(28.9.-29.9.2011)
Seděl jsem v letadle a koukal z okénka na mraky. Naštěstí vše dobře dopadlo. Teď se ještě dostat přes imigrační na letišti. Odlet nebyl zdaleka bez problémů. Málem mne nepustili do letadla. Na odbavení jsem si vybral sympatickou starší černošku. Prohlédla si můj pas s letenkou a zeptala se:
- "Kdy se vracíte do České republiky?"
- "Nevím. Zatím to neplánuju" odpověděl jsem a vyvedl ji tím z rovnováhy. Chvíli něco hledala v počítači a pak mne požádala o letenku z Kolumbie. Doufal jsem, že k tomu nedojde. Z Kolumbie budu pokračovat autobusem. Ale nějaký starý kolumbijský zákon ukládá cestujícím povinnost na požádání předložit letenku ze země. Musel jsem ji tedy mít. Měl jsem ji. Byla to moje první vlastnoručně zfalšovaná letenka. Z Kolumbie do Ekvádoru. Z Bogoty do Quita. Vyrobil jsem si ji pro případ nouze s tím, že s ní když tak někomu zamávám před obličejem. Nebyl jsem připraven na to, dát ji do rukou úředníka.

Kdyby mne do letadla nepustili, byl by to průšvih. Letenku přes Floridu do Medellínu za 140 USD včetně všech tax jsem kupoval s dvouměsíčním předstihem. Nová by stála několikrát tolik. A to radši ani nepřemýšlím o možnosti, že by mne zatkli. Za podvod. Černoška zapsala číslo letu i vystavující společnost Hahn Air do počítače. Chvíli koukala na obrazovku a pak zavolala nadřízeného. Začal jsem se loučit s cestováním. Nadřízený si sedl k počítači a já se rozhlížel po policistech, kteří mne už určitě přicházejí zatknout. Nadřízený za chvíli vstal, řekl, že je vše v pořádku a můžu pokračovat do letadla. Hodnej kluk! Nastoupil jsem a oddechl si. Čeká mne kontinent, na který jsem se těšil asi nejvíc ze všech. Jižní Amerika.

Je v ní tolik míst, která bych chtěl poznat. Andy. Rovníkový Ekvádor s horským povrchem Altiplana i zázrakem živočišného světa Galapágami. Peru s Machu Picchu, lamami na stráních And, nejhlubšími kaňony světa a jezerem Titicaca. Bolívii s nejvýše položeným hlavním městem na světě a solnými pláněmi v Uyuni. Patagonii na jihu Argentiny a Chile. Národní park Torres del Paine. Nejsušší poušť světa Atacamá. Brazilskou Amazonii. A taky karnevaly. Nejznámější a nejslavnější karnevaly světa. V Rio de Janeiru, Salvadoru, Recife, Montevideu, Oruru, Pastu a v Port of Spain. Jihoamerický tanec. Sambu v Riu, tango v Buenos Aires a salsu v Cali. A kdyby se to nějakým zázrakem podařilo, dvě perličky. Velikonoční ostrov a Antarktidu. Obojí se dá nejlevněji pořídit právě z Jižní Ameriky.

Jsou tu i rizika. V první řadě bezpečnost. V Asii, ze které sem jedu, je lidský život posvátný. Tam vás ošidí, okradou, ale váš život nikdo ohrozit nechce. V Jižní Americe je to jiné. Nebudu se někomu líbit? Nedám mu, co chce? Můžu mít smůlu. Kolumbie, Venezuela, Ekvádor, městská centra v Brazílii ... tam všude může jít o život. Druhý problém budou náklady. Ceny jsou tu rozhodně vyšší, než v jihovýchodní Asii. Brazílie a Chile budou zatraceně drahé. Argentina nebude o moc levnější. O francouzské Guyaně nebo Venezuele za oficiální kurz se ani nezmiňuju. Ekvádor a Peru by se měly dát přežít. Bolívie bude levná. Nevím, jak dlouho v Jižní Americe zůstanu. Doufám, že aspoň 6 měsíců.

