(Chcete aktuálně tak aktuálně)
(22.1.-28.1.2011)
Sedíme v baru. Andrea upíjí pivo a já rum s kolou. Právě probíhá happy hour, tak jsem k objednanému drinku dostal ještě jeden zdarma. V televizi běží wrestling a Mr. Kane prohrává. Neuvěřitelné. Připomíná mi to Afriku. Když jsme tak jezdili světem, bylo zajímavé sledovat, jaký sport v dané zemi frčí v hospodách. Turecko a Irán žily fotbalem, v Pákistánu, Indii a na Srí Lance vládlo kriketové šílenství. Nepál vysílal fotbal kvůli cizincům, ale kriketem úplně netknutý taky nebyl. V Číně a Mongolsku vládl basketbal, což se nám s Andreou líbilo. Rusko a Estonsko směska, ale spíš taky fotbal. Jižní Afrika a její bývalá kolonie Namíbie milovaly ragby. I když kvůli mistrovství světa I fotbal. No a ve zbytku Afriky to byl wrestling. Sice to je jen show, ale po shlédnutí filmu "The Wrestler" s Micky Rourkem jim bolest i úsilí musím přiznat.

U vedlejších stolků sedělo pár turistů. Kolem pobíhaly spoře oděné Vietnamky, chichotaly se a snažily sbalit některého cizince. Thajky jsou ale hezčí. Stoupli jsme si ke kulečníku a začali hrát. Andrea měl půlené. Naše neumění bylo odstrašující. Pečlivě jsem zamířil a udeřil. Bílá koule projela celou délkou stolu a odrazila se zpátky. Po cestě se nedotkla jediné koule. Chyba. Andrea má dva šťouchy. Posilnil se z láhve a zamířil do protějšího rohu. Ťuk. Bílá koule sice těsně, ale minula půlenou umístěnou před dírou. Chyba. Moje chyba se ruší a dva šťouchy mám já. Kdyby nás někdo sledoval, řekl by, že už máme dost. A při tom jsme ještě skoro nic nepili. Nakonec si za nás někdo stoupl a já zahrál černou do špatné díry. Aspoň na nás nikdo nebude koukat. Dnes prohrávám 1:3. V životě dnes prohrávám víc.

Před pár hodinami jsem přivítal Andreu u autobusu. Byli jsme rádi, že se zase vidíme, ale nějaké nadšení nečekejte. Přece jen už máme něco za sebou. A co je jihovýchodní Asie proti takovému Iránu a Pákistánu? Nebo celé Africe? Turistická selanka. Každý jsme si to taky představovali trochu jinak. Touhle částí světa jsem měl cestovat s Míšou. Aspoň jsme to posledního půl roku plánovali. Andrea už se viděl na Mauríciu. Určitě ho mrzí, že to s tou prací nevyšlo. Tak jsme si zůstali zase sami dva.

Zavedl jsem Andreu do "svého" hotelu Ruby, ve kterém jsem prožil poslední týdny. Tady v Nha Trangu jsem už v podstatě místní. Mám tu svůj levný pokoj v hotelu, svou levnou místní restauraci, svůj obchod s potravinami i svou pouliční dodavatelku rohlíků. A u všech mám nižší ceny, než dávají hostům. Jsem tu přece stálý zákazník. I ten surf v půjčovně mi půjčují skoro za polovic oproti normálním západním klientům. Jen v barech jsem tu ještě nebyl. Neměl jsem ani proč. Do včerejška jsme k sobě s Míšou patřili. Tak to teď s Andreou napravím.

