(17.5.-24.5.2011)
- "Te Rauparaha byl chytrý a lstivý náčelník a pod jeho velením bojovníci kmene Ngati Toa poráželi i mnohem silnější a početnější kmeny. Běloši mu později začali přezdívat Napoleon jižního pacifiku. Nepřátelé ho nenáviděli a dali by cokoliv za jeho polapení a smrt. Jednou se velké skupině soupeřových válečníků podařilo zastihnout ho v krajině jen s několika bojovníky. V té chvíli byla jeho smrt téměř jistá." Tikki se napil čaje a já pomyslel na dobu, kdy po Novém Zélandu běhali polonazí maorští válečníci s potetovanými obličeji. Seděl jsem v malém domku v novozélandské Rotorui a Maor Tikki mi vyprávěl o tom, jak vznikl bojový tanec haka.

- "Ještě před polapením stihl Te Rauparaha dorazit do vesnice neutrálního kmene, kterému velel chlupatý muž Te Whareangi. Ten ho i s jeho bojovníky ukryl do podzemní spižírny potravin, čímž mu zachránil život. Tuto událost Te Rauparaha popsal ve známé hace Ka Mate, kterou pak jeho muži tančili před každou velkou bitvou" pokračoval Tikki a vyndal bílou tabuli s napsaným textem této haky. Ještě dodal: "Haka ale není jen tak nějaký taneček. Používá se v těch nejvážnějších situacích. Slouží k mobilizaci všech sil a požádání dávných předků o pomoc. Kdyby mi například na dítě spadl silný kmen stromu, normálně bych ho nikdy nedokázal zvednout. Ale kdybych provedl haku a soustředil v sobě všechny síly, dokázal bych to. Nebo kdyby si někdo začal s mou přítelkyní. Neváhal bych, vzal nůž, udělal haku, soustředil všechny síly a ... a pak bych šel do vězení" zasmál se Tikki. Zasmál jsem se taky.

O týden dřív jsem v adrenalinovém Queenstownu nasedl na dálkový autobus a odjel do městečka Franz Josef pod ledovcem mého jmenovce Franze Josefa. Z města se k němu dá dojít za 2 hodiny, tak jsem tam hned odpoledne vyrazil. Vyhnul jsem se turistické cestě, po kamenech přeskákal dvě ledovcové řeky a v normální nadmořské výšce si udělal pár fotek ledovce. Hezké byly zejména ty s umělou figurínou policisty, varujícího, že dál se jít nesmí, protože je to nebezpečné. V městečku jsem si vybral hostel, který inzeroval internet zdarma. A skutečně, byly tam dva počítače s internetem pro hosty zdarma. V zemi s drahým internetem to bylo skvělé. Konečně na něm budu moct strávit několik hodin a vyřídit si tam všechny resty. Bohužel byly po návratu od ledovce oba počítače obsazené. Večer taky. I v noci. I ráno. Takže v zemi s drahým internetem platí: internet zdarma = žádný internet.

Další den jsem pokračoval v cestě na sever jižního ostrova do města Nelson. V nedalekém národním parku Abela Tasmana má být nádherná příroda a spousta pěkných treků. Některé z nich vedou přes moře a dá se po nich jít jen dvakrát denně v době odlivu. Jenže se mi nepovedlo změnit levnou letenku do Austrálie, takže už mi na Zélandu zbýval jen týden. V hostelu byli hrozně neochotní recepční a neřekli mi nic o dopravě do národního parku. Navíc osazenstvo hostelu tvořilo asi 30 "náctiletých" backpackerů a když jsem v kuchyňce při dělání večeře poslouchal jejich diskuze, uvědomil jsem si, jak jsem už od nich daleko.

Připomnělo mi to moje časy v Praze na kolejích, kdy jsem si ve 32 letech coby věčný student při studiu druhé vysoké školy užíval studentského života až do chvíle, kdy mi na pokoj dali 18-letého spolubydlícího. Dokud jsem bydlel s těmi 23-letými, bylo všechno v pohodě, protože jsme tu školu od prváku vlastně prošli spolu. Když ale ten mladíček v noci metr od mé hlavy začal souložit se svou tlustou přítelkyní, bylo toho dost. Koupil jsem si byt a z kolejí vypadl. A z tohoto hostelu jsem chtěl vypadnout taky. Snad příště Abele Tasmane. Poslední týden věnuju severnímu ostrovu.

