(27.5.-5.6.2011)
(Pozn: Nekonečně dlouhý deník)

Den 0

Lianne mne naposledy objala a popřála mi hodně štěstí. Nastoupila do džípu, zabouchla dveře a nastartovala. Chvíli jsem pozoroval zvířený prach za odjíždějícím autem. Zůstal jsem sám. Sám uprostřed divočiny. Daleko od civilizace. Daleko od lidí. Dvěstědvacettři kilometrů od nejbližšího města. Od Alice Springs. Sám uprostřed Austrálie.
- "Waaaaaaaaaaa!" zařval jsem do okolních skal z plných plic. Ať všichni vědí, že už jsem tady.

Slunce je dost nízko. Mám ještě tak hodinu světla. Pak nastane tma. A zima. V noci prý může teplota klesat až k nule. Podíval jsem se na stůl plný vyskládaných věcí. Zelený pytel s oblečením je docela velký. Snad to bude stačit. Mám taky dobrý třísezónní péřový spacák. A stan. Ten je pro mne velkou neznámou. Miniaturní, ultralehký. Něco přes 1 kg. Koupil jsem ho před třemi dny v novozélandské Rotorui. Ještě jsem ho nezkusil postavit. Snad nic nechybí. A doufám, že se do něj vejdu. Kdyby ne, tak ... radši jsem tu myšlenku zavrhl. Spát pod širákem v kraji plném smrtelně jedovatých hadů, smrtelně jedovatých pavouků, štírů a podobné havěti, to bych moc daleko dojít nemusel.

Roztrhl jsem igelitový pytel se zataveným grilovaným kuřetem a pustil se do jídla. Od rána jsem se nestihl najíst a teď už umírám hlady. Jídla mám ale dost. Lianne mne hned z letiště odvezla do obřího supermarketu. Nakoupil jsem tam jídlo na 14 dnů. A protože mám docela špatný odhad, vzal jsem radši víc. Takže toho mám možná na měsíc. Ještě mne přesvědčila, ať si koupím plynový vařič s bombami. Nádobí mám ze Zélandu. Takže můžu vařit. Jak se znám, tak spíš rozvařovat. Neumím totiž vařit, jako nějakej prašivej Ital. Za to umím jiný věci.

Jedl jsem a vzpomínal na cestu autem s Lianne. Je to žena místního rangera. Jednoho z těch, co mne budou zachraňovat, když něco nevyjde. Mám u sebe nouzový satelitní lokátor. Kdybych se dostal do průšvihu, mám to stisknout. Někde jim pak začne blikat kontrolka. Že jsem v nesnázích.

Lianne mi vyprávěla o lidech, co to mačkali. Jeden skandinávec se tu skoro utopil. Sešel ze značené trasy, zabloudil a skončil v řece. Na jednu paní prý v noci zaútočila smečka divokých psů Dingo. Většinou to mačkají dehydratovaní, podchlazení, dezorientovaní lidé. Pokud to stisknete v nebezpečí života, celá záchranná operace je zdarma. Když to stisknete z legrace nebo v situaci, ze které se může sami dostat, musíte operaci zaplatit.

Pokud mne kousne nějaký had, nemám prý váhat ani okamžik. Mám to hned zmáčknout, sednout si, uklidnit se a pokusit se snížit srdeční tep. Aby se jed do krevního oběhu dostával co nejpomaleji. Prakticky všichni hadi jsou tu smrtelně jedovatí. A smrt může nastat během chvilky. Ptal jsem se, co v případě kousnutí pavoukem. Mám to prý mačkat jen tehdy, když bude mít červený zadeček. Kousnutí jiných přežiju. I když na ně mají různí lidé různé reakce. Takže starost navíc. Chudáci barvoslepí.

Zeptal jsem se na klokany. Spíš žádného neuvidím. V této části Austrálie moc nejsou. Možná uvidím wallaby - takový menší druh klokana.
- "Přejelas někdy klokana?" zeptal jsem se.
- "Ano."
- "A byl mrtvý?"
- "Většinou ne. Musela jsem ho zabít."
Brrr. Představil jsem si, jak Lianne zabíjí ležícího klokana.

Larapinta. Tak se tato cesta divočinou jmenuje. Můžete si ji objednat u některé cestovní kanceláře. Zaplatíte cenu v tisících australských dolarů. Dostanete průvodce, odvezou Vás na začátek vybrané etapy, dají Vám baťůžek s nápoji a přesnídávkou. Půjdete za průvodcem až do cíle, po cestě si dáte několik přestávek a na konci už Vás bude čekat teplá večeře a postavený stan. Nebo to můžete jít sami. Na vlastní pěst. Nést si stan, spacák, oblečení, jídlo a pití. I když - sami byste jít neměli. Má se chodit aspoň ve třech. Aby mohl v případě nehody jeden zůstat se zraněným a druhý běžet pro pomoc. Kdyby se něco stalo mně, vezmu holt roli toho, co běží pro pomoc.

Larapinta měří 223 km. Celá trasa vede národním parkem West MacDonnell v rudém centru Austrálie. Říká se mu tak podle červeného zabarvení skal a kamenů ve zdejším kraji. Trochu mne mrzelo, že už rudé centrum není moc rudé. V posledních letech totiž tato část Austrálie zažila nevídané lijáky a suchá země se zazelenala. Takže by to teď mohli přejmenovat na zelené centrum Austrálie. To ale nezní tak dobře. A ještě by jim sem přijel Klaus přednášet o pozitivních změnách klimatu.

Zabalil jsem zbytek kuřete. Zůstane mi na zítřek. Rychle jsem spakoval věci do batohu. Byl o hodně těžší, než jsem čekal. To to jídlo. A dva a půl litru pití. Cedule ukazovala: "Tábořiště 2 km". Prý 20 minut. Tak dlouho už světlo nevydrží. Honem jsem vyrazil na cestu.

Nenašel jsem to. Setmělo se a já ve skalách zakopával o kameny. Kolem byl písek. Zkusím přenocovat tady. S čelovkou na hlavě jsem postavil stan. Nic nechybělo. Super. Dal jsem do něj spacák a batoh. Sakra. Když je vevnitř batoh, už se tam nevejdu. Vyndal jsem věci z batohu a rozmístil je na stranu podél spacáku. Prázdný batoh jsem dal pod hlavu. Svlékl jsem se a vlezl do spacáku. Obloha byla plná hvězd. Neznal jsem žádnou z nich. Jižní polokoule. Nesvítil měsíc. Novoluní. Narodil jsem se na čínský nový rok. To bylo taky novoluní. Tak dobrou, první, noc.

Den 1

Probudil jsem se. Už po několikáté. Bylo to strašné. Stan byl zevnitř úplně mokrý. Spacák, který se ho dotýkal, taky. Jestli bude k ránu k nule, tak zmrznu. Ten stan se nedá použít. Je to kondenzační stanice. Všechno, co vydýchám a vypotím, zadrží na vnitřní straně. Aby to otřel do spacáku. A nevejdu se do něj. Věci, co mám vyskládané po straně, mne drží namáčknutého na druhou stranu. Ten stan váží jeden kilogram. Je opravdu lehký. Ale nepoužitelný. Venku byla ještě noc. Zavřel jsem oči a pokoušel se znovu usnout.