Protože jsem v Nha Trangu strávil už dlouho a počasí teď nemělo za nic stát, rozhodli jsme se co nejdřív vyrazit na sever. Druhý den jsme si vyrazili na nádraží koupit lístky do Hue. Koncem ledna se tu slaví vietnamský nový rok, tak pak už lístky na vlak nebudou. Přišli jsme k pokladně a já spustil:
- "We would like two tickets to Hue for tomorrow or the day after tomorrow (Chtěli bychom dva lístky do Hue na zítra nebo pozítří)."
- "Full! New year in Vietnam (Plno! Nový rok ve Vietnamu)." povídala a smála se.
- "Not a single train? What about soft seat? (Ani jeden vlak? A co sedadla?)" ptal jsem se na lístky na sezení bez lehátka.
- "Full! Everything full! (Plno! Všude plno!)"
- "And hard seats (A lavice)?" ptal jsem se na nejnižší třídu, kde se na sebe mačká řada lidí, která se tam vejde. Čtrnáct hodin do Hue bych v tom jet ale nechtěl.
- "Full (Plno)!" vykřikla a obrátila oči v sloup. Ty byly vlastně asi vyprodány jako první. Pak vzala papír a tužku a začala něco psát. Asi má psanou angličtinu lepší, než tu mluvenou. Napsala "in holiday" a pak to "in" škrtla. Podala nám lísteček, abychom pochopili, že jsou ve Vietnamu prázdniny. To jsme chápali i bez lístečku.
- "OK. What about the next days (OK, a co další dny)?" ptal jsem se dál.
- "Full, full, full (Plno, plno, plno)!" vykřikovala a už ani neposlouchala, co se ptám.
- "What about February? Or March? (A co v únoru? A v březnu?)" nechtěl jsem se vzdát.
- "Full, full, full (Plno, plno, plno)!" vykřikovala jako v orgastické křeči. Andrea to už nevydržel a odešel ven. Já se ji stále snažil probudit:
- "And December? Next year? 2012? (A co prosinec? Příští rok? 2012?)" už jsem jen střílel.
- "Full, full, full (Plno, plno, plno)!" neovládala se. To je panečku železnice! Na rok dopředu mají vyprodáno. To by byla akcie na nákup ... Na jejím kalendáři jsem nalistoval stránku prosince a podal jí ho. Slyšel jsem jen další "Full, full!" Záchvat padoucnice. Najednou vytřeštila oči na kalendář a začala mi ukazovat, že se ptám na příští prosinec a teď je přece leden! "Jo, a Ty jsi PÍP" pomyslel jsem si a odešel taky. Budeme muset jet nočním autobusem. Ale co, vydrželi jsme indické i ty čínské, tohle bude v pohodě.

Vyšli jsme na kopec k místnímu buddhistickému chrámu a obří soše bílého Buddhy. Nějaký starší Němec se nás zeptal na cestu a pak začal vykládat o klubu turistů v jeho rodném německém městečku. Andrea měl jako vždycky trpělivost, tak ho ještě dobrých 15 minut poslouchal, zatímco já už běhal kolem chrámu. Ti hodní policajti ...

Vraceli jsme se městem a já si říkal, kolik toho mají Američané a Vietnamci společného. Ta cesta mi totiž připomněla můj pobyt v USA. Ani v jedné zemi se nedá chodit pěšky. V Americe ani nemají chodníky, protože každý jezdí autem. Ve Vietnamu chodníky mají, ale chodit se po nich nedá. Jsou totiž používané jako restaurace, skladiště, opravny automobilů, odstavné plochy a parkoviště tisíců mopedů. Pěšky se dá chodit jen po silnici vedle chodníku a je potřeba dávat pozor na vozidla. Pěšky tu totiž nikdo nechodí. Každý má moped. Na ten se vejdou 3 lidé s dítětem, takže celá rodina může jet na výlet.

Ve městě jsme se v cestovkách zeptali na ceny lístků do Hue. Protože začínají svátky a všude je plno, zvedli ceny na dvojnásobek a jízdenka stojí 500 tisíc Dongů (500 Kč). V jedné cestovce měli jen za 380 tisíc, ale vyhrál to náš hotel s cenou 350 tisíc. Takže pozítří odjedeme. Snažil jsem se Andreu nalákat na půl dne surfování, ale on se bál. I když jsem sliboval, že většinu času budu jezdit já a on to může jen zkusit, odmítal. Asi si vzpomněl, jak jsme se byli poprvé potápět s Maluskou a Vojtou a on si netroufl strčit hlavu pod hladinu. Pak prošel řádným kurzem a potápění miluje. Jenže tady kurz nepomůže. Tady to není o strachu, ale o svalech, stabilitě a výdrži.

