(10.2.-14.2.2011)
Konečně jsem spatřil ozářenou ceduli levného hotelu, ve kterém jsem včera spal. Z posledních sil jsem se dobelhal do vstupních dveří. Moje dnešní putování připomíná pohádku o slepičce a kohoutkovi. Akorát že slepička na své cestě neabsolvovala 25 km v nerozšlapaných vietnamských botech s 25 kg batohem na zádech. Recepční mne poznal a radostně něco thajsky zahalekal. Anglicky neuměl ani slovo. Ujistil jsem se, že noc stále stojí 200 Bahtů. Cena za čistý pokoj s větrákem, studenou sprchou a tureckým záchodem. Vykachličkovaná podlaha, kde by se švábi špatně schovali, a široká postel pro 2 osoby. Když mi recepční dával klíč od pokoje s ručníkem a mýdlem, zubil se na mne. Zvláštní nádech tomu dodával fakt, že mu chybělo několik předních zubů a oblečen byl jako bezdomovec. Do tohoto hotelu turisté nechodí. Na druhé straně ulice stojí zářivý hotel s cenami v dolarech. Prosklenými vitrínami jsou vidět běloši, večeřící vybrané pochoutky hotelové restaurace. Já se zajdu najíst na noční tržiště.

Vyzvedl jsem si v recepci pas a vracel se do pokoje. Na schodech jsem zpomalil, protože mi oči spočinuly na dvou thajských slečnách, stojících u recepčního stolu. Můj starý známý jim dával nějaké věci do tašek. Stály tam bez hnutí, usmívaly se a velkýma očima na mne koukaly. Uhrančivý pohled. Snad ani nemrkaly. Byly velmi krásné. Přímo magická atmosféra. Recepční si všiml mého zaujetí, vycenil zbývající zuby a zakřičel na mne otázku:
- "Lady bum, bum?" a doprovodil ji výmluvným gestem rukama. Anglicky opravdu neuměl. Magická atmosféra byla ta tam.
- "No, no, thank you" odpověděl jsem a znovu začal stoupat nahoru. Nebudu brát holky od bezdomovce. Vrhl jsem ještě jeden pohled k recepci a musel se zase zastavit. Ty dvě tam pořád bez hnutí stály s pohledem upřeným na mne. Jako dvě panenky. Mohly to být sestry. Jedna hodně namalovaná, druhá ani šminku. Anglicky určitě nemluví. V tomhle hotelu? Musí být zatraceně levné. Kolik by tak stály obě dvě? Ta postel v pokoji je přece tak široká ...

Samozřejmě že ne.

Nebo snad ano?

Když jsem dopoledne na internetu dopsal článek "Nepřipraven na problémy v Thajsku", vydal jsem se na autobusové nádraží. Po cestě mne zastavili nějací běloši a podivovali se nad velikostí mého batohu. Dal jsem se s nimi do řeči a zmínil se, že jsem v Thajsku ilegálně. Oni už měsíc Thajskem cestovali a ubezpečili mne, že po nich v hotelech všude chtěli pas i vízum. Bez víza se asi daleko nedostanu. Dám jim tedy ještě šanci. Vyrazil jsem i s batohem na zádech směrem k thajsko-laoské hranici. Tuk tuky vedle mne zastavovaly a zase odjížděly, protože jsem nechtěl platit turistickou cenu. Po cestě jsem se zastavil v nějaké thajské cestovce a koupil si falešnou letenku za 1000 Bahtů. Tedy letenka byla pravá, ale těch 1000 Bahtů byl jen poplatek za vystavení a storno letenky, protože ji měli hodinu po jejím vystavení stornovat. Takže mám hodinu platnosti.

