(25.5.-26.5.2011)
Austrálie je drahá. Je drahá. Drahá, drahá, drahá. Nesmyslně drahá. Ještě jednou pro všechny Australany: "Austrálie je drahá!" Pro australské Čechy: "Je drahá!" A pro ty obzvláště natvrdlé radši ještě jednou: "DRAHÁ!" Tak, teď už to snad vědí všichni. Tak třeba kilo banánů. V supermarketu stojí 12.98 australského dolaru. To je 260 Kč. Šílené. Je prostě drahá!
(Pozn: Uvedená cena platila před 9 měsíci v době návštěvy Austrálie autorem. Pokud mezitím tato země zbankrotovala, objevila kouzlo mezinárodního obchodu, vyhnula se záplavám nebo pokud mají zrovna ve Woolworths banány ve slevě, může být aktuální cena nižší).

Seděl jsem v letadle z Aucklandu do Sydney a děsil se toho, co mne čeká. Měl jsem informace z několika zdrojů a všechny se shodovaly v jednom: Austrálie je drahá. Australanům to nevadí. Jejich platy totiž odpovídají cenám. Pro mne to ale bude děs a hrůza. Už Nový Zéland byl po Asii drahý. Tohle bude horší. Musím šetřit na každém kroku.

Přistáli jsme a já byl připraven na obvyklé problémy na hranicích. Vždycky nějaké mám. Nelíbí se jim můj bič, nelíbí se jim moje příruční nemocnice, nelíbí se jim můj nůž. Nelíbí se jim moje vízum. Nelíbím se jim já. Australští imigrační úředníci mne pěkně vypekli. Nedělali mi totiž problémy žádné. Jediné, co chtěli vidět, byly podrážky mých bot. Lidi tu asi pašují drogy hlavně na podrážkách. Dál mne nekontrolovali a pustili mne do země.

Zbývalo mi ještě pár novozélandských dolarů. Měnu předchozí země za měnu nové země obvykle měním u veksláků na hranicích. Tady žádní veksláci nejsou. Tady jsem v civilizaci. Tady mají oficiální směnárny. Tady nemusím smlouvat. Tady mají oficiální kurzy. Tady mají správné kurzy. Bezmyšlenkovitě jsem si stoupl k prvnímu okénku a podal do něj 30 novozélandských dolarů. Paní vytiskla doklad a podala mi ho spolu s australskými bankovkami. Zvědavě jsem si je prohlédl. Bylo jich ale jenom 15.
- "Haló, paní, dala jste mi málo. Australský dolar přece nejsou dva novozélandské" chtěl jsem říct, ale zadíval jsem se na doklad. Podle něj mi dala správně. Zapomněl jsem totiž na "poplatek". S tím se u veksláků nesetkávám. Měnit malé částky tady vůbec nemá smysl. Zatracená civilizace! I se svými poplatky!

No, nakonec to byly jen drobné. O moc jsem nepřišel. Navíc mi dali kartičku, že mi při příští výměně bude tato mezinárodní směnárna počítat jen čtvrtinový poplatek. Ještě na letišti jsem z bankomatu vybral vše, co jsem měl na účtu, a hned jsem si spočítal, že to bude málo. Pro případ ztroskotání jsem sebou po dobu celé cesty nosil pětiseteurovou bankovku. No a Austrálie právě takové ztroskotání je. Takže ji hned vyměním. Se slevou na poplatek. Pán za přepážkou se trochu ošíval, protože byla ta bankovka dost slisovaná, ale nakonec odpočítal australské dolary a předal mi je i s dokladem. Bylo to 575 dolarů.
- "Kurs EUR/AUD je přece mnohem vyšší!" chtěl jsem zvolat. Podíval jsem se na vývěsku a s hrůzou zjistil, že jejich kurz je výrazně nižší, než u sousední noname směnárny. Vedle bych dostal o 50 dolarů víc. Já blbec! Dostali mne na slevu na poplatek. Zlatí veksláci!