Ráno jsem vstal do hrozné zimy. Celý stan byl mokrý, spacák a věci taky. I všechno oblečení vyskládané podél spacáku. Rozvěsil jsem to na okolní stromy, navlékl se do teplého a drkotal zuby. Vyrazil jsem hledat cisternu s dešťovou vodou. Abych měl po cestě co pít. Věci jsem nechal jen tak. Rozložené na kamenech. Nebál jsem se, že by mi je někdo vzal. Byl jsem jediný člověk v širokém okolí. Když už jsem hledání skoro vzdal a chtěl vodu nabrat z kaluží, cisternu jsem našel.

Nezemřu žízní. To je to pozitivní. I když jak se to vezme. Nápad projít pěšky středem Austrálie se zrodil v Laosu. V Phonsavanhu. Po laoské noci. Když jsem hledal, jak to všechno ukončit. Tam jsem si zjistil, že pouště ve středu Austrálie prakticky nejdou překročit. Není tam voda. Takže ti, co to zkusili, zemřeli žízní. Tenhle pochod je oproti tomu turistická selanka. Rozumně značené cesty. Cisterny s dešťovou vodou každých 15 km. Brnkačka. Jak kdyby se šel člověk projít po Václaváku.

Larapinta je rozdělená na 12 etap dlouhých od 9 do 31 km, z nichž ty nejdelší zdaleka nepatří mezi ty nejnáročnější. Každou etapu byste měli ujít za 1 až 2 dny. Takže se na celý pochod doporučuje 20 dnů času. Tolik jsem neměl. Při trochu rychlejším tempu byste měli ujít jednu etapu denně. Takže byste celých 223 km ušli za 12 dní. Já to chci dát za 9 dnů. Pátého června mám totiž v Alice Springs sraz s kamarádkou Adrienou. A šestého má Michala narozeniny. Tak jí chci popřát aspoň formou jedné věty na konci 550 dnů.

Celý pochod můžete jít dvěma způsoby. Od začátku do konce, nebo od konce do začátku. Já to jdu od konce do začátku. Dává to totiž mnohem větší flexibilitu. Když to jdete od začátku do konce, musíte si objednat odvoz z cíle do Alice Springs na nějaký konkrétní den. S tím datem pak nemůžete hýbat. Protože nemáte spojení se světem (pokud nevlastníte satelitní telefon). Když to jdete pozpátku, potřebujete jen odvoz na konec treku. Pak už jdete až do Alice Springs po svých.

Mezitím vyšlo slunce a v té chvíli přestala být zima. Byla přede mnou poslední, 12. etapa. Výstup z Redbank Gorge na horu Mt. Sonder a zpátky. To se mi moc hodilo, protože batoh byl těžký, jídla i vody jsem měl moc a stan i spacák byly úplně mokré. Schoval jsem batoh s jídlem a vybavením do porostu a rozvěsil spacák a stan po okolních stromech. Na Mt. Sonder jsem vyrazil jen s foťákem, kuřetem ze včerejška a láhví vody. Osm kilometrů tam a osm zpátky. Taková pěkná rozcvička. Bez těžkého batohu.

Za necelé 2 hodiny jsem byl na vrcholu. Tak, a mám to za sebou. Jsem na konci celé Larapinty. Měl jsem potřebu to nějak oslavit. Chtěl jsem si zařvat jako na lesy. Aby to nebylo jen tak naprázdno, zařval jsem si haku Kama Te. Kterou jsem se naučil před 4 dny na Novém Zélandu. Vyděsil jsem s ní jednu velkou ještěrku. Zřejmě haku ještě neslyšela.

Udělal jsem pár fotek a uháněl zpátky. Tahle etapa pro mne dnes není konečnou. Musím ujít ještě aspoň 12 km z další, jedenácté etapy. Tentokrát už s velkým batohem. Stan i spacák za těch pár hodin na sluníčku pěkně uschly. Sbalil jsem je a vyrazil. Šlo to ztěžka. Mám nějak moc jídla. A standardní zásobu 2.5 litru vody. Do uší jsem si dal sluchátka a pustil to, co jsem si pro tento pochod připravil: "Buenas nóčes i bjenbenído a Madrid". Španělštinu. Ať pak tu Jižní Ameriku nějak přežiju.

Jak během dne pořád svítilo slunce, začalo být nesnesitelné horko. Sundal jsem si všechny vrstvy a zůstal jen v tričku. Hodily by se kraťasy. Ale abych minimalizoval hmotnost oblečení, vzal jsem si jenom jedny softshellové kalhoty. Mohlo být tak 30 stupňů. Chtělo by to větrák. Větrák na den a topení na noc. A stín. A bazén. A bar s chlazeným pitím. A přestat vymýšlet blbosti.

Kráčel jsem australskou krajinou a do kroku si opakoval španělské věty. "Kiére algo para komér?" zeptal jsem se a na poslední chvíli se zastavil. Metr přede mnou se přes cestu přeplazil had. Jedovatý. Jiní tu nejsou. Skoro jsem na něj šlápl. Asi by se mu to nelíbilo. Sundal jsem si sluchátka. Musím poslouchat každý zvuk. K čertu se Španělštinou! Důležitější je nešlápnout na hada.

Do mého dnešního cíle pod horou jsem dorazil hodinu a půl před setměním. A co kdybych vyšel až nahoru? Čím víc toho zvládnu dnes, tím snadnější to bude zítra. Nahoru to bylo 5 km a mělo to trvat 2 hodiny. Dvakrát jsem ztratil cestu a musel se prodírat vysokou trávou (a dávat pozor na hady!). Ale vyšel jsem to ještě za světla. Ten pohled na okolní krajinu byl dokonalý.

Postavil jsem stan a naházel do něj věci. Teď už to nebylo jen "sám v divočině uprostřed Austrálie". Teď to bylo "sám na vrcholku kopce s úžasným výhledem". Zařval jsem si haku a sledoval západ slunce. Jako Malý princ. Jakmile zašlo, začala zima. Ale ne hrozná. Vzal jsem si vrstvu navíc a s čelovkou se pustil do jídla. Vařit se mi nechtělo. Takže byl na řadě toastový chleba se sýrem a česnekovou pomazánkou. Tohle jídlo jsem si oblíbil už na Zélandu.

Obloha byla opět plná hvězd. Bez měsíce. Bylo to ještě úžasnější, protože jsem ji z vrcholu kopce viděl celou. Chvíli jsem si psal deník, pak jsem vlezl do stanu a zhasl. První den je za mnou. Měl jsem skvělý pocit. Na stanu jsem zapnul jen vrchní síťku. Proti hadům a pavoukům. Stan jsem ale nezavíral. Nechci tu mít zase jezero. Tak dobrou, druhou, noc.

