(14.-18.7.2010))
Zašli jsme do kuchyňky dát si poslední společné jídlo s Davem a Lisou. Andrea vařil pastu a my vtipkovali na téma, že pasta je nejlepší s kečupem. Každého Itala to totiž rozlítí k nepříčetnosti. Skupinka ostatních cestovatelů v kuchyňce byla zajímavá. Holohlavý američan James procestoval prakticky všechny země Afriky, ale dopravoval se mezi nimi letecky. Povídal nám o tom, kde se mu nejvíc líbilo. Cestovala s ním jedna přítulná francouzka. Další američan, mladý hromotluk Alf, cestoval po Africe už několik měsíců a před tím žil několik let v kolumbijské Bogotě. Ubezpečoval nás, že je Kolumbie bezpečná země. Tři holky švýcarky měly půjčené velké terénní 4x4 auto, se kterým projížděly jihoafrické země. Francouz Pierre cestoval na vlastní pěst poté, co před nedávnem přerušil kariéru expata v nejdražším městě na světě (podle posledního výzkumu Merceru), Angolské Luandě. Povídal nám o tom, jaké to je žít ve městě, kde většina lidí žije pod hranicí chudoby, a kde se sklenička jogurtu v obchodě prodává za 20 amerických dolarů.

Když jsme si večer ve stanu lehli do spacáků, Andrea povídá: "Slyšíš to dunění? To bude moře." A skutečně. Ráno jsme dunění stále slyšeli a tak jsme se na ten Atlantický oceán šli podívat. Foukal vítr a obří vlny se tříštily o pobřeží. Jak jsme v Etoshi vyplácali stovky fotek na zvířata, za tento den jsme vyplácali stovky fotek na vlny a rozbouřené moře. Prošli jsme se po Swakopmundu, tomto spořádaném původně německém městě se spoustou německy zdobených nebo pojmenovaných budov. Našli jsme také státem provozovaný youth hostel, ve kterém se za noc ve vlastním stanu platí jen 20 Namibijských dolarů na člověka, což byl ve srovnání s našimi současnými 90 dolary na člověka pakatel. Přestěhujeme se tam zítra. Sice náš stan místo na krásné trávě bude stát na obřím zaprášeném písečném hřišti, ale 20 dolarů je 20 dolarů. Konečně začneme snižovat naše náklady na pobyt v Africe.

Při procházce podél moře nás odchytili křováci (bushmeni) - příslušníci domorodého kmene z východní Namíbie, kteří se nám snažili prodat krásně pokreslené kaštany, do kterých v průběhu několika sekund dokázali vyrýt naše jména. Nepochodili, ale aspoň jsme si s nimi popovídali. Vyprávěli o životě na vesnici mezi africkou zvěří, o tom, jak se pomalují, když jdou na lov, jak si v noci, když je jim zima, vyhrabou v zemi díru a zahrabou se do ní. Další bushman se chlubil, že jeho dědeček je známá filmová hvězda, protože hrál ve filmu Bohové musí být šílení 2. Fascinovala nás na nich jejich řeč, ve které kromě nám známých písmen používají další 4 zvuky - dvě varianty kliknutí "k" a dvě varianty zvuku "ť", který se dělá na chrápající. Tyto 4 zvuky pak mají plně zakomponované do své řeči, takže v jedné větě zcela přirozeně třeba pětkrát kliknou. A že to není výmysl jsme se přesvědčili v Etoshe, kde jsme si v autě naladili rádio se zprávami v křováčtině, takže jsme klikání slyšeli už tam.

Večer jsme se vrátili na hostel a Andrea se dal do řeči s nějakým Izraelcem, se kterým se potkal už ráno. Chtěl jsem se Andrei na něco zeptat, tak jsem si k nim stoupl a čekal, až domluví.
- "Who is this? Your father? (Kdo to je? Tvůj otec?)" zeptal se Izraelec Andrei a ukázal na mne.
- "No, my grandfather (Ne, můj dědeček)" odpověděl mu ironicky Andrea.
- "Woow, that is nice that you travel together like this! My grandmother would never travel with me, she is not interested in anything, just TV ... (Jé, to je hezké, že takhle spolu cestujete! Moje babička by se mnou nikam nejela, ta už se o nic nezajímá, jen o televizi ...)" odpověděl už od poslechu teplý Izraelec.
Chtěl jsem mu do ksichtu chrstnout minerálku, aby se probudil, ale nakonec jsem se ovládl, otočil jsem se a beze slova odešel. Andrea mi později prozradil, že se ho ten parchant ještě zeptal:
- "What happened to him? Did he go to bed? Does he feel tired? (Co se mu stalo? Šel si lehnout? Je už unavený?)"
Bez komentáře.

