(30.9.-2.10.2011)
Bylo půl sedmé ráno a náš noční autobus zastavil v Cali, světovém hlavním městě salsy. Mohl jsem se tu pár dnů zdržet a šokovat zdejší taneční mistry nekoordinovanými pohyby při hodinách tohoto tance, ale spěchal jsem dál na jih. O dvacet minut později už jsem seděl v dalším autobuse do Popayanu. Cesta se klikatila mezi kopci, z reproduktorů vyhrávala právě salsa a mne tak vyrušovalo jen umístění mého sedadla. Seděl jsem hned vedle záchodu a za poslední půlhodinu tam byl už třikrát zvracet jeden chlapeček. Nikdo jiný nezvracel. Lidé jsou tu odolní. V Indonésii by v takovýchto zatáčkách zvracela už půlka autobusu.

V Popayanu mne hned na peróně zastihly výkřiky "San Agustyn, San Agustyn!" A právě vykopávky v San Agustynu byly mým dalším cílem. Přesedl jsem do malého autobusku a za chvíli se s ním štrachal do kopce. Zbylo na mne místo v poslední řadě uprostřed. Nejhorší místo v autobuse se sousedy z obou stran mi poskytovalo jednu nezanedbatelnou výhodu. Místo pro nohy. Luxus, na který nebylo mých 192 cm zvyklých. V případě nárazu nebo prudkého zabrždění jsem pak měl k dispozici nejdelší brzdnou dráhu ze všech cestujících. Než bych se rozmázl na předním skle, proletěl bych přes deset metrů.

Naštěstí jsme neměli v plánu závody na dálnici, ale pomalou jízdu do hor. Během následujících tří hodin jsme se po lesních neasfaltovaných cestách vyštrachali z nadmořské výšky 1600 m až do výšky himalájského Namche Bazaru 3075 m. Po cestě přistoupil pán s velkou taškou, vytáhl z ní kelímky jahod s krémem a začal je prodávat. Stály 1000 Pesos. Deset korun. Mňam!

Když jsme vyjeli na vršek hory, udělali jsme půlhodinovou přestávku uprostřed blátivé cesty a já jsem poprvé vnímal krásu zvlněného reliéfu jihoamerických And. Tato krajina mne měla provázet následujících několik měsíců. Dali jsme si další jahody a pak se několik hodin štrachali zase dolů do údolí. Autobus pokračoval do nějaké jiné vesničky a protože do San Agustýnu jsme jeli jen čtyři cestující, vysadili nás na křižovatce a zaplatili nám taxi do města. Sdílená taxi jsou v Jižní Americe takovou nadstavbou veřejné hromadné dopravy.

V San Agustýnu mne hned u taxíku odchytil dohazovač a odvedl mne do ubytovny na kraji centra. Měl jsem místo v pokoji se šesti postelemi, na kterém jsem byl sám. Na vedlejším pokoji bydlel novozélandský pár a na další ráno jsme si domluvili projížďku na koních po archeologických vykopávkách ve zdejším údolí. Veškerá komunikace s průvodci a domácími probíhala ve španělštině, což pro mne byl pořád ještě velký oříšek. Vždyť jsem byl v latinské Americe teprve dva týdny. Z jednoho kurzu španělštiny jsem si pamatoval větu "Es un coche grande (To je velké auto)", tak jsem vysvětlovat, že "Soy grande y quiero un caballo grande (Jsem velký a chci velkého koně)". Slíbili mi, že dostanu velkého bílého koně.

Ráno jsem si skočil do obchůdku na rohu pro buchtu a při návratu jsem už slyšel ržání koní. Bílý kůň byl vážně velký. Jeli jsme čtyři. Dva novozélanďané, průvodce a já. Tak jako v Medellínu, i tady byli koně plní energie. Pořád chtěli běhat a zabrzdit je byl chvílemi neřešitelný problém. Oddechli jsme si jen při klesání v prudkých srázech, kde koně sami zpomalili a opatrně krok za krokem po kamení sestupovali dolů.

Průvodce nám ukazoval keře kolem cesty a vysvětloval, k čemu slouží.
- "Z tohoto se dělá bylinný čaj, z tohoto čaj coca a z tohoto kokain." Uřízl kus kaktusu, odloupl z něj vlákno a dal nám to k přetrhnutí. Pořezali jsme si ruce, ale přetrhnout se nedalo. Prý z nich dělají oblečení. Na jednom místě ukázal chuchvalec pod stromem a řekl, že tam sídlí tarantule. "No jo, tohle je jejich kraj" pomyslel jsem si a s myšlenkou na svou arachnofobii se otřásl.
- "Zrovna včera večer jsem si lehl do postele a cítil něco divného" pokračoval. "Odhrnul jsem přikrývku a byla tam. Tarantule. Chytil jsem ji do krabice a vynesl na dvůr." Lidé tu tarantule nezabíjí. Ale představa nočního souseda pod peřinou byla strašná. Až večer polezu do postele, budu kvůli těm šestinohým potvorám prohledávat celý pokoj.

Dojeli jsme k prvním sochám, sesedli z koní a konečně mohli přestat brzdit. Sochy, ke kterým jsme dojeli, byly ... divné. Trochu legrační. V horách a údolích kolem San Agustynu žila před pěti tisíci lety civilizace, která měla právě v těchto místech svá pohřebiště. A protože bylo v okolí několik činných sopek, co vrhaly sopečné kameny do okolí, místní sochařští nadšenci měli dostatek materiálu na opracovávání. O této civilizaci toho kromě soch nikdo moc neví, protože zmizela z povrchu zemského několik století před objevením Ameriky.