Měl jsem rezervovaný nocleh v hostelu v centru za 25 dolarů. Byl to jeden z těch levnějších hostelů, co navíc nabízel odvoz z letiště zdarma. Venku už se setmělo a začínalo pršet, tak jsem si v klidu počkal na odvoz minibusem. Hostel nebyl nic moc. Na pokoji byl nepořádek a špína. Jak jsem pochopil z rozhovoru se spolubydlícími, všichni tam bydleli dlouhodobě. Byli to mladí kluci z Evropy, kteří si přijeli vydělat do Austrálie. Pracovali tu na stavbě a protože je bydlení všude hrozně drahé, nejlevnější je pro ně trvale bydlet na hostelu.

Venku se pořádně rozpršelo a mladík ve dveřích hostelu si stěžoval, že z Británie odešel právě kvůli deštivému počasí. A ono ho pronásleduje i sem. Měl jsem hrozný hlad, tak jsem vyrazil na nákup. Nedaleko byl supermarket. Drahý. Jak jinak? S banány za 12.98. Přesto si tam u mne Austrálie získala první body.

Připadal jsem si, jako křovák, co právě slezl ze stromu. Nezaujala mne nabídka zboží. Pochopitelně ani ceny. Zaujalo mne - placení. Bylo totiž samoobslužné. Košík se zbožím jste položili na vyhrazený stolek. Jednotlivé kusy nákupu jste pak přemísťovali před čtečkou čárového kódu a vkládali je do připravených igelitek. Na obrazovce jste při tom přehledně viděli, co a za jakou cenu kupujete. Automat vám při tom hlasovým výstupem říkal, co máte dál dělat.

Ale pozor! Každý předmět jste museli vložit do nákupní igelitky. A nesměli jste tam dát nic jiného. Automat totiž neustále převažoval zboží v košíku a v igelitových taškách a porovnával je se standardní hmotností zboží, které jste právě projeli čtečkou čárového kódu. Když něco nesedělo, nepustil vás dál. Na konci nákupu jste do automatu vložili bankovky a mince, automat vytiskl doklad o nákupu a vrátil vám drobné (i bankovky). Naprosto úžasné. A kdyby se vám tahle samoobsluha nelíbila, mohli jste jít k normální pokladně. Byl jsem nadšen.

Vrátil jsem se na hostel a měl na mailu vzkaz od jednoho Australana, co na zdejším internetovém inzertním serveru prodával starý kompaktní foťák. Shodou okolností to byl právě ten typ, co pasuje do mého podvodního pouzdra. Napsal jsem mu, že ho za 200 dolarů beru, ale musíme se setkat ještě dnes večer, protože zítra už odlétám ze Sydney. Dohodli jsme setkání někde u fontány v centru.

Deštěm jsem kráčel nočním městem a říkal si, jak je fajn, že je Austrálie celkem bezpečná země. Našel jsem fontánu s malou soškou psa, stoupl si tam a čekal. Najednou se od psa ozval nějaký hlas, který říkal, že se stal zázrak, on dostal dar lidské řeči a pokud do fontány hodím nějaké mince, řekne "Thank you". Vida. Že by měli ve fontáně nějaká čidla? A vylepšovali tak rozpočet města? Nic jsem do fontány nehodil, ale začal jsem si ji prohlížet. "Thank you!" ozvalo se, "vrrr, haf, haf!" Takže čidla tu nemají.

Po desáté přišel Australan Marko (vlastně Srb, který se sem před pár lety odstěhoval), předal mi perfektně zabalený foťák s prázdnou 2 GB kartou a já mu zaplatil 200 dolarů. Super. Na Novém Zélandu jsem přišel o svou digitální zrcadlovku, když mi spadla ze sopky Mt. Ngauruhoe. Svůj malý kompakt jsem zase půjčil Andreovi, který si dělá potápěčský kurz v Thajsku. A byla by škoda projít rudé centrum Austrálie bez foťáku.

