Probudil jsem se po noci strávené vedle krásné holky s úžasným orlím nosem. Venku už bylo světlo. Můj předposlední den v USA. Docela jsem se vyspal a to hlavně díky vynálezu, který jsem odhalil během cesty v Mongolsku. Stočená karimatka je nejlepší společník na dlouhé jízdy v autobuse. Výborně se s ní dá podepřít hlava, která by jinak v zatáčkách lítala ze strany na stranu a člověka budila. S hlavou opřenou o spojnici opěradla a karimatky se to nestane.

Autobus zastavil vedle letiště a část lidí vystoupila. I ta kráska s orlím nosem. Po chvíli jsme pokračovali do centra města. "Buffalo - Downtown" byla konečná stanice. Vystoupil jsem, vzal si z nákladového prostoru batoh a spěchal dovnitř autobusového nádraží. Venku totiž byla hrozná zima. Taková skoro kanadská. I když byl teprve podzim. Jak to tu Dominik Hašek mohl tolik let vydržet? Na Floridě by mu určitě bylo líp.

V budově byly lavičky, bezplatné toalety a obchůdky s občerstvením. Sedl jsem si tam a zděsil se:
- "OMG!!!". Z batohu mi něco čouhalo. Kus kožené bundy, kterou jsem si koupil v Las Vegas. Nějak se jim při manipulaci s mým batohem povedlo udělat do něj díru a tou dírou ven lezla bunda. To je radost. Pomalu se mi všechno rozpadá. Znamení, že se blíží konec cesty.

Vyházel jsem věci z batohu na zem, našel šitíčko a začal zašívat díru. Kdybych s ní šel dál, zvětšovala by se. Lidé kolem se na mne dívali a ohrnovali nos, co to tu ten bezdomovec provádí. U dveří visely plakáty, že odtud jede autobus 40A za 2 dolary k Niagarským vodopádům. Zrovna tam jeden stál. Ale nechal jsem ho odjet. Potřeboval jsem napřed zašít tu díru. Za hodinu měl jet další.

Venku bylo škaredě, zamračeno a zima. V neděli ráno bylo Buffalo liduprázdné město. Po chvíli jízdy jsem vystoupil z autobusu a zamířil k informačním centru u vodopádů. Na zádech jsem táhl oba svoje batohy. Velký s oblečením a veškerým vybavením z Pacific Crest Trailu a malý s notebookem a elektronikou. Byly to všechny moje věci. Vůbec jsem neměl radost z toho, že je budu na zádech vláčet celý den.

Ale jednu věc jsem si zjistil už předem. V Buffalu neexistuje jediná úschovna zavazadel. Na autobusovém nádraží, na letišti ani ve městě. Podobně jako v jiných amerických městech. Jediná možnost byla pronajmout si sklad. Tenhle byznys v USA jede. Pronájmy skladovacích prostor. Na první měsíc dávali velkou slevu. Kdybych si pronajal tu nejmenší místnůstku, vyšlo by to na 15 dolarů. Přiměřená cena za to, abych mohl kolem vodopádů chodit bez nákladu na zádech. Ale s pořízením skladu a jeho následným uzavřením by byla určitě spojená spousta papírování, tak jsem to zavrhl. Stejně jsem na to už neměl peníze.

Na informacích mi řekli, že jsou vodopády na americké i kanadské straně otevřené až do noci a že je k nim vstup zdarma. Super. Kdyby nebyl, asi bych si ho nemohl dovolit. Včera jsem za posledních 300 dolarů v New Yorku koupil nový notebook a externí 2 TB harddisk na zálohování fotek. Noční autobus do Buffala jsem měl koupený s dvouměsíčním předstihem, stejně jako letenku na dnešní noc na Floridu. A zítřejší do Mexika. V peněžence mi zbývalo jen pár mincí.

