- "Au au, au au, to je bolest, to je bolest!" Moje poslední potápění už se nedalo vydržet. Začalo to před dvěma týdny. V hloubce dvaceti metrů pod vodou jsem ucítil tupou bolest v levé části úst. Nebyla nijak extrémní a instruktorka Maria z našeho potápěčského centra Ecomarine mi řekla, že ji při potápění taky občas bolí zuby. Prý je to normální. Když se v nějaké škvíře skrývá trocha vzduchu, tlak pod vodou způsobí bolest. Nic s čím by si člověk musel dělat starosti. Tak jsem to nechal být.

Jenže tohle už normální není. Posledních pár dnů na levou stranu pusy nemůžu vůbec kousat. Od včerejška ani na tu pravou. Kdybych rezignoval na potápění a na jídlo, ještě pár dní bych to mohl vydržet. Ale byla by to škoda. Toho potápění, ne toho jídla. Nedá se nic dělat. Nastal čas to řešit.

Na Utile jsou tři zubařky. Dvě mají být průměrné a jedna dobrá. Dobrá, ale drahá. Vilma. Moje zdravotní pojištění zubařské zákroky prakticky nepokrývá. Ale na zuby chci jen to nejlepší. Vyrazil jsem tedy za Vilmou.
- "Ojojoj, to je hrůza!" zděsila se Vilma, když mi zuby zkontrolovala. Problémů tam bylo víc. Pro udržení přehledu ve vyprávění a zdůraznění osobního vztahu, který ke svým zubům mám, si je pracovně pojmenuju. Byly to zuby A, B, C a D. Anča, Běta, Cyril a David.

Anča s Bětou byly kamarádky a bydlely vpravo dole. Žily hned vedle sebe a obě měly hluboký kaz ze strany, kterou spolu sousedily. Asi se občas dělily o zbytky jídla. Cyril s Davidem byli sousedi vlevo dole. Cyril bohužel nedávno zesnul. Jeho duch tu musel být dál, protože bolel. A jeho tělesná schránka taky. Byla poměrně malá, ale aby vydržela, musel se z ní vytahat zbytek kořenů a zaplnit kořenový kanálek. David byl naproti tomu obr. Spíš Goliáš, než David. Ale G už měl rezervováno Gustav. David zemřel taky. Už před časem. Jeho schránka ale už zachránit nešla. Musel okamžitě ven.

Jako každý správný chlap mám strach z bolesti u zubaře. Zvláště v zemích třetího světa. Vlastně i v zemích toho prvního a druhého.
- "Nebude to bolet?" vzpomněl jsem si, jak v Nepálu trhali zuby kleštěmi kováři na lavičce v parku.
- "Všechno bude s umrtvením" ukázala mi Vilma injekci. Byla to starší paní, mluvila trochu anglicky a ordinace vypadala vybaveně.

- "Nemám moc peněz" řekl jsem. "Potřebuju vědět, kolik to bude stát. Jestli na to vůbec mám." Vilma byla obchodnice. Chvíli házela do vzduchu horentní částky a pak učinila nabídku. Když si u ní nechám opravit všechny čtyři zuby, bude to stát 5200 Lempir. To je 5200 Kč. Lempira je jako Koruna. Za vyčištění a zaplnění Cyrila dám 3000 Kč, za Anču s Bětkou po 700 Kč a za vytržení Davida 800 Kč. Bylo to dost, ale zuby bolely a já si nemohl vyskakovat. Vlastně jíst. A s prázdným žaludkem se nedá skákat. Tak jsem souhlasil. Konečně budu mít zuby v pořádku.

Vilma si připravila vrtačku a začala s Ančou a Bětkou. Vrtala hluboko a dlouho, tak jsem se chtěl skoro zeptat, jestli nenarazila na ropu. Trvalo to půl hodiny. Začali jsme se připravovat na trhání. Vilma poznala můj strach a chtěla mne uklidnit:
- "Neboj se, trhání zubů je moje specializace." Píchla mi několik injekcí do dásně a šla na to. Chytila Davida do kleští, chvíli mi cloumala hlavou, páčila, tahala, až to povolilo a David byl venku.

