(20.4.-22.4.2011)

Filipíny jsou zvlášní země. Moc jsem nevěděl, co od nich čekat. Křesťanská země na kraji Asie. Zásadně poznamenaná vojenskými základnami USA a desítkami let soužití s američany. Lidé tu mají být přátelští. I když po Indonésii mi to tak asi připadat nebude. Tak trochu latinsko-americká země. Se spoustou španělských prvků. V jižní části ostrova v okolí města Zamboanga se mluví jazykem téměř shodným se španělštinou. A právě do Zamboangy jsem připlouval trajektem z malajské části Bornea.

Cesta trajektem byla překvapivě pohodlná. Přestože jsem si koupil lístek do nejlevnější třídy, nedalo se to srovnat s hororem v nedýchatelném prostředí na trajektu v Indonésii. Naše postele v "Economy" třídě totiž byly venku. Na čerstvém vzduchu. Určitě tu bylo příjemněji, než v dražší klimatizované třídě. Záchody byly ovšem jen dva na celou palubu a nebyly splachovací. Teda možná byly, ale nesplachovaly. Naštěstí jsem musel jen na malou a na tu chvíli člověk prostě zadržel dech.

Prošel jsem si celou loď a v nákladovém prostoru objevil basketbalový koš. Nějaký strojník tam měl i polonafouklý balón, tak jsme si trochu zaházeli. Z basketbalu budu mít na Filipínách radost. Je to tu ten nejpopulárnější sport. Už dlouho jsem nehrál. Další strojníci hráli karty a popíjeli whiskey. Vnutili mi taky skleničku a já si odešel prohlédnout horní palubu. Jela na ní skupina filipínských kluků, deportovaných z Malajsie. Vyprávěli mi, jak je pro ně Malajsie bohatá, a jak se tam snažili něco vydělat dřív, než je policie chytí a s prošlým vízem vyhostí ze země. Filipíny jsou prý mnohem chudší. Vyndali si mobily a fotili se se mnou.

Na celé lodi jsme byli jen tři bílí cizinci. Já, nějaký kluk ze Švédska a jedna Američanka. Seveřan podlehl ceně kabinky, která byla jen o 15% dražší, než economy, a vyřadil se tak ze společenského dění. Američanka spala v economy o patro výš a evidentně se v cestování vyznala. Povídala mi, jak se na indonézských trajektech v noci vloupává do záchranných člunů a přespává v nich. Je to tam prý čisté, bezpečné, a v případě ztroskotání má o jednu starost míň.

Do Zamboangy jsme připluli se zpožděním v 10 večer, prošli pasovou kontrolou a vystoupili na pevninu. Všude byli vojáci se samopaly, takže jsme se cítili opravdu (ne)bezpečně. Hned v přístavu o nás svedli boj tříkolkáři a motocykloví taxikáři. V každé zemi mají tahle vozítka svůj vlastní název. Tříkolkám se na Filipínách říká "traysikel" a motorka (v Indonésii "ojek") se tu jmenuje "habbal-habbal". Neuměl jsem to vyslovit, tak jsem si radši vzal tříkolku.

Protože jsme přijeli pozdě večer, potřeboval jsem městem jen projet a nočním autobusem odjet do Cagayanu de Oro. Cesta vedla územím, kde muslimské obyvatelstvo bojuje za nezávislost na křesťanských Filipínách. Turistům se tudy vůbec nedoporučuje projíždět. Američanka mne na lodi trochu uklidnila, protože tudy autobusem pojede taky. V žádném případě ale ne přes noc. Nedávno prý noční autobus přepadli ozbrojenci, zapálili ho a i s cestujícími nechali shořet. Jenže já mám na Filipíny jen 6 dnů, tak musím k cestování využít každou noc.

Tříkolka mne přivezla k nočnímu autobusu a když jsem dával batoh do nákladového prostoru, skupinka mladíků mi ho vytrhla z rukou. Přenesla ho na druhou stranu autobusu, protože prý patří tam. Řidič jim ale odmítl otevřít nákladový prostor na druhé straně, tak batoh odnesli zpátky na místo, kam jsem ho pokládal já. Otočili se na mne, abych jim jako dal nějaké spropitné za pomoc s naložením batohu. Ale no tak pánové!

Noční jízda luxusním autobusem měla několik drobných nedostatků. Tak především byly silnice na Filipínách evidentně stavěny pro přesun tanků a těžké vojenské techniky. Jsou poskládány z betonových panelů a v místech spojů mezi panely jsou nerovnosti, po kterých v pravidelném rytmu autobus poskakuje. Bezpečnostní světlo svítící celou noc bylo umístěno právě nad mým sedadlem a do reproduktorů celou noc hrály americké slaďáky. Zamilované písničky o tom, jak se američtí vojáci snadno zamilují, jak jsou americká srdce křehká ... Bléééé. Na americké vojáky to možná působilo, na mne ne. Dal jsem si do uší sluchátka s Rammsteinem a mohl klidně spát.