Teď mne ale čeká Kolumbie. Podle cestovatelů, které jsem potkal, jedna z nejhezčích zemí kontinentu. S milými a přátelskými lidmi. Dva z nich sedí na sedadlech vedle mne. Kolumbijský pár, mluvící anglicky. Takových už asi moc nepotkám. Zeptali se, jak dlouho v Kolumbii budu a jestli sem letím poprvé. Pěkně jsme si popovídali. Když jsme přistáli, postavil jsem se do dlouhé fronty imigračního oddělení. Naštěstí to šlo rychle. Moje falešná letenka ze země nikoho nezajímala. Dali mi razítko a pustili mne dál.

Vešel jsem do letištní haly a absolvoval svou obvyklou uvítací proceduru v nové zemi. Test, zda mi nějaký bankomat vydá peníze. Strčil jsem dovnitř kartu a z nabízených částek vybral 20 tisíc Pesos. Peníze vyjely z otvoru. Hurá! Budu mít co jíst. U stánku s občerstvením jsem si prohlédl ceny. Zdály se mi nějak vysoké. Zkontroloval jsem směnný kurz a zjistil, že jsem si právě vybral ekvivalent našich 200 Kč. Takže budu mít co jíst, ale spát budu pod mostem. Pokud si nevyberu víc.

Zkusil jsem jiný bankomat. Vydat peníze mi odmítl. No pokud mám další výběr pro dnešek zablokovaný, tak pod tím mostem opravdu skončím. Vrátil jsem se k prvnímu bankomatu a zkusil to ještě jednou. Moc jsem tomu nevěřil, tak jsem zkusil jen 100 tisíc. Vydal. Hurá! Mám 1200 Kč. Ale to nestačí. Potřebuju víc. Zkusil jsem to ještě jednou a z nabízených možností vybral 160 tisíc. Povedlo se a já měl peníze na pár dní. Díky své bystrosti jsem při tom třikrát zaplatil poplatek za výběr z bankomatu v cizině.

Před letištěm jsem se rozhlížel po levné dopravě do města. Potkal jsem při tom ten Kolumbijský pár z letadla. Zavedli mne ke stanovišti taxíků. Do centra jezdí za 50 tisíc Pesos (500 Kč). Jako v Praze. To je moc. Odmítl jsem. V letadle jsem se jim zmínil, že nemám moc peněz. Teď si to nějak spojili dohromady a pochopili to jako určitý druh žebroty. Podávali mi 20 tisíc. Příspěvek pro chudého turistu. S díky jsem odmítl. Nebudu jim kazit mínění o České republice. Opodál jsem narazil na minibusy do města za 7 tisíc.

Minibus byl narvaný k prasknutí a třicetpět kilometrů z letiště do centra jsme jeli skoro hodinu. Hned z autobusu jsem vpadl do prvního občerstvení s grilovanými kuřaty a sládoval půlku na posezení. Od svého včerejšího přistání na Floridě jsem totiž prakticky nejedl. Na amerických letištích není zrovna nejlevněji. Teď jsem si to vynahradil. Najezený jsem s batohem vystoupil do stanice metra. Nadzemní dráha v Medellínu je krásná a čistá. Jmenuje se tak, jako u nás - Metro.

Dojel jsem do čtvrti El Poblado, ve které se nacházejí západní hostely pro backpackery. Našel jsem izraelský hostel Sunshine, který patří k těm nejlevnějším. Otevřela mi kolumbijská holka a já jsem skoro nedokázal promluvit. Byla tak neskutečně krásná, že mi slova zaskočila v krku. A moje španělština taky nebyla zrovna hvězdná. Naštěstí si už z Mexika pamatuju, že "Tengo hombre" neznamená "Mám hlad" (Tengo hambre), ale "Mám chlapa". Takže tuhle chybu znovu neudělám. Ani jí nebudu přikazovat, aby nemluvila španělsky: "No hable espanol", když budu chtít vysvětlit, že nemluvím španělsky (No hablo espanol).

Nakonec jsme to vykomunikovali a já se ubytoval. Izraelského majitele jsem začal zpovídat, jak to vlastně v Kolumbii chodí.
- "Je Medellín bezpečný?"
- "Čtvrť Poblado ano" odpověděl. "Jiné čtvrti Medellínu už ne. Mnohé nejsou bezpečné ani ve dne."
- "Jak je to tu s oblékáním? Můžu venku chodit v kraťasech?"
- "Samozřejmě. Když neprší. Medellínu se kvůli dobrému počasí taky říká město věčného jara."
- "A co respekt? Někde jsem četl, že chodit v kraťasech je v Kolumbii považováno za neslušné. Že tu v nich chodí jen mladí kluci o víkendech za sportem."
- "To je pravda, ale my jsme gringos" vysvětloval. "Tak se nad tím nikdo nepozastavuje. V Bogotě ale chodí Kolumbijci v obleku skoro i na diskotéku."

