(1.3.-11.3.2011)

1.
"Budeme si číst knížky. Když večer přijdeme z práce domů, lehneme si vedle sebe, jeden vezme do ruky knížku a začne tomu druhému číst. Pomalu, procítěně, svým krásným hlasem. Druhý bude ležet a poslouchat. A až budeme mít děti, lehneme si takhle každý večer všichni tři nebo čtyři a budeme si společně číst pohádky." Byla to tak nádherná představa, že se mi z ní točila hlava. Nebudeme sedět u televize, nebudeme chodit po zábavách, budeme spolu, u lampičky, a budeme si číst knížky.

Sedím se skříženýma nohama na rákosové rohožce, mám zavřené oči a zhuboka dýchám. Jsme v meditační hale buddhistického kláštera uprostřed džungle. Já a dalších 100 návštěvníků. Strávíme tu 10 dnů v tichu. Spát budeme na betonové posteli s dřevěným polštářem. Dostaneme jen dvě jednoduchá jídla denně, snídani a oběd. Vstávat budeme ve 4:00 ráno, budeme meditovat, cvičit jógu a poslouchat přednášky o buddhismu. Nesmíme zabít žádného živého tvora. A to jsme uprostřed komárů, mravenců, hadů a štírů. Uprostřed džungle. Během těch 10 dnů nesmíme promluvit. Podívat se navzájem do očí. Bude nás tu 100, ale budeme každý sám. Sám se sebou.

"Přišels o holku svýho života" říká mi ten uvnitř hlavy. Když nemůžu mluvit já, mluví on. Kdyby jen to, ztratil jsem člověka, který pro mne byl na této planetě stvořen. Chci se nadechnout, ale brání mi v tom tíha. Tu tíhu v hrudníku nosím už měsíc. Od té noci na laoské silnici.

Sedím na rohožce a snažím se meditovat. Marně. Nemůžu Ji dostat z hlavy ven. Bez Ní už nikdy nebudu šťastný. "Tak už nebudeš šťastnej" říká on, "vzmuž se, život není peříčko!" Zkusil bych to, jenže jsou tu ty knížky. To je příliš velký břemeno. To neunesu. Váží nejmíň tunu. "Budeš si číst s někým jiným. To bude taky dobrý" snaží se mne povzbudit. Lže. A dobře to ví. Čtení knížek byla naše společná myšlenka. Naše touha, náš sen. Chtěl jsem Jí číst Bacha, Most přes navždy, Exupéryho, Citadelu. To se nedá napodobit. Originál je jen jeden. A kromě toho, žádná nemá tak božský hlas, jako Ona. Zkusil jsem si představit, jak nádherně zní to Její "ne ne".

2.
V dálce zazvonil zvon. Thajský mnich ukončil svou přednášku. Je 7:50, za 10 minut bude snídaně. Rýžová polévka, stejně jako včera. Je totiž každý den. Naše poslední jídlo byl včerejší oběd. To bylo před 19 hodinami. Ani nemám hlad. Zvláštní. Když duše chřadne, tělo nemusí jíst. Rýžové polévky jsem se ani nedotkl. Vzal jsem si čaj a půl banánu. Vždy po snídani uklízíme klášter. Práce jsme si vybírali předevčírem při registraci. Mou prací je zametání jídelny. Hlavně že na mne nezbylo čištění záchodů. Jídelna je velká. Na její zametení jsme 4 lidé a po nás nastupují další 4 s mopy. Musíme vše zamést bez pronesení jediného slova, bez jakékoliv komunikace, v tichém souznění.

Zažili jste někdy absolutní souznění? Stav, kdy do sebe všechno zapadá? Každé slovo, každá věta, každý pohyb? Kdy se zájmy dvou lidí překrývají přesně tam, kde se mají překrývat, a doplňují tam, kde se mají doplňovat? Kdy je každá dobrá vlastnost toho druhého právě tím, co jste celý život hledali a nemohli najít? A každá špatná je tlumená nějakou vaší dobrou, nebo pro vás není tak zásadní? Kdy si toho druhého vážíte za to, čím je, čeho dosáhl, i za všechna jeho rozhodnutí? Kdy ho obdivujete za jeho koníčky, schopnosti, sny a plány?