- "Ojojoj, to je hrůza!" zděsila se Vilma a já se ještě s otevřenou pusou divil, co se stalo. "Ten zub je velký" vysvětlovala. "A díra po něm je taky velká. Moc to krvácí!" No jestli to je Tvoje specializace, mohla sis toho, že je velký, všimnout ještě před trháním. Napadlo mne, jestli člověk může z rány po zubu vykrvácet. Spolykaná krev se asi z žaludku do krevního oběhu vrátit sama neumí. "Měla bych to zašít" dodala ještě.
- "Tak to zašijte!" huhlal jsem s otevřenou pusou.
- "Jenže to by bylo dalších 800 Lempir" vysvětlila své otálení. OMG!
- "OK, zaplatím, ale hlavně to zašijte!"

Vilma vzala režnou niť, obrovskou zahnutou jehlu a začala mi bodat do bolavé dásně.
- "Au au, au au, víc umrtvení, víc umrtvení!" Její specializace bude spíš sadistka, než trhačka. Napíchala mi pusu dalšími injekcemi a začala šít. Když vám někdo obří jehlou propichuje dáseň i s kostí, není to nic příjemného. S koňskou dávkou umrtvení ale byla bolest vzdálená a tupá. Za čtvrt hodiny bylo zašito. Domluvili jsme se, že na vyčištění a zaplnění Cyrila přijdu na konci týdne.

To odpoledne si moji sousedé museli užít. Zbytek dne jsem trávil v posteli. Jak přestávalo umrtvení působit, svíjel jsem se tam v agónii. U hlavy jsem měl svoje vietnamské reproduktorky, vytočené na maximum. Dokázaly by ozvučit menší halu. Tak si celé okolí mohlo vychutnat moje album bolesti - Ozzmosis od Ozzyho Osbourna. Spolu s Ozzym jsem si zpíval melodii. Tedy spíš skučel. Bolestí. Nešlo to vydržet, tak jsem sáhl po svém druhém nejsilnějším prášku na bolest - po Tramalu. Dokonce po dvou. Poprvé na své cestě. Nejsilnější prášek jsem si ještě schoval. To až budu umírat.

Instruktoři v Ecomarine věděli, jak jsem dopadl, tak mne omluvili z výuky i dalších potápění. Navštívit mne přišli akorát Nico a Josh s Montanou. Druhý den to bylo lepší. Ten třetí už většina bolesti ustoupila. Na potápění to ale nebylo. Díra v puse je díra v puse. I ta zadrátovaná.

Na konci týdne jsem přišel za Vilmou s Cyrilem. Na čištění kanálku přijela specialistka z pevniny. Vilma mne zase předávkovala umrtvením, tak to bylo v pohodě. Kanálek mi zaplnili moderním materiálem 'gutapercha' a já za všechno zaplatil. Mým problémům se zuby měl být konec. Anča, Bětka a Cyril byli opravení a Davida jsem měl v peněžence. Za pár dnů se budu zase potápět. Sláva vítězům, čest poraženým. Sorry Davide.

Jenže problémům konec nebyl. Po několika dnech jsem začal cítit nepříjemný tlak vlevo. Ignoroval jsem to jako Davidovu pomstu ze záhrobí. Jenže bylo hůř. Při jídle jsem prudčeji scvakl zuby a pusou mi projela ostrá bolest. Nebyl to David, ale Cyril! Sorry, Davide. Pokud byl problém s Cyrilem, byl to průšvih. Ten měl totiž jednou nést váhu můstku, zaplňujícího mezeru po Davidovi.

Ráno jsem přišel do ordinace. Vilma neměla čas.
- "Omlouvám se, ale ten zub se zaplněným kanálkem mne zase bolí. Můžete se na něj podívat?"
- "Ten zub je v pořádku" řekla Vilma bez dívání, "určitě nebolí. Zřejmě je tam bolest po tom vytrženém zubu. Po tak velkém zákroku se to stává. Vem si prášek proti bolesti." A už vypadni, chtěla asi dodat.
- "Ne ne, opravdu mne bolí ten zub" nenechal jsem se odbýt. Davidovi už jsem se omlouval.
- "Možná to bude opotřebením. Mne taky někdy bolí zuby. Musíš si na to zvyknout." OMG! Připadal jsem si jako v Jiříkově vidění. V Cyrilově.

