(22.4.-26.4.2011)

- "1500 Pesos? To je moc drahé. Levnější pokoj nemáte?" Na Filipínách to měla být moje první noc v posteli. Předevčírem jsem spal v autobuse a včera na lodi. Ale za 600 Kč radši nebudu spát vůbec.
- "Ne pane. Jsme plní a toto apartmá je náš poslední volný pokoj. Nejbližší jiný hotel je 40 km odsud" řekl recepční a významně se podíval na hodiny. Ukazovaly půl jedenácté večer. Ten Bohol mi byl čert dlužný. Vůbec jsem sem nechtěl jet. Ale když jsem před 4 hodinami v Cebu City přišel do přístavu a chtěl odjet trajektem na ostrov Leyte, řekli mi, že kvůli velikonocím všechny trajekty zrušili. Jediná loď odjíždí za hodinu na Bohol. Ostrov, obsahující jednu z hlavních filipínských atrakcí pro turisty - Čokoládové hory. Tak tu teď stojím mezi nimi před "Chockolate Hills komplexem" a marně doufám v levné ubytování.
- "To je moc. Vyspím se radši venku. Prší tu v noci?" Bláhově doufám, že mi nabídnou něco levnějšího. Nenabídli. Jsou zvyklí jednat s Američany. Když nechci, tak nechci. Kdo chce kam, pomožme mu tam. Otočili se a na rozloučenou řekli, že tu v noci neprší.

Odcházel jsem po cestě a když jsem se ztratil ze světel, zabočil jsem k hlavnímu kopci s vyhlídkou. S oběma batohy na zádech jsem začal šplhat nahoru. Bylo to prudké a já klouzal zpátky. Každý metr stál spoustu úsilí. Takhle nějak si museli připadat američtí vojáci při nočních misích v nedalekém Vietnamu. Snad tu nemají žádné jedovaté hady a štíry. Čím výš jsem šplhal, tím to bylo rovnější a snadnější. Dokonale zaoblený kopec. Jako kopeček zmrzliny. Došplhal jsem nedaleko osvětlené vyhlídky, lehl si na karimatku a zabalil se do moskytiéry. Snad měli s tím deštěm pravdu.

Neměli. Hodinu po půlnoci začalo poprchávat a déšť přešel do prudkého lijáku. Popadl jsem věci a doběhl k vyhlídce na vrchol kopce. Betonová konstrukce tam vytvářela stříšku a já si ustlal pod ní. Kolem hlavy mi bzučel roj komárů, co se sem před deštěm schovali taky. Přes moskytiéru ke mně ale nemohli. Snad mne sem v noci nepřijde vyhodit žádný hlídač. A po rozednění mi to už bude jedno. Hlídač nepřišel a mne tak v 5 ráno probudil řev argentinské skupinky turistů, co se přišli podívat na východ slunce nad čokoládovými horami. Mysleli si, že jsou tu sami, a křičeli do kraje svá přání. Když je tu zakřičíte z plných plic, prý se vyplní. Ale nikdo Vám nezaručí, kdy se tak stane. Tak uvidíme.

Pohled na čokoládové hory v mlžném oparu byl hrozně zvláštní. Já se ale musel rychle sbalit a utíkat pod kopec na hlavní silnici, kudy měl projíždět místní ranní autobus. Potřeboval jsem do přístavu Ubay na východě ostrova, odkud jsem konečně mohl přejet na Leyte. Pán stojící u silnice mluvil skvělou angličtinou a ujistil mne, že tudy za 10 minut můj autobus skutečně pojede. Další pak až za 3 hodiny. Mám štěstí. Znal Českou republiku a povídal mi o Filipínách. Jsou silně křesťanské a mají 90 milionů obyvatel. Neexistuje tu kontrola porodnosti, antikoncepci nikdo nepoužívá a každá rodina má 10 až 14 dětí. Jeho soused ve vesnici má dokonce 20 dětí. Vzpomněl jsem si na Afriku a na papeže. Tady vede boj v první linii. Filipíny a Afrika jsou papežova naděje, jak neztratit boj s Islámem o světovou populaci. Když nepovoluje antikoncepci, dělá to kvůli Filipínám a ne kvůli Evropě.

Kolem nás projel autobus v opačném směru a byl plný. V dálce se objevilo vozidlo a pán oznámil, že se blíží můj autobus.
- "Nebude plný?" zeptal jsem se s obavami.
- "Určitě bude" přikyvoval pán.
- "Kam mám v tom případě dát batoh?" ptal jsem se.
- "Na střechu" zněla jednoduchá odpověď. Autobus se blížil a já viděl chumáče
lidí, visící ze dveří. Byl napěchovaný k prasknutí. Zastavil vedle nás. Podal jsem batoh stewardovi, který vylezl nahoru a začal ho přivazovat k dalším zavazadlům na střeše.
- "A kam si mám vlézt já?" začal jsem řešit závažnější problém. Pán stojící vedle mne se zasekl jako kolovrátek.
- "Na střechu ..."

