(s exkurzí do Austrálie a na Filipíny / with an Excursion to Australia and the Philippines)
(27.4.-5.5.2011)

Na letišti v Saigonu přistálo letadlo před půlnocí. Tentokrát jsem si papír o příslibu vietnamského víza vybavil už na Filipínách, takže jsem se další noci strávené na letištní chodbě nemusel bát. Jenže za vízum se na letišti platí. V dolarech. A já svoje dolary nechal ve velkém batohu odbaveném ještě před vstupem do letadla. K tomu se dostanu, až mne i s vízem pustí do Vietnamu. A bez něj nemám, jak za vízum zaplatit. Co bude dřív, vejce nebo slepice? S pasovými úředníky jsme se snažili poskládat hodnotu 25 dolarů z thajských Bahtů a malajských Ringgitů, co jsem měl u sebe. Nestačilo to. Nakonec mne celníci pustili k jezdícím pásům pro batoh s dolary. Zaplatil jsem, dali mi razítko a pustili mne do země. Rezervovaný pokoj ve městě už na mne čekal. I s balíčky poslanými před několika týdny na mé jméno z Česka a z Británie.

Saigon pro mne tentokrát byl jen průjezdním městem. Vypral jsem si, přebalil a skočil do známé opravny počítačů vylepšit si Psion náhradními díly z Londýna. Odpoledne jsme se sešli s Adrienou, jednou českou holkou cestující taky kolem světa, jejíž blog jsem objevil na iDnes hned vedle svého. Pobavili jsme se o cestách, o zemích a o zážitcích. Adriena měla radost, že potkává taky někoho "nepřipraveného". Někoho, kdo cestuje tak, jak ho zrovna napadne. Kde se mu líbí, tam se zastaví, kde je to moc drahé, odtamtud uteče. Plány dělá pro to, aby je hned další den změnil. A nejvíc ze všeho si na cestování užívá té svobody. Absolutní volnosti. Povídala mi, jak narazila na stránky nějakého českého páru, co právě vyráží na cestu kolem světa. Mají přesný plán, kde budou ten který den z příštích 365 dnů. Všechno přesně nalinkované. Brrr! Takové cestování by nás nebavilo. Nehledě na to, že v mnoha zemích světa ani není možné. Když sestra plánovala cestu na Filipíny, zeptala se mne, v kolik hodin jezdí loď do Zamboangy. Odpověděl jsem, že když nemá zpoždění, tak v úterý.

S Adrienou jsme strávili celý večer a domluvili se, že se zase někde sejdeme. Další ráno už jsem seděl v autobusu do Kambodže. Byl to luxusní autobus se třemi sedadly v jedné řadě. Cesta byla poměrně rovná, ale vietnamské paní přes uličku nedělala jízda autobusem očividně dobře. Zvracela. Napřed do kelímku, ze kterého před tím jedla jídlo, a pak do sáčku. Měla ho už docela plný a já jen zadoufal, ať to nedopadne jako v tom vtipu, kde se cestujícímu v letadle udělá špatně, zvrací do sáčku a za chvíli zvrací všichni kolem. Steward se cestujícího zeptá, co se stalo, a ten mu řekne: "Můj sáček byl už plný a já potřeboval zvracet dál, tak jsem trochu upil."

Paní stále zvracela a manžel sedící vedle ní ji u toho hladil po zádech. Dojalo mne to. Díval jsem se na ně a myslel na to, že přesně takhle bych se v takovém případě choval já. K Ní. Takže láska existuje i ve Vietnamu. Našel jsem ve své příruční lékárničce Travel Gum proti nevolnosti v autobusech a paní ho podal. Pokusil jsem se vysvětlit, že ho má žvýkat a ne polykat. Byla překvapená, říkala "Thank you" a vietnamsky něco komentovala. Ostatní Vietnamci v okolí se na mne ohlíželi, usmívali se a něco mručeli. Snad jsem u nich aspoň trochu vylepšil názor na bělochy.

Zastavili jsme na hranici, dostali víza a šli se najíst do restaurace za celnicí. Přišla za mnou vietnamská paní z autobusu a dala mi kukuřici. Nechtěl jsem, ale trvala na svém. Za to, že jsem jí dal tu "medicine". Tak díky. Kukuřice byla zabalená v igelitovém sáčku a já jen doufal, že to není ten sáček, který celou cestu používala.

Vrátili jsme se do autobusu a pokračovali do hlavního města Phnom Penhu. Paní žvýkačka bohužel nepomohla a zase začala zvracet. Manžel už ji nehladil. Když to zjistila, otočila se na něj a pleskla ho přes ruku. Honem ji začal hladit. Aha, tak takhle to je! Žádná láska nebeská, ale láska semetrická! To tedy bylo zklamání.

