(1.-5.8.2010)
Vrátili jsme se do hostelu, sbalili stan, uvařili si v kuchyňce oběd a protože se o nás nikdo moc nezajímal, odešli jsme bez placení. Jsme teda pěkní parchanti! Aspoň jsme jim v místní knihovničce nechali naši úplně novou mapu Namíbie v ceně 10 dolarů, což odpovídalo poplatku za kemping. Snad ji tu nějací cestovatelé ocení. Půl hodiny před odjezdem jsme došli na autobusové nádraží a náš autobus byl prakticky plný. Posadili jsme se a do autobusu nastoupil kněz. Otevřel bibli a začal hřímat. Po desetiminutovém hlasitém přednesu zakončil svoji show mohutným:
- "Jesus is the ticket to heaven (Ježíš je cesta do nebe)," na což mu celý autobus sborově odpověděl:
- "Amen."
- "Jesus is the ticket to eternity (Ježíš je cesta k věčnosti)!" Následovalo opět sborové:
- "Amen."
- "Jesus is the ticket to bussiness (Ježíš je cesta k byznysu)," na což jsme už i my s Andreou odpověděli:
- "Amen."
Kněz ještě požádal Ježíše, ať ochraňuje cestující, obešel autobus, vybral nějaké peníze, poděkoval a vystoupil.

Rozjeli jsme se, steward ze stropu vyklopil LCD televize a pustil tam hrozně nahlas nějakou bavičskou soutěž, kde různí černí šoumeni předstupovali na pódium a svým monologem rozesmívali publikum. Podle reakcí cestujících je tento druh pořadů v Zambii oblíben. Následoval zambijský film, ve kterém jedno malé dítě pobíhalo po vesnici a nožem propichovalo nějaké vesničanky, které asi byly zlé čarodějnice. Brutální. Po tomto dramatu nám pustili ženský sbor, zpívající křesťanské písně, ke kterému se zpěvem přidala i část našeho autobusu. LCD obrazovka přímo před námi konečně přestala fungovat a tak ji po několika marných pokusech o opravu sklopili. Zaradovali jsme se, že nás konečně nebude rušit. Bohužel přišly na řadu epizody Mr. Beana, na které jsme se dívat chtěli, tak jsme museli mžourat až na obrazovku těsně za řidičem. Měl jsem aspoň radost, že je humor Mr. Beana internacionální, protože se celý autobus otřásal smíchy. Kolem půlnoci filmy vypli, všechny LCD zase sklopili a do reproduktorů naplno pustili africkou muziku. Tak nahlas, že se prakticky nedalo spát. Ale nakonec se nám to se špunty v uších podařilo.

Když jsme se probudili, autobus stál v nějaké vesnici, muzika stále naplno dusala, kromě nás už vevnitř nebyli skoro žádní cestující a venku bylo světlo. Steward nám oznámil, že jsme v Mpulungu, tak jsme vystoupili a vzali si svoje batohy. Bylo pondělí, 7 hodin ráno, stáli jsme uprostřed silnice a byli hrozně ospalí. Lidé nás víceméně nechávali na pokoji, žádní otravní taxikáři, žádní prodavači a samozřejmě široko daleko žádní bílí turisté. Chtěli jsme se dostat do Nkupi lodge, ubytovat se tam a dozvědět se informace o odjezdech trajektu. Jeden kluk pracující u autobusové společnosti nás tam odvedl, nic za to nechtěl a dokonce nedostal ani žádnou provizi v lodgi. Kemping byl za 5 dolarů na osobu, tak jsme si postavili stan a vydali se zjišťovat informace o trajektu. Dozvěděli jsme se neradostné zprávy. Trajekt odjel v pátek před 3 dny, s čímž jsme počítali. Nejezdil však jednou týdně, ale jen jednou za 2 týdny. Takže bychom tu na něj museli čekat 10 dní. Příjemná správkyně Nkupi lodge černoška Charity nám ale řekla, že v přístavu kotví nákladní loď, a že nám může zjistit, kdy bude odjíždět. Super!