- "Můžete do něj ťuknout tím zubařským nástrojem?" zeptal jsem se a vecpal se do zubařského křesla. Vilma klepla do Cyrila a já jsem vykřikl bolestí. "Přesně tam to bolí. Vždycky, když s ním cvaknu do protějšího zubu!" Vilma se zamračila, něco si zamumlala, ale začala chystat vrtačku. Sláva! Určitě ví, že když takhle reaguje zaplněný zub, musí se zase otevřít. Napíchala mi obvyklou tunu anestetik a dvacet minut vrtala. Kdyby si místo zubařiny vybrala hornictví, šlo by jí to líp. Ale oddechl jsem si. Až Cyrila otevře, uleví se mi.

Na pokoj jsem se vrátil v dobré náladě. Cyril nebolel. Budou ho ale muset znovu plnit. Zkusil jsem scvaknout zuby a žádná bolest se neobjevila. Super! Do večera umrtvení pominulo. Při jídle se mi omylem povedlo ťuknout do Cyrila vidličkou.
- "Au!" zařval jsem. Pusou mi projela stejná bolest, jako včera. Stoupl jsem si k zrcadlu a v ostrém světle Cyrila zkoumal. Panebože! Byl pořád uzavřený. Ale o několik milimetrů kratší. Ta kráva mi odvrtala vršek, aby se nemohl dotknout toho protějšího zubu. Sorry všem krávám. Vilma mi dnes nic nespravovala. Chtěla jen zamaskovat mou bolest.

Naštvalo mne to. Potřeboval jsem, aby byl Cyril velký a pevný, aby udržel budoucí můstek. A ona mi ho jen tak pro legraci zmenší. Ta kráva! Omluva všem krávám. Ráno jsem jí rozzlobeně zavolal. Řekla, ať přijdu v pondělí. Že tam zase bude ta specialistka na čištění kanálků. Trochu mne to uklidnilo. Třeba to v pondělí otevře, vyčistí a zase uzavře. Tentokrát správně. Anebo se může stát specialistkou na čištění kanálů.

V pondělí mne nechaly hodinu čekat v čekárně. Pak si Cyrila prohlédly a zrentgenovaly. Chvíli si tu mikrofotku prohlížely a pak Vilma prohlásila:
- "Zub je v pořádku. Kanálek je zaplněný, tak Tě to nemůže bolet."
- "Ale mne to bolí!" rozčiloval jsem se.
- "Volaly jsme výrobci materiálu 'gutapercha' a ten zaručil, že je kvalitní. Prý s ním ještě nikdo neměl problémy. Taky říkal, že Tě to nemůže bolet." OMG! To už bylo absurdní. Tak výrobce materiálu mi bude říkat, jestli mne bolí zuby! Ještě by to měl vysvětlit Cyrilovi! Vilma mi pokynula, ať vstanu ze zubařského křesla. Pak dodala: "Dostanu 500 Lempir za rentgen."

- "To bych chtěl vědět od koho" odpověděl jsem česky. Vstal jsem z křesla a šel ven. Kromě několika českých nadávek jsem neřekl nic, čemu by mohla rozumět. Na rozloučenou jsem prásknul dveřmi. Mohla být ráda, že jsem neprásknul i rentgenem. Kdybych uměl plivat, asi bych si tam i odplivl.

Potřeboval jsem zubaře. Dobrého zubaře. V Ecomarine mi doporučili skvělou zubařku na pevnině v přístavním městě La Ceiba. Jezdili si k ní opravovat zuby všichni cizinci na Utile, i jejich příbuzní z Evropy a USA. Jmenovala se Florencia a hned mi na počítačové obrazovce ukázala obří rentgenový snímek Cyrila. Na spodku zaplněného kanálku měl dvoumilimetrovou vzduchovou kapsu.
- "To musel dělat nějaký amatér" řekla a Cyrila znovu otevřela. Nové čištění a zaplnění stálo dalších 3600 Kč. Abych mohl s Cyrilem zase kousat, musela mi speciální vložkou nastavit vršek, který Vilma ubrousila. Ach jo. Ale aspoň byl konečně v pořádku.

Vracel jsem se trajektem na Utilu a Vilma mi pořád vrtala v hlavě. Naštěstí ne v zubech. Měla by mi vrátit peníze za Cyrila. Jenže jsem jí měl tak plné zuby, že jsem s ní už nechtěl mít nic společného. Přemýšlel jsem, jak dostat zpátky aspoň něco. Moje zdravotní pojištění pokrývá drobné zubařské zákroky na odstranění bolesti. Mohli by mi proplatit aspoň to, co jsem zaplatil Vilmě.