Autobus nás vyklopil na hlavním náměstí a mne nadchl první bankomat, co mi vydal dolary. V Kambodži se totiž vedle jejich vlastní měny všude používají dolary. Přepočítací kurz je pevný 4000 : 1. Rikša mne za dolar odvezl k levnému hotelu v centrální oblasti památek. Prozkoumal jsem nedaleké tržiště a pro dnešek toho bylo dost.

Další den jsem navštívil královské paláce a zamířil do města. Odmítal jsem všechny rikše, až mne jeden z nich pozdravil: "Ahoj. Jak se máš?" Zůstal jsem na něj šokovaný civět. Na hranici Pákistánu s Indií mne šokoval jeden prodavač, co poznal, že jsem z Česka, jen podle přízvuku při vyslovení pozdravu "Hello". Ale tady jsem nic neřekl. Obvykle mne lidé podle vzezření považují za Holanďana. Ale tenhle rikša mne zdravil jako Čecha. Ptal jsem se, jak to poznal. Říkal, že podle tvaru lícních kostí. No to určitě. Prý Česko zná. Zná tam jednu holku - Veroniku. Vyndal stařičký mobil a ukázal mi na něm fotku české padesátikoruny, obrázek Prahy a obrázek česky vypadající holky. Prý tu byla. Prý si ji jednou vezme. A proč ne?

Vzpomněl jsem si, jak jsem v dětství chodil do divadelního kroužku Pírko, které jelo na divadelní festival někam do Ázerbajdžánu. Jedna naše holka si tam na diskotéce něco začala s místním urostlým černovlasým klukem. Když chtěla další den tančit s jiným, dal mu ten první přes hubu. Měsíc po návratu zazvonil u jejích dveří v Brně zvonek. Stál tam on. Vysoký, černovlasý. I s rodinou. Dvacet lidí včetně babiček ze třetího kolene. Přijeli přece na tu svatbu. Bylo těžké jim vysvětlit, že žádná nebude. Mezinárodní ostuda. Tak snad to Veronika ukočíruje líp.

Nechal jsem se odvézt na "Killing Fields", místo, připomínající genocidu bývalého komunistického režimu. Věděl jsem, že se tu kdysi nějaký boj s vnitřním nepřítelem konal, ale netušil jsem, jak šílené to bylo. Tehdejší vůdce Pol Pot si vymyslel svůj vlastní model komunismu a začal ho uskutečňovat. Chtěl vytvořit beztřídní zemědělskou společnost, ve které má každý stejně. Totiž nic. Proto zrušil několik institutů, které si "normální" komunistické vlády jinde zrušit nedovolily. Úplně zrušil majetek, peníze a vzdělání. Desítky tisíc lidí byly v celé zemi sbírány, mučeny a odváženy sem. Tady je z náklaďáků postavili do fronty k obřím zákopům, u kterých je vojáci jeho armády zabíjeli. Kulkami ale bylo potřeba šetřit, tak lidi zabíjeli krumpáči a motykami. Na Killing Fields tak člověk uvidí spousty lebek zabitých lidí, části jejich oděvů, ony krumpáče i místa, kde se to celé konalo. Brutální.

Ve městě jsem našel levnou restauraci a nemohl se nabažit ledových nápojů z čerstvého ovoce, které tam za babku dělali. Ananasový shake, banánový, mangový, z vodního melounu, míchaný, jahodový, mňáááám! Měl jsem je místo oběda i večeře. Když jsem se vrátil do hotelu, nikdo v recepci nebyl. Veškerý personál totiž v televizi sledoval britskou královskou svatbu. A já si vždycky říkal, proč takovéto dlouhé nudné přenosy v televizi dávají? Vždyť se na to nemůže nikdo koukat. Může. Recepční, kuchaři a poslíčci kambodžských hotelů se na to dívají. Asi sní o tom, že by sami mohli být princem nebo vévodkyní. Tak jsem si to na pokoji pustil taky, balil se na zítřejší odjezd a snil o tom, jak ze mne jednou bude princ na bílém koni.

Autobus do Siem Reapu jel 6 hodin a zastavil tam hned vedle volejbalového zápasu. Hráli tři Kambodžané proti čtyřem a hráli dobře. Hlavně ti tři. Skákali, nahrávali si a skutečně smečovali. I při své výšce neviditelných bojovníků ve vysoké trávě. Ubytoval jsem se v luxusně vypadajícím hotelu plném cizinců. A ještě uprostřed noci jsem z něj prchnul. Štěnice. Nějaká jejich forma, co nepila krev, ale kousala úplně stejně. Když jsem je rozmáčkl, nezbyl po nich krvavý flek. Možná se jen nestihly napít. Přespal jsem v jiném hotelu a ráno vyrazil do chrámů Angkor Wat. Jednodenní vstupné 20 dolarů bylo tedy dost, ale kvůli nim jsem sem jel, ne?