Jezdili jsme po údolí od sochy k soše. Kopce kolem San Agustýnu jsou poseté více než pěti sty sochami v životní velikosti. Koně byli úžasní, ale naprosto se nedali ovládat. Kluk z Nového Zélandu několikrát málem spadl z koně, jak rychle s ním cválal. A to vyrůstal na ranči se stádem koní. Já jsem se svého kovbojského madla chvílemi držel oběma rukama. Pouze kůň, na kterém jela novozélanďanka, byl starší a klidnější. Naše jediná šance na klidnou jízdu tak byla zařadit naše koně násilím za koně novozélanďanky. Pak šli normálně krokem a my jsme se mohli kochat údolím.

Po třech a půl hodinách jízdy jsme zastavili u vchodu do archeologického muzea s většinou shromážděných předkolumbovských soch z okolí. Chtěli jsme si koupit lístek za 16000 Pesos (160 Kč), ale policista u vchodu nám řekl, že je zrovna dnes nějaký svátek a tak je vstup zdarma. Neprotestovali jsme a vlezli dovnitř. Sochy v San Agustynu patří mezi památky světového kulturního dědictví UNESCO. Byla jich tu spousta. Představovaly postavy, masky a zobrazení zvířat. Ta nejvyšší měřila přes sedm metrů.

Jedna socha mi připomněla příhodu, jak přijde mladá maminka z práce domů a slyší řev dítěte z koupelny. Otevře dveře a vidí manžela, jak koupe dítě ve vaně. Drží je za nohy a ponořuje je do vody.
- "Přestaň!" vykřikne na něj. "Musíš ho jednou rukou chytit pod hlavičkou, druhou pod zadečkem a opatrně ho do vody položit."
- "Blázníš? Vždyť bych se opařil!"

Odpoledne jsme se vrátili na hostel a na můj pokoj se nastěhoval kluk ze Singapuru. Cestoval v opačném směru, než já, tak mi doplnil informace o cestě na jih. Galapágy jsou prý neskutečně úžasné a krásné, ale taky šíleně drahé. A na peruánský Inka trail je prý potřeba se registrovat několik týdnů předem. Večer jsme i s novozélanďany a naším dnešním průvodcem zašli na kulečník. Dobře to dopadlo. Podařilo se mi neprotrhnout plátno.

Na ubytovně nám večer řekl majitel, že se v San Agustýnu zítra konají nějaké slavnosti a že bude město plné "chicas" (holek) z vesnic v okolí a že když vidí nějakého "extranjero" (cizince), tak jsou prý všechny "mucho amor" (hodně lásky). A jsou to prý holky krev a mlíko, pěkně všechno "natural" (přírodní). Žádné chicas "artificial" (umělé), jako žijí ve velkých městech. Hmm, takové kolumbijské chicas natural by byly určitě zajímavé. Ale se vzpomínkou na tu městskou krásku z Medellínu jsem si řekl, že trocha artificial by taky neškodila.

Další ráno jsem těsně nestihl džíp, odjíždějící na další naleziště v okolních horách. Měl jsem hlad, ale kvůli svátku byla zavřená moje oblíbená kuřecí restaurace i další jídelny v okolí. Nějak mne to otrávilo, tak jsem se v okamžiku rozhodl sebrat se a odjet ze San Agustýnu. Chicas natural budou mít večer smůlu. Sbalil jsem se a v kanceláři na náměstí si koupil lístek do Popayanu. Strčili mne do taxíku a ten uháněl na křižovatku za městem, kde už stál přeplněný autobus s posledním volným místem. Opět v poslední řadě uprostřed. Už si začínám zvykat.

Zpáteční sedmihodinová cesta byla únavná a přerušila ji jen přestávka na vršku kopce. Osladily ji jen jahody. Před setměním jsme přijeli na autobusové nádraží a já na trávníku za budovou narazil na svou první jihoamerickou lamu. A ještě k tomu bílou. Nebylo to sice to pravé prostředí, ale vyfotil jsem si ji a pak poslal pozdrav s fotkou Bílým Lamám.

Popayanu se podle bílých budov v historickém centru přezdívá bílé město a já jsem měl v plánu se tu několik dnů zdržet. V čele hlavního náměstí se nachází katedrála. Ubytoval jsem se v hostelu, který s ní přímo sousedí. Když začal v katedrále pěvecký sbor při mši zpívat, zvuk se přes zeď nesl až do našeho pokoje a my si připadali, jako někde v klášteře. Svátek ten den slavili i v Popayanu. Náměstí bylo plné lidí a uprostřed davu hrál potulný umělec divadlo s figurínami. Koupil jsem si párek s bramborem a zamíchal se do davu sledujícího taneční variace dřevěného Michaela Jacksona.

Večer jsem si šel nakoupit zásoby do supermarketu. Kolumbijské peso se rovná jednomu českému halíři, takže si na cenách stačí odmyslet dvě nuly a máte cenu v Korunách. Legrační je to, jak nikde nemají drobné zpátky. Na velké bankovky ani na malé. Když platíte v nějakém malém obchůdku třeba pětitisícovkou (50 Kč), mají hrozné problémy sehnat drobné na vrácení.

Nakoupil jsem si jahody s kondenzovaným mlékem navečer a rohlíky se sýrem na další den. Chystal jsem se totiž na výstup na nedalekou aktivní sopku Puracé. V hostelu mi podle meteorologických map zjistili, že přestože na sopce celý týden pršelo, zítra by tam zase mělo svítit slunce. Do noci jsem si pak na hostelu prohlížel fotky soch ze San Agustýnu. Když jsem šel spát, hlavou se mi honily představy divokých zvířat, obřích obličejů a ozbrojených zubatých bojovníků. A taky tatínků, koupajících děti za nožičky.