Nebyl jsem na to připraven, ale proč vlastně ne. V Jižní Americe by to tak jako tak přišlo. Po železných úchytech jsem se vyškrábal nahoru. Byly ostré a já si pří tom rozřízl dva prsty. Nahoře už jeden Filipínec seděl. Sedl jsem si vedle něj a pevně se chytil hromady zavazadel. Krev mi z prstů crčela proudem a kapala na kalhoty a na střechu autobusu. Byla před name dvouhodinová jízda a řešit desinfekci nebylo kde. Z kapsy jsem si vyndal slaný igeliťák od oříšků a vrazil do něj prst. Ať ta krev aspoň zůstane v sáčku. Když to poteče hodně, budu mít dost na transfuzi. Steward dole zabouchal na dveře a řidič zařadil rychlost. Mohli jsme jet.

Krev stále crčela, po ruce mi lezl velký pavouk, ale mou hlavní starostí bylo pevně se držet zavazadel. Elektrické vedení natažené přes cestu i větve ze stromů u cesty představovaly permanentní nebezpečí. Řidič autobusu jel naštěstí ohleduplně a moc zatáčky neklopil. Přesto pro nás každá zatáčka znamenala klouzání po střeše ke straně autobusu. Bylo to naprosto šílené a najednou mi to přišlo hrozně směšné. Začal jsem se hlasitě smát. Ujížděli jsme silnicí a vítr nám foukal do tváří.

Lidé na cestě na mne nevěřícně koukali a mávali na nás. Asi nejsou moc zvyklí na bělocha na střeše autobusu. Ježdění na střeše tu vůbec není moc časté. Celou cestu jsme na střeše zůstali sami dva. Ostatní cestující se vždycky nějak nacpali do autobusu. Kolemjdoucí na mne volali: "Hey, Joe!" Na Filipínách je to univerzální pozdrav pro bělocha. Tolik let tu žijí s početnou komunitou američanů, že je pro ně každý běloch američan. A američan je Joe. Tenhle pozdrav mi nebyl během celého pobytu na Filipínách příjemný. Já nejsem žádnej američan! A už vůbec ne Joe! Ale na střeše autobusu mi to bylo jedno. Smál jsem se a mával na ně taky.

Dojeli jsme do přístavu Ubay a vystoupili na tržišti. Slunce pražilo a bylo hrozné horko. Prodávali tu "točený" citronový džus z obří plechové nádoby. Velký pohár za 5 Pesos. Vyprahlý žízní jsem si ho koupil. Mňáááám, byl ledový a hrozně dobrý. V následujících 10 minutách jsem si koupil ještě 3. A teď něco k jídlu. Ve stánku prodávali něco smaženého oranžového. Asi kuře. Kolik stojí ten velký kus? Zase 5 Pesos? Tak čtyři kousky prosím. Bylo to sladké - smažený banán! Mňááám! Tak ještě čtyři a byl jsem po snídani.

Koupil jsem si lístek na loď do Batu v 10 hodin a nastoupil v 9:45. V 10:05 jsme stále stáli na místě, ale sousední loď začala odplouvat. Podíval jsem se na svůj lístek a na jméno odplouvající lodě. Byla to ta moje! Sakra, nastoupil jsem na špatnou loď! Holt si budu muset koupit nový lístek. Naše loď vyplula až v 11:00. Steward kontrole lístků nevěnoval pozornost, perem škrtl přes můj nesprávný lístek a šel dál. Do Batu jsme dojeli až po poledni a mne nadchly místní nápisy na zdech přístavu. No řekněte, není důležité mít čistý vzduch? A dopravní předpisy jsou od toho, aby se dodržovaly, ne? :-)

Bohužel už bylo pozdě na pokračování mé cesty na jih. Chtěl jsem jet do Padre Burgos zaplavat si s velrybími žraloky, kteří se tam v tomto období obvykle vyskytují. Jenže dnes už by se to nestihlo a zítra musím být o několik ostrovů výš. Pojedu tedy na sever. Sedl jsem si na autobusovém nádraží a čekal na minibus do Taclobanu. Vedle mne si sedla tak desetiletá holčička a začala si se mnou povídat. Ptala se, odkud jsem, jak se jmenuju a když zjistila, že nejsem ženatý, zaradovala se. Řekl jsem jí sice, že musí aspoň 10 let počkat, ale ona mi začala namlouvat svoje kamarádky z vedlejší tržnice. Tak to byla jiná. Tři krásný holky, všechny kolem 20 let, jedna typická filipínka, druhá spíš čínský typ a ta třetí nádherná hispánka. Prostřednictvím té desetileté holčičky jsme spolu asi půl hodiny koketovali, ale nedozvěděl jsem se, zda mi je dohazuje na jednu noc nebo "dokud nás smrt nerozdělí". Každopádně z ní jednou bude dobrá kuplířka. Když přijel minibus, rozloučil jsem se s holčičkou i holkama a odjel. Zdržet mne tu mohl jen zájem té hispánky, ale zrovna z její strany to bylo hodně vlažné.