Opustil jsem informační centrum a zamířil k hraničnímu mostu. Rozhodl jsem se napřed navštívit kanadskou stranu vodopádů. Měla být hezčí. Když jsem před pěti lety odjížděl z Česka, plánoval jsem, že jediná velká země, kterou na cestě kolem světa vynechám, bude Kanada. Pro Čechy tam platila vízová povinnost a žádat si o vízum v cizině byl problém. Nakonec nám ale víza zrušili, tak se tam můžu podívat.

Před mostem stály točité dveře s nápisem 'Exit to Canada' a v okýnku na americké straně nebyl nikdo, kdo by mi dal výstupní razítko do pasu. Super. Večer se do USA musím zase vrátit, tak budu mít snad větší šanci, že mne tam pustí. Zítra mi totiž končí devadesátidenní povolení k pobytu a musím USA opustit. Návštěva Kanady to nijak neprodlužuje. U otočných dveří se fotily dvě rusky mluvící holky, tak jsem se rozvzpomněl na základy Ruštiny a požádal je, aby mi udělaly fotku taky.

Při přechodu přes most jsem poprvé uviděl vodopády. Parádní pohled. Na chvíli jsem se zastavil se dvěma Kanaďany, co se vraceli domů, a udělali jsme si pár fotek. Pak jsme došli na kanadskou stranu a vstoupili do budovy pohraniční stráže. Stál tam přísně vypadající pohraničník a kontroloval lidi před vstupem do Kanady.

Měl před sebou trojici mladíků, pak ty dva Kanaďany a pak už mne. Byla to scéna jak z nějaké komedie. Anglicky se mladíků vyptával, zda nemají virus Ebola, zda se cítí v pořádku a zda se nesetkali s někým s příznaky Eboly. Včera jsem v novinách zahlédl zprávu, že byl v New Yorku hospitalizován člověk s Ebolou. Takže je to teď pro Kanaďany u lidí přicházejících z USA téma kontroly číslo jedna.

Ti tři kluci na něj nechápavě koukali a na otázky nereagovali. V rukách drželi obrovské objektivy a profesionální foťáky. Evidentně fotografové z bůhvíjaké země. Mračil se na ně a opakoval svoje otázky. Mladíci mlčeli a vrhali kolem sebe vyděšené pohledy. Evidentně nemluvili anglicky.

- "Vždyť oni mu nerozumí" otočili se na mne ti Kanaďané přede mnou. Připomnělo mi to moje zkušenosti s otázkami na hranicích různých států. Zmínil jsem se, jak před vstupem do USA musí lidé vyplňovat dotazníky, zda nejsou drogově závislí a zda v USA nechtějí spáchat nějaký teroristický čin. V několika asijských zemích v době ptačí chřipky měřili cestujícím čidlem na čele teplotu, zatímco v Austrálii a na Novém Zélandu pohraničníky nejvíc zajímalo, zda sebou nemáte trekové boty, kus dřeva a zda jste nebyli za poslední měsíc v lese. A tady se ptají na Ebolu. Jakoby se to dalo poznat. Začali jsme se tomu smát.

Pohraničník nakonec ty tři kluky pustil, pár s kanadskými pasy nechal projít bez kontroly a na řadu jsem přišel já. Ještě pořád jsem se smál. Čekal jsem, až mi začne dávat ty legrační otázky s Ebolou.
- "What is so funny (Co je tu k smíchu)?" procedil mezi zuby krví podbarveným hlasem. Jakoby u toho vrčel. Tak jak vlk před útokem. Na čele mu naskakovala křečová žíla, měl úplně rudý obličej a z očí mu sršely blesky. Úsměv mi ztuhl na rtech. Intonace té věty se mi hluboko vryla do paměti.

- "Nothing (Nic)" zatvářil jsem se šíleně vážně. Hlavou mi blesklo, co by tak asi udělal, kdybych mu po pravdě odpověděl: "You (Vy)!" Asi by mne přizabil. Ta myšlenka mne ale tak pobavila, že mi zase začaly cukat koutky.
- "How do you feel (Jak se cítíte)?" zeptal se stejným mrazivým hlasem. Říkal to tak, jak byste to sdělovali někomu, kdo vážně podrývá vaši autoritu (na které vám velmi záleží), a do koho přes to jen tak nemůžete vyprázdnit zásobník své příruční zbraně. Ale z tónu vašeho hlasu musí být jasné, že pokud vysloví jediné slovo, co se vám nebude líbit, nebo zvolí nějaký neuctivý tón, v zásobníku nezůstane jediná kulka.

