(8.8.2010)
K maličkému autobusu společnosti Yahoo Express jsme přijeli těsně po půl sedmé ráno a přestože odjezd měl být až v 7, autobus byl již plně obsazen. Na nás s Andreou zbyla jen dvě sklápěcí minisedátka v chodbičce a naše batohy se vešly už jen na pár volných centimetrů za zavřené dveře. Vešly se tam ale jen když byly dveře zavřené a tak je do autobusu museli nacpat oknem. Vyjeli jsme z Bujumbury a stále míjeli joggující davy. Neuvěřitelné. Cesta se vinula pohořími na sever, divokou jízdou do kopce nahoru a zase dolů, v zatáčkách doleva a doprava. Naše sedátka neměla pořádná opěrátka ani područky a tak jsme sebou házeli sem a tam a v zatáčkách brzdili jen o těla našich sousedů. Můj soused byl údajně bývalý Rwandský letec a byl buď zfetovaný nebo opilý. Celou cestu nezavřel pusu a přesvědčoval mne o tom, že Rwanda je nejlepši a nejhezčí africká země. Všude je prý pořádek a kytičky. Taky se pustil do světové politiky a vychvaloval Putina a Miloševiče. Na hudbu znějící z rádia pak vsedě tančil. Když jsme po 3 hodinách přijeli k hranici, byli jsme rádi, že můžeme vystoupit.

Vystáli jsme frontu u Burundské celnice, kde nám orazítkovali konec víza a opuštění země. Kráčeli jsme směrem k Rwandské celnici a byli celou cestu obtěžováni desítkami žebrajících hubených a špinavých dětí. Chtěly 100 Franků (asi 4 Kč) nebo jakékoliv jídlo. Jó to známe a za rohem je vyměníte za peníze. Měl jsem zbytek sladké vánočky, co jsme si koupili na snídani, tak jsem z ní kus utrhl a dal ji jednomu dítěti. Hltavě si ji nacpalo do pusy a v okamžiku se kolem něj seběhlo 5 dalších dětí a snažily se mu ještě kus vyrvat. To nás šokovalo. Ty děti měly skutečně hlad! Žily na asi 100 metrů dlouhém úseku v území nikoho mezi Rwandou a Burundi. Většina z nich byli zřejmě sirotci. Ještě trochu šokovaní jsme došli k Rwandské celnici. A tam nás čekal další šok. Nejprve mi neomalený rwandský voják skoro rozbil nabíječku, když mi při kontrole zavazadel začal vyhazovat věci z batohu na stůl a pak nás překvapil rwandský úředník, když nám řekl: "Víza jste zatím nedostali, tak Vás do země nepustíme. Vraťte se do Burundi."

Začali jsme mu vysvětlovat, že jsme všechny náležitosti splnili, když jsme formuláře vyplnili už před 3 dny a vše v pořádku odeslali, a že na jejich zpracování má jejich ministerstvo 72 hodin a ty už uplynuly. A že nám sice jejich úředník poslal dotaz, zda máme rezervovaný hotel a přes jakou cestovní kancelář do Rwandy cestujeme, ale poslal ho v době, kdy jsme na lodi překonávali jezero Tanganjika. A pak jsme mu hned odpověděli. A že do Burundi se v žádném případě vracet nebudeme, protože tam už nemáme platné vízum. Úředník odpověděl něco v tom smyslu, že je mu to jedno a ať vypadneme. Hádali jsme se s ním, že sice nemáme čísla našich víz, ale máme čísla svých žádostí o vízum a že si má ověřit, že jsme vše podali tak, jak jsme měli. Úředník se k tomu sice neměl, ale protože jsme svými postavami zablokovali okýnko pro ostatní žadatele, chvíli si s nim podával dokumenty přes naše hlavy, ale pak něco naštvaně zadrmolil a šel dozadu do kanceláře.