Ráno jsem přišel do ordinace a požádal o účtenku za mnou zaplacené peníze. Řekli, ať přijdu odpoledne. Když jsem se vrátil, Vilma už tam nebyla. Byla tam jen její asistentka se vzkazem:
- "Účtenku dostaneš, až zaplatíš 500 za rentgen." Můj vztah k Vilmě dostal zcela nový rozměr.
- "Nic platit nebudu a účtenku chci hned. Vilma mi zuby spravila špatně a odmítla to opravit. Musela to předělat jiná zubařka. Když účtenku nedostanu, budu po ní vymáhat 3000 za špatnou práci."

Asistentka se zarazila a řekla, že se musí zeptat Vilmy. Prý bydlí minutu od ordinace. K jejímu domku jsme došli společně. Nastala komická situace. Vilma nechala asistentku přijít ke dveřím. Já tam ale nesměl. Musel jsem zůstat před brankou. Vilma stála dva metry ode mne, ale za rohem, takže jsme na sebe neviděli. Oba jsme mluvili na asistentku, která to opakovala tomu druhému. Vilma prohlásila, že byl zub opravený dobře a já účtenku nedostanu, dokud nezaplatím 500 za rentgen.

Tak dost! Překročil jsem branku, došel ke dveřím a řekl Vilmě do očí:
- "Když tu účtenku nedostanu, budete mi muset vrátit ty 3000."
- "Pomóóóc!" začala kvílet Vilma. "Přepadení! Vnikl do mého domu!"
- "Chceš abych s tím šel na policii?" začal jsem jí tykat.
- "Ne! Na policii půjdu já!" nadšeně odpověděla Vilma a začala se obouvat.

Měl jsem před ní několik kroků náskok. Bylo mi ale jasné, jak by konfrontace na policii dopadla. Já, gringo, mluvící špatnou Španělštinou, se jim to budu snažit vysvětlit, aniž bych znal španělské slovo 'zub'. Na druhé straně Vilma, jejich známá, sousedka na ostrově, mluvící perfektní Španělštinou, která navíc nejspíš celé policejní stanici spravuje zuby.

Potřeboval jsem někoho, kdo bude překládat a bude na mé straně. Vrátil jsem se do Ecomarine a popsal, co se stalo. Všichni už o mých trablích s Vilmou věděli. Nevěřícně nad tím kroutili hlavou. Syn naší šéfové se nabídl, že se mnou na policii zajde. A abychom tam byli dřív, než ona, vezme mne na motorce. Anebo ne. Policie stejně nic nevyřeší. Vezme mne k soudu.

Na Utile funguje něco jako 'lidový soudce'. Řeší menší spory mezi lidmi, u kterých by se nevyplatilo najímat právníky a absolvovat soudní procedury. Přijeli jsme tam a já soudkyni popsal, co se stalo.
- "Ta Vilma je ale potvora" pronesla soudkyně. "A navíc je to ožrala" dodala. "Takže po ní chceš jen tu účtenku?"
- "Původně jsem chtěl jen účtenku. Za to, jaké s tím dělá problémy, by si zasloužila muset mi vrátit ty 3000. Ale nechci do toho tahat tu druhou zubařku a stavět ji proti Vilmě. Tak jako poslední projev dobré vůle: když mi bez dalších problémů dá tu účtenku, spokojím se s tím. A už o ní nebudu chtít slyšet!"

Za pár dní jsem se znovu zastavil u soudu.
- "Vilma účtenku odmítla vystavit, dokud nezaplatíš za ten rentgen" přivítala mne soudkyně. "Říká, že je jen Tvůj problém, že sis to nechal předělat u jiné zubařky. Prý jí volala a ta jí řekla, že byl zub opraven dobře. Že to byl 'good job', a že jí to muselo dát hodně práce, protože to byla 'hard work'."
- "Vilma lže! Vždyť ani neví, k jaké zubařce jsem šel. To jsem jí neřekl. Tak jak by jí mohla volat? Už toho mám dost! Chci zpátky svých 3000!"

Vrátil jsem se do Ecomarine a vylíčil všem nejnovější Vilminy výmysly. S tím lhaním to přehnala. Překročila všechny meze. Ale naběhla si. Budu ji konfrontovat s Florencií. Tu jsem do toho nechtěl tahat, ale není zbytí. Zvedl jsem telefon a zavolal jí. Jenže Florencia mi vyrazila dech:
- "Ano, Vilma mi volala. Mluvila jsem s ní."