- "I feel excellent (Cítím se skvěle)" usmál jsem se na něj dřív, než jsem si stihl uvědomit, že úsměv v této chvíli rozhodně není vhodný. Ale už jsem to nedokázal potlačit. Ústa se mi roztáhla od ucha k uchu. Ta situace byla tak strašně směšná! Stál jsem tam s batohem, smál se na něj a on to musel brát jako výsměch. Nenávistně na mne koukal, zuřil a určitě přemýšlel o tom vyprázdnění zásobníku. Mně už to bylo jedno. Celý život jsem měl problémy s podřízením se autoritám. A teď už jsem se plně přepnul do antiautoritního režimu.

- "Have you met anyone with the signs of the Ebola virus (Potkal jste někoho s příznaky virusu Ebola)?" zeptal se po nekonečně dlouhé pauze. Na tuto otázku existovala jediná správná odpověď, která vedla ke vpuštění do Kanady: "Ne". Jenže já nerad dávám odpovědi, které se ode mne čekají. Nemám ponětí, jaké jsou příznaky viru Ebola. Poslední tři dny jsem strávil v ulicích New Yorku, kde pacienta s Ebolou našli. Na ulicích jsem potkal tisíce lidí. Některý z nich to klidně mohl být. Ale vyptávat se ho na to, jaké příznaky virus Ebola má, mi nepřišlo taktické.

- "I don't think so (Myslím, že ne)" odpověděl jsem. Evidentně byl v šoku z toho, že neuslyšel tu jedinou správnou odpověď. Asi přede mnou ještě moc lidí neriskovalo nevpuštění do Kanady. Výhružně se na mne podíval a extrémně pomalu se tím mrazivým hlasem zeptal:
- "You don't think so (Vy myslíte, že ne)?" Zřetelně vyslovoval každé slovo a dával na ně velký důraz.
- "I don't think so (Myslím, že ne)" zopakoval jsem, pokrčil rameny a znovu se na něj usmál. Odpovědi "Ne" se ode mne dneska hochu nedočkáš. Už jsem v ráži.

Chvíli přemýšlel, zda mu moje odpověď dává možnost vyprázdnit ten zásobník, nebo mi aspoň zamítnout vstup do země. Asi ne. Podíval se do mého pasu a zeptal se:
- "Jak dlouho se chcete v Kanadě zdržet?"
- "Jen pár hodin. Večer se vracím do USA."

Vítězně se usmál. Konečně mne na něčem nachytal.
- "Proč byste se večer vracel do USA, když vám tam zítra končí vízum?"
- "Protože mám na noc letenku na Floridu. A na zítra do Mexika" usmál jsem se zase já. V mžiku se přestal usmívat.
- "Show me (Ukažte)!" procedil mezi zuby.

Chvíli jsem hledal v mobilu, pak jsem k němu přistoupil a podal mu mobil s elektronickou letenkou. Podíval se na něj, pak zvedl hlavu a vykřikl:
- "Step back (Ustupte)!"
Polekal jsem se a ustoupil o krok dozadu. Psychouš jeden ...

Pořád se mračil, vzal můj pas, dal tam razítko a rukou něco připsal. Pak ho i s mobilem položil na přepážku. Aniž by se na mne podíval, zvolal na lidi za mnou:
- "Next (Další)!"
Vzal jsem si pas a kouknul do něj. Rukou tam bylo napsáno datum, do kdy musím Kanadu opustit. Bylo to dnešní datum. Taky bych si z něj mohl ještě jednou vystřelit a vracet se až po půlnoci.