Vrátil se asi za 10 minut s tím, že mluvil s ministerstvem, tam dostali naše žádosti a položili nám doplňující dotazy, na které od nás zatím nedostali žádnou odpověď, takže máme smůlu. To byla lež. Pravda, moje odpověď byla trochu ostřejší, ale určitě tam někde můj mail s následujícím textem měli:
"Žádný hotel rezervovaný nemáme a žádnou turistickou kancelář nepoužíváme, protože jen tahají z lidí peníze a žádnou přidanou hodnotu neposkytují. Pošlete prosím čísla našich víz přímo na hraniční přechod, protože se už před naším vstupem do Rwandy k internetu nedostaneme."
Náš úředník otevřel sousední okýnko, přestal si nás všímat a začal úřadovat tam. Zůstali jsme stát u okýnka samotní. Řidič a steward našeho autobusu (včetně cestujících) už měli dost čekání, prohodili pár slov s úředníkem, donesli nám z autobusu naše dva velké batohy a se slovy "We are sorry ..." se rozloučili a odjeli do Rwandy.

Byli jsme pořádně naštvaní a připadali si jako ve filmu Terminal. Do Rwandy nám vízum nechtěli dát a zpátky do Burundi jsme ho už neměli. Navíc jsme neměli skoro žádné peníze, protože lístek na autobus do hlavního města Rwandy jsme měli koupený předem a další peníze jsme si plánovali vybrat až v Kigali z bankomatu. Několik burundských Franků v hodnotě asi 50 Kč jsme si vyměnili od překupníků na hranici za rwandské Franky. Postavili jsme si batohy pod naším okýnkem a uvelebili se na nich. Plánovali jsme tu setrvat dlouho. Hodně dlouho. Kolem hranice pobíhali prodavači různého zboží a za poslední Franky jsme si koupili rwandskou SIM kartu a kredit na dobití. Nacpal jsem je do mobilu a začal se pokoušet o připojení na internet. Chtěli jsme zkontrolovat, jakou doplňující otázku nám ještě z rwandského ministerstva poslali.

Po půl hodině toho začali mít rwandští imigrační úředníci tak akorát dost a vyšli ven, aby nás vyhnali z našeho bojového postavení pod jejich okénkem. My jsme se ale vyhnat nechtěli nechat a vysvětlovali jsme jim, že se snažíme připojit na internet, abychom odpověděli jejich úředníkům případnou další otázku, mohli dostat vízum a být vpuštěni do Rwandy ještě dnes. Následovala menší potyčka s ozbrojeným vojákem, po které nám náš už zoufalý úředník řekl, že on s tím bohužel nemůže nic dělat, ať se vrátíme do Burundi a napíšeme další odpověď tomu vízovému oddělení a prozradil nám, co se jim na naší žádosti nelíbilo. Prý jsme napsali, že chceme bydlet v hotelu Kigali bez adresy, ale oni žádný hotel Kigali neznají. Jenže v Lonely Planet hotel Kigali doporučují jako nejlevnější hotel ve městě a adresu tam taky neuvádí. Píší jen, že je v muslimské čtvrti. Úředníkovi jsme to začali vysvětlovat, ale jemu to bylo jedno a už trval na tom, že musíme vypadnout z rwandského výsostného území. Ptali jsme se kam, když do Burundi bez víza nemůžeme, a on říkal, ať si klidně zůstaneme v území nikoho.

Vrátili jsme se tedy do země nikoho mezi burundskou a rwandskou celnicí. Jak jsme už věděli z předchozího průchodu, žily tam desítky chudých žebrajících dětí. A nejen ony. Další žebrající byly staré paní a taky mrzáci, kteří na kolemjdoucí kývali bezvládnými končetinami. Už v Indii jsem si navykl jakémukoliv obchodníkovi, předvádějícímu zboží, odpovídat "Very nice" a pokračovat v chůzi. Chtěl jsem jim tím udělat radost, aby věděli, jaké pěkné zboží nabízí, když už si od nich nic nekupuju. Tady to sice bylo trochu nepatřičné, ale aspoň mohli mít místní postižení dobrý pocit, že jim někdo pochválí, jak hezky se jim povedlo bezvládnou končetinu rozhoupat. Děti opět žadonily o jídlo a téměř se popraly o naši odpadní tašku plnou slupek od banánů. šokující.