Z přístavu Picton jsem několikahodinovou plavbou po moři přeplul na sever do hlavního města Wellingtonu. Tam jsem si v hostelu popovídal s jednou Němkou, která sem přijela na výlet z Austrálie. Šokovala mne a varovala. Nový Zéland mi připadal drahý, ale ve srovnání s Austrálií je to prý cenový ráj. Abych si to představil, mám si ke zdejší ceně v novozélandských dolarech přihodit 20% a dostanu australskou cenu v australských dolarech. Jako příklad mi uvedla naprosto absurdní cenu banánů. Na Novém Zélandu stojí kilo 3 novozélandské dolary (45 Kč). V Austrálii v supermarketu kilo stojí 13 australských dolarů (260 Kč). Je to prý v důsledku záplav v oblastech, kde se banány pěstují. Ale stejně. Jaký šílenec by si koupil banány za takovou cenu? V Austrálii musí žít samí blázni.

Abych si ještě trochu užil zdejší přírody, hned ráno jsem pokračoval do centra severního ostrova k jezeru Taupo. Neměl jsem tam žádný rezervovaný hostel, tak jsem zamířil do turistického informačního centra a zeptal se na levné místo k přespání. Takováto informační centra pro turisty tu mají v každém městě a kdybych tušil, jak tam člověku mohou pomoci, cestoval bych po Zélandu jen s jejich asistencí. Nejlevnější dormitory v hostelu stála 22 dolarů, ale prý je ve městě zbrusu nový hotel / lodge Silver Stern, ve kterém mají akční cenu 20 dolarů za hromadnou ubytovnu. Zavolali tam, domluvili to a já zažil nejkrásnější a nejlevnější ubytování na Zélandu. Celá budova byla nová, čistá a luxusně vybavená. Dostal jsem místo na šestilůžkovém pokoji a během tří nocí, co jsem tam zůstal, jsem byl na pokoji sám. Jiné hosty totiž ubytovali do jiných pokojů. Venku už byla pěkná zima a já si užíval horkovzdušnou klimatizaci na mém soukromém pokoji. Pokud někdy pojedete na Zéland, zkuste taky zajít do informačního centra.

Na další den jsem měl naplánován prý nejkrásnější jednodenní trek na světě - přechod alpského sedla "Tongariro Alpine Crossing". Minibus po páté ráno posbíral asi 30 lidí po hostelech a odvezl nás na začátek dvacetikilometrového treku. Peloton se hned rozdělil do skupinek podle rychlosti a za krásného počasí jsme kráčeli po cestě kolem sopky s dokonalým tvarem Mt. Nhaurugoe. Je možné se na ni pokusit vylézt, ale v informační brožurce z autobusu bylo plno varování, proč to nedělat. Museli byste prý mít skvělou fyzickou kondici, zvládnout výstup rychle, abyste pak stihli dokončit celý trek ještě dnes, a mít kotníkové horské boty, protože byste na sopečných kamenech jinak riskovali kotníky. A především ten výstup není vhodný pro lidi se závratěmi, protože je stoupání hodně strmé.

Kotníkové boty jsem neměl, zatímco závratě jsem míval vždycky. Fyzička by ale ušla a byl jsem pod sopkou mezi prvními. Takže času bylo dost. Počasí bylo nádherné a přírodní scenerie úžasná. Začal jsem lézt vzhůru a fotil a fotil a fotil ... V půlce kopce jsem se posadil na kameny a při pohledu dolů přemítal, zda zvládnu lézt ještě výš. Přece jen ta výška byla šílená. Dolezlo ke mně několik dalších lidí a jeden z nich se vedle mne posadil ke krátkému odpočinku. Jakoby z oka vypadl klukovi (a posléze manželovi) mé sestry. Vysoký, hubený a černovlasý. Jmenoval se stejně - David. A byl to Čech. Bylo mu něco přes 20 let a už několik let žil na Zélandu. Odjel sem hned po střední škole a pracoval tu jako tesař. Chtěl by se ale vyučit elektrikářem, aby našel lepší práci. Povzbudil mne k pokračování nahoru a dál jsme lezli spolu. Vyprávěl mi o životě na Zélandu a já jemu o cestách.

Když jsme se blížili k vrcholu, najednou povídá: "Pozor, otvírá se Ti zip na baťůžku a leze Ti z něj foťák." Sundal jsem batoh ze zad, ale při tom pohybu se zip ještě dootevřel, foťák vypadl na zem a po prudkém svahu začal uhánět dolů ze sopky. Hrůza. Moje krásná zrcadlovka Pentax K10 D se všemi fotkami z Nového Zélandu. Co teď? Záchrana majetku nebo dotažení toho výstupu do konce? Jsme kousek od vrcholu a stálo mne to hodně přemáhání dolézt až sem. Vzdát to a utíkat dolů za foťákem by bylo tak lákavé. Ještě bych snad viděl, kam asi tak dopadl. Důvod, proč to nedotáhnout, byl tak reálný. Přemýšlel jsem pár sekund.