Chtěl jsem si doplnit rozbitou výbavu na cestování, tak jsem se zeptal na nějaký outdoor shop. Prý tu nic nekoupím. Je tu jen jeden předražený obchod North Face. Zmínil jsem se, jak jsem si v Nepálu kupoval levné North Face oblečení.
- "Taky jsem si tam kupoval oblečení" zasmál se. "To ale nebyl North Face. Byl to North Fake".

Večer jsem zašel do supermarketu a v tamní jídelně se chtěl najíst. V menu jsem si vybral rybu a rýži. Jak jsem posléze zjistil, byla to dvě úplná jídla. Rýže byla s nějakou zeleninou a ryba s přílohou. Když mi to prodavačka přinesla, rozhlížela se, před koho má postavit ten druhý talíř. Usmíval jsem se, jakože jsem to všechno chtěl pro sebe. Bylo toho trochu moc. Ale zapřel jsem se a po té americké dietě jsem to sládoval.

Večer v hostelu probíhal v poklidu. V televizi běžel Hellboy 2, izraelský majitel s deseti dalšími Izraelci si připravovali košér večeři a ke mně si sedl dvoumetrový Nor, který tu už deset let žije. Povídal mi o Kolumbii, o Medellínu a o tom, s kolika holkama se tu měsíčně vyspí. Jak je všechno každý rok dražší, ale jak je pokrok vidět na každém kroku. Před dvaceti lety bylo v tomto drogovém městě 6500 vražd za rok. V roce 2009 už jenom 2900 vražd. No nekupte to.

Druhý den jsem vyrazil obdivovat krásy zdejší městské hromadné dopravy. Medellín se nachází v obřím kaňonu, na jehož dně vede malá řeka. Právě podél této řeky vede metro. Spodek kaňonu, kde se nachází centrum města, je ve dne celkem bezpečný. Čím dál se ale dostanete po stráních výš, tím je tam nebezpečněji. Součástí systému městské hromadné dopravy je i několik lanovek, které jsou kolmé na metro a cestující vyvážejí právě do výše položených čtvrtí. Chtěl jsem se na město podívat z co největší výšky, tak jsem přesedl na lanovku a za chvíli ujížděl strání kaňonu vzhůru. Lanovka končila v půli kopce a navazovala na ni další lanovka, tentokrát už placená.

- "Když nahoru, tak nahoru" řekl jsem si a přesedl na další lanovku. Stoupali jsme pořád výš, až jsme se přehoupli přes vršek skály úplně nahoře. Lanovka tu ale nekončila. Přejeli jsme přes okraj a pokračovali lesem nad kaňonem. Jeli jsme dlouho. Neměl jsem tušení, kam. Vtipkoval jsem, že nás možná odveze až do Bogoty. Jeden Kolumbijec vyndal z tašky jahodový krém a dal nám v kabince ochutnat. Mňam! Bylo to hrozně dobré. Byl to prodejce a každému nám prodal kalíšky krému se lžičkou.

Když jsme vystoupili, byla tam informační budka a vstup do národního parku. V něm se dalo chodit po vyznačených stezkách, nebo si půjčit koně. Dál jsem šel společně s jedním Američanem z kabinky. Nabídli nám koně v přepočtu za 120 Kč za hodinu, ale potřebovali jsme i průvodce a jednoho koně pro něj, tak to na jednoho vyšlo na 150 Kč za hodinu. Super! Dostali jsme krásné koně. Nebyli moc vysocí, ale byli dobře stavění a poslušní. A taky plní energie. Byl to hrozný nezvyk. Nebyli totiž líní, jako Leoš v Krusičanech. Jakoby měli zaseklý plynový pedál na mírné zrychlování. Takže člověk jen volně jel, po chvíli musel trochu přibrzdit, pak zase jel, a zase musel trochu přibrzdit ...