Když je pro vás rájem na zemi poslouchat jeho hlas, dotýkat se jeho kůže a cítit jeho vůní? Když si s ním troufnete zrealizovat svoje nejtajnější sexuální fantazie a zjistíte, že má přesně ty stejné? Když vám působí štěstí i to, že ten druhý dýchá na opačné straně chatu? Když před ním nemusíte hrát žádné hry a můžete být ve všem sami sebou? Když mu můžete věřit absolutně ve všem? Když to časem nijak nepolevuje, ale naopak to nabírá hloubku? Když najdete druhou půlku sebe sama?

Povídala mi o své profesorce, která ač v důchodovém věku, její manžel ji vžy po příchodu domů obejme a políbí. Mají nádherný vztah. A já věděl, že u nás to bude taky tak. Snili jsme o společné budoucnosti a sny jsme si malovali do posledních detailů. Čtení knížek, společné prožívání Vánoc, jména dětí, i to, jak si jednou budeme hrát s vnoučaty. Jedinou otázkou, na které jsme se nemohli shodnout, bylo kdo z nás má ve stáří zemřít jako první. Ona chtěla zemřít první, aby mne nikdy nemusela oplakávat. Já jsem chtěl zemřít první, protože bych už bez Ní žít nedokázal. A myslel jsem to vážně.

3.
Sedíme v malé meditační hale a díváme se na dvě malá jezírka před ní. Máme hodinu "Chantingu" - zpívání buddhistických modliteb. Naše jediná šance promluvit. Před chvílí vylezl z džungle před námi krokodýl. Nevšímal si našeho zpěvu, přešel po cestě a vlezl do jezírka. Mohl mít tak 1.5 metru. Kolem toho jezírka chodíme večer dokola při skupinové chodící meditaci. Bosí. Potmě. Mohl by vylézt a mít večeři zdarma. Když jsem si ráno před jógou bral stočenou rohožku, se syčením z ní vyklouzl had. Vypadal jak zebra – střídavě černé a bílé pruhy. Jestlipak byl jedovatý? Na cele žiju se dvěma velkými pavouky a ještěrkou. Pomáhají mi s ostatními nájemníky - komáry. U vchodu do cel žije půlmetrový varan. Jsme tu v džungli. Oni jsou tu doma. My jen hosté.

Na konci chantingu se postavíme. Nacvičujeme "Loving kindness" – vysíláme lásku do celého světa. Všem lidem. Některým zvlášť.

Nikdy v životě mne nikdo nemiloval tak, jako Ona. Každým slovem, každou větou, každým dotekem. Každým pohledem. Každý den jsem i na dálku dostával tolik lásky, že jsem ji ani nemohl unést. Dával jsem Jí za ni tu svou. Časem to nijak nepolevovalo. Spíš naopak. Bylo jí víc a víc. Perpetuum mobile.

Ta láska nebyla, jako když s někým chodíte. Ani jako když si ho pak vezmete. Vynásobte si to deseti. Každý den jsem byl přesvědčován, jak je se mnou šťastná. Po všech směrech. A že takovéhle štěstí zažívá poprvé v životě. Já tomu, taky šťastný, uvěřil. Nakonec jsem Jí dal všechnu svou lásku. Žádnou jsem si nenechal. Pro nikoho dalšího. Ani pro sebe. Proč taky? Vždyť jsem měl všechnu Její. Gambler s jizvou na tváři. A křehká květinka. Skoro jako Peyrac s Angelikou. Mohli nám závidět. Láska nebeská.

4.
Poslední sérii mailů plných lásky jsem dostal do Vietnamu. Před Vánoci mi napsala: "Dala bych cokoliv na světě za to, abych teď mohla ležet vedle Tebe." To byla ještě v Japonsku. Zbožňoval jsem Ji. Dal bych za Ni život. Teď už bych dal život za mnohem míň. Za jeden večer s Ní. Za jednu noc s Ní. Poslední. Ani bych nesmlouval. Život na prodej. Zn: Levně.

Je půl paté ráno. Sedíme v meditační hale. Je ještě tma. Ze všech stran se na nás valí zvuky džungle. Mnich čte název dnešního ranního povídání: "Suffering" (Utrpení). To mi dělají naschvál. Téma, které tu teď znám nejlíp ze všech. Poslední měsíc se neusmívám, jen pro fotky. Každý večer usínám s nesnesitelnou tíhou na duši. A ráno se s ní opět probouzím. Připadá mi ještě těžší, než večer. Ač nevěřící, každé ráno prosím boha, abych dnes mohl zemřít. Té bolesti se každý den nabaluje víc a víc. Poslední měsíc. Od laoské noci.