Tak jako tak jsme se rozhodli na pár dnů v Mpulungu usadit. V Nkupi lodgi kromě nás bydleli další čtyři běloši. Nikdo z nich nebyl turista ani cestovatel a všichni tu byli pracovně a dlouhodobě. Byla tu dvojice Rakušanů z univerzity v Linci - profesor a studentka postgraduálu, kteří ve spolupráci s Lusackou univerzitou prováděli genetický výzkum neobvyklých druhů ryb v jezeře Tanganjika. Dále zde byl brazilský Ital Walter, který tu už několik měsíců pracoval pro OSN na výzkumu sesuvů půdy v okolí Tanganjiky. Poslední běloch byl farmář z jižní Zambie, který sem přijel najít a koupit půdu vhodnou pro pěstování zemědělských plodin.

Když jsme se ubytovali, vyrazili jsme na procházku po vesnici. Byla to jedna z nejpříjemnějších zkušeností v Africe. Všude v usedlostech byly malé děti, které bělochy chodící po vesnici asi ještě neviděli. Ital Walter a bílý Zambijec totiž jezdili na motorkách a Rakušáci v terénním džípu. Děti předškolního věku radostně vybíhaly z chýší a z plna hrdla křičely:
- "Muzungu, muzungu (Běloch, běloch)!" a "Hau ár ju (Jak se máte)!", tak jsme se na ně usmívali a odpovídali jsme jim:
- "Fine and you (Dobře a vy)?" Děti se smály a odpovídaly:
- "Am fááájn (Mám se dobře)!" a dál křičely "Muzungu, muzungu", mávaly na nás a především nic nechtěly. Žádné peníze, žádné propisky. Jen se radovaly ze dvou bělochů chodících kolem a odpovídajících na jejich pozdravy. Měli jsme z dětí taky radost a tak jsme se některých zeptali:
- "What is your name (Jak se jmenuješ)?" Odpovědí nám bylo hlasité:
- "Am fááájn (Mám se dobře)!" Asi se tu mají skutečně dobře.

Ale nezdravily nás jenom děti. Dospělí, které jsme potkávali na prašných cestách, uctivě přikyvovali: "Good morning sir" a "Good afternoon sir" a my jim odpovídali "Good morning" a "Good afternoon". V centru vesnice jsme potkali toho 22 letého kluka, co nás před tím dovedl do Nkupi lodge. Nabídl se, že nás po vesnici provede. Byla to příjemná procházka. Nenuceně jsme si povídali a on nám ukázal, kde si můžeme nakoupit vodu, ve které restauraci pečou dobrý chleba a kde si můžu dobít telefonní kredit. U jedné restaurace nám řekl, že sem po večerech chodí hodně bílých mužů. To by mne zajímalo, odkud se tu vezmou, protože jsem kromě nás, Rakušanů, Waltera a toho farmáře neviděl ve vesnici ani jednoho bělocha. Celé Mpulungu byla příjemná poklidná vesnička, ve které by bylo rájem žít, kdyby tu nebyli komáři a nebyli bychom v centru malarické zóny. Anebo kdybychom brali profylaxi.

Vrátili jsme se do naší lodge a Charity nám řekla, že se jí zatím nepodařilo spojit s kapitánem té nákladní lodi, ale zítra dopoledne se máme sami zastavit v přístavu a zeptat se, kdy vyplují. Seznámili jsme se taky s majitelem Nkupi lodge, asi šedesátiletým Indem. Kdysi se do Mpulungu přistěhoval, postavil několik chýší, koupelnu se záchodem a začal poskytovat ubytování. Bohužel však často dostával malárii a tak se nakonec stáhl a nechal řízení lodge v rukou Charity. Zaujalo ho, že jsme nedávno byli v Indii, a vyptával se, jak to tam teď funguje. Když se dozvěděl, že míříme do Ugandy, a že jsme chtěli jet trajektem přes Tanganjiku, zeptal se: "A proč nenasednete na nějakou nákladní loď a nejedete s ní do Burundi? Pak můžete projet Rwandou a budete v Ugandě ještě dřív." To znělo zajímavě, ale o Burundi jsme nic nevěděli a o Rwandě kromě událostí z filmu "Hotel Rwanda" taky ne. Zeptali jsme se Charity, zda neví, kam ta nákladní loď v přístavu pojede. "Samozřejmě do Burundi" odpověděla překvapeně, že takovouhle základní věc nevíme. Prohlédli jsme si mapu Afriky a myšlenka procestování Burundi a Rwandy nás nadchla. Taky to bude znamenat, že jezero Tanganjiku překročíme v celé jeho délce 700 km od nejjižnějšího bodu až do toho nejsevernějšího. Bomba!

