lístek na jeden půlnoční spoj. Chvíli jsem na Psionu dopisoval článek a o půlnoci vyjel hezkým autobusem na noční jízdu. Bohužel nebyla dost dlouhá na vyspání. Z Kuala Lumpur je to do Singapuru kousek. Na hranici jsme byli ve tři ráno a po krátkém extempore s pohraničníky, kterým se nelíbil můj giraffe a foukačka, jsme pokračovali do města. Autobus nás vyhodil na světékující ulici po čtvrté hodině ráno.

Co chcete dělat ve velmi drahém městě, když se ocitnete na ulici ve 4 hodiny ráno, chcete na záchod a evidentně se schyluje k dešti? Hledat si hotel na dospání? Stál by Vás tolik, jako několik dnů pobytu v okolních zemích. Hledat dormitory postel v hostelu? Než byste ji našli, bylo by už světlo. Možná by neměli místo. A možná by měli bed bugs. V takové situaci je tu jedna záchrana. McDonalds.

Z našeho autobusu jsem na ulici nezůstal stát sám. Byl tam ještě jeden kluk. Zřejmě z nějaké podezřelé země, protože byl kromě mne jediný, koho pohraničníci obtěžovali. Prohodili jsme pár vět a vydali se hledat McDonalds spolu. Bylo mu 26 let a byl z Maroka. Hrozně chytrý. Úplně jsem valil oči. Pracoval v Londýně jako broker a pak se vrátil domů. Do McKinsey. Byl jedním z jejich prvních zaměstnanců v Maroku. Několik let tam dělal, dal výpověď a byl přijat na MBA program na Harvardu. Teď si dělá takovou menší cestu po Asii, než odjede do USA studovat to MBA. Moc inteligentní kluk. Povídali jsme si o světě, o situaci na trzích i o dnešním consultingu. Velmi obohacující. V McDonaldu jsme vydrželi několik hodin a rozloučili se až s rozedněním. Šel navštívit nějakého známého.

To já měl v plánu nákupy. Od Laosu jsem cestoval prakticky naslepo, protože jsem si pořádně nemohl přečíst svoje elektronické Lonely Planet. Čínský Šmejd má už nečitelnou obrazovku. Takže potřebuju rozumný mobil, co bude umět všechno, co moje stará Omnia 2. Dobře zobrazovat PDF-ka, přehrávat videa a připojit se po Wi-Fi na internet. Dojel jsem do hlavního nákupního centra elektroniky na Sim Lim Square a motal se mezi stánky. Sháněl jsem svůj ukradený MP3 přehrávač, ale nikde ho neměli. Měli samé šmejdy od Applu, Sony a Philipsu. Ale nikde neměli můj čínský noname zázrak o váze 20 gramů a době přehrávání neskutečných 65 hodin. Ukradli mi ho s baťůžkem v Laosu. V Česku ho prodávají pod značkou Doonio Prime. V Číně mají ten stejný bez značky. V jihovýchodní Asii ale nikde není. Musím ho objednat v Česku a nechat si ho poštou poslat do Asie. Jakobych si nechával posílat dříví do lesa.

Chodil jsem po obchoďáku s oběma batohy na zádech a musel jsem vypadat, jako Robinson Crusoe, co ho právě přivezli z ostrova do luxusního pavilonu s moderní elektronikou. Zmapoval jsem nabízené modely chytrých mobilů a zúžil svůj výběr na můj starý Samsung Omnia 2, Samsung Wave 2 a HTC Desire HD. Omnii už skoro nikde neměli, protože to je starý model. Samsung Wave 2 byl perfektní a levný, ale jede na novém systému Bada, pro který ještě neexistuje moc aplikací. No a HTC Desire HD má být asi dnešní nejlepší Android s displejem 4.3 palce. Docela rád bych ukončil dobu provizoria po Laosu, kdy jsem bral jen ty nejlevnější krámy. Rozhodl jsem se pro HTC. Mělo největší obrazovku a já potřebuju smysluplné čtení PDF-ek. Ceny se pohybovaly kolem 650 singapurských dolarů (9000 Kč).