Další den jsme si půjčili kola, navštívili dva hinduistické chrámy na kraji Nha Trangu a pak zajeli do lázní. Nádhera. Vstupné 220 tisíc Dongů (220 Kč). Nejdřív dvacetiminutová lázeň v horkém bahně, minerální horké koupele a pak nám napustili horkou minerální lázeň, do které jsme si vlezli spolu. Seděli jsme s Andreou ve velké kamenné vaně ve tvaru srdce a já myslel na to, jak by tu bylo krásně s Míšou. Měl bych to konečně hodit za hlavu a myslet na věci smysluplné do budoucna. V lázni jsme zůstali hodinu a trochu se bavili o životě. Následovaly horké střiky, vodopád na hlavu a odpočinek a plavání v obřím termálním bazéně. Za 220 Kč bomba. Ryba k večeři a zcela vyflusnutí zpátky na hotel. V "mé" místní restauraci právě zavírali, ale když viděli, že přicházím, zase vynesli židle, rozsvítili a večeři nám uvařili.

Další den jsme se sbalili, potulovali se městem a v recepci čekali na náš autobus do Hue. Andrea ještě na zítra po netu zabookoval nejlevnější hostel v Hue a přijel pro nás minibus.
- "Tohle nás odveze do Hue?" ptali jsme se recepční z našeho hotelu.
- "Ne, tohle Vás odvézt k velkému autobusu do Hoi An. Rezervovala jsem Vám místa vzadu, protože tam hodně místa." řekla slečna neumělou angličtinou.
- "Ale my chceme do Hue!" divili jsme se s Andreou.
- "Mně říkat do Hoi An. Kdyby říkali Hue, já rezervovat do Hue. Teď jet do Hoi An."

Nasedli jsme a smáli se, že bylo to nerozumění vzájemné. Dnes ráno jsme si s Andreou říkali, že když tahle paní mluví anglicky, nerozumíme jí. A teď vidíme, že ani ona nerozumí nám. Super. A ten lístek byl tak levný, protože nebyl až do Hue. Nevadí, Hoi An je město kousek před Hue, tak se to taky hodí. Dojeli jsme k velkému autobusu a nastoupili. Byli jsme poslední, autobus zavřel dveře a rozjel se.

Vevnitř vypadal jako luxusní verze čínského nočního autobusu, kterým jsme jeli v Číně do Shangri-La. Tři zástupy pololůžek, nahoře a dole, každé pololůžko bylo vlastně single. Kromě místa vzadu. Tam bylo menší letiště a bylo rezervované pro nás. Super! Pro nás a další tři cestující. A sakra! Vlezli jsme tam a baťůžky nechali v chodbičce, protože se k nám nevešly. Leželi jsme tam vedle sebe, 5 lidí a když jsme si dali ruce na tělo, leželi na zádech a nehýbali se, navzájem jsme se nedotýkali. Jakmile jsme se pohnuli, vrazili jsme do svého souseda vlevo nebo vpravo. Hrozné!

Já zabíral pozici 2. z 5 a měl jsem aspoň to štěstí, že mi nohy trčely do chodbičky, takže jsem se nemusel krčit. Andrea v pozici 3. z 5 to měl horší. Nemohl se pohnout doleva ani doprava kvůli sousedům, ani si natáhnout nohy, protože tam končila postel toho před ním. Měl skoro nejkratší postel v autobusu. A ta bestie nám prý rezervovala tyhle postele. Nic rezervovat nemusela, byla to jediná místa, co zůstala volná.

Napresovali jsme se do svých míst a přemýšleli, jak přežít noc. Nějaký backpacker na druhé straně vedle Andrei sdílel naše nepohodlí. Prozradil, že minulou noc jel na těchto místech taky a kluk vedle něj hrozně chrápal. Asi to měl být dotaz, zda Andrea nechápe. Někdy trošku, ale není to nic vážného, takže může být spokojen. Když od nás kluk nedostal odpověď, lehl si zpátky na záda, usnul a za chvíli začal chrápat. Hrozně. Takže to předchozí noc od jeho souseda byla zřejmě sebeobrana. Chudák Andrea si dal sluchátka do uší a metal přehlušil pravidelné zvuky souseda.

