(18.-23.7.2010)
S naší červenou Toyotou jsme zajeli nakoupit jídlo a vodu na příští 4 dny a začali si zvykat na jízdu na levé straně, přehozené blinkry a stěrače a na obrácené řazení. Ještě že brzdu a plyn mají stejně jako u nás. Vyjížděli jsme v poledne a čekalo nás necelých 300 km přes poušť Namib Naukluft. Na mapě byl na naši silnici doporučen pohon všech 4 kol, ale pán z půjčovny nás ubezpečoval, že to naše vozítko zvládne. Ze začátku se jelo po asfaltce krásně a my přemýšleli proč doporučují 4x4 na takhle hezké silnici. Pak asfaltka skončila. Vjeli jsme na něco jako rozšířenou polní cestu plnou prachu, písku a kamení a i když jsem zpomalil na 40-50 km/h, auto se neskutečně třáslo. Mohla za to částečně velká auta, která tu projížděla, a jejichž obří pneumatiky s velkým vzorem za sebou nechávaly kopečky prachu a kamení právě v takových vzdálenostech, aby to našeho broučka roztřáslo v rezonanci.

Ale nedalo se nic dělat, museli jsme jet dál. Křečovitě jsem držel volant, aby mi ho otřesy nevyrvaly z ruky, a zrychlil jsem na 60 km/h. Posléze jsem zjistil, že hromádky prachu a kamení v těch nesprávných pravidelných rozestupech nejsou to nejhorší. Občas jsme totiž vjeli na rozsáhlou písečnou plochu, na níž začalo naše auto plavat a stávalo se neovladatelným. Tak proto doporučují 4x4! Po několika hodinách otřesů jsem přestal brát ohled na díry na silnici a ještě trochu přidal, abychom nedojeli až za úplné tmy. Ale i za šera už prakticky nebylo vidět, kam se právě s naším broučkem řítíme, a tak jsme jen uháněli a modlili se. Úspěšně. Po 5 hodinách otřesů a klouzání se před námi objevila cedule Solitaire - vesnička, kde se nacházel kempingový tábor. Naše autíčko to přežilo, dokonce i jeho pneumatiky. Neuvěřitelné! Dali jsme mu jméno "Steel Bug" (Ocelový brouk) za to, čím vším dokázalo na tomto 270 km dlouhém úseku úspěšně projet.

Zaplatili jsme vjezd do kempu a zaparkovali na jednom prázdném místě s elektřinou. V místní čisté umývárně jsem uslyšel češtinu. Potěšilo mne to a pozdravil jsem se s krajany. Překvapili mne otázkou:
- "A odkud jste?"
- "Jak odkud? Přece z Česka!"
- "Ale odkud? My jsme z Budějovic!" Až po zopakování otázky jsem pochopil, že se ptají na město. Praha, Brno ... a není to jedno? Přišlo mi to docela nepodstatné, když je Česká republika na mapě světa tak maličká. Byla to nějaká cestovní kancelář z Českých Budějovic a vezli svoje klienty na okružní jízdu Namíbií.

Postavili jsme stan, nabíjeli mobily a začali připravovat svou večeři z toastového chleba. Navštívily nás dvě asi 20-leté krásky s dotazem, zda budeme tu elektřinu potřebovat celou noc, anebo zda se taky můžou napojit. Řekli jsme jim, že to je veřejné tábořiště a elektřina je tu samozřejmě i pro ně. Vysvětlily nám, že zaparkovaly na jiném kempovacím místě, kde bohužel zdroj elektřiny nefunguje. Tak jestli nám to nevadí, přeparkují si vedle nás. Byly to dvě Holanďanky a měly půjčeného malého bílého Volkswagena, asi tak velkého jako naše Toyota. Měly dokonce prodlužovačku a natáhly si ji do svého stanu, který si postavily hned vedle nás. Pracovaly několik měsíců jako dobrovolnice v Jižní Africe a teď si udělaly výlet po Namíbii.