Den 2

Probudil jsem se. Už po několikáté. To ta hrozná zima. Na vrcholku kopce totiž foukal silný vítr. A protože jsem neměl zapnutý stan, profukoval celým stanem. I mým péřovým spacákem. U spacáků by vedle nejnižší doporučené teploty měli začít uvádět i nejvyšší přípustnou rychlost větru. Péřové by si asi moc dobře nevedly. Nicméně díky té zimě, otevřenému stanu a silnému větru se vevnitř žádná voda nesrážela. Takže mám suchý spacák. Nakonec ten stan půjde použít. Hurá! Venku byla ještě noc. Zavřel jsem oči a pokoušel se znovu usnout.

Ráno jsem ještě ze spacáku sledoval nádherný východ slunce. Dobře, že jsem včera vylezl až sem. Na místo v mapách označené jako "Hilltop Lookout (Vyhlídka na kopci)". Pohled na horu Mt. Sonder, kde jsem byl včera, byl úžasný. Hora skutečně připomíná ležící (domorodou) ženu. Sbalil jsem stan a nasnídal se toastového chleba se sýrem a salámem. Při čištění zubů jsem si stoupl na okraj skály a kochal se výhledem do kraje. To místo mělo zvláštní energii. Cítil jsem skoro mravenčení.

V pravé noze. Aúúú! Mravenci! Sakra! Měl jsem pravou nohu plnou velkých červených mravenců. Kousajících mravenců. Stál jsem hned vedle mraveniště. Utekl jsem pár metrů, začal dupat a vyprašovat si nohavici. Rychle jsem se sbalil a vyrazil pryč. Ještěže mi v noci nenalezli do stanu. Musím si dávat pozor na každý krok.

Abych trochu ulevil těžkému batohu, začal jsem za chůze konzumovat to nejtěžší jídlo. To byla jablka a mrkve. V supermarketu kupodivu nebyla drahá. O jablcích a mrkvi by se v Austrálii dalo žít. A o gumových medvídcích. Měl jsem jich sebou celý pytel. Mizeli daleko rychleji, než ty mrkve.

Klesání bylo nekonečné a dvakrát jsem při něm ztratil cestu. Zase jsem ji našel, urazil 10 km a do Finke River, cíle jedenácté etapy, jsem dorazil v poledne. Naobědval jsem se, vysušil stan a pro jistotu i spacák. Dlouho jsem se tu nezdržel. Byla přede mnou ještě celá desátá etapa.

Kráčel jsem ostrým tempem s Frankie goes to Hollywood ve sluchátcích. "Relax" zařval jsem si a zastavil se. Metr přede mnou se na cestě vyhříval had. Jedovatý. Jiní tu přece nejsou. Byl velký. Zelený. Hlavu měl strčenou pod tělem. Na sluníčku se mu evidentně líbilo a moje přítomnost ho nijak nevzrušovala. Určitě už v duchu přemýšlel, kolik jedu mi věnuje, pokud ho budu otravovat. Vyndal jsem foťák a udělal pár fotek. S uctivým obloukem jsem hada obešel a dával si pozor, abych nešlápl na jeho bráchu.

Po další půlhodině jsem narazil na školní výlet. Jedna australská třída byla na výletě z nedalekého kempu "Ormiston Gorge", který byl koncem desáté etapy. I mým dnešním cílem. Jejich učitel se mne zeptal, odkud jsem. Odpověděl jsem, že z České republiky.
- "Třído, potlesk pro chodce z České republiky" zvolal učitel a znudění puberťáci neochotně zaplácali rukama. Připadal jsem si neskutečně trapně. Rychle jsem se rozloučil a pelášil dál. První kontakt s lidmi tedy nic moc.

Překročil jsem řeku a zase ztratil cestu. Její hledání bylo únavné a batoh na zádech těžký. Naordinoval jsem si další mrkve a jablka. Kvůli váze batohu. Nemohl jsem tu cestu najít. Slunce pálilo a já byl unavený. Asi málo piju. Kromě toho jsem cítil puchýře na malíčcích obou nohou. Měl jsem si je před pochodem oblepit. Kulhal jsem na obě nohy. Z posledních sil jsem dorazil do kempu.

Bylo v něm plno lidí a taky třída, kterou jsem dnes na cestě potkal. Vrátili se sem mezitím autobusem. Sundal jsem si boty a dobelhal se do umývárny. Osprchoval jsem se a pořádně si omyl chodidla. Puchýře na malíčcích byly větší, než malíčky. Skoro jsem nemohl udělat krok. Ormiston Gorge je také stanovištěm rangerů, kteří v národním parku provádějí záchranné operace. A taky bydlištěm Lianne. Potkal jsem ji tu.

Říkala, jak unaveně vypadám. Musím víc pít. Takže nosit víc vody. Ukázal jsem jí malíčky. Zhrozila se. Mám tu několik dní zůstat. Odpočinout si a dát se do pořádku. Jenže já nemůžu. Chci to zvládnout za 9 dní. Sedl jsem si ke stanu a za chvíli přišel postarší ranger vybrat kempovné. Říkal, že zvládnout celou Larapintu za 9 dní je nereálné. Většinou to lidem trvá tak 14 dní. Někdy i 20 - 25 dní. Rekord je prý 7 dní, ale to šel jeden vysoký místní ranger, co zná v okolí každý kousek trávy.

- "Pár lidí se pokoušelo o 8 dní, ale ti skončili vyčerpaní, dezorientovaní a dehydratovaní mimo cestu a volali záchranný vrtulník. Pro normální lidi je nereálných i 9 dní. A Ty máš ještě puchýře na obou nohou."
- "A začínají se mi rozpadat moje ultradrahé rumunsko-singapurské trekové boty" chtělo se mi dodat.
- "A máš příliš těžký batoh" dodal, když ho potěžkal.

Ukázal jsem mu fotky velkého hada z dnešní cesty. Říkal, že je to "Python". Jeho kousnutí bych nejspíš přežil. Čím je větší, tím je to lepší. Dospělý had totiž umí šetřit s jedem. Aby měl i na další kousnutí. Mladí jsou nezkušení. A naperou to tam všechno naráz.

Když jsem si už potmě lehal do stanu, z dálky jsem slyšel hovor a smích. Asi ta školní třída. Místo pro stany těch, co jdou celou Larapintu, bylo kus od kempu. Před spaním jsem se ještě pokusil sekundovým lepidlem zalepit díry v botech. Usínal jsem s omamující vůní lepidla ve stanu. Měla něco do sebe. Tak dobrou, třetí, noc.

Den 3

Když nespím na kopci, stanem neprofukuje vítr. Takže v něm není zima. Ale zase se mlží. Je mokrý a spacák taky. Je to nanic. Chudák. Nijak se mi nezavděčí. A to se tak snaží. Vylezl jsem ze stanu a dobelhal se do sprchy. Ještě dřív, než se probudila školní třída. Kupodivu tekla teplá voda. Takže jsem se oholil a pořádně se vysprchoval. To mi už ale někdo bušil na dveře. Kluci ze třídy. Mysleli si, že je tu nějaký jejich spolužák. Otevřel jsem jim jen tak s dotazem, co si přejí. Trochu je to vyděsilo. Bušit přestali a šli stát frontu ke druhé sprše.