Vstoupil jsem do Kanady a po nábřeží mířil k vodopádům. Trochu se oteplilo a vodopády vypadaly moc hezky. Ale jak jsem se k nim blížil, všude bylo víc a víc lidí. Když jsem došel až ke 'koňské podkově', místu, odkud byly vodopády nejhezčí, nedalo se mezi lidmi skoro dostat k zábradlí. Udělal jsem pár fotek a sedl si na obrubník.

Na mobilu jsem si prohlížel svoje staré fotky z Viktoriiných vodopádů v Africe a z vodopádů Iguacu v Jižní Americe. Niagarské vodopády jsou sice hezké, ale v kráse bych je zařadil až na třetí místo za Iguacu a Viktoriiny. Vlastně až na čtvrté. Kaieteur falls uprostřed džungle v Guyaně jsou stejně nejhezčí. Místo bez jediného turisty ...

Schoval jsem dva dolary na noční autobus na letiště a za poslední peníze nakoupil pohledy, napsal je a hodil do poštovní schránky. Na jídlo už mi nezbylo, ale můj batoh skrýval poklad: vybavení na vaření z Pacific Crest trailu. Na záchodcích jsem si napustil plnou láhev vody, odešel kus od lidí, sedl si do trávy a začal vařit. Měl jsem sebou ještě dvě luxusní dehydratovaná jídla z Muir Trail Ranche. Zítra v Mexiku už je nebudu potřebovat.

Najedl jsem se, sbalil se a rychle se zvedal ze země. Jak jsem chvíli nechodil, začala být zase hrozná zima. Chvíli jsem se ještě toulal kolem vodopádů a pak se rozhodl vrátit na americkou stranu. Ať mám jistotu, že se v noci bez problémů dostanu do letadla. Američtí pohraničníci byli naštěstí úplně v pohodě. Jen mne upozornili, že pokud zítra USA neopustím, deportují mne ze země.

Chvíli jsem chodil po Buffalu, ale jak se začalo stmívat, zima byla větší a větší. Zašel jsem do jídelny a díval se, co mají za dva dolary. Měli tam horkou čokoládu, ale stála 3.5 dolaru. To už bych neměl na autobus. Když jsem se ale díval na servírku, jak lila horkou vodu do prášku s čokoládou, vzpomněl jsem si, že mi jeden takový prášek zůstal z pochodu po PCT. Tak jsem se ještě chvíli ohřál a pak odešel bez objednávky. Nedívali se na mne nijak přátelsky. Asi tu bezdomovcům nějaké to ohřívání se moc netolerují.

Do parku na americké straně vodopádů jsem vyrazil až před setměním. V noci jsou vodopády osvětlené barevnými světly. Sedl jsem si na opuštěnou lavičku, vyházel z batohu oblečení a začal se oblékat do toho nejteplejšího, co jsem měl. Merinové spodky, dvoje teplé ponožky na sebe, několik merinových triček, polartecová mikina pod softshellovou, bunda, čepice a rukavice.

Když jsem to všechno dostal na sebe, zrovna mi začala vařit voda. Udělal jsem si půllitrový hrnek horké čokolády a když ji začal srkat, přestala mi být zima. Cítil jsem se dobře. Park byl příjemně osvětlený, většina turistů odešla a já si mohl užívat tu atmosféru. Chtěl jsem tu vydržet do desíti. V tu dobu totiž v neděli nad vodopády pouštějí ohňostroj.

Zastavil u mne chlápek, že mne během dne několikrát potkal u vodopádů. Všiml si, že mám stan. On tu prý někde v křoví spává pod tarpem. To je takový jednodušší stan bez vnitřku. Spíš přístřešek. Řekl jsem mu, že cestuju. Kolem světa. Už pět let. Odpověděl, že taky cestuje. Po USA a Kanadě. Už tři roky. Zasmáli jsme se. Člověk by ani neřekl, kolik toho mají cestovatelé a bezdomovci společného. Vlastně jsem jich potkal už několik. Bezdomovců, kteří "cestovali" po USA.

