(26.-28.6.2010)
Přestože jsme večer z Johannesburgu vyjížděli s hodinovým zpožděním, do Durbanu jsme přijeli už v 6 ráno, tedy o půl hodiny dřív, než bylo v jízdním řádu. Rozčarování z brzkého příjezdu nám vylepšoval fakt, že nám i přes brzkou ranní hodinu nebyla venku na ulici zima. Dokonce jsme mohli odložit několik vrstev oblečení a radostně si prohlížet velké plakáty s logem fotbalového šampionátu hrdě hlásající: "Durban - the warmest town in South Africa 2010 (Durban - nejteplejší město Jižní Afriky 2010)." Radost nám poněkud kazila skutečnost, že jsme neměli kam jít, protože všechny hostely byly plné a my jsme žádnou rezervaci neměli. Andrea se ještě zeptal v autobusové společnosti Grayhound na jízdenku na autobus, který odjížděl v 9 do daších měst na pobřeží, ale několikahodinová jízdenka by stála víc, než nás stál autobus sem. Takže zůstaneme v Durbanu.

Stáli jsme na zastávce autobusu a čekali na rozednění. V 8 ráno vedle našeho stanoviště otevřel informační stánek pro turisty, kde nám dali mapy města a barevné brožury s informacemi, co všechno se tu dá dělat. Rozhodli jsme se zahájit naše hledání volného místa. Bohužel jsme na to nebyli připraveni a neměli jsme ani adresy hostelů. Míša byla tak hodná, našla je na netu a poslala nám je v SMS. Hledané ulice jsme však na mapě nenašli. Mapa měla ale druhou stranu a na ní seznam čerstvě přejmenovaných ulic. Byly to v podstatě všechny ulice ve městě. Místní zastupitelstvo zřejmě chtělo připravit branou hru pro návštěvníky města, kteří by se tu chtěli vyznat, a před šampionátem přejmenovalo všechny ulice. Abychom do hostelu v pořádku trefili, raději jsme se na cestu zeptali jednoho černocha na naší zastávce. "It's easy, man! Turn left and go up to the first robot. Then turn right and continue up to the third robot. Turn right and it's your street. (To je snadný, kámo! Zahni doleva a běž až k prvnímu robotovi. Tam zahni doprava a pokračuj až k třetímu robotovi. Zahni doprava a budeš na své ulici.)"

Vyrazili jsme podle návodu a byli zvědaví na roboty. Až po cestě jsme pochopili, že tak místní říkají semaforům. Pravda, panáček na nich pěkně stroboskopicky kráčí jako robot. Ale stejně asi Karel Čapek netušil, čemu všemu vynalezl jméno. Došli jsme do centra, ke nás přemohla únava, a na lavičce jsme se jako správní homeless nasnídali. Andrea byl unavený a tak si pěkně vsedě i pospal. Nakonec jsme našli hostel Banana Backpackers, zeptali se na volná místa v dormitory a štěstí se na nás usmálo - postele pro nás měli!

Ubytovali jsme se a vyrazili do města. Pořádně jsem kašlal a smrkal, ale sluníčko mi dělalo dobře. Došli jsme na pláž, plni radosti si sundali boty a chodili bosí v písku. Po mrazivém Johannesburgu to byl ráj. Na pláži bylo docela plno a všude, kam jsme se podívali, se sportovalo. Ve vlnách se střídavě předváděli a topili pokročilí i začínající surfaři, podél hlavní pláže pak bylo několik písečných fotbalových hřišť, na kterých probíhal turnaj fanoušků, a mezitím se střídavě nacházely hřiště na plážový volejbal a rozběhové dráhy na kriket. V pozadí se pak rýsovaly obrysy nádherného fotbalového stadionu, na kterém se za 2 dny mělo hrát osmifinále Nizozemí - Slovensko, a hned na začátku pláže se tyčila obří obrazovka, na které se bylo možné v rámci Fifa Fan Festu zdarma dívat na všechna fotbalová utkání šampionátu. Lehli jsme si tu do písku a v krásné atmosféře sledovali odpolední osmifinále Jižní Korea - Uruguay.

Po zápase jsme dostali hlad a šli se ještě před návratem na pokoj občerstvit do města do KFC. Měli už těsně před zavíračkou a tak se u jediné pracující prodavačky vytvořila fronta lidí. Naši pozornost vzbudila už skutečnost, že fronta (a celý prostor před pultem) byla od prodavačky (a celého prostoru za pultem) oddělena silnými mřížemi. Stoupli jsme si na konec fronty a sledovali dění před námi. Pochopitelně jsme byli jediní bílí návštěvníci tohoto fast foodu. Těsně před námi přišla řada na zajímavou trojici zákazníků. Byl to svalnatý černoch s kamarádem a vyzývavě oblečenou černoškou.