Do Taclobanu jsme dojeli až večer a já rovnou naskočil na nejlevnější noční autobus na sever sousedního ostrova Samar. Vmáčkl jsem se do tvrdého dvojsedadla a společnost mi dělala jen skupinka komárů, před kterou mne docela účinně chránil vítr proudící dovnitř chybějícím oknem. V 5 ráno jsme byli v cíli. Vrhla se na nás skupinka řidičů kol s vozíky, nabízející odvoz půl kilometru do přístavu. Normálně bych to šel pěšky, ale ať si taky vydělají. Sedl jsem si do jednoho a za 20 Pesos (8 Kč) řidič šlápl do pedálů. Ostatní bicyklisté, co zákazníka nesehnali, šlapali vedle nás a řítili se do přístavu, kde doufali ve větší štěstí. Bylo jich aspoň 10. V 5 ráno se tu honili s vidinou výdělku 8 Kč. Usmívali se a byli veselí. Podle nějakého výzkumu, co jsem před časem četl, patří bohatí lidé mezi ty nejméně šťastné. Dochází u nich k nejvíce sebevraždám. Nejšťastnější jsou lidé, žijící těsně nad hranicí chudoby. Tak ať vám to do těch pedálů šlape, pánové! Až se vrátím do Česka, možná si taky pořídím kolo s vozíkem. A budu se u šlapání usmívat!

Trajektem jsem po dvouhodinové plavbě připlul na jih největšího filipínského ostrova Luzon, na kterém už setrvám až do odjezdu. Odmítl jsem všechny taxikáře a vydal se na procházku po okolí přístavu. Konečně jsem mohl troche zpomalit cestovní tempo. Hned u přístavu bylo basketbalové hřiště a dva mládežnické týmy se právě chystaly k zápasu na místním turnaji. Vecpal jsem se dovnitř a jako jediný divák si sedl na domácí lavičku. Už při rozcvičování mi ale bylo jasné, jak to dopadne. Domácí v červeném se totiž při rozehřívání soustředili na parádičky a frajeřinky. Hosté v bílém jen běhali a dávali jednoduché koše. Zápas pak probíhal stejně. Červení hráli individuálně a zkoušeli parádičky a střely z dálky. Bílí hráli kolektivně a nejrychlejší cestou dobíhali k soupeřovu koši. Sdílel jsem zklamání na domácí lavičce a v půlce jsem radši odešel.

Nasedl jsem na jeepney do hlavního města provincie Legaspi a když si ode mne lidé odsedli, uvědomil jsem si, že jsem se po předvčerejším basketbalovém zápase a včerejší noci pod širákem ještě nikde nestačil vysprchovat. Nebylo taky kde. Takže dnes se v Legaspi zastavím, poprvé na Filipínách si pronajmu pokoj a dám se do pořádku. A tak jsem taky udělal.

Vysprchovaný, oholený a v čistém oblečení jsem pak vyrazil k ruinám Cagsawa pod majestátnou sopkou Mt. Mayon, na kterou jsem se chtěl zítra vypravit. Sopka je stále aktivní a naposledy po ní tekly proudy lávy před 2 roky. Ruiny Cagsawa pak představují kostel, ve kterém se schovali obyvatelé místní vesnice při výbuchu sopky v roce 1814 a ve kterém je zasypal sopečný popel a následně i láva.

Na sopku je zakázáno lézt, protože erupce mohou nastat každou chvíli a navíc z děr po cestě proudí sopečné plyny, které by návštěvníka otrávily. Nepovedlo se mi najít žádného místního průvodce, který by mne tam byl ráno ochoten zavést, tak jsem svou myšlenku výstupu na tuto sopku s dokonalým tvarem vzdal. V Lonely Planet jsem našel městečko Daet po cestě na sever, které mělo být dobré na výuku surfování pro začátečníky.