Před spaním jsem si na chvíli sedl do našeho autíčka a podíval se na mobilu na jeden díl Stargate. A bylo tam tak dobře, že jsem na chvíli usnul. Probudil jsem se v 1 v noci a můj mobil byl dobitý. Zjistil jsem, že si taky tak úplně nerozumím s naším autoalarmem a udělal jsem tak radost Holanďankám spícím 2 metry od našeho broučka. Ještě jsem omylem zapnul svůj mobil s hlasitou úvodní melodií a z holandského stanu jsem uslyšel nějaké nadávky. Já nic, já muzikant. Ráno nás probudili ptáci ze stromu přímo nad naším stanem nesmírně hlasitou, zřejmě namlouvací melodií. Na tohle by byla vzduchovka málo. Sbalili jsme stan, připravili broučka a vyrazili k nejvyšším písečným dunám na světě do Sossusvlei.

K nejznámější Duně 45 jsme přijeli chvíli před polednem a plni síly vyrazili nahoru. Bylo horko, slunce pálilo a my se bořili do písku. Zjistili jsme, že šplhat na duny není vůbec jednoduché. Člověk udělá půlmetrový krok nahoru a proboří se o 40 cm zpátky dolů. Objevili jsme ale, že se dá poměrně rozumně chodit po hřebenu a ve šlépějích za jiným člověkem. A taky se hrozně dobře běhá z dun dolů, i tím nejprudším svahem. Třeba tyto znalosti jednou zúročíme při překračování nějaké písečné pouště. Slezli jsme z duny k autu a důkladně se čistili, protože jsme písku měli plné boty, ponožky, kalhoty, trička i vousy a vlasy. Po dalších asi 20 km jsme museli našeho broučka nechat stát a najmout si odvoz 4x4 vozítkem, protože dál se jelo jen po písečných závějích. Jízda splašenou čtyřkolkou, vzpouzející se na písku, byla vzrušující a my si ten boj filmovali.

Řidič nás vyhodil nedaleko Deadvlei, mrtého údolí. Podle cestovatelů, které jsme před tím potkali, mělo působit dojmem konce světa. Nelhali nám. Šli jsme dlouho po popraskané zemi, písku, kolem usušených stromů a na konci tohoto údolí se nacházela vysoká duna. Vzbuzovala otázku, co je asi tak za ní, protože v údolí, kterým jsme procházeli bylo všechno mrtvé. Když jsme na dunu vylezli, objevil se před námi skutečný konec světa. Rozsáhlé údolí, kompletně pokryté bílou popraskanou zemí s občasnými usušenými stromy, vše se jevilo ještě mnohem mrtvější, než v předchozím údolí. A v dálce na konci tohoto údolí se tyčila písečná stěna, ještě vyšší, než ta, na kterou jsme právě vyšli, Podívali jsme se nahoru a uviděli měsíc. Tohle je skutečný konec světa. Ale co je za ním? Na to musíme přijít! Sešli jsme z duny a pokračovali bílým, popraskaným Deadvlei. Zrak nás klamal, protože na počátku údolí se nám zdálo, že údolí je velké. Ve skutečnosti bylo obrovské. A my jsme nekonečně dlouhou dobu kráčeli po popraskané zemi pod slunečním žárem bez opalovacího krému. Když jsme došli na konec, písečná stěna před námi byla obrovská. Zřejmě už se zpátky nestihneme vrátit včas, aby nás řidič odvezl ven k našemu autíčku. Ale co je za koncem světa zjistit prostě musíme.