Blížil jsem se k hranici a zatím nebyl důvod k nervozitě. Vypadal jsem jako normální backpacker, přecházející hranici z Thajska do Laosu. Usmíval jsem se na vojáky se samopaly a oni se usmívali na mne. Přede mnou se objevila krátká fronta k okénku, kde do pasů dávali výstupní razítka z Thajska. To už bylo horší. Obešel jsem frontu a do okýnka zagestikuloval, že jen potřebuju do kanceláře. Prošlo to. Teď vejdu dovnitř a požádám o 15 denní vízum. Letenku mám. Vešel jsem dovnitř a uviděl nadřízeného úředníka, který mi včera oznámil, že vízum nedostanu. Evidentně mne hned poznal. Abych předešel jakýmkoliv otázkám, už od dveří jsem mával v té chvíli ještě platnou letenkou ani nevím kam.
- "I have finally the plane ticket out of Thailand. Now I can get the visa on arrival. (Konečně mám letenku z Thajska. Teď můžu dostat to vízum při příjezdu.)" Úředník se zamračil a chvíli si prohlížel letenku. Pak si vzal můj pas a zkoumal razítka.
- "You can't get the visa as you have the Laos exit stamp from yesterday. Go back to Laos and ask them for a new exit stamp. When you get it, come back and you get your visa. (Nemůžete dostat vízum, protože máte včerejší výstupní razítko z Laosu. Vraťte se do Laosu a požádejte je o nové výstupní razítko. Až je dostanete, vraťte se sem a dostanete vízum.)" Vrátil mi pas a začal se přehrabovat v listinách.

Uf. Takže mne nedeportují, ani nezatknou. To byly ty dobré zprávy. Ale s vízem to bude ještě chvíli trvat. Až se sem vrátím, letenka už platná nebude. Vyšel jsem z kanceláře a zeptal se vojáků, kudy do Laosu. Prý přes most přes řeku Mekong. Mám si počkat na autobus. Došel jsem pěšky až sem, tak na žádný autobus čekat nebudu. Už nechci utratit ani Baht. Pro mne přece pravidla neplatí. Minul jsem vojáky a zamířil k mostu. Těsně před ním byla strážní budka se závorou. Tam mne zadrželi a řekli, že přes most pěší nesmí. K závoře přijel autobus a pohraničník mi pokynul, ať nastoupím. Stoupl jsem si do dveří a nechal se převézt přes most. Jízdné bylo 20 Bahtů, ale já nastoupil z moci úřední, tak po mně nikdo peníze nechtěl. Proud lidí se vyhrnul z autobusu k okénkům laoských pohraničníků, kde dávali laoská víza a vstupní razítka do pasů. Vyhnul jsem se proudu a přešel do protisměru. Já potřeboval výstupní razítko.

Vrazil jsem do kanceláře s pasem v ruce a prvnímu úředníkovi ho podal s tím, že mne sem poslali z thajské strany, aby mi tu změnili datum u výstupního razítka. A potřebuju to rychle, protože tam na mne čekají. Úředník chvíli zkoumal razítko a pak řekl:
- "We can't give you an exit stamp with today's date. First you have to cancel the previous exit stamp. (Nemůžeme Vám dát výstupní razítko s dnešním datem. Nejdřív si musíte nechat zrušit to předchozí výstupní razítko.)"
- "OK, so cancel the yesterday's stamp and give me the today's one (OK, tak mi zrušte to včerejší razítko a dejte mi dnešní)" trval jsem na svém.
- "We can't cancel your yesterday's stamp. You got it on another border crossing. Go to the railway border crossing and let them cancel the yesterday's stamp. Then come back and we will give tou the today's one. (Nemůžeme zrušit Vaše včerejší razítko. Dostal jste je na jiném hraničním přechodu. Běžte na železniční hraniční přechod a nechte si zrušit to včerejší razítko. Pak se sem vraťte a my Vám dáme dnešní.)"

To byl ovšem zlý sen. Železniční stanice, na které jsem včera dostal výstupní razítko, byla asi 7 km hluboko na území Laosu. Ten batoh jsem měl ráno nechat v hotelu. Pokusil jsem se ještě úředníka upozornit na to, že budu musel do Laosu a moje laoské vízum už je propadlé. Zasmál se a ubezpečil mne, že to nikomu nebude vadit. O chvíli později jsem už s batohem kráčel po silnici a pro změnu byl ilegálním imigrantem v Laosu. Vedle mne opět zastavovaly taxíky, ale já měl v Laoských penězích posledních 6000 Kipů (asi 20 Kč) a to nestačilo. Byla to dlouhá procházka. Slunce pražilo a Laosané, které jsem cestou potkával, mne zdravili a smáli se bělochovi s velkým batohem, pochodujícímu po cestách, kde běloši jezdí jen v taxících. Bylo to dost úmorné a když jsem v dálce uviděl nádraží, ulehčeně jsem vydechl. Posledních 500 metrů jsem došel po kolejích, abych jim v případě otázek na mé chybějící vízum odpověděl, že jdu přímo z Thajska, kde mi vízum dát odmítli.