Večer šel Andrea dřív spát a já se při nabíjení mobilu v kuchyňce přichomýtl k opíjecímu večeru Alfa, Pierra a přítulné francouzky. Když nalívali Tequilu, nalili mi s odůvodněním "Rules are rules" taky a musel jsem si s nimi připít. Abych se revanšoval, donesl jsem z batohu zbytky slivovice a nechal je obdivovat sílu našeho národního pití. Francouzka po několika skleničkách odmítla dál pít, protože Alfa s Pierrem viděla dvakrát a mne, který jsem seděl o kousek dál, dokonce třikrát. Tak jsme vypili slivovici i bez ní.

Ráno jsme se nasnídali, naposledy si dobili telefony, vyprali pár věcí a sledováni nevraživým pohledem majitelek se odstěhovali z našeho drahého backpackers hostelu do levného vládního o 100 m dál. O elektřině jsme si tu mohli nechat jen zdát a záchody taky nebyly zrovna luxusní. Chyběly tam kliky u dveří, nebyla tam prkénka ani papír, ale voda tam tekla, takže to nebylo tak hrozné. Když jsem použil pisoár a zatáhl za páku splachování, voda se spustila proudem. Bohužel nebyla nasměrovaná dovnitř, ale ven z pisoáru - přímo na mne. Takže jsme bezplatně dostali i sprchu. No nekupte to za 20 namibijských.

Odpoledne jsme se šli projít podél pobřeží atlantického oceánu na jih od města a fotili jsme zase vlny a ptáky na nich. Rozhodli jsme se, že z Namíbie za týden odjedeme autobusem do zambijského Livingstonu a po internetu jsme si koupili lístky na naši známou společnost Intercape. Do té doby navštívíme nejznámější přírodní krásy Namíbie, kam se lze dostat pouze autem. Poslední 2 dny jsme se marně snažili sehnat další cestovatele na sdílení půjčovného za auto. Rozhodli jsme se tedy, že když nikoho neseženeme do zítřka, půjčíme si to nejlevnější auto sami. Zašli jsme si ještě nakoupit do supermarketu, kde se mnou začala laškovat prodavačka s baličkou, která dává zakoupené zboží do sáčků. Peníze normálně nosím jen tak po kapsách, ale teď jsem měl hrst bankovek strčenou v roztrženém igelitovém sáčku, ve kterém jsme původně koupili grapefruity.
- "Ukažte, jakou to máte luxusní peněženku" vybídla mne, když jsem ze sáčku při placení vyndával bankovky. "Ta je krásná, ta musela být drahá" poznamenala, když si roztržený pytlík prohlížela. Na sáčku byla ještě nalepená cenovka od grapefruitů a na štítku bylo uvedeno jméno konkurenčního supermarketu. "No jo 12 dolarů" smála se, "v Pick&Pay mají drahé peněženky."
Andrea stál mezi tím u pultíku za pokladnami a byl centrem zájmu ostatních prodavaček. Nabízely mu, aby si je vzal domů do Itálie. Neváhal bych. Vrátili jsme se ke stanu a zalezli dovnitř. Na zdmi obehnaném prázdném hřišti jsme si připadali opuštěně a s tímto pocitem jsme šli i spát. O hodinu později nás probudil hluk, zvuky aut, tůrování motoru, hlasitý hovor a diskuze. Nevěděli jsme co se děje, ale vychováni Jižní Afrikou jsme ven raději nevylézali.

Ráno nás probudil opět křik, tak jsme vstali a koukali. Naše obří hřiště už nebylo prázdné. Byl na něm autobus, několik dodávek a spousta velkých vojenských stanů. Na autobusu byl nápis Windhoek Rugby Club a kolem chodili vysocí černí mladíci v zelených dresech a děvčata v zelených šatech. Jak sem ten autobus dostali muselo stát za to, asi ho ohnuli do pravého úhlu. Tak proto to noční pojíždění sem a tam.

