(24.-25.7.2010)
Autobus společnosti Intercape z Windhoeku do Livingstonu nebyl tak luxusní, jako autobus téže společnosti, kterým jsme přijeli před 2 týdny z Kapského města. Dokonce byl i trochu rozbitý a asi tak měl symbolizovat rozdíl v kvalitě silnic na obou trasách. Náš hlavní problém však byl, že když jsme přijeli ze Swakopmundu do Windhoeku, byl už autobus do Livingstonu plný. Tedy skoro plný. A těch několik jednotlivců, co vedle sebe mělo na dvojsedadle volné místo, je důmyslně zatarasilo svými zavazadly. Takže jsme s Andreou nemohli sedět vedle sebe a museli jsme někoho potěšit likvidací jeho barikády. Andrea si sedl na poslední nezabarikádované volné místo v chodbičce hned vedle schůdků a já pohlédl na osamoceně sedící pěknou Japonku hned na sedadlech za ním. Snažila se mi vysvětlit, že vedle ní sedět nemůžu, protože tam má batoh a ten se jinam nevejde. Já jsem jí s úsměvem batoh sebral a položil ho do chodbičky. Tak ho raději vzala a odnesla ho do zavazadlového vozu za autobusem. A mohli jsme jet.

Autobus nadskakoval a drnčel, jak jsme jeli po prašné silnici podobné té k písečným dunám na jihu Namíbie. Andreovo sedadlo bylo bohužel zlomené, tak musel Andrea cestovat v poloze skoro ležmo. Já seděl přímo za ním a když Andrea ulehl, neměl jsem kam dát nohy. V autobuse byl hned pod schůdky záchod a my seděli přímo nad ním. Někdo ho šel po chvíli použít a když vyšel ven, ovanul nás strašný smrad. Tahle cesta bude asi těžká. Tak dobrou noc.

Probudili jsme se ráno v 7 a stále jsme jeli po té prašné namíbijské silnici. Andrea se narovnal a já mohl ulevit svým nohám. Zastavili jsme v nějakém městečku a většina cestujících včetně Andrei si šla ven protáhnout nohy. V tom se zavřely dveře a autobus se rozjel. Rozběhl jsem se dolů upozornit řidiče, že nejsme všichni, ale uklidnil mne, že jedeme jen nabrat benzín. Vrátili jsme se pro vyděšené cestující a pokračovali k hranici. Na hranici se Zambií jsme prošli hraniční kontrolou a zaplatili za víza dvakrát 50 USD. Poprvé jsme se tu setkali s pravidlem platným po celé Africe - dolary jsou akceptovány jen tehdy, když na nich není žádný čmáranec propiskou a když byly vydány až po roce 2001 (raději 2003). Nemusím dodávat, že dolary, které dostanete v bance v Česku, jsou tak z poloviny označené propiskou a tak čtvrtina jich byla vydána před rokem 2000. Při tom v Africe americké dolary potřebujete na každém kroku. Každý poplatek za vízum i každý vstup do národního parku musí být zaplacen v dolarech.

Do Livingstonu jsme dorazili s několikahodinovým zpožděním. Našli jsme bankomat, vyzvedli půl milionu kwač (zambijská měna) a vzali si taxi do Jollyboys Backpackers Campsite, kde jsme měli na několik nocí rezervovány postele ve smíšené dormitory. Kdybychom tušili, kterým směrem to je, šli bychom ten kousek pěšky. Ale každý nám tvrdil, jak to je šíleně daleko. Bylo to tam hezky zařízené - krásné záchody, sprchy, recepce, kuchyňka - a v pokojích a stanech tu bydlelo plno zajímavých cestovatelů. Vlastně to musím přeložit pro normální lidi. Záchody byly plné komárů, stěny byly špinavé krvavými šmouhami a dveře se úplně nedovíraly. Ale tekla tam voda, splachovaly a byl na nich papír a prkénko. V Africe sice téměř nemají turecké (a už vůbec ne indické a hlavně ne čínské) záchody, ale často zde nemají prkénko a tak jsme si museli zvyknout na sezení přímo na keramické míse. Splachování občas taky není úplně funkční a tak když narazíme na celkem čistý záchod s funkčním splachováním, prkénkem, papírem a dveřmi, které jdou zamčít, považujeme to za luxus. Zdejší sprcha byla malá vyzděná místnost s betonovou podlahou, dírou pro odtékání v rohu a trubkou se sprchou trčící ze zdi. Na dřevěných dveřích pak byl zevnitř věšák na pověšení oblečení a když dal člověk přes oblečení ručník, neměl ho po vysprchování ani moc mokré. A taky zde skutečně tekla teplá voda. Jo, a nesmím zapomenout na tu nejluxusnější věc - na umyvadlech před záchody bylo každý den doplňované tekuté mýdlo, takže po použití záchodu jsme mohli mít skutečně čisté a dokonce voňavé ruce. No prostě luxus!

