(11.12.-29.12.2010)

Včera jsem měl dlouhý den. Z kláštera Golgulsa jsem odpoledne spěchal do Gyeongju chytit autobus do Soulu. Ještě před odjezdem z Japonska jsem si na na stránkách "Visit Korea" našel společnost, propagující turismus v Koreji. Nabízela přepravu luxusními autobusy mezi korejskými městy. Jako součást propagace. Pro turisty zdarma. Mělo být obsazeno, ale zkusil jsem se ještě registrovat. Vyšlo to. Autobus se třemi koženými sedačkami v řadě byl ten nejluxusnější z luxusních. Vyjížděl od hotelu Hilton. Jelo nás v něm sedm. Šest turistů z Hiltonu a jeden backpacker. Já. Pětihodinová cesta do Soulu uběhla rychle a nalezení levné ubytovny taky. Tak levná zase nebyla, ale po Japonsku se bude zdát levné už všechno. Dnes ráno mi zbývalo jen nalézt letištní expres a dopravit se na letiště.

Tady, na letišti Incheon v Soulu, už čekám na na svůj let do Saigonu s mezipřistáním v Číně. Byl to ten nejlevnější let z Koreje do jihovýchodní Asie a jeho cena rozhodla, kde začne moje jihovýchodně asijské dobrodružství. Letadlo odlétá za 90 minut. Čas na check-in. Přicházím k přepážce a odevzdávám pas s letenkou. Hážu svůj batoh v africkém pytli na váhu. 20 kg. V batůžku nesu dalších 5.
- "Letíte do Vietnamu?" ptá se mne úředník a listuje pasem.
- "Ano, do Saigonu." Něco se mu nezdá.
- "Nemůžu najít Vaše vietnamské vízum."
- "Jsem z České republiky. My vízum nepotřebujeme. Nebo je dostáváme při příletu." Úředník se usměje a vrací mi pas. Tak sbohem Koreo. Plánoval jsem tu strávit o něco déle. Takhle jsem tě jen ve spěchu prolétl. Úředník ještě něco kutí v počítači. Pak mi podává letenku.
- "Podle našich informací vízum předem potřebujete. Když Vás nepustí do Vietnamu, letecká společnost bude mít problémy. Proto Vás na palubu nastoupit nenecháme."

Jsem v šoku. Chvíli se s ním hádám, že mám od našeho konzulátu jiné informace. My Češi jsme přece s Vietnamci kamarádi. Je jich u nás tolik. V mobilu hledám v Lonely Planet sekci vietnamských víz. Někde to tam přece je. Pak to nacházím. Sakra! Skutečně vízum potřebuju! Vzpomínám si, že jsem si je při plánování cesty chtěl vyřídit v Soulu. Jenže jak jsme prodlužovali můj pobyt v Japonsku, čas strávený v Koreji se smrskl na jeden víkend. A já na to zapomněl. Co teď? Do toho letadla se musím dostat! Vracím se k úředníkovi a už smířlivě se ptám, za jakých okolností mne nechají nastoupit do letadla. Prý když si koupím další letenku z Vietnamu do nějaké sousední země. Pak nebudou mít aerolinky problém.

Moc se mi do toho nechce. Kde teď kupovat letenku? Ale vždycky to bude levnější, než nová letenka odsud. V Koreji by se mi to pěkně prodražilo. Souhlasím. Jenže check-in končí za 5 minut. Úředník ukazuje na stánek korejských aerolinií na druhé straně haly, kde můžu zkusit tu letenku. Tak rychle! Svůj bílý pytel s batohem nechávám ležet uprostřed letištní haly a utíkám do Korea Air. Mávám platební kartou a žádám nejlevnější letenku ze Saigonu. Kamkoliv. Slečna ve slušivé uniformě se usmívá.
- "Kolegyně, která vystavuje letenky, si právě odskočila. Chviličku strpení, bude tu za 5 minut." Panebože já nemám 5 minut!!! Utíkám k záchodům pro kolegyni a ve dveřích se s ní srážím. Po cestě jí vysvětluju, že mi za minutu zavírají check-in a do letadla se už nedostanu. K počítači dobíháme spolu.