Na hostelu jsem ještě jednou zkontroloval foťák. Byl v pořádku, ale když jsem z něj vyndal paměťovou kartu, objevil jsem zabudovanou interní paměť na 7 fotek v plné kvalitě. Ta paměť nebyla prázdná. Byl na ní Marko. Tedy spíše jeho břicho. Holé kulaté břicho při pohledu od hlavy dolů. A pod tím břichem klečela nějaká ... ehm ... zřejmě Markova přítelkyně. Takový asijský typ. Mohly to taky být fotky z dovolené v Thajsku. Nevím, jestli mi chtěl ty fotky věnovat. Asi bych mu je měl poslat. Mailem. Pro případ, že by je hledal. A nemohl najít. Aby věděl, že se neztratily. Musím si taky zapamatovat, že pokud někdy budu prodávat foťák, mám zkontrolovat i vnitřní paměť.

Druhý den ráno jsem se vydatně nasnídal (snídaně byla zdarma) a chtěl dát batoh do "luggage roomu". V recepci hostelu mi dali klíč a poslali mne na střechu. Tam stály dvě rozpadající se dřevěné boudy, které jakoby sem nepatřily. Jakoby je vítr mohl každou chvíli zfouknout ze střechy. K jedné z nich klíč pasoval, bylo v ní už několik batohů a já jen doufal, že se do večera nerozpadne.

Jako první bod programu jsem měl návštěvu našeho velvyslanectví. Potřeboval jsem zjistit, zda už nemám majetek v exekuci. Když jsme s Michalou začali chodit, dělal jí hrozné problémy její bývalý přítel. Měla s ním totiž napůl koupené auto. A když chtěla jet jezdit na koni, musela si ho od něj půjčovat. Aby se s ním nemusela stýkat, dal jsem jí k užívání svoje auto. O několik měsíců později jsem otevřel svou datovou schránku a našel v ní první mail - předvolání na policii ohledně výrazného překročení rychlosti v nějakém pražském tunelu. Odpověděl jsem, že jsem už několik měsíců mimo republiku a zeptal se, zda mohu podat vysvětlení prostřednictvím e-mailu.

Bohužel jsem při příštím přihlašování v nějaké africké internetové kavárně opakovaně zadal špatné heslo a můj přístup do datové schránky byl zablokován. Jakákoliv moje snaha na dálku přístup odblokovat byla marná. K zaslání nových přístupových kódů se totiž musíte osobně dostavit do některého Czechpointu. Ty se nacházejí v České republice a na vybraných velvyslanectvích ve světě. Na mé cestě byla první zemí s Czechpointem právě Austrálie. Devět měsíců poté, co mi přístup do schránky zablokovali. Na ambasádě byli moc ochotní a nové kódy mi bez problémů vydali.

A já si šel do první internetové kavárny zkontrolovat, zda tam nemám už deset úředních dopisů. Několik dalších předvolání na policii, rozhodnutí o odebrání bodů na řidičák a udělení pokuty, upomínky k zaplacení pokuty, předvolání k soudnímu řízení, rozhodnutí soudu, výzva k platbě pokuty, úroků, penále, soudních poplatků a nákladů na řízení, rozhodnutí o exekuci ... Jakékoliv úřední dopisy v datové schránce jsou totiž po 30 dnech považovány za doručené. I když si je nepřečtete. A když přijdete o přístupové kódy, nemáte jak si je přečíst.

Otevřel jsem schránku a ... nic tam nebylo. Dopisy se totiž po uplynutí 90 dnů automaticky mažou. Takže aniž bych měl možnost si je přečíst, mohly mi sem přijít jakékoliv důležité úřední dopisy, byly považovány za doručené a následně automaticky smazány. Geniální systém. Kdo tohle vymyslel, zasloužil by nějaké ocenění Czech Made. Nebo Czech Mate. Když k tomu ještě přidám nemožnost používání normálního přístupového jména a to, že se na stránky českého systému datových schránek z většiny internetových kaváren na světě vůbec nedostanete, protože jejich certifikát není uznán žádnou standardní certifikační agenturou. Je to prostě něco specificky českého.