Ošetřil jsem si protrhlé puchýře a obvázal je leukoplastí. Oblékl jsem se do čistého a šel se sbalit. Čekalo mne rozhodování, kolik toho ponesu. Jídlo jsem si evidentně naddimenzoval. Tady, v Ormiston Gorge, jsem měl první bednu se zásobami. Jídlo na další část cesty. Takových 8 kg. Při tom by mi na příští dny stačilo to, co už nesu. Co tedy vzít a co tu nechat?

Nechal jsem tu veškeré konzervy a celý toastový chleba. Vzal jsem si všechny mrkve, jablka a hlavně pomeranče. Ty totiž nejím, ale vymačkávám z nich šťávu do vody desinfikované chloračním činidlem. Trochu to potlačí tu pachuť. Dále jsem si vzal sýry, salámy, müsli tyčinky, čokoládky a oříšky. A hlavně: velké balení mé oblíbené australské stravy - gumových medvídků.

Na cestu jsem vyrazil až v 10:30. Čekala mne jedna z nejdelších etap. Jejích 29 km se podle vzorového itineráře mělo rozdělit do dvou dnů a dohromady jít 12 hodin. Musím to stihnout do setmění. Mám na to necelých 8 hodin. Na celé dnešní trase není umístěna cisterna s vodou. Takže nesu o pár litrů vody víc. Batoh, do kterého ještě přibylo nové jídlo, byl hrozně těžký. Cesta s ním byla úmorná a abych si odlehčil, křoupal jsem cestou mrkev a jablka.

Do sluchátek jsem si pustil další lekce Španělštiny. "A dónde bámos?" Jó, to bych taky rád věděl. Hodně unaven jsem ve 14:00 dorazil k jezírku v půli cesty. Už jsem měl jen trochu vody, tak jsem ji dopil a nabral tu z jezírka. Doufám, že v ní nejsou takoví ti červi, co se pak organismem člověka prokousávají až na povrch.

Pokračoval jsem ve zpočátku zábavné a posléze nepříjemné cestě kaňonem plným kamenů. Musel jsem po nich skákat a chvílemi i lézt. Dlouho jsem nenarazil na žádnou značku, ale z kaňonu se prakticky nedalo nikam odbočit, takže jsem pokračoval pořád dál.

Po 2 hodinách lezení přes kameny jsem dorazil k jezírku mezi skalami, kde cesta v podstatě končila. Zabloudil jsem. Hrozně neochotně jsem se otočil a slézal zase zpátky. Šlo to trochu rychleji a v 17:00 jsem dorazil k ceduli, ukazující odbočku z kaňonu. Spadla na zem a z původního směru nebyla vidět.

Zatraceně! Ztratil jsem 3 hodiny! Zrovna dnes, když jdu takhle dlouhou etapu a vyrazil jsem pozdě! Do cíle mi chybí 15 km a světlo bude už jen nějakou hodinu a půl. Navíc teď cesta vede nahoru na nějaké skály. A batoh je tak těžký. Měl bych tu už asi zůstat. Ale tím by plán na 9 dnů padl. Musím dál!

Šplhal jsem s batohem nahoru a vylezl na překrásnou náhorní plošinu. Po stranách byly hory a uprostřed zvedající se cesta k obzoru. Makal jsem, jak to šlo. Skoro jsem utíkal. Přesto jsem v 18:30 musel rozsvítit čelovku. A to mi pořád ještě chybělo 8 km. To není tak hrozné. To bych mohl zvládnout za 2 hodiny. Jenže za světla.

Když nastala úplná tma, už jsem neuměl rozlišit, kde vede cesta, a kde je to slepé. Jediné štěstí bylo, že značky cesty i z dálky odrážely světlo. Takže jsem musel vylézt na nějaké vyvýšené místo a zkoumat každý směr horizontu čelovkou. Když se někde v dálce rozsvítilo světlo, byla tam značka. A já věděl, kterým směrem se vydat. Takový radar. Kudy však vede cesta ke značce jsem nevěděl. Takže jsem se chvílemi prodíral mezi stromky, vysokou trávou, lezl po kamení ... V noci nic moc.

Moje rychlost mimo pěšinu klesla na 1.5 km za hodinu. Bylo to vyčerpávající. A k tomu ten těžký batoh. Každou chvíli jsem se musel vracet. To bloudění trávou stálo hrozně moc sil. Fyzických, ale hlavně psychických. Musel jsem odpočívat. Na chvíli si sednout. Hlavně ne mezi mravence. Ani na nějakého hada, spícího pod kameny.

Když jsem si sednul, vypínal jsem čelovku. Nebýt té únavy, okolní atmosféra byla úchvatná. Po obou stranách plošiny se ve tmě rýsovaly hřebeny hor. Nesvítil měsíc a nebe bylo zase poseté stovkami hvězd. Úžasně jasných. Jakékoliv město coby zdroj světla bylo stovky kilometrů daleko.

Cesta vedla podél posvátných území původních australských obyvatel, kam nemá ani dnes žádný bílý člověk přístup. Zakřičel jsem do noci na bohy Aborigines, jestli mne vidí, jak tu bojuju s osudem. Že by mi taky třeba mohli trochu píchnout.

Do cíle chyběly poslední 3 km, bylo 22:00 hodin večer a já už jsem nemohl. Na konci plošiny bylo menší jezírko, cesta nikde a podle značky svítící v dálce jsem šel po jeho špatné straně. Takže jsem to celé musel obcházet zpátky. K přístřešku s označením konce etapy jsem dorazil o půlnoci. Nehledal jsem tábořiště, postavil jsem stan přímo vedle přístřešku a batoh zavěsil na několik provazů do vzduchu pod přístřešek. Aby do něj nemohly myši.

Vlezl jsem do spacáku, zatáhl zip na stanu a konečně se uvolnil. V té chvíli se asi 20 metrů daleko ozvalo hlasité vytí. Člověk, ležící ve stanu, kopírujícím tvar jeho těla, se v takové chvíli moc bezpečně necítí. Byl to ale divoký pes Dingo a přestože to jsou šelmy a žijí v divočině, na člověka obvykle neútočí. Vlci tu naštěstí nejsou. Tak mne tu dnes v noci bude hlídat. Zavřel jsem oči. Tak dobrou, čtvrtou, noc.

Den 4

Probudily mne lidské hlasy. Stan byl mokrý a spacák taky. Ale už jsem zvyklý. Vylezl jsem ven a pozdravil se s kolemjdoucími. Byli to nějací Australané na jednodenním výletě. Přijeli autem po polní cestě, den budou chodit po okolí a večer se zase vrátí.

Rychle jsem se sbalil, najedl se a vyrazil. Chci dnes zvládnout dvě etapy. Každá z nich měří jen 14 km. Ale obě jsou klasifikovány stupněm náročnosti "Hard". Ty stupně tady odpovídají. Každá z nich by podle itineráře měla trvat 6 hodin. Mělo by to být těžší, než včera. Pokud ale nezabloudím, půjde to.

Aby se nemohl opakovat včerejšek, makal jsem jak šroubek. Nevnímal jsem únavu ani puchýře na nohou a slíbil si, že si první větší pauzu dám až v Serpentine Gorge - v cíli první z etap. Tam se taky naobědvám a pořádně usuším spacák i stan na poledním slunci. Došel jsem ji za 4 hodiny a v bolestech se svalil na zdejší stůl. Nakonec jsem vstal a dokázal ještě rozvěsit po okolních stromech stan i spacák.