Přišel jsem k okýnku a v duchu se hrozil, kam mne ještě můžou poslat. Nejspíš na nějaký laoský úřad v hlavním městě, kde si mám vyzvednout žádost o zneplatnění výstupního razítka. Vrazil jsem úřednici do okýnka pas a ukázal včerejší výstupní razítko. Nepustil jsem ji ke slovu a vysvětloval, že výstupní razítko nepotřebuju, protože už mi je dala včera. Tím pádem ani nebudu platit poplatek 10000 laoských Kipů, který jsem taky zaplatil už včera. Potřebuju jen změnit včerejší datum na dnešní. Dokolečka jsem to mlel, až vzala razítko, ke včerejšímu datu orazila neplatné a vedle dala razítko dnešní. Byl jsem zachráněn. Ale s batohem už neudělám ani krok. Jít pěšky zpátky na pozemní hraniční přechod? Nikdy!

Naštěstí odsud za 20 minut do Thajska odjíždí stejný vlak, kterým jsem jel už včera. Jízdenka stála 6000 Kipů, což byly přesně moje poslední laoské peníze. Shodil jsem batoh a sedl si. Dvacet minut odpočinku. Před odjezdem vlaku jsem využil fotografického nadšení jednoho Američana a pořídil si pár vtipných fotek na kolejích. A mohli jsme jet. Po deseti minutách jsme byli na thajské zastávce. Na té, kde občanům zemí EU druhé kategorie nedávají víza. Věděl jsem to a vyhnul se připraveným pohraničníkům, směrujícím dav cizinců k okénkům s pasovou kontrolou. Prošel jsem východem z nádraží a nadechl se. Tak zase v Thajsku. A pořád bez víza. Když víte, jak na to, a tváříte se sebejistě, můžete cestovat bez víza. Je to docela snadné.

Vyrazil jsem po silnici k pozemnímu hraničnímu přechodu, tentokrát už s tím správným razítkem v pasu a bohužel s už neplatnou letenkou. Naštěstí platnost letenky nikdo nekontroloval a po menším zdržení u předražených kopírek vše proběhlo hladce a já vyšel z budovy s platným thajským vízem. Tak teď zpátky do města. Bylo to hrozné a puchýře na malíčcích byly za chvíli větší, než malíčky. Navíc jsem ve městě bloudil a protože jsem si nepamatoval jméno toho levného hotelu ze včerejška, posílali mne městem sem a tam do všech možných hotelů pro turisty. Našel jsem ho až za tmy. Zcela vyčerpán. I když trocha sil by se ve mně ještě našla.

Další den jsem trávil na internetu a večer nasedl do nočního vlaku směrem Bangkok. Tam jsem se nechtěl zdržet. V Bangkoku už jsem toho prožil dost. Plánoval jsem jen zajít do místního ráje elektroniky v Phantip Plazze a pořídit si nějakou elektronickou hračku, ve které si konečně zase budu moct číst naše Lonely Planet. Bez nich a bez možnosti si někde uložit články z internetové Wikitravel jsem jako slepý. Ale s čím tam vyrazit? Velký batoh si nechávám na nádraží a ten malý mi v Laosu ukradli. Nějakou igelitku? Nakonec mi zrak padl na bílý pytel na brambory, ve kterém nám v Ugandě nosiči nosili jídlo, a který jsme teď používali jako obal na velký batoh bránící jeho zašpinění. Naházel jsem do pytle nějaké oblečení, vodu, foťák a elektroniku, hodil pytel přes rameno a vyrazil do víru velkoměsta. Moje originální zavazadlo budilo mezi lidmi pozornost a já se na ně jen usmíval.