A mně bylo najednou všechno jasné. Že si Vilma slova 'good job' a 'hard work' nevymyslela. Že se s ní prostě jen Florencia nechtěla hádat. Zubař se zubařem. Připadal jsem si jako naprostý blbec. Blbec, co měl dobrou vůli. Co nepožadoval zpátky svoje peníze. Co chtěl jen účtenku pro pojišťovnu. A teď nedostane ani tu.
- "Jestli chceš jen tu účtenku, zavolám jí" řekla Florencia. "Musí Ti ji vystavit."

Podruhé už jsem jí nevolal. Ani nechodil za soudkyní. Když jsem o dní později procházel kolem Vilminy ordinace, uviděl jsem asistentku ve dveřích.
- "Tak co?" pokrčil jsem rameny. Odpověděla, ať přijdu za půl hodiny. To už Vilma čekala u stolu s chlápkem s dobrou angličtinou.
- "To, že jsi šel k jinému zubaři, byla Tvoje volba. Vilma za to nenese odpovědnost."
- "Když mne to bolelo, šel jsem za Vilmou a chtěl opravu. Místo toho mi napřed odvrtala kus zubu a pak řekla, že je zub v pořádku. A ještě chtěla peníze za rentgen."

- "Rentgen je drahý, tak se za něj musí platit. To Ti ještě odpustila rentgeny při zákroku." Rozesmál jsem se.
- "Předem mi řekla, kolik vše bude stát. Pro to jsem souhlasil. Ale nechápu, o čem se tu bavíme. Přišel jsem si jen pro účtenku na částku, co jsem zaplatil. Tu mi měla dát hned. Měla by být ráda, že po ní nevymáhám ty 3000." Když pochopil, že chci jen účtenku, přestal se mnou diskutovat a začal tlačit na Vilmu. Ta se ale nevzdávala:
- "Dobře. Poplatek za rentgen Ti odpustím."
- "Sláva! Tak mi dejte tu účtenku. Chci už odtud vypadnout."
- "Odpustím Ti poplatek za rentgen, ale musíš zaplatit 200 Lempir za vytažení stehů."
- "To si děláš prdel!"

Vilma odložila formulář na účtenky a začala listovat v knize pacientů. Na mnoha místech mi ukazovala jména a u nich částku 200.
- "Vidíš, tihle všichni museli za vytažení stehů platit. Musíš zaplatit i Ty!" Zděsil jsem se, kolika lidem sešívala dáseň stehy. To přece není normální! Působení bolesti jí musí vážně dělat radost.

- "Tak dobře. Zaplatím" rezignoval jsem. Zaplatím 200 za vytažení stehů." Vilmě se na tváři rozlil vítězný úsměv. "Zaplatím, ale vy mi v tom případě musíte vrátit těch 3000 za kanálek." Úsměv jí zase zmizel. Chtěla něco říct, ale nakonec zavřela knihu pacientů a vzala do ruky účtenku. Vyplnila ji. Pak vzala do ruky nějaký formulář pro pojišťovny. Přesně v něm vyplnila, co v mé puse s Ančou, Bětkou, Cyrilem i Davidem udělala. Když to dodělala, vložila to do obálky. Tu mi podala.

Kromě obálky mi ale podala ještě něco jiného. Svou ruku. Po tom, co všechno mi provedla. Tu situaci si vybavuju, jakoby to bylo dnes. Ale už si nevybavuju, co jsem udělal. Obálku jsem si vzal. Nemůžu si ale vzpomenout, zda jsem vzal i tu podanou ruku. Asi jo. Jsem totiž hroznej slušňák.

Určitě bych to ale neudělal, kdybych věděl, co bude následovat. Že od pojišťovny nic nedostanu. Že o to ani nepožádám, protože už jsem prošvihl termín hlášení a pojišťovna stejně proplácí jen část nad pět tisíc Kč. Takže bych možná dostal tisícovku.

Taky jsem netušil, že mým zážitkům s Ančou, Bětou, Cyrilem a Davidem ještě zdaleka nebyl konec. Vlastně s Davidem už byl. Sorry Davide. A že se o svoje slovo brzy začne hlásit i Eva s Gustavem. Ptáte se asi, kde je Frantík. Ten je ale někde úplně jinde. A taky jsem netušil, co na mne mezitím chystá Hynek. Nenápadně se krčil vpravo vzadu a čekal na svou chvíli slávy. Ale o něm zase až příště.