Probudil jsem se kolem sedmé ráno. Projížděli jsme dlouhými alejemi palem a silnice byla pořád stejně panelová. Před polednem jsme dorazili do CGO (zkratka Cagayanu De Oro) a já se ovlivněn písničkami z autobusu zamiloval. Asi budu mít taky trochu americké srdce. Zamiloval jsem se do dopravního prostředku. Který najdete jen na Filipínách. Nikde jinde ve světě jsem nic takového neviděl. Jeepney.

Jsou to úžasné stroje. Vozí v nich úplně všechno. Je to tu ta nejlevnější forma městské hromadné dopravy. Tato vozidla vznikla z džípů, které americké jednotky na Filipínách používaly v době 2. světové války. Filipínci vzali předek takového vozu, prodloužili zadní část o několik metrů a umístili do něj dvě protilehlé horizontální lavice, na které se vejde až 20 cestujících.

Každý Jeepney je jedinečný. Řidiči si je totiž nejrůznějším způsobem vylepšili, vyzdobili, pomalovali a pojmenovali. Nejčastější jsou všelijaké náboženské motivy. Nemohl jsem se jich nabažit.

Vydal jsem se hledat nějakou restauraci, ale všechny měly zavřeno. Jak to? Jsou přece velikonoce! Zelený čtvrtek! V takový den tu mají restaurace zavřeno. Poslali mne do McDonaldu na hlavní náměstí. Tam byla naštěstí i tržnice s levným ovocem. Ananasy a vodní melouny - mňam! A objevil jsem třetí věc, co mne na Filipínách nadchla.

První byly Jeepney, druhé bylo filipínské nadšení pro basketbal a třetí byly oříšky. Na ulicích tu mají krámky, ve kterých prodávají čerstvě pražené slané oříšky. Ve čtyřech variantách – jedna bez červené slupky a tři se slupkou, dvě pálivé s chilli a dvě neostré. A všechny s mým oblíbeným česnekem. Malý sáček za 5 Pesos - to jsou 2 Kč. Koupil jsem si 4 sáčky. Od každého jeden. Čtyřikrát mňam!

Chtěl jsem si tu zajezdit na koni, ale žádný tříkolkář neznal adresu ranče z Lonely Planet, tak jsem koně oželel a vydal se k místní pamětihodnosti - kostelu na kopečku. Když jsem tam dorazil, vcházely do něj zástupy lidí. Podíval jsem se na program a zjistil, že za 5 minut začíná velikonoční mše svatá. Asi to tak mělo být, že tu jsem právě v tuto chvíli.

Vešel jsem dovnitř a postavil se na stranu. Během 5 minut se kostel zcela zaplnil. Stál jsem v k prasknutí nabitém kostele a sledoval mši. Mělo to úžasnou atmosféru. Ničím se to nedalo srovnat se mší u nás. U nás to je takové studené a suché. Tady bylo poznat, že všichni vírou žijí. V plném kostele bylo horko a všichni se ovívali čím mohli. Kněz mluvil filipínsky, ale kázání každou chvíli prokládal několika anglickými větami. Mluvil o poslední večeři páně a lidé se zaujetím naslouchali. Když se dal celý kostel do zpěvu, člověku přecházel mráz po zádech. Byla v tom neskutečná síla.

Ke konci mše se kolem mne začali hromadit lidé. Převážně ženy. Cpaly se kolem mne dopředu a já nechápal, proč se strkají. Až ve chvíli, kdy se mne paní stojící za mnou zeptala: "Are you also going to confession (Jdete také ke zpovědi)?", pochopil jsem, že stojím uprostřed zformované fronty lidí, co se jdou zpovídat ze svých hříchů. Ne, ke zpovědi nejdu. Vlastně jsem u ní ještě nikdy v životě nebyl. Dokud ale budu vidět, že nejlíp se v životě daří těm nejprolhanějším, co svoje podrazy jen šikovně skrývají před okolím, ani k ní nepůjdu. I když vím, že by mi to pomohlo na onom světě. Zas tak moc na něj ale už nespěchám.

Vyšel jsem z kostela a uvědomil si, že celý svůj pobyt zde strávím právě v průběhu Velikonoc. V době, kdy průvodci cestování po Filipínách nedoporučují. Celé Filipíny jsou totiž v této době v pohybu. Nejdřív cestují domů, ke svým rodinám, a pak zpátky za prací. Naskočil jsem na jeepney do přístavu a koupil si lístek na noční loď do Cebu City, centra ostrova Cebu a celé centrální oblasti Filipín nazvané "The Visayas".