Prošel jsem parkem plným joggujících Thajců a koupil si trochu jídla ve stánku na ulici. Tyhle stánky v Thajsku miluju. Sedl jsem si u jezera a překvapeně sledoval, že v něm plavou ještěři. Jeden lezl po trávníku přede mnou a zaujatě sledoval pána, odpalujícího golfovou holí trsy trávy do jezera. Zřejmě součást ranního tréninku. Možná mu ty trsy létaly do bytu.

K Phantip Plazze jsem dokráčel ještě před otevřením. Nevadilo to, protože pamlsků na ulicích kolem bylo až až. Mraky obřích a levných jahod, ananasů, vodních melounů, čerstvě udělaných 100% mandarinkových džusů, grilovaných ryb, kuřat, smažené rýže ... Když otevřeli, nahrnuli jsme se dovnitř. Moje první starost byl pokus o opravu starého nefunkčního Psiona. Neúspěšný. Chodil jsem od jednoho počítačového servisu ke druhému a snažil se jim ukázat, že potřebuju dočasně zalepit jeden datový kabel uvnitř. Bez šancí. Desetkrát jsem slyšel tu stejnou odpověď: "Not have (Nemít)." Přiváděla mne k šílenství. Samozřejmě, že ten kabel nemají. Psion se vyráběl před 15 lety, na něj určitě náhradní díly nemají. Ale já nechtěl náhradní díl, já chtěl zalepit zlomený kabel.

Když jsem "Not have" slyšel pojedenácté, sedl jsem si před jejich pult, půjčil si malý šroubováček a pustil se do opravy sám. Vše jsem rozdělal, vyčistil, přelepil a s pomocí sekundového lepidla se pokusil spojit nespojitelné. Thajci se zájmem sledovali, co tam kutím. Tohle neuměli. Uměli tak maximálně vyměnit nefunkční prvek za nový. Toužebně jsem vzpomínal na opraváře ve Vietnamu. Ten mi Psiona dával dohromady vlákno po vláknu. O opraveného a vylepšeného Psiona jsem ale přišel v Laosu. Nakonec jsem vše znovu smontoval, upevnil a Psiona zkusil zapnout. Nic. Takže smůla, s tímhle už nic nenadělám.

Vydal jsem se zpátky mezi obchůdky. Potřebuju aspoň novou Omnii 2. Ten telefon umí číst pdf-ka, surfovat po Wi-Fi a jsem už na něj zvyklý. Jenže ji nikde neměli. Druhou možností byl nějaký Pad. Ale rozhodně ne iPad. Samsung Galaxy Pad je super, ale nedá se k němu připojit externí harddisk, čtečka karet ani klávesnice. Chodil jsem mezi obchody a marně se po něčem sháněl. Všude jsem budil pozornost mým efektním zavazadlem a plno prodavačů chtělo vidět, co v něm nesu. Vždy jsem jim z pytle na pult vysypal foťák zrcadlovku, terrabajtový harddisk, Psiona a trochu oblečení. Vždycky se smáli a ptali se, odkud ten pytel mám.
- "This is from Africa (To je z Afriky)" pravdivě jsem odpovídal a vzbuzoval tak ještě větší výbuchy smíchu. Zejména obsluhující thajská děvčata na můj pytel hleděla jak u vytržení. Když jsem přemýšlel o koupi nějaké elektronické věcičky, k překvapení všech jsem z pytle vyndal ještě svou analogovou váhu vážící předměty do 1 kg. To už se smíchy neudrželi na nohou.