Našla mi let do Siem-Reap v Kambodži. Otevřená letenka za 5 tisíc. Tady je platební karta, ale rychle prosím! Karta funguje a slečna volá úředníkovi, ať pro mne check-in pozdrží ještě o pár minut. Utíkám zpátky přes letiště. Můj pytel tam stále leží na zemi. Vypadá dost podezřele. V USA by ho už ochranka zneškodnila. Zvednu ho a nesu úředníkovi na pás. Bere si pas i letenku a tiskne mi palubní lístek. Utíkám zpátky do Korea Air. Podepisuju účet a beru si kartu s letenkou. Zpocený běžím přes halu k pasové kontrole. Přísná bezpečnostní opatření. Sakra! Ke dveřím do letadla dobíhám mezi posledními. Tak sbohem Koreo. První kolo je za mnou.

Mezipřistání. Čína zdraví účastníky asijských her. Nás drží stranou. Nemáme čínská víza a budeme pokračovat dál. Sebrali nám pasy a razítkují je. Nestarám se o to. S mobilem se snažím chytit nějakou Wi-Fi síť. Nakonec se mi to daří. Registruju se a při příležitosti asijských her mám připojení na 2 hodiny zdarma. Hledám na googlu podrobnosti o vietnamských vízech. Zjišťuju, že je vietnamské agentury za poplatek připravují a pak si je člověk vyzvedává po příletu na saigonském letišti. To přesně potřebuju! Jenže ten proces trvá dva dny. Za expresní příplatek jeden den. Je neděle večer. Do Saigonu přiletíme o půlnoci. Nechají mne v Saigonu na letišti žít dva dny? Ale co, aspoň bude nějaká sranda.

Nacházím několik agentur a hledám tu, která vízum vyřizuje nejrychleji a nejlevněji. www.vietnam-immigration.org to dělá za den a ve výjimečných případech prý ještě rychleji. Píšu jim z mobilu mail, kde uvádím všechny podrobnosti potřebné k vízu. Vysvětluju situaci, že vízum potřebuju opravdu super expresně. Odesílám mail a modlím se, aby si to někdo ráno přečetl hodně brzo. Nastupujeme do letadla a odlétáme do Vietnamu.

V Saigonu už je noc. Cestující procházejí pasovou kontrolou a opouštějí letištní prostor. Ti, co mají papír s potvrzením o schválení víza od agentury, dostávají vízum u okýnka. Držím se zpátky. Chodím sem a tam s mobilem a snažím se najít Wi-Fi síť zdarma. Pokud tu žádná nebude, mám smůlu. Strávím tu noc a zítra můžu letět jinam. Mám štěstí. V jednom místě letištní chodby je slabý signál nechráněné Wi-Fi. Vydal jsem se k okénku vietnamských celníků. Chvíli už podezřívavě sledovali, co tam vyvádím. Ukázal jsem jim na mobil a vysvětlil, že stále čekám na svůj příslib víza. Je víkend, tak se to zpozdilo. Zeptal jsem se, jestli je OK, když tam počkám. Pokrčili rameny, že jim to nevadí. Zeptal jsem se, kde se můžu pohybovat. Ukázali mi letištní chodbu. Prázdnou a studenou. Tu, ve které jsem stál. Nic víc a nic míň. To Tom Hanks měl v Terminalu mnohem větší luxus. Já mám jen jednu chodbu, dvoje záchody a několik sedaček.

Hlavně ta Wi-Fi! Našel jsem zase signál a přihlásil se na mail. Byla tam odpověď od vietnamské agentury. Psali, že jestli to chci expresně expresně, cena nebude 25, ale 80 USD. Ale že v žádném případě nemám létat do Vietnamu dřív, než mi pošlou to potvrzení. Odpověděl jsem, že 80 USD beru, ale že ve Vietnamu už jsem. Tak ať sebou hodí. V příloze jsem měl instrukce k platbě a přes PayPal se mi podařilo zaplatit. Hurá! Tak teď jen přežít den nebo dva na lavičce. Uvědomil jsem si, že můj pytel s batohem asi dole jezdí na pásu dokolečka a začal se obávat, zda mi ho někdo nevezme. Přišel jsem ještě za vietnamským celníkem a zeptal se ho, zda mi to někdo může vyzvednout. Řekl ať se nebojím, že to vezmou do ztrát a nálezů. Vrátil jsem se na lavičku. Poslední letadla přilétla po jedné v noci a chodba potemněla. Uvnitř jsem byl nadšený. Neobvyklé zážitky se na mne lepí. Bomba!