Nechtěl jsem věřit tomu, že z rychlosti 150 km/h zastavíme na dvou metrech. Bez varování. Bez rozsvícení brzdových světel. Já na místě spolujezdce. Bez airbagu i bez zapnutého pásu. Zastavili jsme. Nic jsem nechápal. Nechápu ani dnes. Prostě to není možné. Ti dva praví, pro sebe stvoření. Je to jen zlý sen. A já čekám, až se probudím. Zatraceně dlouhá noc. Slunce stále nevychází. Zřejmě už nikdy nevyjde.

Tisíce kilometrů daleko moje máma právě pláče. Ví, že jsem došel na konec cesty a že už nechci jít dál. Otec jí vyčítá, že mne špatně vychovala. A já bych mu nejraději vzkázal, jak jsem šťastný, že jsem svůj život prožil s čistým a upřímným srdcem a že jsem nebyl vychován k přetvářce a promiskuitě.

5.
Třeba se bála, že si Ji moc idealizuju. Že mne jednou zklame. Že Ji miluju proto, že mi ve všem vyhoví. Jak by se pletla! Bylo na Ní 100 věcí, co jsem miloval, a 20 zásadních věcí, co jsem zbožňoval. Její hlas a tělo byly jen dvě z nich, ale jsou neopakovatelné. Kdyby přivedli Miss World, odstrčil bych ji, aby Jí nestínila. Bože, co se to stalo?

Před odpolední přednáškou o buddhismu nám jeptiška oznamuje, že mají problém. Nikdo si nevzal na starost čištění pánských záchodků. Žádá nás, aby se toho někdo ujal. Bez váhání se hlásím. Když na dno, tak na dno. Budu mít praxi pro příští job. Večer beru gumové rukavice, houbu a saponát. Čistím a při tom se mi vyjasňuje. Útržky vzpomínek zapadají do sebe. Co jsem kdy řekl, co naznačil a co se pak stalo ...

Začala se mi zjevovat hrůzná podoba sebe sama. Jak mne asi viděla svýma očima. Jako chřadnoucího člověka, kterého burza stravuje víc a víc. Jako závislého gamblera. Jako někoho, kdo už nežije své sny. Jako toho, kdo Ji nakazil. A jako dítě, které odmítá dospět. Pod to jediné bych se podepsal.

Na burzu jsem od laoské noci nesáhl. Není proč. Chtěl jsem peníze kvůli Ní. Dřív jsem na burze hodně vydělal, teď zase prodělal. Zhruba 1:1. Ten známý mi prý něco začal splácet. K čemu mi to teď je? K čemu by mi byly všechny peníze světa, když jsem přišel o něco milionkrát cennějšího?

Můj sen byly těžké pasáže této cesty. Něco neobvyklého, mimořádného. Ne jihovýchodní Asie. To už je kašička, backpackerský odpočinek. Ten jsem chtěl jen s Ní. I když teď jsem si i tady našel neprošlapanou stezku.

Děti jsou kreativní. Mají fantazii. Dokážou neustále překvapovat. Každý je v sobě máme. Někdo víc, někdo míň. Já rozhodně víc. Milovala dítě ve mně. Byla nadšená stále novými podněty. Teď je asi milovat přestala. Děti mají i stinné stránky. Když jim někdo ubližuje, kopou. Když mají pocit velké křivdy, chtějí si vynutit spravedlnost.

Když řekla, že je konec, zhroutil se mi svět. Když jsem se doslechl, co říká našim společným přátelům, rozzlobil jsem se. Napsal jsem 43 otázek a odpovědí, kam jsem dal důkazy o tom, jak to bylo ve skutečnosti. Ještě před zveřejněním jsem je ale smazal, protože byly příliš osobní. A všechnu vinu jsem vzal na sebe. Tím se z toho stal zbytečný článek.

6.
Dnešní ranní meditace skončila. Je 5:15, čas na jógu. Spousta protahování a natahování. Pozdravy slunci, mosty, luky, kobry a já nevím co ještě. 90 minut cvičení. Dnes tam nejdu. Zase mám na sobě tu strašnou tíhu. Když všichni odejdou z haly, svalím se do písku. Hlavou se mi honí úsloví. Nebýt milován je smůla. Nemilovat, to je neštěstí. Jenže já jsem byl milován! Ten minulý čas zní přímo strašně. Nesnesitelně to bolí. Z bolesti se prý rodí to nejkrásnější. To bych chtěl vědět, co to bude.