Měl jsem hroznou žízeň a vyrazil jsem hledat cisternu s vodou. Tedy nešel, belhal jsem se. Puchýře na malíčcích šíleně bolely. Nakonec jsem cisternu našel. Opatrně jsem otevřel puchýře a omyl je ve vodě. Namazal jsem je framykoinovou mastí a nové zalepil leukoplastí. Když jsem si bral čisté ponožky, připadal jsem si, jako nový člověk. Uvařil jsem si předvařenou rýži a naobědval se. Tedy, rozvařil. Asi se měla jen ohřát. Já jsem z ní udělal rýžovou kaši. Ve 2 hodiny odpoledne jsem vyrážel na další etapu.

Ještě jsem to nezmínil, ale po všechny předchozí dny mne hrozně otravovaly mouchy. Velké, malé, tlusté, tenké, ale hlavně všudypřítomné a neodbytné. Asi tu moc lidí nepotkávají. Takže využívají každou příležitost ke kontaktu. Nejsou jako mouchy u nás. Jejich největší koníček je lézt po obličeji. Vlézt do pusy, do nosu a taky se podívat do očí. Několik zaráz. Pořád.

Kolem vás jich mezitím létá dalších 50. Třeba se vám to zdá málo. Před chvílí jich kolem bylo mnohem víc. Říkáte si: "Kampak asi zmizely?" Nezmizely. Jen odpočívají. Sedí vám totiž na batohu. A na oblečení. Když jsem položil batoh na zem, napočítal jsem jich na něm několik desítek. Začal jsem přemýšlet, kolik taková moucha váží. Třeba 5 gramů? Pokud jich na batohu sedí stovka, nosíte půl kila navíc.

Dnes byly obzvlášť neodbytné. Snažil jsem se jich zbavit. Jakkoliv. Odháněl jsem je rukama. Máchal jsem kolem sebe při chůzi větvemi. Utíkal jsem a skákal při tom do výšky, abych je při dopadech setřásl. Marně. Těm na batohu to muselo připadat, jako zábavné rodeo. Nedalo jim velkou práci se udržet. Zkoušel jsem co nejrychleji utíkat, aby je vítr sfoukl. Bez efektu. Říkaly si asi, že to dnes mají i s větrákem. Že by si za jízdu měly připlatit. Ať jsem dělal cokoliv, nezbavil jsem se jich.

Vesele si celou cestu seděly na batohu a když se chtěly pobavit, létaly kolem a lezly mi po obličeji. Měly legraci z toho, jak máchám rukama kolem obličeje, a nereagovaly na to. A když už jsem se rozhodl neblafovat a na svůj obličej skutečně plácnout, vždycky to poznaly a ještě před dopadem dlaně vzlétly. Byl jsem pro ně takový veselý fackovací panák. Na místech odpočinku jsem se je snažil lovit svou moskytiérou, ale témeř bez úspěchu. A i když jsem jich třeba 10 zabil, létalo jich kolem mne stále dalších 200.

Když už jsem toho měl dost, dal jsem si na obličej zelenou síťku proti mouchám, kterou jsem si koupil na Zélandu. Jenže po chvíli vás přestane chůze se síťkou na hlavě bavit. A když vás uprostřed krajiny popadla potřeba jít na velkou, vykonávali jste ji uprostřed obřího hejna much. Aspoň ten batoh jsem nechával ležet o kus dál. Pasažérky, které nechtěly, aby jim jejich dopravní prostředek ujel, na něm zůstaly sedět a nešly dovádět s kamarádkami na mně dřepícím za kamenem. Bylo to šílenství a opakovalo se každý den.

Když se začalo stmívat, byl jsem už hodně unavený. Po té včerejší šílené noční etapě a dvou těžkých dnes. Ale nezabloudil jsem. Měl jsem to pod kontrolou. Ještě chvíli před tím, než bych musel zapnout čelovku, jsem dorazil k budovám. Nohama jsem už jen šoupal, ale hnala mne neskutečná touha. Můj dnešní nocleh byl totiž na místě s další spižírnou se zásobami. A já k ní měl klíč. A já tam měl jídlo. Ale hlavně - pití!

Po dvou dnech pití desinfikované vody jsem toho měl právě tak akorát dost. Snil jsem o dvou Schweppsech, co tam na mne čekaly. Vrazil jsem do místnosti a na jeden nádech do sebe vylil 1.25 litru. Mňááám! Byla to božská slast! Pokud bych příště na takovémhle pochodu něco udělal jinak, nakoupil bych na každé stanoviště ne 2, ale aspoň 5 lahví sladkého bublinkového pití.

Venku se večer udělala hrozná zima a foukal studený vítr. Protože jsem ještě nešel do spacáku, zalezl jsem si do té kryté spižírny a začal si vařit. Uvařil jsem smaženou rýži z pytlíku a protože mám rád sýr, dal jsem si dovnitř několik plátků. Přidal jsem kousky salámu, koření a vzniklo něco, jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Taková břečka. Matlanina. Bublanina, která se pořád někde připalovala. Ale měl jsem hlad a všechno jsem snědl.

Ve vzduchu jsem opět vytvořil konstrukci z provazů a zavěsil na ni svůj batoh. Myši byly totiž všude. Venku i ve spižírně. Když jsem jedl, troufaly si i metr ode mne prozkoumat, jestli někde nějaký kousek jídla nezůstal. Zalezl jsem do stanu a opět hrozně unaven, zavřel oči. Tak dobrou, pátou, noc.

Den 5

To zas bylo probuzení! Stan - mokrý. Spacák - mokrý. Všechno oblečení, co jsem měl schované ve stanu - mokré. Hrozná zima. A venku ledový vítr. Vylezl jsem ze stanu a klepal se zimou. Rozvěsil jsem mokré věci po okolních stromech, bleskově se umyl a utekl se schovat do spižírny.

Ta měla otevřený vršek, takže tam byla stejně nízká teplota vzduchu, jako venku. Měla ale čtyři zdi, takže se tam dalo schovat před tím větrem. Abych se zahřál, uvařil jsem si na plynovém vařiči svou oblíbenou patlaninu rýže a sýra a celé to snědl. Venku mezitím vyšlo slunce a na něm bylo přece jen tepleji. Na betonové panely na slunci jsem vynosil veškeré věci a jídlo a opět začal probírat, co vzít sebou a co nechat ve spižírně. Toho jídla jsem nakoupil fakt strašně moc.

Taky jsem už ušel 6 etap a jsem víceméně v půlce. Dle itineráře jsem to měl jít 6 až 10 dnů. Proto mi tolik jídla přebývá. Naopak pití mám žalostně málo. Vymačkal jsem šťávu z pomerančů do dvou Schweppsových lahví s vodou. Převázal jsem si krvavé puchýře a dal na ně trochu Framykoinu. Asi to není to pravé, ale beru Framykoinovou mastičku jako univerzální lék na všechno. Sbalil jsem mokrý stan i spacák, vrátil nepotřebné jídlo zpátky do spižírny a v konteneru pro Lianne nechal i klíč od spižíren, který mi na cestu půjčila. S tím klíčem jsem měl určitý pocit bezpečí. Teď už na to budu opravdu sám.