Když jsme se nakonec doplazili na dunu, zjistili jsme, že za koncem světa není nic. Jen písek a další písečné duny. A přece, něco tam je. Podívali jsme se lépe a viděli rašící zeleň z písečných dun. Život. Jen nepatrné náznaky, ale byl tam. Takže za koncem světa je zřejmě nový začátek. A tak to má být. Vraceli jsme se zpátky plni písku. Já jsem si sundal boty a ochutnával bosou chůzi po mrtvé zemi. Procházeli jsme Deadvlei skoro 3 hodiny a tím zážitkem jsme byli nadšeni. Řidiče už jsme nenašli a tak jsme si pěšky došli až do Sossusvlei, údolí na konci tohoto národního parku, které spojovalo jak popraskanou vyprahlou zemi, tak živé barevné trsy trávy a křoví trčící z něj. Barvy byly neuvěřitelné a já kráčel po další duně směrem nahoru nad Sossusvlei. Andrea se vydal dole mezi křovími po stopách šakala, kterých tu běhalo několik. Chodidla mne pálila od rozžhaveného písku, ale ta scenérie byla nádherná.

Sešli jsme dolů a čekali na odvoz z parku. Potkali jsme tam ještě jednoho návštěvníka - korejského mladíka, který se sem dostal stopem, a nevěděl, že se uvnitř národního parku nesmí nocovat. Měl sebou stan a plánoval vylézt na duny nad Sossusvlei a pozorovat západ slunce. Věc, kterou všude v průvodcích doporučují, ale je umožněna jen několika šťastlivcům, kteří mají dopředu rezervované místo v předraženém kempu vedle vstupu do parku. Všichni ostatní návštěvníci musí park před západem slunce opustit. Korejec si s tím nedělal hlavu. Měl sebou stan, chtěl si ho postavit přímo na dunách a doufat, že tu kromě šakalů nejsou i hyeny. Jmenoval se Dongsoo a byl to hrozně zajímavý týpek. Cestuje po světě zalevno, ještě levněji, než my s Andreou. Jel na mistrovství světa v Jižní Africe a teď se vrací. Lodí levně přejel z Jižní Koreje do Číny, odtamtud levnými autobusy na sever k hranici s Mongolskem, pak tak jako my vlakem přes Mongolsko a transsibiřskou magistrálou přes Rusko do Evropy. Tam mimo jiné trekoval ve Slovenském krasu a pozemní cestou dojel až do Turecka. Odtamtud pak z časových důvodů přeletěl do Keni a s minimálními náklady navštívil národní parky, slezl Kilimanjaro a přes Malawi a Mozambik se dostal do Jižní Afriky na fotbal. Shlédl všechny zápasy korejské reprezentace a to opět skoro zadarmo. Od místních si kupoval zásadně lístky čtvrté kategorie, vyhrazené jen pro jihoafrické obyvatelstvo, a jeden lístek dokonce dostal zdarma od jiného návštěvníka, když nešťastně postával před branou zápasu, na který neměl lístek. Kde může, tak cestuje stopem, přespává jen v místních nejlevnějších lodgích nebo ve stanu. Tak hodně štěstí Dongsoo, snad tu žádné hyeny nejsou.

Vrátili jsme se k našemu autíčku a se západem slunce vyjeli z parku. Cestou jsme potkali několik pštrosů, antilop a dalších šakalů. Kolem silnice jsou na obou stranách drátěné ploty, které chrání divokou zvěř před střetem s auty při přebíhání silnice. Když se nějaké zvíře dostane dírou na silnici, bohužel mu pak ploty brání v návratu do přírody. Po cestě zpátky do Solitaire jsme takhle zavřenou mezi ploty potkali pěknou antilopu, která si s naším autem dávala závody v rychlosti. Jeli jsme 60 km/h a antilopa si udržovala odstup kousek před námi. Když jsme změřili její maximální rychlost někam k 70 km/h, zpomalili jsme, aby si po závodech mohla trochu odpočinout. V tom jsme však uviděli šakala. Pelášil rovněž v prostoru silnice (v této chvíli už jsme té široké polňačce říkali silnice, včera bychom jí toto honosné označení ještě nedali) a pronásledoval naši antilopu. Přes svou malou velikost utíkal taky rychlostí 60 km/h. Všimla si ho i antilopa a zase přidala. Zpomalili jsme a sledovali tuto dvojici a jejich závod o život. Nakonec se nám ale antilopy zželelo. Byl to nerovný závod, protože ona do něj šla unavená ze závodu s námi. Přidali jsme, dostali se před šakala a začali ho manévry brzdit. Šakal na nás překvapeně koukal, zpomaloval a nakonec zastavil. My ještě chvíli jeli za antilopou a když nám šakal zmizel z očí, přidali jsme a antilopu předjeli. Snad se jí nějak podaří dostat se ze silnice.