Do kláštera jsem si propašoval mobil. Nesmíme ho tu mít, ale já chtěl zůstat v kontaktu s kamarádem doktorem, co mi pomáhá léčit virózu z Bali. Večer jsem se přes mobil dozvěděl, že Ji kontaktovala moje sestra. Napsal jsem Jí omluvnou SMS a dostal pár milých odpovědí. Co asi teď dělá? Jak se má? S otázkami se roztrhla stavidla. Už s někým chodí? A dělá s ním věci, co dělala jen se mnou?

"Dost!" brzdí mne on. "Vážně chceš znát odpovědi na ty otázky? Unesl bys je vůbec?" Má pravdu. V jedné chvíli to šíleně vědět chci a v další ne. Snažím se na to nemyslet. Vzpomínám, kdy jsem s Ní naposled komunikoval. Těsně před vstupem do kláštera. To mi napsala, že je zdravá. Byl jsem šťastný, že je v pořádku a že se podezření lékařky nepotvrdila. A že jsem Ji ničím nenakazil. Podle testů jsem zdravý taky. Na těle možná.

7.
Je zase půl paté ráno a mnich začíná číst. Dnešní téma je "Letting go". Nechat jít. Pustit. "Je čas" říká on. "Je čas to pustit. Nechat Ji jít." Vím, že má pravdu. Jenže tohle prostě nemůže být pravda. Chci se z toho snu probudit. "Nebylo to na doživotí. Je Tvoje chyba, žes Ji tak miloval." Ale Ona mne tak milovala taky. Dala by za mne cokoliv na světě. Něco tak silného přece jen tak z ničeho nekončí. "Tak to asi bylo jinak. Třeba se to jednou dozvíš."

V hlavě si to znovu přehrávám. V Japonsku jsem se hroutil ze ztráty peněz a hloupě se je snažil nahradit po nocích na indexech. Zvýšil jsem hlas na úřednici. Nelíbilo se Jí to. Odsekl jsem, ať si zvyká. Nemyslel jsem to vážně. Činy jsou přece důležitější, než slova. V Praze zašla na přednášku o gamblerech a řekla si, že to u mne nikdy neskončí. Pár lidí Jí řeklo, že nechápou, že se mnou ještě je. Doktorka se spletla v diagnóze a řekla Jí, že Ji nakazil přítel. Za všechno jsem mohl já. V té chvíli se to v Ní překlopilo. Za věci, které na mně do té chvíle milovala, mne začala nenávidět.

Takže je to moje vina.

Přijímám to.

Ale tíha z hrudníku nemizí.

V životě jsem vždycky chtěl to nejlepší, anebo nic. Tak tedy zřejmě nic.

8.
Osmý den schází nám. Naposledy hlavou nechávám proběhnout naše šťastné chvíle. Fridu a jeho víno u Ní doma. Poslední ráno u mne před odletem do Istanbulu. Náš pokoj na Šrí Lance. Společné dívání se na IT Crowd. Noc v 70. patře pětihvězdičkového hotelu nad Hong Kongem. Procházky v Číně kolem West Lake. Palačinky v Tallinnu. Náš robinsonský pokoj u Usměváče na Zanzibaru. První odpoledne v Hirošimě. Procházky po Naře a Matsushimě. Den u muzea atomové bomby. Náš soukromý horký pramen v Itu.

Na okamžik nořím hlavu pod vodu a vyvádím tak z míry komáry, létající kolem ní. Je už tma a já jsem v lese. Ponořený po hlavu v nesnesitelně horké vodě. Termální pramen hned vedle kláštera. Před večerní meditací se tu smíme ponořit. Má léčivé účinky. Ale duši léčit nedokáže.

Pomyslím opět na Ni. Snad si na mne jednou vzpomene v dobrém. "Určitě, chtěls přece jen, aby byla šťastná" říká on. Však Ona bude šťastná. Třeba ne tak, jak bychom byli spolu. Ale jinak. Po svém. Je to krásný člověk. Zaslouží si to.