Setmělo se a my jsme dostali hlad. Zambijský farmář se chystal na večeři do nějaké hospůdky na pobřeží, kde prý dobře a levně vaří. Zeptali jsme se, zda můžeme jít s ním. "Samozřejmě" neměl s tím nejmenší problém a začal nám vysvětlovat cestu. Moc jsem ho neposlouchal a říkal si, proč nám to vysvětluje, když půjdeme s ním. Andrea si ještě odskočil a já překvapeně sledoval, jak farmář nasedá na svůj motocykl, startuje ho a odjíždí. Tak proto nám vysvětloval tu cestu. Nakonec jsme popis nějak dali dohromady a s Andreou do hospůdky dorazili. Byla to jednoduchá místnůstka bez stolů s několika barovými sedačkami u police na zdi, kde lidé mohli jíst. Nahlas tu hrála africká (tedy spíš černošská americká) muzika a nabízeli tu kuře nebo rybu s hranolky nebo plackou z ovesné kaše. Za chvíli přišel Walter a my se museli zasmát. Byla to totiž ta hospůdka, kterou nám odpoledne ukazoval náš místní průvodce, a o které říkal, že sem chodí hodně bělochů. A bylo jich tu skutečně hodně - farmář, Walter, my s Andreou a jeden starý řecký rybář, který v Mpulungu bydlí a obchoduje s rybami. Seděli jsme před hospodou, koukali na hvězdy a povídali si o Zambii a o Africe. Krásný večer.

Ráno jsme vstali a zašli do přístavu. Nákladní loď má odjíždět v poledne, kapitán tu ještě není, ale náklad patří nějaké paní Nataše a ta si prý nepřeje žádné cestující. Máme na ni počkat a zeptat se, zda nás přece jen nevezme. V přístavu ale kotví ještě jedna nákladní loď, ta odplouvá až zítra a pasažéry bere bez problémů. Podívali jsme se s Andreou na sebe a bylo nám jasné, že v Mpulungu ještě jednu noc zůstaneme. Zašli jsme za kapitánem té druhé lodě a ten nám řekl, že za 70 dolarů na osobu nás vezme. Cesta bude trvat 44 hodin, ale nemá už k dispozici kabiny a nemůže se zaručit, kdy přesně odjedeme. Čeká totiž na náklad a ten může přijet zítra nebo až pozítří. Nevadí, bereme to. Zkusíme mezitím někde sehnat internet a zaregistrovat se tam pro Rwandské vízum. Aby člověk mohl dostat Rwandské vízum, musí se totiž před příjezdem zaregistrovat na stránkách Rwandského ministerstva zahraničních věcí a vyplnit tam online žádost o vízum.

Naobědvali jsme se v restauraci, kde jsme obvykle kupovali chleba, a vrátili se do lodge. Začali jsme se připravovat na dvoudenní plavbu lodí a na pokračování naší cesty - v kuchyňce jsme dobíjeli baterie do foťáků, prali své oblečení, zašívali je, sprchovali se a holili. K večeru v celé vesnici vypnula elektřina a tak jsme zase zamířili do naší známé hospůdky. Měli tam vlastní generátor, který poskytoval dost elektřiny pro osvětlení a hlasitou muziku. Po večeři jsme si sedli ven a poslouchali povídání farmáře a Waltera. Oba dva si pochvalovali, jaká je Zambie krásná země, hrozně přátelská, milá, pohodová a hlavně bezpečná. Mpulungu je toho důkazem - není tu nebezpečné motat se v noci potmě sám po vesnici. Obyvatelé Zambie jsou mírumilovní lidé, kteří na rozdíl od jiných afrických zemí nikdy nezažili občanskou válku ani řádění polovojenských milicí. Seděli jsme před hospůdkou, bavili se s místními lidmi a do toho za námi dusala hudba. Přisedl si i černý majitel hospody, povídal si s námi a poroučel pro všechny piva na svůj účet. Naklonili jsme se s Andreou k sobě a s úsměvem křičeli (abychom se slyšeli): "This is Africa!"