Ještě jednou jsem obešel obchody a u jednoho prodejce našel cenu 620. To beru. Když jsem si chtěl telefon prohlédnout, ukázalo se, že ho nemají na skladě. Dodat ho prý můžou zítra. To už ale nebudu ve městě. Hledal jsem dál. Našel jsem sympatického chlapíka, co mi ho nabídl za 600. Měl ho i ve vitríně, zcela nového, ještě nevybaleného.
- "600 je konečná cena? Nejsou tam už žádné další poplatky?" ujišťoval jsem se, že to není nějaká habaďůra.
- "Nejsou, je to konečná cena" ujistil mne prodavač.
- "A je možné platit kartou?"
- "Ano, samozřejmě. Ale poplatek za použití karty je 5%." Tak kartou platit nebudu.
- "Kolik si mám tedy vybrat z bankomatu? Rovných 600?" ujistil jsem se ještě jednou.
- "Budete platit 600 plus daň" překvapil mne odpovědí. "Ta je 7%. Takže 642."
- "Ale říkal jste, že už žádné další poplatky!" začal jsem se rozčilovat.
- "Vždyť žádné poplatky neplatíte. To nejsou peníze pro mne. To je daň, kterou vybírá singapurský stát. Až budete odlétat z letiště, můžete ji dostat zpátky." Já ale ze Singapuru odlétat nebudu. Pojedu lodí. A v přístavech se daň nevrací. Ale dobrá.
- "Takže 642 s daní je konečná cena? Nic dalšího už platit nebudu? Telefon je nový, funkční a budu ho moct používat v jakékoliv zemi?"
- "Ano, cena je konečná a telefon je nový. Pokud ho ale budete chtít používat mimo Singapur, musíte si ho nechat odblokovat. Odblokování stojí 80 dolarů."

Sebral jsem se a nechal ho tam stát s připraveným telefonem. Tyhle metody nemám rád. Chci pravdu. Kdo mi lže, u toho si nic kupovat nebudu. Šel jsem dál a u jednoho fotoobchodu mne zastavil arabsky vypadající prodavač. Nemá prý teď žádné zákazníky, tak se mám posadit. Něco mi chce ukázat. Nic si kupovat nemusím. Při myšlence na sezení moje nohy v Solomonech jednoznačně přehlasovaly mozek. Vyčistil vnější sklo mého Pentaxu K10 a začal na něj montovat nějaké filtry. Jeden ochranný a jeden rozšiřující. Tím udělal z už tak slušně širokoúhlého záběru ještě širokoúhlejší. Moc pěkná věcička. Prý stojí jen 200 dolarů (2800 Kč) a ochranný filtr 60 dolarů (840 Kč). Jako už mnoho jiných prodejců, šokoval jsem i jeho, když jsem z batohu vyndal váhu. Ta rozšiřující čočka vážila hrozivých 180 gramů. To asi nepůjde. Kontroval cenou 200 dolarů za čočku s ochranným filtrem dohromady. Taky dobrý, ale musím napřed vyzvednout peníze z bankomatu. Ne, ne a ne, mám se rozhodnout hned! To už mi bylo podezřelé. Tak poslední slovo. Prý mi dá čočku I filtr dohromady za 60 dolarů. Už jsem se jen smál.

U bankomatu jsem vybral tisíc singapurských dolarů na telefon a boty. Už mi na účtu moc nezbývá. Na internetu jsem zkontroloval ceny ochranných filtrů a zjistil, že by měl stát tak 10 dolarů. Vrátil jsem se do obchoďáku a ptal se dalších prodejců na cenu HTC. Znali ji zpaměti. V podstatě od 650 do 750. Zarazil mne až jeden, co na mou otázku odpověděl 480.
- "Nabízíte HTC Desire HD za 480 singapurských dolarů? To musí být nějaký podvod!" divil jsem se.
- "Žádný podvod, je to naše speciální cena."
- "To není možné, máte skutečně na mysli Desire HD?" Vyndal ho na stůl a ujistil mne tak, že oba mluvíme o tom stejném mobilu. "To je příliš levné. Nevěřím."
- "Dobrá, tak za kolik ho chcete koupit? Řekněte si svou cenu. Pokud tedy chcete platit víc, než je naše speciální cena." Docela mne tím vyvedl z míry. Otázku What is your price? jsem obvykle slýchal, když se mi zdála cena příliš vysoká.
- "Stejně tomu nevěřím" vrtěl jsem hlavou.
- "Tak chcete ten telefon za 480 nebo ne?" zeptal se už otráveně. Tak vlastně, proč ne? Řekl jsem, že chci, on si vzal peníze a začal vypisovat moje jméno do záručního listu. Samozřejmě jsem musel zaplatit i daň 7%, ale s touto cenou mi to nevadilo.