Ale měl jsem volno. Letadlo do Melbourne letí až po desáté večer, takže mám víc, než 6 hodin na prohlídku nábřeží. Jestli jsem totiž chtěl v Sydney něco vidět, byla to budova Opery a známý most nedaleko. Parky jsem si prohlédl už při svém nočním pochodu do a z centra. Byl krásný slunečný den a já si užíval tepla na nábřeží. Fotil jsem nábřeží, most, Operu, racky, Operu s racky, racky s Operou ... Fotek jsem už měl dost, nicméně jsem chtěl ještě Operu z nějaké lodě směrem z moře. Šel jsem si koupit lístek na nějakou vyhlídkovou plavbu.

Zaujala mne hned první agentura, která pořádala plavby starobylým trojstěžníkem Southern Swan. Dělali tři vyjížďky denně. V poledne, odpoledne a večer. Přišel jsem k pokladně a chtěl vědět cenu. Slečna se zeptala, zda chci plavbu s barbeque, nebo bez něj. Polední a večerní projížďka byly totiž s bohatým barbeque občerstvením. Jejich cena 89 dolarů byla ale zcela mimo moje cenové relace. Odpolední vyjížďka stála 45 dolarů. A měli zvláštní akci - 2 lístky za 1 cenu. Usmál jsem se na ni a poprosil ji o co nejlevnější lístek. Řekla, že mi to dá za polovinu. Takže 22.50. Perfektní.

Měl jsem ještě dvě hodiny času, takže jsem chodil po promenádě a provozoval tam svůj obvyklý výměnný obchod. Fotil jsem páry, které se samospouští pokoušely vykouzlit svou společnou fotku a oni za to fotili mne. Nejradši jsem tuto výměnu provedl s hezkou švédskou dívkou, která se nataženou rukou mobilem pokoušela vytvořit svou fotku s Operou, zatímco jí na krku visela pěkná zrcadlovka. Fotil jsem ji pak na mobil, její zrcadlovku i svůj foťák. Ale už jsem musel utíkat na loď. Už taky čekala v přístavu.

Čekala na mne. Byl jsem totiž jediný zákazník. Víc lístků na odpolední plavbu neprodali. Prima. Johny Deppe, konečně se Ti v něčem přiblížím. Celá posádka středověké plachetnice tu bude jen k mým službám. Za 22.50. Řekli mi, že jenom se mnou nepojedou. Můžou mi lístek přebookovat na zítra. Zítra ale budu v Alice Springs. Tak na dnešní večer. Dnes večer letím do Melbourne. No, možná bych to mohl stihnout. Ale musím si pospíšit. Takže večer.

Vyrazil jsem zpět k hostelu. Pěšky, protože městská hromadná doprava tu je drahá. Stačila mi ranní jízda na ambasádu a z ní. Jedna jízda autobusem za 4.30. To je 86 Kč. Spěchal jsem přes parky a skoro utíkal. V hostelu jsem dostal malý šok. Tedy na hostelu. Na střeše. Jedna z těch dřevěných boud, co tu ráno stály a vypadaly na spadnutí, zmizela. Beze stopy. Prostě tam už nebyla. Naštěstí to byla ta, ve které jsem neměl batoh. Rychle jsem si vzal věci, vrátil klíče a radši je upozornil, že jim nahoře něco chybí.