Přespali jsme v našem kempu v Solitaire a ráno se vydali na cestu zpátky tou šílenou silnicí - nesilnicí pouští do Swakopmundu. Cestou jsme vzali jednoho černého stopaře a po několika hodinách vyjeli na normální silnici nedaleko Walvis Baye. Pořád se učíme nové věci. Třeba že se po takovéto silnici skutečně dá jet, v normálním autě, rychlostí 70 (já) až 90 km/h (Andrea), a ani po 10 hodinách otřesů autu neupadnou kola (spíš nám ruce). Ve Swakopmundu jsme se naobědvali a pokračovali podél pobřeží na sever, až do Cape Cross, kde je jedna z největších tuleních rezervací na světě. V průvodci Lonely Planet jsme si přečetli, že i ti nejodolnější nedokážou zvládat hrozný smrad tuleňů a mají blízko ke zvracení. No příjemné to nijak nebylo, ale dalo se to vydržet. Co však bylo neuvěřitelné, byl jejich mekot. Mečí totiž jako kozy. Strávili jsme tam snad hodinu a fascinovaně sledovali jejich život. Váleli se, pospávali, lezli po sobě, dováděli v prudkých vlnách, mečeli a smrděli. Byly jich tisíce. Stálo to za to.

Z Cape Crossu jsme se kousek po silnici vrátili a odbočili na naši oblíbenou prašně kamenitou cestu směrem k hoře Spitzkoppe. Po několika hodinách rychlé drncavé jízdy se setmělo a my už za tmy mířili k siluetám hor ozářených měsícem. Vjeli jsme mezi nějaké chatrče a kousek za vesnicí nalezli odbočku směrem ke Spitzkoppe. Po dalších pár kilometrech se před námi objevil vjezd do kempu. Zaplatili jsme a správce nám nabídl dvě možnosti. Buď můžeme zaparkovat přímo tady u baru a postavit si stan zde, anebo můžeme pokračovat dál až do kempu pod horami. Rozhodli jsme se pro to druhé a za jasného měsíčního světla pomalu mířili polní cestou k majestátné hoře. Jeli jsme ale už hrozně dlouho a mysleli jsme, že jsme zabloudili, když se na silnici před námi objevilo několik špičatých velkých kamenů blokujících silnici. Vystoupili jsme a šli se podívat, zda se to dá projet. Za zatáčkou jsme uviděli pod skálou auto a nějaké osoby, stojící před ním. Zeptal jsem se, zda neví, kde je ten kemp, a oni odpověděli, že kemp je právě tady. Poradili nám, jak projet mezi těmi několika kameny a nabídli, ať zaparkujeme a postavíme si stan tady vedle nich. Ten hlas nám byl ale povědomý. A když jsme mezi kameny projeli a zaparkovali vedle nich, poznali jsme malého bílého Volkswagena. Byly to zase ty Holanďanky.