Loď odjížděla až za 2 hodiny, tak jsem se chtěl někde zastavit na internetu. Majitelka obchůdku s potravinami v přístavu mi nabídla, abych se připojil na jejím počítači. Internet tam byl docela rychlý, ale majitelka na mne pořád divně pokukovala, usmívala se, něco říkala personálu a ti se taky usmívali. Pak si vedle mne sedla, pohladila mne po ruce a zeptala se, jestli jsem ženatý. Panebože to ne! Vždyť jí muselo být tak 40! Připomněla mi tu mongolskou paní, co mne ve vlaku zálibně tahala za chlupy na ruce. Rychle jsem pozavíral okna prohlížeče a přestože loď odjížděla až za hodinu, utekl jsem na palubu.

Tam jsem si sedl na své lůžko nejnižší ekonomické třídy (opět venku) a pozoroval televizi připevněnou na stěně. Před vyplutím se obraz přepnul na ubíhající krajinu a ozvalo se: "Dear God ... Milý bože ... děkujeme Ti, že nás opatruješ a chráníš tuto loď, její posádku a cestující ..." Chvíli v tomto duchu pokračovali, až modlitbu spolu s cestujícími ukončili hromadným "Amen". Po modlitbě na obrazovce následovala instruktáž bezpečnostních opatření, kde cestující v případě havárie najdou plovací vesty, kde jsou záchranné čluny a tak. To se mi líbilo. Modli se, ale buď připraven na všechno. Když by to dnes s tou boží ochranou nevyšlo, tady najdete vesty a tady záchranné čluny.

Do Cebu City jsme připluli v 5 ráno a já vyrazil do prázdných ulic. Ve stánku na rohu prodávali místní snídani - rolku sladké rýže s kokosovým mlékem, zabalenou v banánovém listu za 5 Pesos (2 Kč). Koupil jsem si 4 rolky. Mňam. Město vypadalo jak po vymření a restaurace měly na dveřích nápis: "Dnes je Velký pátek - ZAVŘENO".

Všude ale jezdily Jeepney, tak jsem se s nimi chvíli vozil nazdařbůh sem a tam. Vystoupil jsem někde v obytné čtvrti a po chvíli chůze narazil na basketbalové hřiště. Docela jim to šlo, ale překvapeně jsem koukal na jejich nohy. Hráli totiž ve vietnamkách nebo bosí.

Vytvořili jsme dvě trojice a zahráli si na 2 vítězná utkání. O peníze. Vklad každého hráče byl 30 Pesos (12 Kč). První utkání jsme vyhráli, v dalších dvou mne můj obránce při každém kontaktu s míčem pod košem fauloval a my dvakrát prohráli. Rozhodující zápas 13:15.

A to jsem svého obránce trochu odrovnal, protože jsem mu dvakrát při výskoku pod košem dopadl na chodidla. Já hrál ve svých trekových botech. On bosý. Vítězové vzali peníze a šli do obchodu koupit velkou flašku Coca Coly. Vrátili se a pití rozlili do malých igelitových pytlíků pro každého hráče. Takže i pro nás, poražené. Příjemná zkušenost.

Když jsme se trochu usušili, vzal jsem svoje batohy a s jeepney dojel na konec města pod kopec s vyhlídkou. Bylo to několik kilometrů do strmého kopce a mototaxikáři vozili lidi nahoru i dolů za 100 Pesos. Řekl jsem si, že to vyjdu sám. V plné polní s oběma batohy. Kráčel jsem nahoru v prudkém slunci a po cestě se zastavoval a bavil s místními lidmi. Pod jedním přístřeškem připravovali kokos. Usušený kokosový ořech škrábali takovou speciální škrabkou. Sedl jsem si k nim a chvíli to taky zkoušel. Mezitím se mi snažili namluvit jejich starší dceru. Díky, ale snad příště.

Po dvouhodinovém stoupání jsem vyšel až na vrchol kopce k soše Ježíše. Byla odtud krásná vyhlídka na celé město. Nějaká skupinka tam měla piknik. Nabídli mi chlazené pití i jídlo a já se od jednoho z nich dozvěděl, že jsou rozvětvená rodina a jednou do roka se tu takhle všichni scházejí a povídají si. Na velikonoční pátek. Povídal mi o životě na Filipínách a ptal se na život u nás.