Vyrážel jsem až v 10:30 dopoledne. Byla přede mnou nejdelší, 31 km dlouhá etapa. Má trvat 11 hodin. Kdybych šel tak pomalu, to by byl panečku průšvih. Noční chůzi už zažít nechci. Musím jít rychle. Pořád byla zima a foukal studený vítr. Snad díky němu po cestě nebude tolik much. Po půlhodině pochodu mi začalo být horko. Měl jsem totiž na sobě 2 merino trička, softshellku a svrchní bundu. Musel jsem si odložit.

O čem asi byl film "Pán much"? Mohli by ho natočit o mně. Jsou jich kolem mne stovky. Těm potvorám vítr vůbec nevadí. Zkusil jsem zase chvílemi běžet. Ještě rychleji, než včera. Přece ty potvory nemůžou lítat tak rychle! Jak rychle umí mouchy lítat? Po chvíli jsem si musel přiznat, že rychleji, než já něžet. S batohem plným nového jídla se běželo moc špatně. Musel jsem si sundat další vrstvu oblečení. To bylo něco pro ně. Další odkryté části těla. Člověk se tu nemusí bát smrti hladem. Stačilo by jít s otevřenou pusou, chvílemi ji prostě zavřít, zkřoupat a spolykat.

První odpočinek jsem si udělal na bodu 24 km do cíle. Roztáhl jsem nad sebou moskytiéru, mlsal čokoládové tyčinky a křoupal mrkve. Užíval jsem si chvilky pohody bez much, které naštvaně lezly po moskytiéře. Po dalších 8 km jsem narazil na cisternu s vodou a záchodovou budku. Takže jsem udělal velkou zastávku a dal na sluníčku sušit stan, spacák, mokré oblečení z noci ve stanu i zpocené oblečení, co jsem měl na sobě. Začalo totiž být šílené horko. Spousta much se nechala nachytat a zůstala na spacáku, stanu, bundách a tričkách. Ale muší "core team" zůstal se mnou.

Záchodová budka byla ale naprosto úžasná. Opuštěná místnost uprostřed pouště měla nějaké zvláštní dlouhodobé klimatizační zařízení, které v ní uchovávalo příjemný chládek. A uzavřenost spolu se spoustou pavučin ji uchovávala celkem muchovzdornou. Pavouky sice nemám rád, ale tady jsem k nim, sedíc na záchodě, vzhlížel s vděčností. Trochu mne vyděsila cedulka nad záchodem "Co jste nesnědli, nepatří dovnitř". Ale nakonec jsem pochopil, jak je to myšleno.

Konečně trochu chráněn před muchami jsem si na záchodě zařval haku. Snad nikde v okolí nebyl žádný Novozélanďan, který by mne chtěl lynčovat za zneuctění haky tímto prostředím. Vše mi uschlo, odpočal jsem si a připravil si novou vodu. Sbalil jsem věci a vyrazil dál až ve 3 odpoledne. Šílené! Byly kolem mne snad stovky much. Všechny, co se před tím shromáždily na sušených věcech na slunci.

Zase jsem skoro utíkal. Když jsem utíkal, aspoň mi nelezly do obličeje. Kolem byla nádherná krajina a já chtěl udělat nějaké fotky, ale kdykoliv jsem zpomalil, mouchy to trestaly. Potvory! Když jsem na moment zastavil a chtěl udělat fotku, rázem jsem měl ruce i foťák plný much. Do uší jsem si musel nacpat sluchátka, aby mi nelezly aspoň tam. Bez možnosti zastavit mne mouchy hnaly šíleným tempem až do cíle.

Zařekl jsem se, že zvládnu dojít bez čelovky. A povedlo se to. Došel jsem prakticky se setměním. Nenašel jsem tábořiště, tak jsem zase rozbalil stan vedle přístřešku, označujícího konec etapy a začátek té další. Byla hrozná zima, tak se mi nechtělo vařit. Najedl jsem se oříšků a želé bonbónů. Mňam.

Když je tma, mouchy nelétají. Je tu ale něco jiného. Šustí to, piští to, dupe to, hlodá to. Myši. Letos se tu hrozně přemnožily. A nemají co žrát. Takže všude něco hledají. Už na začátku treku jsem podle nočních zvuků kolem stanu pochopil, že pokud chci něco nechat v noci venku, do rána to ty potvory prožerou. Proto jsem začal vyrábět konstrukce z provazů, na které zavěšuju svůj batoh.

V posledních dnech mi ale ty potvory v noci lezou i po stanu. A podle zvuků se snaží prokousat i dovnitř. Těm potvorám vůbec nevadí, že tam spím já. Když takhle v noci slyším nějakou myš pobíhat po vrcholku stanu, připravím se a rychlým úderem zespoda do toho správného místa ji vysílám do kosmu. No do kosmu zrovna ne, ale aspoň pár metrů vzduchem od stanu ano. Myši ze mne naštěstí nemají takovou srandu, jako mouchy. Ale každou noc se mi starají o několik probuzení. Zrovna teď jedna běhá po stanu. Takže majore Gagarine, připravit na start!
Tři ... dva ... jedna ... bum!

Den 6

Ráno jsem rychle sbalil všechno mokré a už v osm vyrazil. Čekala mne pátá etapa (ve směru od Alice Springs). Byla dlouhá pouhých 16 km. Jenže nesla označení "Very Hard". Odhadovaný čas na její zdolání byl 10 hodin. Už od začátku jsem pochopil proč.

Cesta zpočátku vedla krásným kaňonem s jezírky a většinu času jste museli ručkovat po skalách na okrajích kaňonu. Alternativou bylo jít po pás ve vodě. Nebylo tu skoro žádné značení a museli jste přecházet z jedné strany kaňonu na druhou. Podle vlastního uvážení. Kudy to tak asi půjde lépe. Občas se taky vracet.

Prostředí bylo moc krásné. Když jsem prolezl celým kaňonem, potkal jsem dvojici Australanů, kteří šli celou Larapintu několik dnů přede mnou. Každý den jsem v návštěvních knihách v cílích etap podle zápisů sledoval zkracující se vzdálenost mezi námi.

Cesta pokračovala po skalách do prudkého kopce a chůzi vystřídalo lezení. Bylo to naprosto brutální. Skutečně bylo nutné lézt strmě nahoru. S batohem. Lezl jsem asi 2 hodiny a dolezl až na vrcholek skalnatého kopce. Následoval stejně prudký sestup do dalšího kaňonu.

Při lezení po svazích jsem si uvědomoval rozdíl mezi keři a trávou u nás a v Austrálii. Jakmile tu člověk sešel z cesty a musel se prodírat skrz porost, každé stéblo, každý keř tu píchal. Obsahoval ostny, co se vám zabodly do rukou, a dlouhá tráva byla tak tvrdá a špičatá, že píchala i skrz kalhoty. Z dalších rostlin padaly ostnaté bobulky tvaru ostnaté koule, které když zapadly do bot, okamžitě znemožňovaly další chůzi. Připadal jsem si, jako na planetě Cyrrus (První planeta smrti) Harryho Harrissona, kde každá tráva taky bodala a píchala.

