2.3. Den -2 (Kathmandu)
- Dnes jsme měli odjet na trek do Jiri, ale nakonec to byla jen legrace od kamarádů. Já jim dám legraci, vykašlu se jim na to! Stejně poslední týden jenom kašlu. Je to asi něco vážného, protože se to vůbec nelepší a záchvaty kašle jsou den ode dne horší. Piju pořád horké čaje, beru si Berodual na rozšíření průdušnic a chvíli na to lokální antibiotikum Bioparox. A pořád žádná změna k lepšímu.
- Ráno jsem vykašlal nějaký zelený hlen, to bude určitě vážné. Napsal jsem Radimovi, jestli na to nemám začít brát pořádná antibiotika.

3.3. Den -1 (Kathmandu)
- Dnes jsme měli odjet na trek do Jiri, ale Andrea se včera večer otrávil z jídla. Když jsem to ráno přiběhl říct Anie, Jindrovi a Marcele, mysleli, že si dělám legraci jako pomstu za včerejšek, a Ania se okamžitě utíkala podívat za Andreou. Vzala si sebou svoje mučící nářadí a tak mu hned začala bodat do prstů. Andrea skučel ještě víc než v noci a myslím, že byl připraven zapomenout na zvracení, pokud mu přestane dělat díry do ruky. Nakonec se slitovala a nechala ho spát.
- Jindra s holkama přemýšleli, že do Jiri přece jen pojedou ještě dnes, ale já jsem řekl, že já v žádném případě. Andrea v noci zvracel a nechci ho tu nechat samotného. A kromě toho jsem i já už přes týden nemocný a nechci riskovat, že se mi to ještě zhorší. Možná bych vůbec neměl na žádný trek chodit. Navíc jsem slíbil, že na sebe budu opatrný.
- Povedlo se nám odložit odjezd Jeepem až na zítra. Snad se dá Andrea do pořádku. Už vypadá mnohem líp, než ráno. A mně ten den zdržení určitě taky prospěje. Strávím ho celý v posteli s horkým čajem.
- Radim mi napsal, že když vykašlávám zelené hleny, není to z bakterií a je to virového původu, takže lokální antibiotikum můžu přestat brát. Horečku nemám, tak to je asi jen pročišťování průduškového stromu. Přestávám brát Berodual a Bioparox a začínám brát vitamíny a pilulky na posílení imunity, co mi holky přivezly z Česka. Ráno na ten trek tedy pojedu. Snad mne ta nemoc cestou nesklátí.

4.3. Den 0 (Kathmandu-Jiri)
- Dnes jsme odjeli jeepem do Jiri. Cesta měla být hrbolatá nahoru a dolů, chvílemi bez silnice, ale vypadá to, že ji za poslední tři roky hodně spravili. Navíc byl Jeep celkem pohodlný.
- Ze začátku cesty mi bylo špatně od žaludku při střídajících se zatáčkách doleva a doprava, takže jsem uvažoval o Kinedrylu. Ale když jsme přežili Taftan, tohle musím dát levou zadní.
- Andrea se nakonec rozhodl, že nepojede. Je mu sice už docela dobře, ale není natolik fit, aby zvládl chodit celý den s batohem. A Jindra nevypadá na to, že by ho cestou nechal odpočívat. Určitě by ho hnal pořád výš. Takže se bude pár dnů válet v hotelu a pak za námi přiletí přímo do Lukly.
- Po cestě jsme se zastavili v jedné vesničce v místní restauraci. Blééé, nesnáším Dal Bhat! Příliš mi to připomíná indická jídla, která jsem taky nesnášel, a navíc jsem po nich byl každou chvíli nemocný.
- V Jiri jsme se ubytovali v lodgi, kterou vybrali naši tři kluci nosiči. No, nic moc jídlo, bezzubej majitel a průměrná večeře - nějaká rýže. To jsem zvědav, jak přežiju stravování na tomto treku.