Po cestě zpátky jsem únavou sotva pletl nohama, ale platit 100 Pesos se mi nechtělo a místní autobusy mi nezastavovaly. Zastavil mi ale luxusní džíp se sedačkami v kůži a hlasitou hudební soupravou. Řidič byl Američan, žijící na Filipínách. Povídal mi o Filipínách z jeho obchodního hlediska.

Před několika dny ve zprávách oznámili, že se Filipíny staly největší callcentrovou velmocí na světě. Je tu nejvíce callcenter a pracuje v nich nejvíce zaměstnanců. První místo vzali Indii. Tam počet callcenter naopak klesá. Američtí zákazníci, které tato callcentra obsluhují, jsou už totiž na indický přízvuk a indickou angličtinu alergičtí. Telefony při telefonátech Indů rovnou pokládají. Filipínci ale mají stejný přízvuk a výslovnost, jako hispánci v USA. Tento přízvuk zákazníkům nevadí. Musel jsem se pousmát, když jsem si vzpomněl na telefonáty s bývalými kolegy z Indie. Docela ty amíky chápu.

Američan mi pověděl, že si tady na Filipínách založil 7 společností. Dvě callcentra, dvě společnosti na obsluhu kreditních karet a 3 na to navázané. Všechny jeho společnosti obsluhují zákazníky v USA. Přijímá jen zaměstnance s perfektní angličtinou. Kupodivu nejvíce zdravotní sestry. Ty si v nemocnici vydělávaly 11 až 13 tisíc Pesos (4400 - 5200 Kč). On jim v callcentru platí 16 až 20 tisíc (6400 - 8000 Kč), takže k němu rády utíkají. Povídal mi, jak se bavil s malou filipínskou holčičkou s perfektní angličtinou. Ptal se jí, čím by chtěla být a ona mu říkala, že až bude velká, chtěla by se stat operátorkou call centra. Novodobý filipínský dream job pro normální lidi.

Odvezl mne až do města a já zamířil do přístavu, odkud jsem chtěl pravidelným trajektem odplout na ostrov Leyte. Po cestě mne zaujaly pouliční internetové počítače. Pod nějakou stříškou máte zabudovaný zamčený počítač s CRT monitorem a otvorem na mince. Vhodíte 5 Pesos (1 Kč) a máte za to 25 minut surfování. Akorát, že u toho sedíte na nějaké provizorní stoličce na ulici. Chtěl jsem si tam zkontrolovat e-mail, ale když jsem se za 1 Peso na 5 minut připojil, seběhly se za mými zády všechny děti z okolí. Bylo jich tak 20. Koukaly, co tam jako na obrazovce budu dělat. Já vím, že česky neumí, ale ten tlak pohledů do zad byl tak silný, že jsem to vzdal. Do mailu jsem se nepřihlásil a odešel jsem. Pár minut surfování jsem jim tam nechal zaplacených.

V přístavu mi oznámili nemilou novinu. Protože jsou Velikonoce, všechny trajekty na dnešek zrušili. Takže se do Leyte nedostanu. Nechtěl jsem se s tím smířit a zůstávat přes noc v Cebu. Jediná loď, kterou nezrušili, měla za hodinu odplout na ostrov Bohol. Nedaleký ostrov Bohol obsahuje jednu z hlavních turistických atrakcí Filipín - čokoládové hory. Spoustu pravidelných zelených kopečků, jako z formiček. Sice jsem tam původně jezdit nechtěl, ale když je to jediná loď, pojedeme tedy na Bohol.

Tam jsme dorazili až po setmění a já v přístavu sehnal tříkolku do městečka Carmen uprostřed čokoládových hor. Jeli jsme noční silnicí, když jsme najednou zpomalili a řidič oznámil, že jsme píchli. Zastavil u nějaké chatrče a k mému překvapení to bylo profesionální středisko opravy duší. Tedy aspoň ten chlápek, co tam bydlel, duše opravovat uměl.

Vypustil nám kolo a přes pneumatiku vytáhl duši ven. Ve vodě pak chvíli hledal prasklinu a když ji našel, chvíli pilníkem piloval a zdrsňoval okolí. Z jiné duše pak vyřízl kousek gumy a přiložil ji na dané místo. Pak vzal kovovou nádobu, zapálil v ní oheň a postavil ji na ono poškozené místo. Oheň hořel a nádoba se začala zahřívat. Za chvíli celá žhnula. Tím žárem vpekla kousek náhradní gumy na poškozené místo. Po 10 minutách chlápek nádobu oddělal a ve vodě ověřil, že už vzduch neuniká. Duši nacpal zpátky pod pneumatiku a nafoukl ji. Celá oprava trvala 15 minut a stála 20 Pesos. Žádná drahá lepidla, žádné soupravy na opravu duší. A taky to jde.