Na parkovišti se na návštěvníky vrhla skupinka dětí, prodávajících všechno možné. Pohlednice, občerstvení, vody, průvodce Lonely Planet, obrázkové knihy o Angkor Watu ... A všechno za 1 dolar. Neskutečné. Koupil jsem si jedny pohlednice, ale další holčička mne pronásledovala a chtěla mi prodat ty svoje.
- "I already have postcards, I don't need another one (Už jedny pohledy mám, nepotřebuju další)" vysvětloval jsem jí.
- "It is only 1 dollar (Stojí jenom 1 dolar)" trvala na svém.
- "No, I can't (Já vážně nemůžu)" vysvětloval jsem jí.
- "You can if you want (Můžeš jestli chceš)." Jaká pravda! Ještě dvakrát to zopakovala. Dal jsem jí půl dolaru, vzal si od ní její pohledy a dal jí pohledy minulé holčičky. Tyhle totiž byly hezčí.

Den jsem strávil chozením po chrámech. Nebudu to popisovat, prostě nádhera. Co mne tam pobavilo, byla výstražná cedule, vyjmenovávající, kdo všechno nesmí do chrámu. Těhotné ženy, lidé s nemocným srdcem, děti ... Důvodem bylo, že do chrámu vedly trochu prudší schody a tyto kategorie by podle autorů nemusely schody ve zdraví vyjít. Jakoby pod Petřínem byla cedule, zakazující lidem vstup, protože to je prudké.

Kam člověk zašel, všude narazil na prodávající a žebrající děti. Když jsem se večer vracel na hotel, koupil jsem v obchodě bagetu a nesl ji holčičce, ukazující, že má hlad. Když to viděla, oči jí zazářily. Až do chvíle, než jsem k ní došel a před jejíma očima bagetu rozlomil. "Nooo" volala, zatímco já se do půlky bagety zakousl sám a druhou jí podal. Tak takhle to je! Má to s tím obchodem dohodnuté. Kdyby jim bagetu donesla zpátky celou, dali by jí peníze. Vůbec nechtěla jídlo, ale peníze. Však jsem to trochu tušil. Proto jsem to takhle udělal. Nečekal jsem ale, že takhle prozradí svoje skutečné pocity.

Protože mi za pár dnů mělo odlétat letadlo na Nový Zéland, musel jsem pokračovat v cestě na západ. Moc jsem se v Kambodži neohřál. Paláce v Phnom Penhu byly nádherné. Všechny chrámy Angkor Watu naprosto úchvatné. Jídlo hrozně dobré a levné. Ovocné shaky ... prostě mohl bych jich pít litry každý den. V těch pár dnech jsem ale Kambodžu poznat nestihl. Spěchal jsem a už byl trochu unavený po cestě přes Borneo a Filipíny. Podle cestovatelů, které jsem poznal dřív, je Kambodža se svými pohodovými obyvateli vrcholem jihovýchodní Asie. Tím je pro mne ale Indonésie.

Další den ráno jsem nasedl na autobus do Bangkoku a s Kambodžou se rozloučil. Průvodci i internet jsou plní historek a podvodech na turisty při přejezdu thajsko-kambodžské hranice. Experimentálně jsem ověřil, že přejezd ve směru z Kambodže do Thajska je bezproblémový. V autobuse jsem se dal do řeči se sousedem, ze kterého se vyklubal Čech žijící dlouhá léta v Austrálii. Takže jsem celou cestu hltal informace o Austrálii. Mé popříští destinaci.

Líčil mi ji jako ráj. Ráj, co se týká výdělků. Zcela nekvalifikovaní lidé tam dosahují astronomických výdělků. Lidé z celého světa tam prý utíkají. Hlavně Britové a Irové. Doma mají obrovskou nezaměstnanost a Austrálie se finanční krize vůbec nedotkla. On sám tam jezdí s kamionem. A to nemá ani řidičák na náklaďák. Jednou si hledal práci a jeho současný zaměstnavatel se zeptal, zda umí jezdit s kamionem. Když přikývl, nikdo neověřoval, zda má řidičák.