Po ubytování jsme si v kuchyni namazali chleba a dali se do řeči s jednou 19-letou, blonďatou, velmi štíhlou a moc příjemnou britkou z Kentu. Byla v Africe na praxi a přes měsíc pracovala v severní Zambii jako dobrovolnice v organizaci umisťující dříve ochočená zvířata zpět do přírody. Organizace právě do zambijského pralesa vypustila skupinu dříve ochočených opic a měli za úkol tuto skupinu opic stopovat a sledovat, zda je jejich vypuštění do divočiny úspěšné, nebo zda potřebují pomoc. Doma na univerzitě studuje problematiku opětovného zařazování zvířat do přírody, z duše nenávidí všechny zoologické zahrady a při studiu pracuje v jedné soukromé rezervaci, do které umísťují přestárlé divoké kočky (lvy, tygry, leopardy, ...) ze zoo, cirkusů i ze soukromí, aby tam v bezpečí a v přirozených podmínkách dožili. Sledování skupiny opic v pralese byla podle všeho docela adrenalinová záležitost. Vyprávěla nám, jak byla nesčetněkrát poštípaná mouchami Tse Tse a jak jednou při sledování někdo povídal: "Podívejte se, jak se ty opice hrozně škrábou. Asi tu jsou někde mravenci." A ona se podívala dolů a uviděla, jak stojí v souvislém pásu pokrytém tisíci červených mravenců, proudících po jejích nohách na zbytek jejího těla. Strhala ze sebe oblečení a utíkala směrem k blízké říčce, kde všechny mravence smyla ze sebe i z oblečení. Ještě 2 týdny ji pak půlka těla svědila od mravenčích štípanců.

Odpoledne jsme se zašli projít po Livingstonu a našli jsme nejbližší supermarket Shoprite, který nás měl v následujících dnech sytit. V areálu byl také obchod s obuví Bata a vzhledem k množství těchto obchodů ve všech zemích Afriky si myslíme, že bude mít Bata celosvětově víc obchodů, než McDonalds. Překvapila nás ještě jedna věc. V supermarketu jsme potkali takovou spoustu nádherných černošek, že jsme se nestačili otáčet. Kde se tady vzaly? Jejich rysy v obličeji, nádherné oči, bělostné zuby, perfektní postavy, bylo to prostě úchvatné. Andrea mne upozornil na jednu zajímavost - jejich vlasy. Přestože jsou tyto krásky opravdu výstavní, většina jich nosí paruky. Při tom mají tak nádherné tvary lebky, že i kdyby byly dohola, slušelo by jim to. Byla to ale věc, kterou jsme si mohli mockrát potvrdit jak v Zambii, tak v dalších afrických zemích - černošky rády nosí paruky. Hnědé, světlé, melírované, různé druhy účesů a na první pohled si toho člověk vůbec nevšimne. Ale i bez těch paruk jsou prostě skvostné. A jak jsme zjistili následující den, královna krásy všech černošek byla recepční pracující v našem hostelu. Zapomeňte na ty 2 Iránky, pokud chcete vidět čistou zářící přirozenou krásu, zajeďte se podívat do Livingstonu do Jollyboys. Byla tak neskutečně krásná, že jestli mi dá někdy Míša košem, odjedu do Livingstonu pracovat zadarmo v tomto hostelu, abych měl tu krásu pořád na očích.