Strávil jsem tam půl dne a nakonec nic nenašel. Ani svůj bývalý úžasný čínský MP3 přehrávač, co hraje 60 hodin v kuse. To v Chengdu měli větší výběr. Budu muset nakoupit jinde. Něco na čtení Lonely Planet ale potřebuju hned. Zastavil jsem u stánku s čínskými klony iPadu a zjistil, že nejsou tak špatné. Nejlevnější stál 5500 Bahtů, to je 3300 Kč. Moc drahé, obejdu se bez toho. U stánku před východem jsem čínské aPady (protože fungují na systému Android) uviděl ještě jednou. Váha 300 gramů, všechny důležité funkce to mělo a cenu mi nabídli jedinečných 3400 Bahtů (2000 Kč). Jejich problémem bývá příjem Wi-Fi, ale tento kousek v okolí chytal asi 10 sítí. Tak proč ne. A Omnii 2 si koupím v Singapuru. Koupil jsem ten levný šmejd a abych to všechno nenosil v tom africkém pytli, za 200 Bahtů jsem si před budovou pořídil ještě padělek nějakého ruksáčku. Byla to už od pohledu ta nejnižší kvalita, ale jak jsem si na váze změřil, byl jen 400 gramů těžký a váha je to, na co slyším vždy a všude.

Po cestě na nádraží mi dvakrát spadl z ramene na zem, protože popruhy prokluzovaly tak, že moc. Ale zrcadlovka i harddisk oba pády přežily. Na nádraží jsem si koupil lístek na příští vlak do Hua Hinu. Proč Hua Hin? Protože jsem ho ještě neznal. Thajsko znám docela dobře, ale v tomto přímořském letovisku, využívaném samotným thajským králem, jsem ještě nebyl. Měli se tu rekreovat především Thajci a ne turisté. Vlak měl zpoždění a do Hua Hinu dorazil až kolem půlnoci. Našel jsem v levném hotelu pokoj se záchodem na chodbě a zkusil jít spát. Z baru pár metrů od mého okna celou noc dusala diskotéková hudba 80. let a bílí turisté tam tančili s thajskými prostitutkami.

Ráno jsem se zašel podívat na centrální městskou pláž a byl jsem dost zklamaný. Čistota vody a pobřeží nebyly nic moc a já musel vzpomínat na dávné časy na úžasném Ko Sametu. Co ale bylo super byla půjčovna koní přímo na pláži. Domluvil jsem si 40 minut za 400 Bahtů a vyšlo mne to prakticky stejně, jako v Krusičanech. Můj bílý kůň byl krásný, klusal i cválal jako ďas a shodit se mne pokusil jen asi třikrát. Nejhoší moment byl, když na nás vyběhl štěkající pes. Kůň se vzepjal, prudce uskočil do strany a já vděčil jen westernovému madlu za to, že jsem zůstal v sedle. Rozbíhat jsem ho musel nohama. Změna polohy těla nestačila, českým zvukovým pokynům nerozuměl a ty thajské neumím. Ale byla to krása cválat si po pláži mezi opalujícími se oplácanými turisty. Zítra ráno sem zajdu znovu.

Prošel jsem se po městě a ve slušně vypadajícím salónu jsem si od starší masérky nechal udělat masáž chodidel. Byla to úžasná hodina, i když si musela dávat pozor na moje puchýři obseté malíčky. Na nádraží jsem si na zítřek koupil lůžko v nočním vlaku na jih do Hat Yaie a vrátil se na hotel. Diskotéka venku už zase šlapala nalno. Zašel jsem do recepce na internet a strávil tam přes 2 hodiny. Za tu dobu za mými zády prošlo asi 10 párů na pokoj. Vždy Němec a Thajka. Němec s knírem. Musím si tu bradku pořádně pěstovat, aby mi nezůstal jenom knír. Některé páry se vracely zpátky z pokojů a jejich rozhovory při vracení klíče byly opravdu záživné. Něco ve smyslu:
- "You don't love me (Nemiluješ mne)."
- "Sure darling, I love you (Ale miláčku, miluju Tě)."
- "So, I want once more (Tak já chci ještě jednou)."
- "Same same you, but I need back to bar now (Já taky, ale teď musím zpátky do baru)."

S pobavením jsem sledoval Thajku, která na pokoj vedla jakéhosi bílého dědečka a po cestě ho podpírala. Připomnělo mi to pana Krónera v Kurvahošigutntag, který v tehdejším brněnském Moulin Rouge absolvoval cestu kolem světa. Snad tu svou cestu tenhle dědula taky ve zdraví přežije. U sebe si tím tak jistý nejsem.