9.
Buddhističtí mniši jedí jen jedno jídlo denně. Snídani. Dnes to zažijeme taky. Nic kromě snídaně nedostaneme. Nevadí mi to. Vím, že nebudu mít hlad. Má nám to dát prostor. Když tělo nebude zpracovávat potravu, dokáže se lépe koncentrovat. Člověk prostor potřebuje. Prostor k dýchání. V meditaci i v životě.

Poznávám, že propašovaný mobil je spíš břemenem, než pomocí. Potřeboval jsem být sám. Pokusit se nadechnout. Včera jsem požádal rodinu, ať mi dají pokoj a přestanou mne kontaktovat. Vyložili si to po svém. Počet SMS ztrojnásobili. Samé moudré, laskavé, prostě přesně ty, co mne dokážou vytočit. Vytočily. Nenechali mne dýchat. V rozčilení jsem odepsal, že s nimi končím. Definitivně. Mám jich dost.

V jídelně jsem si rozkopl prst na pravé noze. Skoro nemůžu chodit. Mám jizvu na tváři, vrásky kolem očí a kulhám. Peyrac jako vyšitej.

Teď mi to došlo. Vždyť přesně takhle se se mnou rozešla Ona. Prosila mne o trochu prostoru. K oddechnutí. K nadechnutí. Vyložil jsem si to po svém. A zavalil ji proudem mailů plných lásky. Někdy se to nehodí. Řekla mi, že se mnou končí. Definitivně. Má mne dost.

A já měl před sebou noc na laoské silnici. A dva týdny kopání v bolesti, kterými jsem vše pohřbil úplně.

10.
Poslední den. Už nás tu není 100. Možná polovina. Ti ostatní nevydrželi. Míň lidí znamená víc práce na jednoho. Když po snídani zametáme, dívám se na kluka s mopem. Mají umývat podlahu hned po nás. Na celou jídelnu jsou už jen dva. Před 10 dny na to byli čtyři. Vůbec se mu do toho nechce. Dělá pomalu, nesnaží se. Ví, že jim to ve dvou zabere hodinu. Tváří se nešťastně.

Když mám vše zameteno, jdu si pro třetí mop. Napouštím si vodu a jdu jim pomoct. Beze slov mu ukazuju, že tuhle čtvrtinu umyju já. Je překvapený a oči mu září radostí. Hned se vrhá do práce a mopuje ostošest. Vrátil jsem mu naději. Naději, že to dodělá. Uviděl světlo na konci tunelu. Dokonce se začal usmívat. To já už žádnou naději nemám.

Kráčím po cestě. Zvedám pravou nohu, posouvám ji dopředu, dotýkám se špičkou písku a došlapuju na zem. Jedno po druhém. Pěkně pomalu. Krok na čtyři doby. Při chodící meditaci se soustředíte na každý krok. A teď levou.

Přemýšlím o své životní cestě. Před 2 lety jsem si na kurzu Quo Vadis za svitu měsíce vykopal krumpáčem a lopatou svůj metr hluboký hrob. Lehl jsem si do něj a přespal tam do rána. Pak jsem vstal a do 12:00 šel svou věšteckou cestu. Co se po cestě stalo a kam jsem došel, takový měl být můj život. Plní se do puntíku. Svou partnerku jsem měl poznat na koních a pak jít po pohodlné cestě ke krásnému zámku. Z té cesty jsem odbočil. Do bažin, močálů a skal. Přesně ve 12:00 jsem vyšel na cestu. Ocitl jsem se přímo před bránou hřbitova. Bez komentáře. Je za 5 minut dvanáct.

Před věšteckou cestou jsem si vytáhl svou tarotovou kartu osudu. Byla to trumfová dvacítka, druhá nejvyšší karta ve hře. V oblasti vztahů říkala:
- hluboká jistota, že jste našli toho pravého partnera,
- upřímně prožívat vlastní pocity,
- akceptování slabostí místo jejich posuzování a odmítání. Aspoň v něčem ta věštba nevyšla.

11.
Jedenáctý den ráno pobyt v klášteře končí. Když ostatní účastníci odejdou, beru si věci a taky pomalu odcházím. Po cestě. Zpět do života. Mlčky. Rozednívá se. "Připravils Ji o chlapa Jejího života" přerušuje ticho on. Já vím. Snad mi to jednou odpustí. Vím i to, že už si spolu nikdy nebudeme číst knížky.

Jenže já už bez čtení knížek nedokážu žít.