Takže nakonec budu mít super telefon za neskutečně levnou cenu. Povedlo se. "Jó hoši, já nejsem včerejší" řekl jsem si v duchu. "Nejsi. Ty jsi totiž předvčerejší" dodal nějaký tlumený hlas v mé hlavě.
- "Tak, tady máte záruční list" podal mi prodavač vyplněný papír. "Teď telefon aktivujeme a můžete si ho vzít." Bezva. Ještě mi ho aktivují. "Aktivace stojí pouhých 300 dolarů" sdělil mi radostně. Tlumený hlas v hlavě se zasmál.
- "Chci zpátky své peníze" podával jsem prodavači zpět záruční list. Chvíli se zdráhal, prohlašoval, že už to nejde, ale nakonec jsem je z něj dostal.

A byl jsem zase na začátku hledání. Jenže už místo 10 dopoledne byly 3 hodiny odpoledne a já celý den po obchoďáku chodil s oběma batohy na zádech. Vietnamské Solomony odmítaly mým nohám dovolit další hledání. Kráčel jsem směrem ven a zeptal se ještě u několika stánků na cestě. U jednoho nabídli cenu 645. Plus 7% daň, samozřejmě. Telefon funkční, žádná aktivace, žádné blokování. Vzal jsem to. Odejít odsud s prázdnou po celém dnu úsilí jsem nechtěl.

Čekala mne jízda nadzemní dráhou. Dalším cílem byl jeden na internetových diskuzích doporučovaný outdoor shop, kde si chci koupit nové trekové boty. Pokud tam v těch stávajících dokážu dojít. Nakonec to byl jen malý obchůdek, ale prodavač se ukázal moc ochotný a začal se mnou hledat boty velikosti nad 45. Našel jedny červené velikosti 47. Obul jsem je a puchýře na malíčcích začaly bolet. Tak ani 47 mi není dost velká. Nic jiného tak velkého už tam neměli. Vyzkoušel jsem ještě docela pěkné boty Trezeta velikosti 46. Padly mi perfektně. Nechápal jsem proč, když mi 47 byly úzké. Prodavač mi to ukázal. Bylo na nich Made in Romania, zatímco na červených botech Made in Malaysia. Boty vyráběné v Evropě mají trochu širší střih. Délka mi seděla i u těch červených, ale nevešel jsem se po stranách. Mám holt údy tak troche širší. Za boty jsem zaplatil nekřesťanských 279 dolarů (3800 Kč). Asi v Singapuru moc křesťanů nenajdete.

Povídal jsem si chvíli s prodavačem a nechával svým nohám oddechnout v nových botech. Když se dozvěděl, že jsem z Česka, hned mi ukázal, že prodává I české výrobky. Překvapilo mne, když vyndal merinová trička firmy Lasting. Nic lepšího totiž neznám. Absolvoval jsem v nich prakticky celou cestu, úžasně se nosí a mají po 15 měsících jen asi čtvrtinu děr, co novozélandský Icebreaker. A teď na trička Lasting narazím v Singapuru. Zákazníci si je prý moc pochvalují. No to bych řek!

Když si nohy trochu oddechly, dobelhal jsem se do nadzemní dráhy a odjel do přístavu. Bylo už 6 večer a začalo se stmívat. Velký plakát nad pokladnou ukazoval, že dnes jsou všechny lístky na trajekt na indonézský ostrov Batam za jednotnou cenu 16 dolarů. Podal jsem pokladní 16 dolarů a čekal na lístek.
- "Ještě 6 dolarů prosím. Lístek stojí 22 dolarů."
- "Jak to? Vždyť máte nahoře napsáno, že lístek stojí jen 16."
- "Lístek stojí 16, ale musíte zaplatit ještě daň. Ta je 6 dolarů."

Obrátil jsem oči v sloup a doplatil zbývající peníze. Na tohle zobrazování cen bez daně bych si nezvykl. I když to jsem si myslel i v prosinci 1989, když jsem ve Vídni zjistil, že stejná věc stojí v různých obchodech různou cenu. Jak v tom lidé mohou žít? Vždyť musí každý den obejít všechny obchody, aby zjistili, kde je to nejlevnější, ne? Nemusí. Prostě jdou a to něco si koupí. Život je totiž jen tak složitý, jakým si ho uděláme.