Dorazil jsem tam další den před setměním a na chvíli skočil do vln. Prkno mi půjčil anglický majitel místní hospůdky. Když jsem se vrátil z moře a ptal se po sprše, ukázal mi svůj improvizovaný téměř český vynález. Poslal mne na dvůr a v patře otočil kohoutek s vodou tak, že voda tekla z okna přímo na střechu záchodků. Ta byla z vlnitého plechu a po něm dotekla až k místu, kde jsem stál. Tam mi začala crčet na hlavu. Super zlepšovák! :-)

Dali jsme se do řeči a já se zmínil, že jsem sem dojel víceméně náhodou. Včera večer jsem se rozhodl, že se tu stavím, a dnes jsem sem na skok přijel. Prý se sem dostal taky tak. Před časem cestoval 3 roky po Asii, tak jako já dojel trajektem z Malajsie do Zamboangy, jeden večer se zastavil tady v Daetu a už tu zůstal. Potkal tu svou současnou ženu a už tu žije 7 let. Prošel jsem se po pláži, kde se na mne usmívaly skupinky místních děvčat. Tak takhle se tu před 7 lety asi prošel ten angličan. Že bych tu zůstal? Usmívají se moc pěkně ...

Nakonec jsem v Daetu nezůstal. Koupil jsem si lístek na noční autobus do Manilly a místo s místní kráskou strávil noc s chrápajícím tlusťochem na vedlejším sedadle. Skoro jsem se na ně nevešel. V 5 ráno jsem ale z autobusu vyskočil a přestoupil na jiný do městečka Tagaytay. Leží jen několik hodin od Manilly na vrcholku kopce nad nádherným jezerem s několika sopečnými ostrůvky. A v průvodcích nelhali. Ta scenérie byla opravdu nádherná. Chtěl jsem si tu konečně trochu zajezdit na koni, tak jsem pěšky vyrazil k Picnic clubu, kde měli koně půjčovat.

Po cestě jsem míjel basketbalové hřiště, na kterém si děti házely s balónem. Položil jsem batoh a šel trénovat s nimi. Měly z toho hroznou radost, protože si tu s nimi dospělí moc nehráli. Sbíral jsem míč pod košem, přihrával jim ho a oni se snažili střílet. Docela jim to šlo. Bokem tam postával mongoloidní chlapeček a smutně koukal, protože si s ním nikdo nehrál. Vtáhl jsem ho do hry a začal mu přihrávat taky. Vždycky s míčem doběhl až ke mně pod koš (samozřejmě bez driblingu), rozmáchl se a vyhodil míč tak vysoko, jak to šlo. Což znamenalo tak do výše mé hlavy. To nevadí, stejně jsem mu zatleskal. A on měl radost a poskakoval.

Musel jsem si vzpomenout na vtip, jak přijde Mikuláš do Jedličkova ústavu a povídá: "Děti, kdo mi zazpívá písničku, dostane bonbón. A kdo mi zatancuje, dostane bonbóny dva." V tom vstane chlapeček, začne nekoordinovaně mávat rukama, točit se a řvát: "Áááéééíííóóóóááá!" Mikuláš se na něj podívá a dodá: "A kdo bude dělat píčoviny, nedostane nic!"

Když děti viděly, že tomu postiženému chlapečkovi přihrávám, začaly to dělat taky. Když chytily pod košem balón, podaly mu ho a on opakoval svoje pokusy vrhnout míč aspoň metr do výšky. Na chvíli ho tak vzaly mezi sebe. Měl jsem z toho hroznou radost. Ještě chvíli jsem si s nimi házel, pak se rozloučil a vyrazil k Picnic clubu. Děti mi na rozloučenou mávaly a nejvíc mne potěšil ten chlapeček. Když jsem odcházel, natáhl ruku se vztyčeným palcem nahoru. Odpověděl jsem mu stejně. Paráda.

Půjčil jsem si koně a jezdil na kopci s tím úžasným výhledem. Bohužel bylo sedlo téměř dřevěné, tak jsem si místo plánovaného potěšení spíš jen odřel zadek. Po 50 minutách jsem slézal dolů, přestože mne upozorňovali, že mám zaplacených ještě 10 minut. Vracel jsem se stejnou cestou a u stánku si koupil nádherný sladký ananas za 25 Pesos (10 Kč). Nařezali mi ho a já si na něm pochutnával při pohledu do údolí. Chtěl jsem sjet dolů k jezeru a půjčit si Windsurfing, ale vulkán na ostrově uvnitř jezera je prý na 3. Stupni sopečné pohotovosti, tak na jezero nikoho nepouští. Pojedu tedy rovnou do Manilly, odkud mi za pár hodin odlétá letadlo do mého starého známého Saigonu.

V hlavě mi probleskl ještě jeden nápis z předvčerejšího dopoledne. Už několik lidí na cestě mi řeklo, že s tím budu mít něco společného. Musel jsem se tomu zasmát. Když jsem procházel kolem hřiště, děti mne poznaly a zase na mne mávaly a křičely. Nejvíc ten kluk. Jeho "ááááééééíííóóóááá" jsem slyšel ještě kus od hřiště. Myslím, že by si za svůj výkon zasloužil aspoň tři bonbóny.