Jejich objednávka byla velká a když je prodavačka vyzvala k zaplacení 330 Randů (950 Kč), posvátně jí podali zlatou VISA kartu. Prodavačka ji zasunula do strojku a překvapené trojici podala klávesnici k zadání PINu. Černoška se zachovala duchapřítomně a nacvakala nějaký čtyřmístný kód. "Invalid PIN" objevilo se na obrazovce. Prodavačka oznámila, že PIN nebyl zadán správně, a černoška se začala rozčilovat, že to mají nějaké porouchané a že PIN je určitě správně, protože ho před chvílí zadávala jinde. Černoch mezitím někam volal mobilem a velmi se rozčiloval. "Teď určitě majiteli karty připoutanému k židli lámou další prsty, aby jim prozradil správný PIN" komentoval jsem situaci Andreovi v češtině a společně jsme se smáli. Byli jsme rádi, že někde na té židli nesedíme my. Nicméně černoška se rozčilovala dostatečně intenzivně, takže prodavačka nakonec protáhla kartu jiným strojkem bez PINu, nechala černošku lísteček podepsat a křikla dozadu objednávku.

Teď přišla řada na nás. Nahlásili jsme objednávku a prodavačka za pultem oznámila, že tyhle sendviče nemají. Začali jsme s Andreou vybírat jiné jídlo. Po 10 vteřinách se někteří týpci z řady za námi začali rozčilovat na prodavačku, že to trvá dlouho a ať nenechává turisty vybírat, protože oni mají hlad. Což byl přesně ten impulz, co jsem potřeboval, abych prokázal své vyjednávačské umění. Asi taky proto, že jsem se ještě dostatečně nepřeorientoval z Asie a stále žil ve falešném pocitu bezpečí. "Uklidněte se, naše jídla nemají, tak snad nebude problém, když si budeme chvíli vybírat něco jiného. Navíc nejste na řadě a na řadě nejsme ani my, jsou tu před námi dvě skupiny, co čekají na jídlo. My jsme až třetí v řadě a vy šestý a sedmý. Takže na Vás řada ještě pěkně dlouho nepřijde a my si teprve objednáváme. A naše jídlo začnou připravovat, až dodělají objednávky před námi. Takže Vás nijak nezdržujeme a Vy se můžete uklidnit." Týpci vyvaleně koukali, co si nějaký běloch v jejich rajónu dovoluje, ale zaskočilo je to natolik, že se nezmohli na žádnou repliku. Asi zrovna přemýšleli, jestli budu lepší smažený nebo na rožni. Andreu po této diskuzi přešla chuť a řekl, že on si nic objednávat nebude. Rozhodl jsem se taky si nic neobjednávat a spěšně jsme opustili frontu i KFC.

Vrátili jsme se na hostel a sledovali večerní zápas Ghana - USA. Přestože jsem byl jinak fanouškem Ghany, tentokrát jsme s Andreou fandili USA. Měli jsme totiž vstupenky na čtvrtfinále, ve kterém měl hrát vítěz tohoto utkání proti Uruguayi. Utkání se mělo hrát až za 6 dnů v Johannesburgu, ale my jsme tímto městem byli natolik znechuceni, že jsme se tam prostě nechtěli vracet. Zvlášť když v Durbanu bylo tak nádherné teploučko. Doufali jsme, že pokud postoupí USA, snad se nám podaří najít pár Američanů, co si od nás naše lístky koupí, a my se do Joburgu nebudeme muset vracet. Bohužel vyhrála Ghana, ale stejně jsem měl radost, protože jim normáně fandím. Představa návratu do Johannesburgu v nás ale vyvolávala hrůzné pocity a tak jsme na nástěnku dali lísteček s nabídkou prodeje těchto lístků (původně stojících 200 USD) za polovic. Ale fanoušci Ghany asi lístky kupovat nebudou a fanoušci Uruguaye v Jižní Africe stejně skoro nejsou. Tak je to asi zbytečné. A já se cítil pořád hůř a hůř, rýma, kašel, únava a ospalost. Naládoval jsem se Paraleny a Coldrexy a šli jsme spát. Ještě že je v Durbanu tak teplo.

Ráno jsme se probudili do deštivého dne a přestože pršelo, pořád bylo docela příjemné teplo. Andrea si četl a já se pustil do opravy Psionů. V poledne jsme si šli k pláži do fast foodu koupit dobrý kus kuřecího steaku a po něm do KFC zmrzlinu. Dal se tam s námi do řeči jakýsi snědý muž. Moc si pochvaloval mistrovství světa ve fotbale, protože díky němu mohl vzít svou rodinu na oběd do města a jeho děti tak mohly vidět, jak Durban vypadá. Díky mistrovství světa je totiž v centru tolik policistů, že se tam může bezpečně s rodinou procházet, což před mistrovstvím nepřicházelo v úvahu. A po něm to zase určitě nepůjde. Byl to Jihoafričan indického původu, jehož rodina už několik generací žije v Jižní Africe. On sám bydlí od malička v Durbanu, ale v tom "bezpečném Durbanu".