Poskakoval jsem po kamenech kaňonem a narazil na trojici Australanů, kteří šli z druhé strany. Ukázalo se, že syn jedné z nich byl půl roku na výměnném pobytě v Brně. Svět je přece jen malý. Tuto náročnou etapu jsem došel po 7 hodinách o půl čtvrté odpoledne. Byl jsem nadšen.

Rozvěsil jsem po stromech věci na sušení a šel hledat vodu. Udělal jsem haku, chvíli odpočíval a pak vyrazil dál. Potřeboval jsem ujít aspoň část čtvrté etapy, rovněž označené jako "Very Hard". Tentokrát jsem nešel na doraz a když jsem asi hodinu před setměním dorazil k písečným pláním s kalužemi, rozhodl jsem se tu dnes už zůstat.

Uvařil jsem si svou tradiční rýžovo-sýrovo-salámovou patlaninu, sundal si boty a ponožky a osvobodil puchýře od náplastí. Odbouratelným mýdlem jsem si je důkladně umyl v jedné kaluži a pro dnešní noc je nechal dýchat mimo náplasti.

Když zašlo slunce a opět začala hrozná zima, hned jsem zalezl do spacáku. Několik myší bylo obzvláště neodbytných, tak jsme až do noci hráli hru na prokousávání se do stanu a moje pokoušení se trefit je zevnitř. Nakonec jsem se jich přece jen zbavil. Cítil jsem se dobře. Po 6 dnech jsem si na celodenní chůzi zvyknul. A moje malíčky si užívaly svobody mimo úplné zalepení náplastmi. Tak dobrou, sedmou, noc.

Den 7

Probudil jsem se před 7. Díky studenému větru a otevřenému stanu přes noc se mi dnes vnitřek ani moc nenamočil. Odskočil jsem si a protože byla taková zima, zalezl jsem se nasnídat zpátky do spacáku. Sám uprostřed přírody. Připadal jsem si divně. Ležet ve spacáku někde uprostřed písečných plání, drkotat zuby a jíst chleba se sýrem.

Přes noc se hrozně ulevilo mým malíčkům a puchýřům na nich, tak jsem si je pečlivě ošetřil a zalepil. Sbalil jsem se a o půl deváté vyrazil. Malíčky byly jak vyměněné. Asi první den jsem kvůli nim nemuzel kulhat a chodit s bolestí. Svaly byly po dnešní noci taky příjemně odpočaté. Ten včerejšek ne-nadoraz mi hrozně moc prospěl.

Za to dnešek bude zase nadoraz. Je přede mnou většina z 18 km čtvrté etapy "Very Hard" do Standley Chasm, plánované na 9 hodin chůze. V cíli mám zase poslední zásobárnu jídla. Co s ním zase budu dělat? "Budeš křoupat mrkev, králíčku" odpověděl mi vnitřní hlas. A jablka. A po ní ještě celá, 14 km dlouhá, třetí "Hard" etapa do Jay Creek. Bude to náročné.

Opět se lezlo po skalách až na vrchol hory. Trochu se mi vracely závratě. Chůze po hřebenu hory byla taky náročná, ale výhled po okolí byl úžasný a šlo se mi hrozně dobře. A vůbec, ta včerejší i ta dnešní "Very Hard" etapy byly strašně krásné. Byly opravdovým vrcholem Larapinty. Nebyla to jen nějaká "chůze po pěšině". Zcela výjimečné okolí a náročné zdolávání přírodních překážek. Kdo by si chtěl na Larapintu zajet a měl na to třeba jen 3 dny času, doporučuju právě tyto dvě etapy (čtvrtou a pátou).

Při prolézání vysokou trávou jsem si všiml nepatrného pohybu opodál. Byl tam ještěr. Nádherný ještěr. Ale pokud se nemýlím, ještěři tady lidi nežerou. Zkusil jsem se co nejvíc přiblížit, ale vždycky se schoval. Měl super jazyk.

Brzy odpoledne jsem dorazil do prvního cíle - turistického střediska Standley Chasm. Zarostlý a nemytý jsem si vynesl poslední kontejner s potravinami a začal vybírat jídlo na poslední 2 dny. Opodál seděly skupinky australských turistů, kteří sem přijeli v luxusních autech po parádní asfaltové silnici, dali si tu předražený oběd a absolvovali náročný hodinový výšlap v okolních skalách. Zvědavě na mne koukali a asi diskutovali, kde mám své auto já. V Brně.

Občerstvil jsem se i já. Touha po studeném sladkém bublinkovém drinku byla neskutečná. Malá plechovka Liftu stála 3.50 AUD (70 Kč). Neskutečná drahota. Ale dal jsem si 3. Byla to slast.

Sbalil jsem se a vyrazil. Čekalo mne dalších 14 km. Jenže to byl podraz. Náročnost byla plně srovnatelná s předešlými nejtěžšími etapami. A těch kilometrů muselo být víc. Když se v 7 setmělo, chyběly mi ještě 3 km. A to jsem jel celé odpoledne jako šroubek. Ani jsem si nikde nestačil usušit spacák a stan. Naštěstí nejsou ze včerejší noci moc mokré.

Unaven jsem ale nebyl. Zkusil jsem jít i potmě bez čelovky. Dalo se to. Když jsem nehledal usilovně cestu a jen se za svitu hvězd díval daleko dopředu, periferní vidění rozeznávalo světlejší část porostu přede mnou. A přesně to byla vychozená cesta. Když člověk zaostřoval pár metrů před sebe, připadalo mu všechno stejné a cestu absolutně neviděl. Nebo ji spíš viděl všude. Když ale koukal do dálky, periferně tu cestu vytušil. Takže jsem nemusel brzdit a v klidu došel až do cíle.

Tedy. Nedošel. Přešel jsem ho, protože nebyl pořádně značený. Zjistil jsem to až po kilometru další etapy. Vrátil jsem se zpátky, nenašel tábořiště a rozdělal si stan hned u blízkého jezírka. Snad nejsem v zakázané zóně. Cesta v této části totiž vede skrz území aborigines a je zakázáno se v něm zastavovat, nebo stanovat. Vlezl jsem si do spacáku a zjistil jsem, že je mokrý daleko víc, než se mi ráno zdálo. Snad to nějak přežiju. A opodál se ozvalo vytí. Tak dobrou, osmou, noc.

Den 8

Bylo to šílené. Mrazivá noc v mokrém péřovém spacáku v mokrém stanu. Byla mi hrozná zima. Oblékl jsem si dvoje ponožky, trička, ale nepomáhalo to. Jen jsem drkotal zubama. Myslel jsem, že zmrznu. Proč jsem si já blbec včera nenašel půlhodinu na vysušení spacáku i stanu?

Když už jsem nevěděl, jak dál, vzpomněl jsem si, že mám sebou pro případy nouze v lékárničce stříbrnou a zlatou fólii. Pro udržení teploty těla při případném zranění. Uvnitř spacáku jsem se do ní zabalil. Konečně jsem se přestal třást. Když jsem se trochu zahřál, dokázal jsem zase na chvíli usnout.