Moc jsem toho nenaspal a ráno jsem měl hlad. K dispozici však byla jen chodba a záchod. Žádné občerstvení. Přežil jsem to. Agentura se činila a aby to bylo expresně, vyřídila mi business vízum. Takže budu ve Vietnamu obchodně. Příslib víza jsem dostal v pondělí odpoledne. Mailem. Teď ještě přesvědčit vietnamské celníky, že se mají spokojit s razítkem v oscanovaném dokumentu na displeji mého mobilu a nemají chtít vytisknutý papír. Byli shovívaví. Však po mně celé dopoledne pokukovali. Do pasu jsem dostal razítko s vízem. Tak mám zase nějaké zážitky. Zajímalo by mne, kolik lidí jezdí do Vietnamu bez víza i bez papíru od agentury. A vyřizuje si to všechno až na letišti.

Zatracení Vietnamci! Vzpomínám, jak jsem byl kdysi jako malý chlapeček s dědečkem v kině. Před filmem dávali týdeník. O tom, jak se ve Vietnamu buduje socialismus a jak jsme s nimi uzavřeli vojenskou smlouvu. Měl jsem tenkrát radost. Kdyby na nás Američani zaútočili, nebudeme sami. Přijdou nám na pomoc Vietnamci. A Mongolové. Rusové určitě taky. A Indiáni na koních s luky a šípy - ti jsou přece taky hodní. Budou vědět, kdo jsou ti dobří a kdo ti zlí. Sladká nevědomost.

Odmítl jsem všechny taxíky před letištěm a nastoupil do autobusu do centra za 3 Kč. Ubytoval jsem se v prvním levném hotelu s Wi-Fi a vyrazil do města. Všude bylo plno backpackerů. Jihovýchodní Asie je jejich rájem. Bude i naším. Musím to ještě měsíc vydržet. Spousty restaurací s levným a dobrým jídlem. I když na svou oblíbenou pravou thajskou Khao Pat Kai (smaženou rýži s kuřetem) si budu muset počkat až do Thajska.

V Asii i Africe jsme se museli řádně otrkat v disciplíně přecházení silnice bez přechodu. Museli jsme se naučit vkročit do proudu aut, využít každé skuliny mezi auty a nakonec se z proudu vynořit na druhé straně. Vietnam v tomto ohledu otevřel novou dimenzi. Auto tu nemá skoro nikdo, zatímco motorku každý. Proud jedoucích motorek nikde nezačíná a nikde nekončí. Je homogenní. Není kde do něj vejít a kde z něj vyjít. Mezery mezi auty, které jsme se naučili využívat, mezi motorkami nejsou. Inu, byl to oříšek. Stejně jako sehnat boty.

V Saigonu jsem si naplánoval delší pobyt. Na to, abych se dal po všech směrech do pořádku. Zašíval jsem si a pral oblečení, pořizoval další vybavení, nahrazoval opotřebované věci novými. Moje čínské trekové boty ze Shangri-La dosloužily. Nebyly už nepromokavé. Spíše vodu nasávaly. Ale vydržely dlouho. Dobrá koupě. V Saigonu byla všude spousta levného oblečení. I bot. Jenže já potřebuju velikost 46. Ve Vietnamu? Zapomeňte! Chodil jsem od obchodu k obchodu a jejich počáteční nadšení ze zákazníka střídalo vrtění hlavou. Takhle velké boty? "Not have (Nemít)." Nakonec jsem jeden obchůdek našel a svoje čínské děravé boty vyměnil za vietnamské Solomony. Vypadají pěkně, sportovně, ale teprve je budu muset rozchodit.

Pořídil jsem tu i spoustu dalších věcí. Zanesl jsem otevřenou letenku do Korea Air a oni mi vrátili peníze. Za 200 Kč jsem si koupil levné a lehké čínské reproduktorky, které na tu cenu mají přímo neskutečně dobrý zvuk. Nechal jsem si vylepšit Psiona kabely z Británie. Takhle by mi měl vydržet ještě dlouho. V Saigonu bylo plno zajímavých budov a pamětihodností, tak bylo co navštěvovat. Vietnamci musí být na turisty zvyklí. Ale spíš na ty malé. Na ulici mne pořád zastavovali a smáli se výškovému rozdílu mezi mnou a jimi. Bylo to legrační. Někteří mi byli po pás. V Saigonu jsem prožil Vánoce a dva dny před silvestrem odjel do Nha Trangu, nejznámějšího vietnamského letoviska u moře.