Do lodge jsme se vrátili až před půlnocí v řádně podroušeném stavu. Walter přijel na své motorce a protože s Andreou u večeře italsky ještě neprobrali vše, co probrat chtěli, vyzval Andreu, ať s ním ještě zajede na pivo. Ten se nenechal dvakrát pobízet, sedl na motorku za opilého Waltera a vyjeli vstříc nočnímu Mpulungskému životu. Když mi Andrea druhý den ráno popisoval jejich noční zážitky, pobavil jsem se. Přijeli prý do restaurace, kde kupujeme chleba a kde jsme včera obědvali. Osvětlení bylo trochu do červena. Sedli si a poručili si dvě piva. Přinesla jim je nám známá prodavačka chleba ve spořejším oděvu. Položila je na stůl, zaujala vyzývavý postoj a zeptala se: "Is that all (Přejete si ještě něco)?" A tak se Andrea od Waltera dozvěděl, že naše oblíbená pekárna a restaurace je vlastně vykřičený dům. Chleba jsme začali kupovat jinde, i když ho zde určitě připravují s láskou.

Ráno jsme zašli do přístavu a od kapitána Kibasy se dozvěděli, že náklad ještě nedorazil. Takže vyplujeme až zítra. To se nám hodilo a naplánovali jsme si výlet k vodopádům u města Mbale. Do Mbale jezdily minibusy (dodávky) s 11 místy k sezení, které vždy čekaly, až se zaplní tak 15 lidmi, a pak teprve odjížděly ke svému cíli. Nasedli jsme do skoro plného minibusu a od řidiče se dozvěděli, že odjedeme do 10 minut. Seděli jsme uvnitř dalších 20 minut a přestože se všechna místa obsadila, řidiči se pořád nezdál dostatečně plný a tak troubil a sháněl další lidi. Nikdo nový ale nepřicházel, tak se nakonec rozjel a za neustálého troubení jel pomalu k výjezdu z Mpulungu směrem k Mbale. Po cestě pokřikoval na kolemjdoucí, jestli nechtějí do Mbale. Nakonec to jedna holka nevydržela, něco ostrého mu řekla a vystoupila. Nelenil, otočil minibus a vrátil se s ním na místo, ze kterého jsme původně vyjeli. Troubil a čekal na další cestující. Dalších 5 minut, 10 minut... Koukli jsme se s Andreou na sebe a česky se dohodli, že na to kašleme. Vodopády bychom už stejně nestihli a tak jsme do Mbale chtěli hlavně kvůli internetu a registraci na vízum do Rwandy. Vystoupili jsme a nechali minibus s jeho řidičem a cestujícími svému osudu. Může shánět další 2 zákazníky.

Sedli jsme si do stínu pod nedaleký strom a přemýšleli, jak to s vízem do Rwandy udělat. Musíme se zaregistrovat a vízum pak bývá vyřízeno do 24 hodin. Maximální lhůta k vyřízení je ale 3 dny, tak abychom nic neriskovali, musíme se registrovat dnes. V Mpulungu ale internet není, tak jsme chtěli jet do Mbale. Na druhé straně když jsem přes svůj mobil našel všechny informace o vízu, možná se přes něj půjde i zaregistrovat. Místo zaplacení dvakrát 20 tisíc Kwač za jízdenku do Mbale a zpátky jsme si za 10 tisíc Kwač dobili kredit v mobilu a zkusili stránky rwandského ministerstva zahraničí. Formulář byl zautomatizovaný a některé jeho funkce v mobilu nefungovaly úplně jak měly. Po hodině intenzivního úsilí se nám však registrace podařila. Ať žije Samsung a jeho Omnia 2!

