(16.-17.12.2009)
V Iránu to zatím vypadá na asertivnější cestující, než v Turecku. Andrea nechal 10 vteřin po zhasnutí světel v autobuse zapnuté světýlko, protože dočítal stránku, a už mu klepala paní za ním na rameno: "Můžete to zhasnout? Potřebuji spát.". Když jeden spolucestující ucítil, že jsme si po celodenním chození sundali boty, hned zavolal stewarda a ten nám je přikázal opět nasadit. Každopádně jsme toho moc nenaspali, autobus opět zvládl cestu v rekordním čase a místo v 6:00 přijel do Esfahanu v 4:30.

Zůstali jsme tedy sedět na autobusovém nádraží, kde jsme si dali snídani a kolem 7 ráno jsme vyšli ven. Odmítli jsme nabídky taxikářů a zamířili k autobusové zastávce. Přední část autobusu byla vždy vyhrazena pro muže a zadní pro ženy. Cestující nastupovali a vystupovali a až po vystoupení přišli k předním dveřím a podali řidiči lístek, který ho zmačkal a zahodil. V Česku by se asi ujala profese sběrač lístků.

Když jsme do plného autobusu nastoupili já a Andrea se dvěma velkými a dvěma malými batohy, v podstatě jsme ucpali vchod, takže lidé nemohli nastupovat ani vystupovat. Čekali jsme, že nás řidič vykáže nebo že nás cestující nějak nechají postoupit dozadu, aby byl průchod volný, ale nic z toho se nestalo a tak se přes nás cestující prodírali jako přes překážkovou dráhu. Radil jsem jim: "Přelez, přeskoč ale nepodlez" a oni mi odpovídali "Hello."

Vystoupili jsme poblíž centra a našli levný hostel Shad s malými ale čistými a teplými pokoji, který se na příští dny stal naším domovem. Dospali jsme trochu z předešlé noci a v poledne vyrazili do města. Naobědvali jsme se ve fast foodu prodávajícím Kentaki Chikken, Homburgers a French Frize a došli jsme na krásné náměstí Imam.

V Iránu a zejména pak v Esfahanu se nám stávala jedna věc, které jsme nerozuměli. Vždy když jsme přišli na nějaké místo, na kterém se vyskytovaly Iránské dívky, začaly se chichotat, pokukovat po nás a zase se chichotat, ale když jsme se na ně podívali my, vždy sklopily zrak. Zkontrolovali jsme tedy, zda nám nevisí pod nosem nudle, nebo zda nemáme rozepnutý zip na kalhotech, ale vše bylo v pořádku. Z nějakého důvodu se nám prostě smály, ale rozhodli jsme se nic si z toho nedělat.

Mnoho Iránek, které jsme potkávali, bylo velmi krásných, a tak jsme je s Andreou začali bodovat. Takové normální hezké černovlasé Iránky se umístily v mediánu, krásky s klasickými rysy a černýma očima pak v třetím kvartilu, já jsem měl slabost pro Iránky s mírně orlím nosem, ale většinou si ho prý v Iránu nechávají předělávat na rovný. Jak jsme tak chodili po ulicích, všechny kolemjdoucí objekty jsme bodovali. Občas jsme měli odlišný názor a pak jsme to vysvětlili příliš malou velikostí vzorku pro porovnání.

V centru Esfahanu nás odchytila jedna Iránka s dobrou angličtinou a začala nám dělat průvodkyni. Povídala o tom, jak Irán nemá ráda a jak by se chtěla odstěhovat jinam, že je herečka a chce jít studovat do maďarska herectví, že nechce nosit šátek na hlavě a tak podobně. Když nás na chvíli opustila, řekl jsem Andreovi, že ho obdivuji za to, že se s ní pořád tak ochotně baví, přestože holka dosahuje stěží prvního kvartilu. Andrea mi vysvětlil, že hezká sice není, ale může mít hezké kamarádky. Mám se od něj prostě pořád co učit.

Navštívili jsme několik muzejí, místní tržiště, zašli si na čaj a vodní dýmku a v Esfahanu se nám začínalo líbit víc a víc. Hned pod naším hotelem byl fastfood, ve kterém jsme si levně každý dali půlku kuřete a kousek vedle jsme našli internet cafe, kde byla pro cizince první hodina internetu zdarma. Při večerní procházce jsme si v nedalekém bistru dali zmrzlinu a seznámili se s Hamedem, asi 27 letým Iráncem, studujícím architekturu v Kyjevě. Hamed se nabídl, že nás druhý den po skončení pracovní doby v bistru vezme na nejlepší místa v Esfahanu, což jsme ochotně přijali. Rozhodně lepší, než nespokojený první kvartil.