Jízda parkem byla nádherná. Odbočili jsme ze silnice, sestupovali prudce dolů po kamenitých cestách, kde koňům klouzala kopyta po kamenech, lesními cestami jsme cválali do kopce, přecházeli potoky ... Byla to paráda. Když šli koně spořádaně za sebou, bylo to v pohodě. Když mne ale jednou Američan dohnal a začal předjíždět, přestalo se to mému koni líbit a vyrazil tryskem vpřed. To bylo zle. Jen se štěstím jsem se udržel v sedle.

Američan byl fotograf modelek, co si tady v Kolumbii tvořil svůj prezentační foto book. Holky v Kolumbii jsou překrásné a den focení s nimi ho nestojí ani zlomek toho, co by musel platit v USA. Na ulicích a v klubech oslovuje krásné holky a žádá je o den focení. Modelingem netknuté krásky si za to řeknou třeba 100 tisíc Pesos (1000 Kč), profesionální modelky pak 400 tisíc Pesos a on to usmlouvá na 300. Napadlo mne zeptat sel, kolik by dal za den focení se mnou. Umím totiž na tváři vykouzlit standardní úsměv číslo jedna a číslo dvě. Používám je na fotky do Faces i ve dnech, kdy jsem úplně v hajzlu. Nakonec jsem se nezeptal. Ještě by mne urazil nějakou směšnou částkou.

Z parku jsem se lanovkou vrátil do horních pater města, chvíli dělal fotky kaňonu a pozoroval zdejší obyvatele. Ti zase pozorovali mne. Tahle čtvrť už bezpečná není. V těsné blízkosti stanice lanovky by to ale mělo být OK. Moc peněz jsem u sebe neměl, ale mohli by si prostě vzít to, co jsem měl na sobě. Nijak jsem netoužil po tom zůstat tam stát nahý, tak jsem se vrátil do Poblada. Koupil jsem si hamburger a sedl si na lavičku na náměstí.

A pak jsem spatřil nejkrásnější holku světa. Štíhlá, černovlasá, tak 25 let a naprosto dokonale tvarovaná. Loučila se s nějakým motocyklistou a pak přecházela náměstí na druhou stranu. Sousto mi zaskočilo v krku a nebyl jsem se schopný ani pohnout. Chtěl jsem ji poprosit o společnou fotku, ale ona byla tak neskutečně krásná, že jsem si netroufl. Jen jsem zíral na ten přelud plující parkem. Nejvíc Miss World sice pochází z Venezuely, ale Kolumbie je hned vedle. Nevím, jak si na tu krásu jihoameričanek zvyknu. V nejhorším případě si moje zaseklé mlčení budou vykládat tím, že neumím španělsky.

V papírnictví jsem si koupil krabici s izolepou a na hostelu jsem do ní pečlivě zalepil své podvodní pouzdro na potápění. V Jižní Americe se potápět nebudu, tak to sebou nebudu tahat. Pouzdro si tady nechám v hostelu a vyzvednu je, až pojedu z Jižní Ameriky. Blížil se večer. Sbalil jsem se, rozloučil se a odjel na autobusové nádraží. Koupil jsem si lístek na noční autobus do Cali a sedl si na lavičku.

Vedle mne se posadily dvě kočky. Jedna se na mne podívala a řekla:
- "Hello!"
- "Hello" odpověděl jsem a obě holky vybuchly smíchy. Přišlo jim asi legrační, jak dobře umí anglicky, když tu konverzují s cizincem. Vzal bych jed na to, že už další slova neuměly. "Habla inglés (Mluvíte anglicky)?" zeptal jsem se s maximálním vypětím své začátečnické Španělštiny. "Habla inglés muy bien, verdad (Mluvíte moc dobře anglicky, že)?"

Odpověděly mi nějakou španělskou větou, ale ta byla tak z 19. lekce učebnice Španělštiny a já jsem teprve u 4. lekce. Zatvářil jsem se tak, že jim to muselo být jasné (tzv. "blank look") a rozesmál se. Rozesmály se taky. Když mi přijel autobus, zamávali jsme si a na rozloučenou se zasmáli. Možná tady v Jižní Americe nebudu všemu rozumět. Ale aspoň se tu zasměju.