Sedli jsme si s nimi přímo pod majestátnou horou na kameny a pozorovali nádhernou oblohu plnou hvězd. Povídaly nám o tom, jak posledních 5 měsíců učily pomalejší černé děti v Kapském městě (jako praxi pro školu) a jak teď cestují po Namíbii. My jim zase trochu povídali o naší cestě. Postěžovaly si ještě, že se jim zaseklo CD-čko v přehrávači v jejich autě a tak musí poslouchat pořád dokolečka to samé. Řekl jsem jim, že se na to můžu podívat, protože z práce mám zkušenost, že jakmile nějaké holce něco nefunguje a já se na to přijdu podívat, hned vše funguje. Zeptaly se, zda tím chci říct, že holky (a ony) jsou hloupé, ale ujistil jsem je, že si to nemyslím. Spíš jen elektronika vycítí mou přítomnost, lekne se a začne fungovat. Vzaly mne tedy do svého auta, já tam chvíli mačkal tlačítka, projel jsem papírem škvíru pro vstup CD-čka a zanedlouho bylo CD-čko venku. Holky tomu nechtěly věřit a vděčnými hlasy mi děkovaly.

Já se jen skromě usmál a šel si na chvíli sednout do našeho autíčka. Do toho jejich si sedl Andrea s jednou Holanďankou a něco důležitého tam probírali. Po chvilce mne vyrušilo klepání na okno. Druhá Holanďanka se snažila dostat dovnitř. "Otevři, chci se Ti odvděčit za opravu toho CD přehrávače. Víš, hudba je pro nás hrozně důležitá a teď si ji budeme moci naplno užít. Tak proč si neužít i teď? Otevři a pojď se mnou do našeho stanu." Zkontroloval jsem zamčené dveře a dovytáhl okénko. Byl jsem rozhodnutý uhájit svou počestnost za každou cenu. Holanďanka se ale nevzdávala a klepala na okno. - "Ne! Mne nedostaneš!" trval jsem na svém.
- "Franta! Franta! Franta!" ozývalo se dál klepání na okno. Probudil jsem se. "Franta, are you going to sleep in the car or are you coming to the tent? Open the door, I have my toothbrush inside! (Franto, budeš spát v autě, nebo půjdeš do stanu? Otevři, mám vevnitř kartáček na zuby!" povídal Andrea dobývající se do auta.

Ráno mne probudil před šestou klepající stan ve větru. Vstal jsem a vylezl ze stanu. Obloha plná hvězd byla ještě nádhernější, než večer, protože na obloze chyběl měsíc. Snědl jsem banán a začal lézt na skály kolem hory. Bylo to strašně krásné a lezlo se tam hrozně příjemně. Vylezl jsem vysoko nad naše tábořiště, odkud se naše auto jevilo skutečně jako brouček, uvelebil jsem se tam a začal fotit východ slunce. O hodinu později vstal i Andrea, já na něj zavolal a on vylezl za mnou. Dole se mezitím sbalily Holanďanky, nastartovaly svoje autíčko, chvíli na nás mávaly a odjely. My jsme se uvelebili na skalách a vyhřívali se na sluníčku. Během dne jsme pak lezli na další skály a balvany a pozorovali odtud západ slunce. Bylo tu nádherně, naprostá pohoda. 10-10-10. Po Jižní Africe jsme se tu zahojili. Na tělě i na duši.

Druhý den ráno jsme nastartovali našeho ocelového broučka a odjeli ho vrátit do Swakopmundu. Bohužel moc nesvítilo slunce a tak nám ani dnes nevyšly Quadbiky a Sandboarding. Snad příště. Strávili jsme jednu noc ve stanu na našem levném Youth Hostel kempingu, tentokrát bez ragbyového klubu. Potkali jsme tu i našeho Korejce, takže ho žádná hyena nenašla. Ale ráno ho našel správce parku a musel zaplatit pokutu. Tedy spíš úplatek, pokuta by byla o hodně větší. Sbalili jsme se, pořádně se najedli v restauraci supermarketu a nasedli na Intercape autobus do Windhoeku a pak na navazující spoj do zambijského Livingstonu. Po Jižní Africe byla Namíbie nádhernou oázou. Byli jsme fascinováni jejími přírodními krásami. Ale rozhodně to nebylo nejlevnější. Na druhé straně jsme pořád měli pocit, že tohle ještě nebyla ta skutečná Afrika. Tak uvidíme v Zambii.