Vstal jsem do mrazivého rána a pořádně se navlékl. Díky moc za záchranu, fólie! Dnes už čas k usušení věcí nevynechám. O sto metrů dál jsem uviděl budovu konce etapy i cisternu s dešťovou vodou. Díky za ni. Sbalil jsem se a uviděl pohyb v keřích.

Najednou vyběhl ven. Možná mne sledoval celou cestu. Pes. Divoký pes. Dingo. Vypadal úplně normálně. Poskakoval sem a tam. Jakoby si hrál. Přiblížit se mi ale nedovolil. Ale neutíkal pryč. A další pohyb. Byli dva! Dva divocí psi. Chvíli kolem mne poskakovali a mísil se v tom asi nějaký pud přátelství s člověkem s divokostí a plachostí. Udělali mi svou přítomností hroznou radost.

Čekala mne předposlední 25 km dlouhá etapa. Alice Springs je už jen 50 km daleko. Už to bude pohodička. Puchýře splaskly. Tělo bylo zvyklé. Vyrazil jsem brzy ráno a i když jsem se po cestě dvakrát ztratil, v poledne jsem v poklidu dorazil do půlky etapy.

Rozvěsil jsem si všechno po stromech a natáhl se do trávy. Strach z hadů, pavouků a štírů už jsem neměl. Jen jsem si vychutnával pražící sluníčko. Uvařil jsem si oběd, doplnil vodu, vymačkal šťávu z pomerančů. Naprostá pohoda.

Byla nádherná obloha plná mráčků. Tak jsem dělal fotky. Foťák už ukazoval poslední kousek baterie. Po cestě jsem ho hrozně šetřil. Aby vydržel celou cestu. Jinak fotím třikrát tolik.

Došel jsem do cíle, rozdělal stan a pobavil se se 4 kluky z Francie. Přijeli sem autem a chtějí si tak 2 etapy z Larapinty dát. Užíval jsem si poklidný závěr a vařil si večeři. Mouchy teď opět vystřídaly myši. Byly všude a jedna nějak vlezla i do zavřeného stanu. Nic v něm ale nebylo, protože batoh už zase visel na konstrukci z provazů.

Rozdělal jsem si jídlo na lavici a jedna z nich mi mezi ně vlezla. Rozmáchl jsem se, jako když chcete zahnat mouchu a plácl. Moucha vždycky uletí. Myš neutekla. Sakra. Ležela tam teď nožičkama vzhůru. Asi jsem jí něco přerazil. To jsem zrovna nechtěl. Když nepočítám mouchy a komáry, byl to můj první, rukou zabitý, živý tvor. Skoro bych jí udělal hrobeček.

Asi to naštvalo její rodinu, takže se mi celou noc snažili prokousat do stanu. Pořád jsem je odháněl a moc se nevyspal. Aspoň ten batoh že je ve vzduchu v bezpečí. Tak dobrou, devátou noc. Poslední.

Den 9

Vstal jsem brzy ráno a ještě než se Francouzi vyklubali ze stanů, už jsem byl na cestě do Alice Springs. Posledních 24 km.

Stala se mi nemilá věc. Dnes mi došlo neutralizační činidlo do vody. Takže můžu pít jen desinfikovanou vodu plnou chlóru. Dřív z ní to činidlo vytáhlo většinu té kyselosti. Teď to chutná naprosto odporně.

Po cestě jsem potkával lidi, kteří dnes Larapintu začínají. Nikdo ji nechtěl jít celou. Měli v plánu jen několik etap. Dvě, tři ... do půlky ... Přesvědčoval jsem je, ať se (když mají auto) vykašlou na první etapy a jedou do Standley Chasm na překrásné etapy 4 a 5.

S vědomím, že dnes končím, jsem v poklidu kráčel k městu. V půlce jsem si udělal velkou pauzu a už jsem jen odpočíval. Jediná nepříjemná věc byla ta voda. Nedala se pít, takže jsem skoro nepil. To mne vyčerpávalo.

Narazil jsem taky na několik nádherných pavučin s obřími pavouky. Arachnofobie mne po cestě nějak přešla, když jsem pochopil, že v boji s těmi nesnesitelnými mouchami jsem s pavouky na jedné lodi. Na poslední kousky baterie jsem udělal pár fotek.

Odpoledních 15 km bylo v poklidu, snad kromě těch nesnesitelných much, které se na mne zase přilepily. Ale už jsem si odpustil pokusy o útěk. Nebudu jim pro smích. Taky jsem potkal klokánka. Tedy Wallaby. Bohužel mému foťáku baterie definitivně došla.

Když jsem se blížil k Alice Springs, potkal jsem skupinku jak z jiného světa. Měli perfektní, slušivé, čisťounké, sportovní oblečení, perfektní trekové boty a hole a namáhavě kráčeli po rovince. Ženy byly nalíčené a muži oholení. Tekl z nich pot a bylo vidět, že chodit nejsou zvyklí. Turisté! Byli roztroušeni asi v dělce 1 km. V čele šla sympatická vysportovaná mladší žena.

Pozdravili jsme se a já se zeptal, co jsou zač. Říkala, že je průvodkyně a vede tuhle skupinu do půlky první etapy. Tam je naberou do minibusu a odvezou na začátek sedmé etapy. Tu půjdou zítra. Řekl jsem jí, že je měla vzít spíš na úžasné etapy 4 a 5. Zasmála se, že by je nezvládli. Pro ně bude problém i 10 km po rovince. Zeptala se mne, zda jdu od konce celou Larapintu. Řekl jsem, že ano.

- "Congratulations! You made it! (Gratuluju! Zvládl jsi to!)" řekla mi a já věděl, že je k čemu gratulovat.
- "I made it in 9 days (Zvládl jsem to za 9 dnů)" dodal jsem.
- "Wow (Wow)!" sundala si koženou rukavici a podala mi ruku. "Where are you from (Odkud jsi)?"
- "Czech Republic (Z České republiky)." Třeba si zapamatuje, že tam nejsme žádný ořezávátka.

Poslední kilometry ale byly díky chybějící vodě velmi vyčerpávající. Unavený a dehydratovaný jsem se blížil k cíli. Když jsem došel na dohled ke stříšce značící konec (a začátek) celé Larapinty, začal jsem na celé kolo řvát:
- "Jóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóó (Ano)!!! Viva La Vida!"

Zapsal jsem se do knihy a stopl si auto do centra. Byla to nějaká fajn paní se dvěma malými dceruškami a pomalovaným obličejem. Vyhodila mne u supermarketu Woolworths, já vpadl dovnitř a koupil si dvoulitrovku ledové Pepsi Coly. Vypadl jsem před supermarket, sedl si na zem a během několika minut vypil celé 2 litry.

Tak, a teď vymyslet, jak najít Adrienu. Dnes měla přiletět do Alice Springs a chtěli jsme se tu sejít. Postavil jsem se, vyndal mobil a začal psát SMS. "Jsem v Alic ..." Vtom se vedle mne ozvalo:
- "Proboha Františku, Ty jsi snad ještě hubenější, než jsi byl v Saigonu!"