Byl docela bystrý, tak jsme si začali povídat o světě, o politice a o životě. Říkal jsem mu, jakou katastrofou končí všechny země, co se snaží budovat socialismus (v tomto případě současná Venezuela). Jak máme v Evropě luxusní sociální kapitalismus, ale že je tak moc sociální, že co nevidět určitě zbankrotuje. No a v USA mají zase tak skvělý kapitalismus, že se jim úspěšně podařilo zlikvidovat střední třídu a 99% majetku shromáždit v rukou 1% nejbohatších. Takže jim už nepomůže nic jiného, než nějaká revoluce. Ale nevím, k čemu má vést. K socialismu určitě ne.

Mluvil o tom, že zrovna revoluci v USA plánuje. Po ní pak zasedne v Bílém Domě. Zavede diktaturu a bude z něj moudrý diktátor. A proč vlastně ne? Černoch, žena a po nich klidně může přijít na řadu bezdomovec. Připomněl jsem mu ale Perrota, že bez podpory Demokratů nebo Republikánů nemá šanci volby vyhrát. Odvětil, že volby nepotřebuje. Stojí za ním totiž americká armáda. A že se jednou budu divit, až jeho fotku uvidím v novinách. Vzpomenu si, že jsme spolu celý večer prokecali u Niagarských vodopádů. Tak hlavně aby to nebylo v černé kronice.

Bavili jsme se o USA i o Česku. Říkal, že chvíli cestoval s nějakým Čechem Petrem (neplést si s Petrem Čechem), ale ten prý pořád vedl tak negativní řeči, že se to nedalo vydržet. Musel se s ním rozloučit. To jsem se musel smát, že to byl typický Čech. Češi jsou totiž experti ve vědění, co všechno nebude fungovat, co se nemůže podařit a o co se nemá cenu ani snažit. V amatérském mistrovství světa v této disciplíně Češi pravidelně obsazují osm až devět míst v první desítce. Kromě nás se tam občas vecpe tak jeden až dva Francouzi.

Pořád jsem si nebyl jistý, jestli ode mne ten budoucí americký prezident něco nechce. Tak jsem se zmínil, že nemám peníze. Nabídl se, že by mi pár dolarů mohl dát. To jsem odmítl. Ale představa bezdomovce, co se se mnou dělí o posledních pár dolarů, mne dostala. Tak jsem ho pozval na večeři.

Postavil jsem vodu na vařič a uvařil poslední večeři. Ráno na Floridě budu o hladu. Neměl jsem pro něj druhou lžičku, ale on vyndal z odpadkového koše PET flašku a vyříznul si z ní něco jako lžičku. Šikulka. Večer jsem vykramoval svoje věci z batohu a daroval mu všechny věci, co už jsem nemohl použít (plynovou bombu, nůž, koření …). V deset jsme se podívali na ohňostroj a on mne doprovodil k nočnímu autobusu. Říkal, že je možná tak trochu Ježíš na zemi, co chodí inkognito mezi lidmi. Tak až budu u posledního soudu, přimluví se za mne.

Na letišti mi paní při odbavení řekla, že si všimla, jak jsem vysoký, tak mi mění palubní lístek na 1F do první řady, kde budu mít spoustu místa pro nohy. Když jsem vešel do letadla, zjistil jsem, že první dvě řady tvoří Business Class. Byla tam jen dvě sedadla v půlce řady a nekonečně místa pro nohy. Prostě luxus. A to jsem si kupoval nejlevnější letenku dva měsíce předem za necelých 100 dolarů.

Sedl jsem si, narazil na hlavu kšiltovku a do uší dal sluchátka. Chtěl jsem se během letu pokusit trochu vyspat. Letušky daly pokyn a do letadla začali nastupovat ostatní cestující, sedící v zadních řadách. Všichni na mne civěli, jak si tam sedím v business classu s nataženýma nohama, jako nějaký papaláš. Vida ho, milionáře. Bylo to během mé cesty po USA asi poprvé, kdy se na mne lidé nedívali jako na bezdomovce. Zavřel jsem oči a nechal si zdát něco pěkného o teplu na Floridě. Nebo rovnou v Mexiku. Ale o tom zase až příště.