Na lehátku přede mnou jela maminka s asi 4-letou dcerkou. Dcerka byla zvídavá a pořád něco povídala. Bylo 22:00 večer, zhasnutá světla, půlka autobusu spala, ale holčička povídala. Mamince to zřejmě nevadilo a povídat ji nechala. Holčičce to ale nestačilo a začala budit pozornost křikem a pláčem. Tak jsem zjistil, že můj MP3 přehrávač je vybitý. Sehnul jsem se do chodbičky do Andreova baťůžku pro počítač a při tom párkrát nenápadně praštil do hlavy holčiččinu maminku, spící v chodbičce přímo pod batůžkem. Snad s tím křikem konečně něco začne dělat, když bude vzhůru. Tak jsem zjistil, že je můj přehrávač i rozbitý, protože pokusy o rychlé nabití z Andreova počítače selhaly. Takže tohle pro mne bude noc hrůzy, tak jak byla ta turecká pro Andreu. I když na 10 minut se mi přehrávač nabil a pak jsem si sluchátka nevyndal a namlouval si, že mi tam něco stále hraje. Křik holčičky to aspoň trochu tlumilo. Při každém otočení na jeden bok jsem vrážel do Andrei, při otočení na druhý bok do Vietnamce ležícího na druhé straně. Hrůzná noc!

Vyklopili nás ještě za tmy před šestou ráno v Hoi Anu. Neměli jsme náladu na prohlídku a koupili si lístek na autobus v půl osmé do Hue. Tam jsme přijeli po poledni. A pršelo. Pršelo ustavičně a docela silně. Odmítli jsme všechny náhončí hotelů a zamířili do Andreou rezerovaného ultralevného hotelu. Prý měl být nový, ale twin room za 9 dolarů, to bude asi hrůza. Došli jsme tam a hotel byl nádherný. Opravdový luxus. Kolem nás spíše starší západní páry, které levné hotely rozhodně nevyhledávají. Radovali se, že jsme první hosté přes hostelworld a hned zjistili, že tam dali špatnou cenu. Cena za pokoj měla být spíš 20 dolarů, ale když to takhle máme rezervované, nechají nám to tak. Hotel byl luxusní a kompletně vykachličkovaný pro snadné udržení čistoty. Jenže když venku stále prší a vlhkost vzduchu je i v hotelu tak 200%, mění se chodby i podlaha v permanentní skluzavku. V posteli jsem si tak téměř zlomil nohu.

Vyrazili jsme v nepromokavém oblečení do města a objevili citadelu a imperátorovo město, hlavní památku tohoto starobylého hlavního města Vietnamu. Ale památek jsme už na cestě viděli tolik, že nám to dech nevyrazilo. Ten nám vyrazil spíš objev levné restaurace pro místní s velkou rybou za 80 tisíc. Mňam! Zastavili jsme se v lékárně s dotazem na profylaxi proti malárii.
- "Do you have some antimalarics (Máte nějaká antimalarika)?" zeptal jsem se.
- "Not have malaria (Nemám malárii)" odpověděla mi lékárnice. Tomu věřím, že ji nemáš.

Na další večer jsme si objednali noční autobus do hlavního města HaNoie s podmínkou, že nechceme zadní lůžka. Řekli nám, že si lidé berou lůžka jak vejdou do autobusu, tak máme přijít brzy. Řekli jsme, že klidně nastoupíme už ráno, abychom si mohli vybrat. Přečkali jsme vlhkou a studenou noc v Hue I další den po restauracích a jídelnách. Pršelo pořád. Ale v naší lokální jídelně s rybou jsme poprosili o rybu bez omáčky. Udělala ji na česneku. Úžasné!!! Nejlepší jídlo za celou cestu po Asii. Jasná jednička. Měl jsem skoro chuť zůstat v Hue, abychom to mohli mít ještě jednou.