Prošli jsme se po Mpulungu a začali nakupovat jídlo a vody na dvoudenní plavbu. Já se ještě snažil sehnat pohledy Zambie, abych je mohl poslat domů. Jenže v celém Mpulungu žádné pohlednice neměli. Taky je tu asi nikdy nikdo nesháněl. Posílali mne z jednoho obchodu do druhého, ale maximum, co jsem našel, byla přání k narozeninám. Vrátili jsme se do lodge a já tam ke svému překvapení sehnal několik pěkných velkoformátových pohlednic.

Odpoledne jsme si se svými sousedy popovídali o malárii. Walter zásadně žádnou profylaxi nebere, protože případné onemocnění malárií a její léčení zatíží organismus méně, než vedlejší účinky dlouhodobého braní profylaxe. Rakouská studentka sem také přijela bez profylaxe, protože tu má strávit 3 měsíce. Charity jí ale doporučila nějakou mírnější profylaxi Delta Prim, která se bere jen jednou týdně. Takže ji brát bude. Zambijský farmář profylaxi také nebere. S názorem, že onemocnění a vyléčení malárie je zdravější, než profylaxe, jsme se setkali i u cestovatelů v Livingstonu. A protože v této oblasti budeme přes 3 měsíce a část z toho v horách, kde by malárie být neměla, rozhodli jsme se profylaxi nebrat. Kdyby se u nás objevily příznaky, máme sebou Malarone. A kdyby nepomohl ani ten, úmrtnost na malárii je prý nižší než 10%.

Poslední večer v Mpulungu jsme samozřejmě zamířili do hospůdky na pobřeží. Dali jsme si ostnaté ryby z jezera Tanganjika a pomalu se loučili s přáteli. Zambijský farmář po telefonu řešil nehodu, která se stala jeho kamarádovi. Pak nám ji popsal. Kamarád jel po silnici terénním vozem, za kterým vezl na přívěsu svůj motorový člun. Dostal se do střetu s autobusem plným černých jeptišek z místní vesnice, jehož řidič si nevšiml toho přívěsu. Tři jeptišky jsou prý mrtvé, ale člunu se naštěstí nestalo nic. Musel k té nehodě rychle volat policii, protože už tam mířil zástup vesničanů s vidlemi, odhodlaných brát spravedlnost do svých rukou. To byla mimochodem i rada z našich cestovatelských průvodců. Pokud se v Africe účastníte nehody, nevycházejte z vozu až do příjezdu policie. Místní obyvatelé totiž nebudou zkoumat, kdo nehodu zavinil, a budou hájit zájmy chudšího, protože bohatí si podle jejich názoru mohou spravedlnost koupit.

Ráno jsme vstali, sbalili stan a svoje věci a vyrazili na loď. V přístavu nám dali celníci do pasu razítka o opuštění Zambie a vzali nás do místnosti vedle na prohlídku zavazadel. Museli jsme otevřít své batohy a jeden policista s celní úřednicí nám je začali prohlížet. Zeptali se, zda nemáme nějaké léky. Řekl jsem, že máme, tak je chtěli vidět. Řekl jsem, že jich ale máme hrozně moc, a začali jsme s Andreou z batohů vytahovat jednu krabici za druhou, až se na stole nacházelo vybavení menší polní nemocnice. Koukali na to mírně šokovaně a nevěděli, kde začít. Tak jsem jim to začal popisovat: "Tohle je na plíce, tohle na žaludek, tohle na těžké infekce ve střevech, na horečku, na bolest, dezinfekce ..." Zeptali se, proč toho máme tolik. Vysvětlil jsem, že jsme na několikaleté cestě a máme léky pro případ onemocnění hlavně mimo civilizaci. Začali se prohrabovat jednotlivými léky, někde se zeptali na dávkování a já jim je říkal. Byli trochu bezradní, tak jsem se zeptal:
- "Co konkrétně hledáte? Ať Vám to můžeme pomoct najít."
- "Zbraně, drogy, výbušniny" odpověděl policista.
- "Ty ale bohužel nemáme. Nechali jsme všechny v Mpulungu."

Dál nehledali a nechali nás všechno nacpat zpátky. Sbohem Zambie, cesta k plavbě přes Tanganjiku je volná.