Ne. Důležitější je vylézt až nahoru. Ten zážitek. Dotáhnout to. Překonat se. Je to tak strmé. Snad ten foťák později najdu i tak. Lezli jsme dál. David byl nešťastný, protože kdyby mne neupozornil na otevírající se zip, batoh bych si ze zad nesundal a foťák by v něm asi zůstal. Nic se nedá dělat. Dolezli jsme na vrchol a bylo tam úžasně. Sluníčko svítilo a celý vrchol sopky byl pokryt sněhem a ledem. Kromě děr v zemi a mezi kameny, z nichž syčela pára. Najednou jsem litoval o to víc, že nemám foťák, protože ty záběry byly úchvatné. Začal jsem fotit aspoň na foťák v mobilu.

Po 20 minutách obdivování té krásy jsme se vydali na cestu dolů. Pokoušel jsem se odhadnout, kudy mohl foťák padat a snažil se ho po cestě najít. Strávil jsem hledáním něco přes hodinu a David mi u toho pomáhal. I jeho francouzská přítelkyně. Marně. Nenašli jsme ho a museli jsme pokračovat v treku, protože byla většina cesty ještě před námi a autobusy v cíli čekaly na odvoz jen do 5 hodin odpoledne. A znovu jsem litoval ztráty foťáku, protože krajina byla hrozně krásná a variabilní. Přecházeli jsme sněhová pole, ucpávali si nosy při sestupu k sirným jezírkům a obdivovali téměř letní výhled při sestupu do cílového tábora. Měli jsme fakt hrozné štěstí na počasí.

Ale foťáku jsem se jen tak vzdát nechtěl. Hned další den jsem na tento trek vyrazil znovu. K sopce Mt. Nhaurugoe jsem dorazil opět jako jeden z prvních a 4 hodiny strávil hledáním foťáku. Jenže hledání černého foťáku mezi černými sopečnými kameny na ploše několika čtverečních kilometrů bylo opravdu jako hledání jehly v kupce sena. Nenašel jsem ho.

Přišel jsem o svoje fotky z Nového Zélandu. Ještě štěstí, že jsem před odletem z Asie zálohoval fotky z předcházejících zemí. Ze Zélandu mám kromě včerejších fotek z mobilu ještě pár fotek se mnou, které jsem už upravoval pro galerii Faces na stránkách. Před jednou hodinou odpoledne jsem hledání vzdal a vydal se opět do cíle treku. Pořád to byla nádhera, i když počasí už nebylo tak skvělé, jako včera. Každopádně komukoliv, kdo Nový Zéland navštíví, tento trek vřele doporučuju. Za jeden den tu uvidíte tolik přírodní krásy, co jinde za měsíc.

Foťák jsem oželel a další den pokračoval do Rotoruy. Poučen z Taupa jsem si nerezervoval žádný hostel a hned po příjezdu navštívil informační centrum. Vybrali mi hostel s kulečníkem, lezeckou stěnou a posilovnou za ještě lepší cenu, než by dostal člověk při příchodu z ulice. Jedna z hlavních turistických atrakcí v Rotorui jsou maorské vesničky, kde můžete vidět, jak dnes původní obyvatelstvo Nového Zélandu žije. Součástí exkurzí jsou i představení písní a tanců, které tu pro turisty Maorové předvádí. Hned odpoledne jsem do jedné vyrazil.

Zajímavé bylo, že se celá vesnice nacházela na termálních pramenech, takže všude bylo pořád plno kouře a i když tomu počasí neodpovídalo, bylo docela teplo. Na turistickém představení Maorové zatančili v původních kostýmech a já si mezi davy ověšenými foťáky zase připadal jako pořádný turista. Turista bez foťáku. Nicméně takové prostocviky, co při tanci předváděl nejtlustší Maor s jazykem, ty bych teda chtěl umět.

Po představení nás vzali ven do jejich termospižírny - odvalili kámen a z díry v zemi se vyvalil mrak termálního kouře. Vyndali horké brambory v hrnci a dali nám všem ochutnat. Byl jsem ve skupině s výpravou Číňanů a když se něco dávalo zadarmo (ty brambory), vrhli se k rozdávající ženě, takže se na ostatní turisty nedostalo. Jedna mladá číňanka přede mnou ukousla kus brambory, otočila se na mne a podala mi druhou půlku.

