(5.-8.8.2010)
Ještě před odjezdem nám o naší nákladní lodi Teza vedoucí přístavu řekl, že to je malá, čistá a rychlá loď. To, že nebyla zase tak malá, jsme poznali později při plavbě na opravdu malé lodi přes Viktoriino jezero. To, jak byla čistá, jsme byli schopni posoudit také později, když jsme se prošli po několika jiných lodích. Ale to, že je rychlá, nám připomínal během celé cesty vítr, foukající při plavbě kolem nás. Jezero Tanganjika je dlouhé 700 km a široké v průměru 70 km. Průměrná hloubka je 500 m a místy dosahuje 1500 m. Je to druhé nejstarší jezero na světě a druhá největší zásobárna pitné vody na světě (po Bajkalu). V hlubinách se nachází fosilní voda neobsahující kyslík, která se v posledních milionech let nevyměnila a tak tam žijí jinde nevídané druhy ryb, které jsou populární do akvárií a používají se na studium evoluce. A kdo ví, co tam dole ještě žije.

Pluli jsme pod burundskou vlajkou, náš kapitán se jmenoval Kibasa a byl to příjemný chlapík. Posádka nechodila v modrobíle pruhovaných uniformách, ale měla na sobě oblíbené oblečení většiny dnešních černých námořníků - trička nebo přímo dresy slavných fotbalových mužstev. Kromě posádky a nákladu bylo na lodi dalších asi 15 pasažérů - my s Andreou, jeden Němec, čtveřice Kanaďanů a plno Burunďanů. Někteří z nich si ze Zambie vezli i auta, která byla naložena na vrcholu nákladového prostoru. Když jsme se s Andreou na lodi fotili a já se postavil dopředu na náklad a roztáhl ruce ala Titanic, kapitán mne z řídící kajuty pozdravil sirénou. Snad se lidé v blízkých vesnicích neběželi schovat do sklepů kvůli leteckému poplachu.

Jediné, co bych lodi vytkl, byl záchod. Ten bych si na potřebu použít netroufl. Byla to velká vlhká zapáchající místnost, která nešla zamknout. Špinavá mísa bez sedátka byla hned pod okýnkem asi 3 metry od dveří, takže kdokoliv by na ní seděl, nemohl držet dveře a zabránit tomu, aby do místnosti někdo cizí nevešel. Lidé to řešili tím, že zatímco jeden člověk seděl na záchodě, další stál před vchodem a hlídal. Splachování zde nebylo, ale bylo možné do kýble nachytat špinavou vodu z trubky ve stropu (sprchy) a zalít s ním obsah WC. Někteří cestující se pod tou trubkou dokonce i sprchovali. Myslím, že před sprchou byli čistší, než po ní.

Během odpoledne jsme se snažili schovávat před sluncem, četli jsme a psali zápisky. Když se přiblížila noc, přesunuli jsme se na příď. Byl tam mnohem větší klid a motory jsme skoro neslyšeli. Za to kolem nás krásně svištěl vítr. Natáhli jsme si karimatky a lehli do spacáků. Byla nádherná jasná noc a měsíc zašel už během dne. Na obloze byly tisíce zářících hvězd a nejvíce světla vydávala mléčná dráha. Leželi jsme na zádech ve spacácích a kolem nás svištěl vítr, takže nebylo horko. Široko daleko nebyli žádní komáři ani mouchy, protože jsme byli 35 km daleko od obou břehů. Byli jsme na lodi uprostřed Afriky, kousek od rovníku, a bylo nám skvěle. Na hrůzné zážitky z počátku našeho pobytu na tomto kontinentu jsme zapomněli. Když bychom měli oznámkovat naše denní skóre v této chvíli, bylo by to 11-11-11.

Druhý den jsme schovávání před sluncem trochu podcenili a spálili se. Prozkoumali jsme podrobně naši loď, polehávali jsme, četli si a psali deník. A jedli jsme. Pořád to stejné. Toastový chleba s džemem. Nic moc. Večer jsme se před spaním pobavili s kanadským párem, který před měsícem zdolal Kilimandžáro, a naše obavy z vysokých nákladů ještě zesílily. I když tady to s cenou vysloveně přepískli. Kanaďané měli každý 3 nosiče a lezli na Kilimandžáro za 1400 USD na osobu. Je to hodně, ale pořádající agentura jim prý slíbila, že všechny peníze, co zbudou, dostane místní sirotčinec. No nebyla to hodná agentura?

Další noc už tak příjemná nebyla, protože loď měnila směr, a tak na nás silný vítr chvílemi foukal z jiného směru. Také se v noci spouštěla kotva, což byl pekelný randál vydávaný jen několik metrů od nás a doprovázelo to asi desetiminutové halekání námořníků, po kterém nám dalo hodně práce znovu usnout. K ránu nás ještě před rozbřeskem probudilo bzučení komárů a tak jsme s poštípanýma rukama zjistili, že nekotvíme uprostřed jezera, kde komáři nejsou, ale kousek od břehu. Blbá malarická zóna! Zabalili jsme se do moskytiéry a vydrželi tak do šesti ráno, kdy loď vytáhla kotvu a vplula do přístavu. Přistáli jsme v Bujumbuře, hlavním městě Burundi.