Následoval úprk zpět do středu města. Tentokrát už s plným batohem na zádech. Když jsem doběhl k lodi, lil ze mne pot. Tentokrát jsem nebyl sám. Před palubním můstkem postávalo asi 30 lidí. Dvacet pánů v oblecích a dam v kostýmcích pocházelo z nějaké firmy, co měla v Sydney setkání. Ten, kdo jim připravoval program, vymyslel, že se večer projedou na plachetnici. Vedle nich čekalo 5 párů, které chtěly zažít romantiku při večerní projížďce. A teď k nim přibyl jeden propocený bezdomovec s velkým batohem. Hladový, jako stádo vlků. Za celý den jsem si totiž nestihl koupit ani párek v rohlíku. Chtěl jsem se najíst až po odpolední projížďce plachetnicí, ale tou změnou termínu mi udělali čáru přes rozpočet.

Nalodili jsme se a vyjeli jsme. Kupodivu se s bezdomovcem nikdo moc nekamarádil. Páry se držely za ruce a poslouchaly šumění větru v plachtách. Část v oblecích si nalila víno, rozdělila se na malé skupinky a začali rozebírat, proč zrovna ta a ta s tím a tím, proč ne s tím druhým, jaké nesmysly jim zase jejich šéf přikázal, jak jejich podřízení nechtějí pracovat a jak neschopné mají kolegy. Skoro jsem si připadal, jako v Česku. Takový standardní firemní večírek, jakých jsem zažil nespočet. Ale teď jsem tu byl jako vyvrhel. Hladový vyvrhel. Snažil jsem se fotit město z lodě a byl jsem zklamaný, že budova Opery není v noci osvětlená. Posádka zazvonila na zvonek a oznámila, že je jídlo připravené a lidé si mají chodit nabrat dolů do podpalubí.

Modlil jsem se, aby neslyšeli ty příšerné hlasité zvuky. To mi totiž kručelo v žaludku. Ale barbeque jsem si nezaplatil, tak přece nemám právo jíst. Zůstal jsem osamocen na palubě a kručel si tam do větru v plachtách. Lidé si začali nosit grilované klobásky na táccích na palubu a při té vůni se moje kručení zdvojnásobilo. Až se mne jeden člen posádky zeptal, zda už nemám hlad. Že dolů právě přidali nové maso. Řekl jsem, že si tedy ještě vezmu.

Sestoupil jsem do podpalubí a zatímco jsem se cpal kuřátkem a vepřovým s rýží, přesvědčoval jsem se, že jsem si vlastně to barbeque zaplatil tím, že jsem netrval na vyplutí mé soukromé odpolední lodě. Jedl jsem a už mi vůbec nevadilo, že se mnou nikdo nemluví. Jen by mne tím zdržovali od jídla. Loď se otočila a směřovala zpátky do přístavu, ale mně to bylo jedno. Cpal jsem se svou neomezenou večeří za 22.50. K čertu s lodí! Stejně není Opera osvětlená ...

Dojeli jsme ke břehu, šťastné páry i kravaťáci začali předávat posádce spropitné, zatímco já popadl batoh a upaloval z lodě pryč. Ode mne určitě nikdo spropitné nečeká. Tady ne. V Africe bych spropitné dával. V Asii taky. Tam to pro námořníky znamená hlavní část příjmu. Ale tady je i ten umývač nádobí v kuchyni bohatší, než já. Tady by mohli oni přispívat mně.

Letadlo jsem stihl a s nízkonákladovou JetStar v pořádku doletěl do Melbourne. Prchnul jsem z nízkonákladového terminálu (spíše holoterminálu) na mezinárodní terminál, kde měli natažené koberce a člověk se tam mohl i na zemi pěkně uvelebit. Ustlal jsem si na zemi hned vedle elektrické zásuvky a během noci si dobil baterie do Psiona, čelovky, mobilu i nového foťáku.

Ležel jsem a myslel na to, že moje obavy byly možná zbytečné. Odvoz z letiště zdarma, snídaně zdarma, přepychové barbeque za 22.50, nocleh na měkkém koberci zdarma. Křivdil jsem jim. Austrálie nemusí být tak drahá. Stačí si nekupovat banány.