Když vedoucí čínské výpravy viděl, že se na jiné turisty nedostalo, požádal o další brambory a jeden mi chtěl dát. Řekl jsem mu, že mi už dala moje sousedka. Překvapeně se na ni podíval, něco jí řekl čínsky a pak mi povídá:
- "She loves you (Ona Vás miluje)." Asi není v Číně zvykem dělit se o jídlo. Otočil jsem se na ni a použil svou čínštinu:
- "Šje šje. Ný jó phiao lijang. (Děkuji. Jste velmi krásná.)" Čínská výprava vybuchla smíchy a moje sousedka zčervenala.

Ještě chvíli jsme brouzdali po vesnici a pak jsme se s Maory rozloučili. Vyšli jsme ven, čínská výprava spořádaně nastoupila do autobusu, zamávala mi a já pěšky vyrazil zpět do centra. Za MHD jsem ušetřil přes 2 dolary a po cestě si koupil ultralevné Fish & Chips. Mňam! Na hostelu jsem spal v místnosti s 6 holkama a sousedka naproti šíleně chrápala. Brrr! Něco takovýho bych teda doma mít nechtěl.

Další ráno jsem vyrazil do města shánět vybavení na mé příští dobrodružství. Zítra jsem měl odlétat do Austrálie, kde jsem chtěl absolvovat 220 km dlouhý pochod mimo civilizaci v jejím rudém středu. Potřeboval jsem ale sehnat stan, věci na vaření a další potřeby do divočiny. Běhal jsem půl dne po Rotorui a nakonec sehnal krásný 1.1 kg vážící ultralehký ministan i veškeré ostatní vybavení. Nabízeli mi i plynovou bombu, ale ta by mi asi při vstupu do letadla neprošla. Bomb, bomb, bomb ... bomb, bomb, bomb, bomb ...

Odpoledne jsem se tak spokojeně vydal na svou poslední novozélandskou akci - chtěl jsem se naučit haku. Přestože se v informačním centru snažili sehnat další zájemce, jiní turisté dali přednost návštěvě termálních lázní a tak měl můj instruktor Tikki jen jednoho žáka. Naučil mne maorský pozdrav, při kterém se dotknete nosy, pak se chytíte za ruce a pozdravíte se ještě jednou nosy se zavřením očí a vydechnutím. Povídal mi o tom, jak podle maorských legend vznikla země. Bůh nebe ležel na bohyni zemi a užívali si. Pak se začaly rodit děti. Bůh lesů vytvořil stromy, ty vyrostly a vzdálily otce (nebe) od matky (země). Bůh větru zase vytvořil vzduch, který dýcháme. Bůh zemětřesení a vulkánů zůstal nenarozen v matčině lůně a občas se v matce otáčí a kope.

Pak jsme se podívali na text nejznámější haky Kama Te:
Kamate! Kamate!
Ka Ora! Ka Ora!
Kamate! Kamate!
Ka Ora! Ka Ora!

Tenei te Tangata,
Pu huru huru,
Nana i Tiki mai,
Whaka whiti te ra!

A Upane! Ka Upane!
A Upane, Ka Upane,
Whiti te ra!

Probírali jsme text slovo od slova a Tikki vysvětloval, jak vznikl a co přesně znamená. Pak jsme se svlékli, vzali si bederní roušky, Tikki mi potetoval obličej a v zahradě za domem jsme začali nacvičovat pohyby haky. Bylo to fajn. Ocházel jsem s hrozně uspokojujícím pocitem. Šel jsem po ulici a lidé se otáčeli za mým obličejem. Nějaká kočka turistka mne zastavila s tím, že můj obličej je "really cool". Mohl bych si to nechat natrvalo. Po cestě jsem si vzpomněl na vzkaz od mých duchovních strážců, že si mám pořídit zelený kámen. A zrovna jsem kolem jednoho obchodu s Nefrity procházel. Ten den mi hrozně moc dal. Ten den začalo všechno vypadat dobře. Ten den jsem začal věřit, že to nakonec zvládnu. I když protože nikdo neznáte pravdu, nedovedete si tu bolest ani představit.

Možná zemřu! Možná zemřu!
Možná budu žít! Možná budu žít!
Možná zemřu! Možná zemřu!
Možná budu žít! Možná budu žít!

To je ten chlupatý muž,
Co přinese slunce,
A rozzáří je.

Jeden krok vzhůru! Další krok vzhůru!
Jeden krok vzhůru, další krok vzhůru,
Slunce bude zase zářit!