Drobnou nevýhodou bylo, že Hamed nemluvil vůbec anglicky, ale rusky, takže jsem musel vynaložit všechny duševní síly na rozvzpomenutí se na ruštinu. Když mi některé výrazy chyběly, nahradil jsem je angličtinou (které nerozuměl). Andrea to vyřešil tak, že se prostě snažil mluvit česky, čemuž Hamed rozuměl přibližně stejně, jako mé kombinaci ruštiny s angličtinou. Během dnů strávených v Esfahanu jsem se však docela slušně rusky rozpovídal.

Druhý den jsme s Andreou vyrazili na výlet na kopec nad Esfahanem se zříceninou Azgoroth a opět jsme si to pěkně užili. Běhali jsme nahoru a dolů, filmovali jsme se při tom, dělali proslovy a komentáře na kameru, prostě pohoda. Navštívili jsme ještě třesoucí se minarety, ve městě pak starobylé mosty přes řeku a došli na sraz s Hamedem. Ten nás vyvezl svým autem na kraj Esfahanu do moc pěkné restaurace, kam asi nikdy žádný turista nezavítal.

Seděli jsme na polštářích, popíjeli čaj a kouřili vodní dýmku. Na protější straně seděla skupina Iránských dívek a něco na nás pokřikovala. Hamed jim něco odpovídal. Zeptali jsme se, o čem se baví. Iránky prý pokřikovaly, abychom si šli sednout k nim a Hamed odpovídal, aby šly ony za námi. Povečeřeli jsme skvělé jídlo a dali si další čaj a vodní dýmky. A pak se to stalo.

Jedna z dívek se osmělila a přišla si sednout k nám. Oči nám přecházely, když prošla prostorem až k nám. Ano, byla to Miss Irán 2009. Jmenovala se Fatima. Jasný 95. percentil. Zeptala se, zda si může přisednout. Nebyli jsme schopni odpovědi, tak jsme jen vydali nějaký pazvuk. Sedla si vedle mne a usmála se. Tep mi rázem vyskočil na150 za minutu. Že já blbec si nevzal aspoň čistý ponožky ...
- "What is your name?" vypustila z úst.
- "Franta" vzpomněl jsem si, jak mne vždycky v Nepálu představoval Maluska jako Fantu, aby se to nepálcům lépe pamatovalo (a jedna hezká nepálka se tenkrát smála: "Fanta? How romantic!"). Kdyby se snad moje sousedka chtěla napít, hrozně rád bych se tou Fantou stal.
- "Where are you from?" zeptala se.
- "Czech, Czich Ripablik" vysoukal jsem ze sebe.

Nechápavě se podívala a zamrkala dlouhýma řasama, takže jsem málem překousl náustek do vodní dýmky. Jak jí vysvětlit co to je za zemi? Zvykli jsme si s Andreou usnadňovat si situaci a tak když nějaký Iránec nebo Turek neznal naše země, stačilo říct: "Pavel Nedvěd, Petr Čech, Milan Baroš" nebo "Totti, Del Pierro, Buffon" a hned věděli. Ale jak to vysvětlit jí? Olympské bohyně asi fotbal nesledují ...

V tom zvedla oči a zadívala se do prostoru. Uviděli jsme přicházet - ano, zcela nepochybně to byla příští Miss Irán 2010.
- "This is my sister Neda" představila ji naše spolusedící a nám chvíli trvalo, než jsme si uvědomili, že není slušné někoho vítat s dokořán otevřenou pusou. Bohužel jsem si nenechal předělat všechny plomby za bílé ... Nově příchozí si sedla vedle Andrei a ten usilovně litoval, že pořád ještě nosí model Rumcajs.

Dozvěděli jsme se, že Miss 2010 studuje Biotechnology, Miss 2009 pak Environmental Engineering, objednali jsme další vodní dýmky, konverzovali s oběma top modelkami a bylo nám nádherně. Kolem 11 večer se skupinka dívek, ke kterým patřily naše supermodelky, zvedla k odchodu a tak jsme se s našimi objevy rozloučili. Bohužel jsme z nich byli tak paf, že jsme si nestačili udělat ani společnou fotku. Hamed nás ale potěšil - děvčata mu řekla, že sem přijdou na večeři zase zítra, takže pokud je chceme znovu vidět, máme přijít.

Podívali jsme se na sebe s Andreou a v tom pohledu bylo všechno - ano, zůstáváme v Iránu. Jestli je přijetí Islámu jedinou podmínkou k tomu, aby si nás holky vzaly, nebude to problém. Milí iránští agenti, dokázali jste to. Už se těším na iránský jaderný program.