Swakopmund je město adrenalinových sportů. Kromě skákání z letadla v tandemu, s padákem a bez padáku se tu dá surfovat na písečných dunách, závodit na nich v čtyřkolkách, jezdit na koni, jezdit na moře krmit delfíny a plno dalšího. My jsme si s Andreou naplánovali Quadbiky (závody čtyřkolek na dunách) a sandboarding (surfování na dunách). Zašli jsme do rezervační kanceláře a bohužel se dozvěděli, že už dnes mají oba sporty plně obsazené. Můžeme to prý zkusit zítra. Ale zítra v poledne si na 4 dny půjčujeme auto a odjíždíme na výpravu Namíbií, tak nevím, jestli to dopoledne stihneme.

Vrátili jsme se ke stanu a já nutně potřeboval na záchod. Skutečnost, že u dveří záchodu chybí klika, nebyla tak důležitá v situaci, kdy jsme byli na obřím hřišti sami. V nepřátelském prostředí ragbyového klubu to však bylo nepříjemné. Nedělal jsem si s tím ale hlavu a dveře bez kliky jsem za sebou zabouchl. Jak se dostanu ven budu řešit až pak. Užil jsem si chvilku klidu na porcelánové míse bez prkénka a začal hledat cestu ven. Žádný předmět v dosahu se mi nedařil nacpat do díry po klice a otočit s ním ve směru otvírání. Trochu se mi to dařilo se štětkou na čištění záchodu, ale nakonec se po kovu sklouzla a jediným výsledkem bylo, že bych se teď dveří nechtěl dotknout ani kdyby měly kliku. Nezbývalo než hledat cestu horem. Jednu nohu na mísu, druhou do okýnka, pak na splachovací zřízeni a nakonec se vytáhnout nahoru na zídku. Záchod sousedil se sprchou a tak jsem s pomocí okýnka a vodovodních kohoutků slezl zase na zem a zamčený záchod nechal za sebou.

Odpoledne jsme si zašli k moři koukat do vln a rozjímat a večer se vrátili ke stanu. Kluci a holky z ragbyového klubu dostali zřejmě posily, protože ve dvoře bylo o několik dodávek víc. Asi měli nějaký program, takže na hřišti bylo podezřelé ticho. Vyčistili jsme si zuby a zalezli do stanu. O 2 hodiny později, v 1 hodinu v noci, to začlo. Veškeré osazenstvo se vrátilo z nějaké diskotéky a hodlalo v ní na našem hřišti pokračovat. Někde zřejmě sehnali reproduktory z koncertních vystoupení heavy metalových kapel a naplno do nich pustili svoji černou muziku. Ne že by se nám nelíbila, ale museli by ztlumit zvuk na pětinu a odložit tu rapovou párty tak o 8 hodin. Noční klid ale nedodržovali a hromadně zpívali písničky spolu se zpěváky z reproboxů. Mimo tento hlavní proud se bavili, křičeli, diskutovali, smáli se a chodili čurat ke stromu, vedle kterého jsme měli postavený stan. A nedal bych ruku do ohně za to, že nikdo z nich nenabral šakalí manýry.

My s Andreou jsme leželi zavření ve stanu, nespali jsme, předstírali spánek a přemýšeli o tom, kdy kluci a holky tu párty asi skončí a zda na ně nezavolá policii pro rušení nočního klidu někdo z druhé půlky města. Taky jsme si říkali, že stát se tohle v Číně nebo jiné asijské zemi, vyletěli bychom na ně ven, seřvali je, přestřihli jim dráty k reproboxům a šli zase spát. Ale kluci z Rugby Clubu mají jiné tělesné rozměry, než naši asijští přátelé. Tak jsme se jen krčili ve spacácích a čekali až skončí. Skončili kolem čtvrté. Někdy je 20 namibijských dolarů za noc ve stanu přehnaná cena.

Ráno se změnilo počasí, byla mlha, zima a tak jsme vstali, sbalili se a rozhodli se, že v tomto počasí a po této noci na quadbiky a sandboarding kašleme. Andrea tuto noc označil jako druhou nejhorší noc celé cesty hned po noci s řvoucím francouzským dítětem v tureckém autobusu. Zašli jsme na chvíli na internet, najedli se a v poledne v youth hostelu přebrali našeho miláčka na příští 4 dny - malé autíčko s pohonem 2 kol, červenou Toyotu Jazz.