Večer pro nás přijel autobus a my se zaradovali - byl skoro prázdný! Vybereme si normální místa! Nastoupil jsem a vietnamská stewardka mne posílala dozadu. Našel jsem pěkné lůžko na boku na zemi a lezl na něj.
- "No, no, no (Ne, ne, ne)!" křičela stewardka, "this is not your place (to není Vaše místo)!" Zeptal jsem se jí, kde je naše místo. Ukázala na letiště na konci autobusu. Tak to ne, holka.
- "No, these are not our places. When we bought the tickets, we requested that we don't have the last places (Ne, tohle nejsou naše místa. Když jsme kupovali ty lístky, požadovali jsme jakákoliv místa kromě těchto)."
- "These are your places (Tohle jsou Vaše místa)" trvala na svém.
- "No. Then we leave the bus. (Ne. Tak vystoupíme z autobusu.)" zahrozil jsem.
- "OK, you can leave the bus (OK, klidně vystupte)" nenechala se vyvést z rovnováhy a odcházela dopředu. Autobus se mezitím rozjel. Ohledy na západní turisty tu rozhodně neberou. Ale já to myslel vážně. Začal jsem si to i s batohem rázovat dopředu ke dveřím. Srazil jsem se s Andreou, který právě nastoupil. Než jsem mu stačil říct, že vystupujeme, stewardka pochopila, že se skutečně chystám vystoupit a ukázala na dvě místa nahoře. Jedno vlevo a jedno uprostřed. Ty jsme brali. Vylezli jsme si nahoru a uvelebili se v single lůžcích. Ještě jsem se s ní pohádal o umístění mého baťůžku a byl klid. Na cestách musí člověk pořád o něco bojovat.

Hned následující bílé turisty se pokusila nahnat na letiště dozadu. Tedy "bílé" ne, spíš západní. Pár Inda a Korejku. Ohradili se místenkou na konkrétní sedadla před námi a vylezli si na ně. Během následující půlhodiny se autobus zaplnil a protože dozadu nenacpala žádné turisty, museli tam místní Vietnamci.
- "Tohle je první země, kde s námi zacházejí hůř, než s místními" řekl Andrea. "Všude jinde nás zkasírovali a nechali zaplatit víc, než domácí. Ale pak se k nám taky líp chovali. Tady nás zkasírují a pak nám dají to nejhorší." Vyvinul jsem teorii, že to je následek vietnamské války proti Američanům. A pořád v bílých lidech určitým způsobem vidí nepřátele. Parchanti ...

Noc v single lůžcích ale taky nebyla nic moc. Chodidla se totiž nedala narovnat. Byl to taky docela děs a do HaNoie to trvalo 16 hodin. Ale přežili jsme i to, i když toho spánku moc nebylo. Řidič na nás celou noc poblikával osvětlením. Každou chvíli rozsvěcel a hned zase zhasínal světla. Asi pro zábavu. Venku pršelo a byla hrozná zima. Ještě že jsme dostali deky na přikrytí. Místní Vietnamci věděli, jak špatně se v těch lůžcích spí a polehali si do chodbiček. Západní turisté si lámali nohy v lůžcích.

V Hanoi byla hrozná zima. Čtvrt hodiny jsme se snažili sehnat taxík, pak odmítli předraženou cenu a vydali se pěšky. Chtěli jsme se dostat na jižní nádraží a tam sehnat místní autobus do Thanh Hoa. Navigoval jsem a tak jsme omylem zároveň provedli prohlídku města. Dorazili jsme k mauzoleu Ho Chi Mina, které bývá otevřené jen do 11 dopoledne. Poznamenal jsem, že je možná ještě naživu, chodí tam jen přespat a vstává pozdě dopoledne. A mauzoleum je způsob, jak získat více peněz pro tento "demokratický" stát. Nakonec jsme chytili taxík s taxametrem, ale měl ho cinknutý, tak jsme po 2 kilometrech zase vypadli a našli MHD autobus. Ten nás odvezl až na nádraží za 3 Kč na osobu.

Tam jsme nasedli do místního dálkového autobusu. Konečně jsme se začali cítit jako na cestě. Žádné luxusní turistické autobusy, nikdo nemluvil anglicky, autobus byl maličký bez pořádného pérování, v řadě nás na 4 sedadlech sedělo 5. Konečně jsme sešli z turistické trasy. Byl pátek odpoledne a zažili jsme dopravní zácpu, takže nám tahle 4 hodinová jízda trvala 6 hodin. Po cestě nás ještě oblažovala disco hudba z hlasitých reproduktorů. No prostě paráda.

V Thanh Hoe jsme už za tmy našli hotel, já zveřejnil příspěvek o Japonsku a zjistili jsme, že nám další autobus k Laoské hranici pojede ráno v 8:00. A Andrea na mapě objevil, že Thanh Hoou jsme projížděli už dnes ráno na cestě do HaNoie, takže nám stačilo vystoupit. No jo. Tu cestu jsem naplánoval já vdobě, kdy mám plnou hlavu jiných věcí. Tak sorry. A zítra ráno do Laosu.