Večer jsme se vrátili na náš čtyřlůžkový pokoj a potkali jsme naši novou spolubydlící. A otevřeli jsme pusy dokořán. Byla to asi 70-letá americká důchodkyně - backpackerka, která ve svém věku putovala po světě s batohem, cestovala jako my místními levnými autobusy a spávala v levných hromadných ubytovnách. Říkala, že kvůli věku takhle vydrží cestovat vždy jen tak 4 měsíce na jeden zátah a pak se vrací odpočívat do svého domku na Floridě. A já chtěl naši cestu podniknout teď, protože jsem si říkal, že na ni budu za 10 let už příliš starý. Ptali jsme se, kde všude cestovala, a její odpovědi nás šokovaly. Byla totiž prakticky všude. Povídala nám, jak jsou Niagarské vodopády směšně malinké ve srovnání se zdejšími Viktoriinými. A že když byla v Jižní Americe na vodopádech Iguacu, viděla tam mírnou formu měsíční duhy (Lunar Rainbow), která se při úplňku objevuje ve vodní tříšti nad vodopády. Ale ta skutečná a pravá měsíční duha se dá vidět jen zde na Viktoriných vodopádech a to za úplňku, jeden den před ním a jeden den po něm. Je to prý ve světě jedinečný úkaz. A protože zrovna zítra je úplněk, byla se na vodopádech dnes večer podívat a je teď úplně promočená a zmrzlá. Ale bylo to úchvatné. To chceme vidět taky, tak tam s Andreou zítra večer musíme vyrazit.

A mimochodem, před dvěma týdny dostala malárii. Nějakou lehčí formu, cítila se jen nachlazená, ale zašla do nemocnice na testy a tam jí malárii zjistili. Dostala léky a za pár dnů byla jako rybička. Zeptali jsme se jí ještě, ve které zemi se jí nejvíc líbilo. Prý vloni v Antarktidě. Jela tam na nějaké ruské výzkumné lodi a byla jí fascinována. Chystali jsme se do postele a naše paní se na nás otočila a pravila: "Budu se teď převlékat do noční košile. Neříkám vám to pro to, že by mi vadilo, kdybyste se dívali. To je mi celkem jedno. Říkám to jen proto, abyste neutrpěli šok, kdybyste se podívali a nechtěně viděli něco, co jste vidět nechtěli." Woow.

Další den ráno jsme vstali a šli si udělat snídani. Kromě nás a dalších cestovatelů byla v Jollyboys také skupina 20 asi tak šestnáctiletých skautů a skautek z Británie. Jak je to mládí nezralé mi došlo, když jeden hošík přišel do kuchyňky, hodil do dřezu na nádobí hrst svého spodního prádla a začal napouštět vodu na praní. Protože jsem stál u sousedního dřezu a zrovna umýval hrnek na čaj, jemně jsem ho upozornil na ceduli nad dřezy "Please, do not wash your clothes here (Prosíme, neperte zde své prádlo)" a ukázal mu přes rameno dva dřezy umístěné na budově umývárny s cedulemi "Washing clothes (Praní prádla)". Zmatený hošík poděkoval a šel se svými ponožkami k umývárně. Doma mu určitě pere maminka. Však mně v jeho věku prala taky.

Před obědem jsem si probral svoje prádlo a šel jsem prát já. Po chvíli k sousednímu umyvadlu přišel další zmatený skautík, začal napouštět vodu a vedle umyvadla položil hromadu špinavých taliřů. Zřejmě jsou od oběda a on má dnes službu. Ukázal jsem mu ceduli nad umyvadly a nasměroval ho do kuchyňky ke dřezu na mytí nádobí. "Když už jsem tady, tak to domyju" pravil a vyklopil do dřezu zbytky z prvního talíře. Upozornil jsem ho, že mu už neodtéká voda, protože se mu povedlo špagetami ucpat odpad. A dodal jsem, že ten, kdo u toho umyvadla bude jako příští prát, určitě nebude mít radost, až na svém oblečení najde kusy špaget s kečupem. Skaut rezignoval a odebral se i s talíři do kuchyňky.