V posledním roce však australská vláda přitvrdila. Když si jako obvykle požádal o prodloužení víza, překvapili ho. Vízum mu neprodloužili. Musel Austrálii opustit. Teď musí rok strávit mimo ni, než si bude moct požádat o nové. Nejradši by se hned oženil. S nějakou Australankou. Je jedno, jak by vypadala. Hlavně aby měl po starostech s vízem. Povídal mi o případech českých holek, co se kvůli australskému občanství naoko provdaly za horníky z dolů v centru Austrálie. Ti vedou velmi specifický život. Vydělávají obrovské peníze a do práce jezdí na čtrnáctidenní pobyty. V neděli večer odletí do Alice Springs, v pondělí ráno dojedou do dolů a dva týdny tam pracují. Do města se pak vždycky vrací na víkend.

Českým holkám, co chtěly získat australské občanství, se tento styl života zamlouval. Virtuální manžel totiž pořád nebyl doma. Jenže když pak přijel na víkend, něco po nich chtěl. Sex. S tím nepočítaly. Před příštím příjezdem manžela se jedna vybavila. Nakoupila prý krabici Rohypnolu a namíchala mu ho do kafe. Unavený horník přijel v pátek večer domů a česká kráska už ho vítala:
- "Pojď Vávro, pojď si dát kávu."
- "Oh, that's nice! Thank you Maryša! Ale má takovou divná príchuť. Jak já bych spal ..."
Prospal celý víkend a v neděli odpoledne ho manželka budila, aby stihl letadlo do práce. Tak to šlo několik víkendů. Než mu to začalo být divné ...

Byl to zajímavý rozhovor a já se začal trochu děsit, když mi přibližoval některé ceny v australských obchodech. Autobus nám zastavil u Khao San road a já mu dal pár rad, týkajících se Bangkoku. Na Khao San road by si mohl nechat udělat australský řidičák na náklaďák pro případ, že by ho někdy přece jen potřeboval. Zastavil jsem se tam taky a nechal si udělat kupu falešných dokladů. Pro legraci. A pro strýčka Příhodu. A jeden pro mámu. Šel jsem s Thajci do jejich falšovatelské dílny a podíval se, jak doklady vyrábějí. Zajímavé. A jednoduché.

Večer jsem tuk tukem odjel na nádraží a chtěl koupit lístek na vlak do Chumphonu, ve kterém mi Andrea nechal můj malý foťák s podvodním pouzdrem. Vlak byl bohužel vyprodán. Sedl jsem si uprostřed nádraží na zem a nevěděl, co dělat. Potřebuju rychle pokračovat v cestě, abych stihl to letadlo. Ujal se mne nějaký nádražní zřízenec a přímo od strojvůdce vlaku sehnal nějaké rezervní místo k sezení pro neočekávané případy. Pro nepřipravené případy. Za normální cenu. Byl jsem mu vděčný. Všichni tu nechtějí turisty odrbat. Dojel jsem do Chumphonu, v pořádku vyzvedl věci a chytil polední autobus na Phuket. Sedl si vedle mne nějaký angličan a dal se do řeči. Kolik lidí se zajímavým osudem už jsem takhle poznal!

Mohlo mu být tak 60. Prý hodně cestoval. Na Filipínách si našel přítelkyni a posléze si ji vzal. Podle všeho tak o 30 let mladší. Chtěla ho jen oškubat. Jak jinak. Pak prý jeho vlastními penězi podplatila filipínskou policii, aby ho zatkla pro výtržnictví. Ze žalu se prý docela opíjel. Ve filipínském vězení strávil necelý měsíc a když ho pustili, odjel ze země. Od té doby cestuje po Asii a přemýšlí, co dál. Na Filipíny a jejich obyvatele jenom nadával. Jsou to prý pěkní vyčůránci. Po pravdě mi tam lidé nepřišli zdaleka tak upřímně přátelští, jako třeba lidé v mé oblíbené Indonésii. Tyto pocity o pár dnů později potvrdil i Andrea, který se zrovna byl na Filipínách potápět. Byl očitým svědkem toho, jak Filipínci oklamali a okradli nějakého dalšího backpackera. Takže na Filipíny pozor!

Na Phuketu jsem si chtěl na den odskočit do některé ze škol thajského boxu a vyzkoušet si, jaké to tam je. Jenže jsem musel dohánět resty na stránkách. Nahrát na ně fotky z posledních týdnů, dokončit interaktivní mapu na Google Maps a dopsat a zveřejnit další článek. Rozhodl jsem se, že se na Phuket ještě vrátím. Thajský box si chci vyzkoušet aspoň na 2 týdny. Část věcí jsem tedy zabalil do tašky a nechal je v ubytovně. Z Phuketu jsem odletěl do Kualy Lumpur. Tam jsem na letišti musel přežít noc a ráno nastoupit do letadla do Christchurche. Přede mnou byla dlouhá pěší putování Novým Zélandem a Austrálií.