Imigrační úředník byl velmi úslužný a vyptával se na naši cestu. Vše ve francouzštině. Dostali jsme imigrační formuláře k vyplnění. Opět pouze ve francouzštině. Andrea se rozvzpomenul na základy francouzštiny a obstarával veškerou komunikaci s burundským úředníkem. A dobře dělal, ještě bude francouzštinu hodně potřebovat. Úředník nám pak ochotně vystavil třídenní víza na přejezd do Rwandy a použil při tom už načaté stránky v pasu, což bylo důležité hlavně pro Andreu, protože to vypadalo, že mu pas do konce Afriky nevydrží. Úředník nám popřál šťastnou cestu a my vyrazili z přístavu.

Šli jsme s batohy směrem do centra města a pronásledovaly nás pohledy skupinek dětí a dospělých postávajících kolem. Normálně bychom se trochu báli, ale na každém rohu hlídkovali vojáci se samopaly a občas kolem nás projela vozidla OSN. Burundi je země rok po občanské válce a tak je tu stále plno příslušníků mírových sborů OSN dohlížejících na pořádek. Na okraji města podél pláže jsou pak utečenecké tábory pro uprchlíky z Konga. Kráčeli jsme a vojáci na rozích nás zdravili: "Bonjour messieur" a "Ca va?" Odpovídali jsme také "Bonjour" a "Ca va." Usmívali se na nás a podávali si s námi ruce. Asi sem moc turistů nejezdí. Možná by nám i na chvíli půjčili samopal a nechali nás se s ním vyfotit. Ale netroufli jsme se zeptat.

Našli jsme si pěkný hotel s ozbrojenou ochrankou. Bujumbura je prý docela bezpečná, ale jen ve dne. V noci bude lepší mít někoho přede dveřmi. V Burundi se na rozdíl od dalších afrických zemí jezdí napravo a v hotelu jsou evropské zásuvky na elektřinu. Také v něm byla Wi-Fi a internet u jednoho starého počítače zdarma. Připojili jsme se a zjistili, že nám během naší plavby po Tanganjice poslali z Rwandského ministerstva dotaz, zda máme v Kigali náš hotel rezervovaný a s jakou turistickou agenturou do Rwandy cestujeme. To nás nepříjemně překvapilo, protože se do Rwandy nemusí cestovat s turistickou kanceláří, ani nemusí být rezervovaný hotel. Tak jsme jim odpověděli, že cestujeme bez turistické kanceláře a námi uvedený hotel rezervovaný nemáme, protože jsme nevěděli, kdy do Rwandy dorazíme. Ale teď už víme, že přijedeme zítra. Chceme jen navštívit muzeum genocidy v Kigali a pokračovat do Ugandy. Takže nám stačí třídenní tranzitní vízum. Byli jsme z toho trochu otrávení, protože například Britové nebo Němci víza vůbec nepotřebují a touto procedurou procházet nemusí. V čem je Itálie a Česká republika tak jiná?

Vybalili jsme si, trochu dospali předchozí noc, vysprchovali se, oholili a vyrazili na procházku po městě. Všude nás sledovaly nechápavé pohledy. Bělochy tu znají jen v uniformách a vozidlech OSN. Dalo nám dost práce najít bankomat, který akceptuje mezinárodní platební karty, ale povedlo se. I když všechny informace, co nám lidé dávali, byly ve francouzštině. Protože toho v Bujumbuře nebylo moc k vidění a hory mimo hlavní město stále nejsou bezpečné, koupili jsme si na zítřejší ráno jízdenku do rwandského hlavního města Kigali. Autobusová společnost se jmenovala Yahoo Express a měla logo přesně jako Yahoo.

Našli jsme nějakou restauraci a hrozně hladoví po dvou dnech o toastovém chlebu si dali omeletu. Byla dobrá, ale po půl hodině se mi udělalo špatně, dostal jsem zimnici a tak jsme se vrátili na hotel. Tam jsem do večera pospával v posteli a v noci, když se mi uělalo líp, jsem na několik hodin zašel k tomu stařičkému počítači zdarma a updatoval denní fotky na našich stránkách. Bohužel byla místnost plná komárů a přestože jsem jich asi 10 zabil, odcházel jsem s desítkami štípanců na rukou i nohou. Ty nejnepříjemnější jsou na hřbetech prstů ruky. Zatracená malarická zóna!

Ráno jsme vstávali před 6 ráno, chytli si taxíka a jeli na autobusové nádraží. Všude na ulicích byly davy lidí. Nespěchali ale do práce ani nepostávali na nárožích. Všichni totiž joggovali. Staří, mladí, většinou muži, ale i několik žen. Koukali jsme na to s otevřenou pusou. Inu, proč ne? Ve zdravém těle zdravý vzduch!