Postavili jsme si na kraj silnice batohy a sedli si na ně. Představovali jsme si, jaká bude noc strávená mezi trvalými obyvateli země nikoho. Neseme si sebou stan, ale tady bude náročné udržet si všechny věci i ve stanu. Snažil jsem se tedy dál připojit s mobilem na internet, abychom se rychle dostali do Rwandy. Tam pak budeme muset stopovat. Kolem nás si posedalo několik hladových dětí a se zájmem sledovali naše aktivity. Já si na své Omnii 2 stále hrál s internetem a četl uložené stránky z Wikitravel a Andrea na Sony Readeru hledal v Lonely Planet, co můžeme dělat. Seděli jsme v zemi nikoho zhruba od 10 hodin dopoledne do 4 hodin odpoledne. Andrea trochu sondoval na straně Burundi, zda nám případně udělí nová víza. Tvářili se vstřícně. Internet se nám nakonec rozjet nepodařil ani s pomocí hotline rwandského operátora a nic jiného jsme nevyřešili. Pouze naše naštvání a nenávist k Rwandě se vystupňovaly.

Probrali jame možnosti a dospěli k závěru, že se musíme vrátit do Burundi. Rwanda nás ale tak naštvala, že se na ni vykašleme. Zkusíme z Burundi přejet do Tanzánie, dostat se do Mwanzy na jih Viktoriina jezera a pak je přeplout. Nový plán nás hned nadchnul a abychom si aspoň nějak zchladili žáhu na Rwandě, přepochodovali jsme s batohy znovu celé území nikoho a udělali pár fotek s rwandskou vstupní cedulí a našimi neslušnými gesty. Voják se zbraní na nás sice vystartoval, ale to už jsme měli dofoceno a tak nám byl ukradený. Rwando, s Tebou jsme skončili. Pokud to jednou budeme moci nějak ovlivnit, pokusíme se zastavit jakoukoliv rozvojovou pomoc této zemi. V Africe je tolik přívětivějších zemí, které si jakoukoliv pomoc zaslouží víc. Třeba zrovna Burundi. Jejich pohraniční úředník nás při návratu pozitivně šokoval tím, že místo požadování peněz za nové vízum prostě jen vzal naše pasy a přeškrtal na nich výstupní razítko z Burundi a připsal k němu, že je neplatné. Pasy nám vrátil a připomenul nám, že nám ale původní vízum vyprší zítra. Burundští vojáci na hranici se tvářili, jako že nás nevidí a nechali nás vrátit se do země. Díky pánové!

Na Burundské straně jsme si u překupníků vyměnili 50 EUR a domluvili si taxi do nejbližšího městečka Kayanzy. Tam nás potěšila cedule internet, tak jsme tam hned skočili a zjistili, že ti parchanti rwandští úředníci samozřejmě žádný další dotaz neposlali. Veškeré sympatie, které jsme k této zemi kdysi po shlédnutí hotelu Rwanda měli, byly fuč. Naše pocity nám potvrdilo setkání s polským katolickým knězem o týden později v Mwanze, který nám trochu o Rwandě povídal. Je to prý polovojenská diktatura, která si svoje obyvatele i návštěvníky přísně hlídá. Mají tam třeba zákon o povinnosti pěstovat květiny na záhonech u cesty nebo zákon zakazující chození bosí po ulici. Následující den se ve Rwandě konaly volby a rwandský prezident byl zvolen více než 95 % hlasů. Určitě byly velmi demokratické. Nás už ale Rwando neuvidíš. Zůstáváme v jedné z 10 nejchudších zemí světa - Burundi.