Odpoledne jsme se s Andreou vydali na nedalekou krokodýlí farmu, kde jednou týdně probíhalo krmení a bylo to právě dnes. Mají tam krokodýly pochytané v okolí Livingstonu, z nichž někteří požírali místní vesničany a tak je chytli a zavřeli na tuto farmu. Zřízenec nakrmil krokodýly kusy hovězího a povídal nám o jejich životě. Krokodýli mají enormně vyvinutý imunitní systém, nemůžou prakticky onemocnět a tak se dožívají až 150 let. Jejich imunitní systém je tak silný, že i když jim vesničané předhazovali otrávené kusy hovězího, nemělo to na ně žádný účinek. Z krokodýlí farmy jsme se vrátili do Jollyboys a zaplatili pokoj na další dny. Černoška v recepci se při výpočtu ceny pořád pletla, protože jsme část platili ještě v Namibijských dolarech a část jsme měli zaplacenou po internetu přes hostelworld. Jednou jí to vyšlo víc než mělo, podruhé zase míň. Ale byla to ta královna krásy a tak mi její pletení se připadalo roztomilé. Klidně bych ji nechal plést se celé odpoledne.

Večer se bohužel úplně zatáhla obloha a měsíc nebyl vůbec vidět, tak jsme večerní plánovanou návštěvu Viktoriiných vodopádů s měsíční duhou museli zrušit. K večeři pak Andrea uvařil pastu a jedli jsme ji u stolu s další trojicí zajímavých cestovatelů. Byli to tři Norové - jeden pár a jejich známá. Asi třicetiletá Norka pracuje pro různé noviny a časopisy jako politická komentátorka. Jezdí po celé Africe a píše komentáře o různých událostech a o situaci v jednotlivých zemích. Mimo jiné se nám zmínila, že v říjnu bude v Súdánu referendum o oddělení jižního a severního Súdánu, což jsou dvě části země na pokraji občanské války. Takže se v té době Súdán stane ještě nebezpečnějším, než normálně. To je docela užitečná informace, protože bychom do něj měli právě v té době zavítat. Povídala nám, jak ji nějaký štáb vzal jako dokumentaristku po nějaké velké přírodní katastrofě do Bangladéše a když vystoupila na letišti s make-upem a v lodičkách, měli strach, zda vydrží těžké podmínky v jihovýchodní Asii. Ale ona je zvyklá na ještě drsnější podmínky v Africe, takže nakonec sklidila obdiv.

Nějakou dobu také pracovala v cestovce v Jižní Africe, která lovila odpadlíky z truckových expedicích po Africe, o kterých jsme před začátkem naší cesty uvažovali. Prý je to naprosté šílenství. Skupina 10-20 lidí spolu tráví po dobu několika týdnů veškerý čas při cestování v náklaďáku a pobytu v kempech. Sociální interakce brzy rozdělí učastníky do skupinek, které se s jinými skupinkami milují nebo nesnáší. Je to prý takový Big Brother bez kamer a televize a plno lidí tyto expedice po krátké době i přes zaplacené peníze opouští a pokračuje v cestě na vlastní pěst. Takže máme štěstí, že cestujeme nezávisle už od začátku.

Její norský přítel nám toho moc neřekl, protože se celý večer věnoval láhvi červeného vína, a tak jen přikyvoval vyprávění své přítelkyně. Zkamarádili jsme se až když jsme zjistili, že jsme stejně staří. Shodli jsme se na tom, jak těžké bylo překlopit se s věkem do druhé třetiny našeho života. Tak ať nám ta druhá třetina slouží!