Jeho vyprávění bylo hrozně zajímavé. Veškeré domorodé obyvatelstvo prý dříve žilo na vesnicích a základní právo, které znali a používali, bylo právo silnějšího. Do měst tito černoši v době Apartheidu nemohli. Po pádu Apartheidu se však do měst nahrnuli a ta se stala centry zločinu. Nečernošské obyvatelstvo - běloši, indové, hispánci a další - nemělo ve střetu s černými gangy šanci a tak města opustilo a vybudovalo si na jejich okrajích uzavřené komunity, jakási satelitní městečka s vlastní domobranou, policií a ostnatými dráty. Tato městečka vybudovali vždy kolem nějakého hypermarketu, mají tam svoje banky, centra zábavy, kanceláře a lidé v nich nejenom žijí, ale i pracují. Do původních měst tamní obyvatelé prakticky přestali chodit a ta jsou tak plně ovládnuta černými gangy. On sám do Durbanu musí občas jezdit kvůli obchodu, ale rodinu by sem nevzal. Už by ani nespočítal, kolikrát ho tady v Durbanu přepadli a musel odevzdat peněženku, mobilní telefon, klíčky od auta i auto. Několikrát přišel i o boty a jednou i o kalhoty. Jen teď, v průběhu šampionátu, je zde docela bezpečno, ale jen ve dne. Vzpomněl jsem si, jak jsem včera po setmění "vyjednával" ve frontě v KFC. To jsem ještě netušil, že se nacházím na nepřátelské půdě.

A tak to je prý ve všech velkých jihoafrických městech. Zdaleka nejhorší to je v Johannesburgu. Tam jde často o život. Světlou výjimkou je pak Kapské město, kde bílé obyvatelstvo centrum města nevyklidilo. Teď v průběhu šampionátu jsou ulice velkých měst plné policistů a tak je v nich docela bezpečno. Ale ne úplně. Každý den přibývají nové případy oloupených turistů. Ve veřejné televizi se o tom ale nemluví. Propaganda tyto zprávy do světa nepouští, tak se je člověk může dozvědět jen z nezávislých zpráv lokálních televizních stanic. Až policisté po šampionátu centra opustí, nebude tu bezpečno ani ve dne. No, to jsme teda čuměli. Naše předvčerejší noční procházka Johannesburgskou Park Station tak asi byla ještě drsnější, než jsme si mysleli.

Vrátili jsme se velkými ulicemi s hustým provozem na hostel a po cestě se pečlivě rozhlíželi po okolí. Byli jsme asi trochu paranoidní. Podívali jsme se na dva skvělé zápasy Anglie - Německo a Argentina - Mexiko, kde byly oba poražené celky vážně poškozeny rozhodčími, a šli jsme spát. Spaní nám nevydrželo dlouho, protože partička opilých Nemců dlouho do rána slavila velké vítězství nad Anglií, skákala v trenýrkách do dětského bazénku a ještě dlouho do rána jsme slyšeli "Deutschland, Deutschland, uber alles ...".

Ráno nás pak probudily kočky Holanďanky, které s námi spaly na pokoji, a převlékaly se do minišatiček v holandských národních barvách. Pěkné probuzení. Dnes se tady v Durbanu totiž hraje osmifinále Holandsko - Slovensko. Chtěl jsem ten zápas vidět a na nástěnce několik lidí prodávalo lístky pod nominální cenou, ale protože nikdo nereagoval na naši nabídku vstupenek na čtvrtfinále, Andrea o to utkání nestál a já se pořád cítil nemocně, nakonec jsem lístek nesháněl. Navíc jsem ráno ztratil svou SIM kartu a tak jsem dopoledne věnoval jejímu hledání a odpoledne pak její blokaci a objednávce duplikátu. Což se ukázalo jako problém.

Kartu totiž Vodafone posílá jen na trvalou adresu, nahlášenou v nastavení účtu, kde si doporučený dopis na mé jméno nikdo nemůže vyzvednout. Ten může vyzvednout jen rodina v Brně. Dodací adresu si mohu změnit ve Vodafone samoobsluze. Ale ne když je karta zablokovaná. Jakékoliv změny (tedy i změnu dodací adresy) je možné provést až po převzetí nové karty a její aktivaci. Což nemohu udělat, když novou kartu nikdo nevyzvedne. A jsme zase tam, kde jsme byli.

Odpoledne mne pak šokoval Andrea, když mi diktoval svoje skóre za Jižní Afriku a na místě třetího čísla, t.j. na otázku, jaký si myslíme, že to byl nápad jet na tuto cestu, se mu objevovalo číslo 4. Vždycky jsem tak nějak počítal s tím, že pokud tato hodnota u některého z nás klesne na 5, cestu nejspíš brzy ukončíme. V Tallinnu Andrea najednou přišel s tím, že do Afriky vlastně vůbec nechce. Ale vše bylo připraveno a já sem jet chtěl. Ale že to je tak špatný jsem netušil. Tak uvidíme, jak dlouho nám tohle společné cestování vydrží ... Slováci prohráli, večer prohrála i Chile s Brazílií a my šli raději spát, protože ráno moudřejší večera.