5.3. Den 1 (Jiri-Shivalaya)
- Snídaně nebyla nic moc, tibetský chleba byl tlustý, mastný a nedobrý. Ale dal jsem se na vojnu, tak to musím vydržet.
- Přišli jsme do lodge v Shivalayi a dali si k obědu česnečku. Mňam, byla úžasně dobrá! Česnek je přírodní antibiotikum a tak když neberu antibiotika v tabletách ani ve sprayi, budu brát aspoň tyhle. Kromě toho beru vitamíny a echinaceu.
- Lemon čaj je tu taky úžasný - mňam! Nakonec ta cesta nebude tak špatná. Mňam, oběd byl taky vynikající!!!
- Mám pocit, že jsem dnes ráno kašlal mnohem míň, než v Kathmandu. To asi ty čaje, vitamíny a česnek.
- Odpoledne jsme prali v řece prádlo. Vlezl jsem si do ní bosý v přezůvkách. Voda byla hodně studená. Snad jsem se tím nenachladil. Co to znamená být nachlazen už od druhého dne treku jsem zažil před 3 lety a nechtěl bych si to zopakovat.
- Večeře byla VYNIKAJÍCÍ! Tuhle lodge vpravo za mostem v Shivalayi musím každému doporučit.

6.3. Den 2 (Shivalaya-Bhandar)
- Snídaně v naší super jídelně v lodgi byla skvělá. Citronový čaj taky. Je to tu nádhera.
- Kašlu pořád míň, nebo se mi to jenom zdá? To určitě ty vitamíny.
- Chodím v nových nerozchozených botách a určitě se mi brzy udělají puchýře a nebudu moct vůbec chodit. Preventivně si každý den oblepuju malíčky a na klesání i palce.
- Odpoledne jsme došli do Bandaru a jídlo v lodgi je tu silně podprůměrné. Objednali jsme si česnekovou polévku, ale po česneku v ní nebylo ani památky. Když jsme se na něj zeptali, majitelka lodge nám ukázala nať od cibule a řekla, že tam dala tento zelený česnek.
- Dal jsem si opečené brambory a ušlo to. Když udělali další várku, brambory byly hnusné, černé, nedodělané a nevykrájené. Fuj!

7.3. Den 3 (Bhandar-Sete)
- Snídaně šílená a ta špinavá kuchařka se nás přiběhla zeptat do jídelny se zamoučenýma rukama, jestli ještě někdo nechceme palačinku. Brrr!
- Dnes ráno jsem už vůbec nekašlal. Holky se s tím nechtěly smířit a polévaly mne vodou, určitě abych se nachladil. Já jsem si to nenechal líbit a tak teď budeme nachlazení spolu.
- Dnes budu poprvé používat hůlky na odpolední stoupání 1000 m. Před odjezdem jsem se posledního půl roku léčil s bolestí v pravé paži při předpažení a upažení. Bojím se, že hůlky kvůli bolesti vůbec nebudu moct používat.
- Po hodině chůze jeví Ania známky únavy a ptá se polsky "Ještě dlouho půjdeme?", "Kdy už tam budeme?" a čeká, že ji Jindra bude konejšit. Jindra je svatý muž! Já mít něco takového doma, tak si pořídím zbrojní pas.

8.3. Den 4 (Sete-Junbesi)
- Už vůbec nekašlu. Kašel byl asi způsobený smogem v Kathmandu a v předchozích indických městech na severu. Tady v horách je krásný vzduch a já jsem se uzdravil. A taky mi pomáhá česneková polévka 2x denně. A vitamíny!
- Pravá paže mne včera vůbec nebolela, takže můžu hůlky bez problémů používat. Hlavně aby se ta bolest nevrátila. Můj druhý problém před odjezdem bylo zápěstí, ale to už mne nebolí skoro od začátku cesty. Jen ten levý ukazováček pořád nejde ohnout.
- Dnes jsem chvíli nesl foťák na levém ramenu a začalo mne hrozně bolet. Přesně tak mne bolelo před 3 lety a skoro jsem kvůli tomu nemohl nosit batoh. Teď si naštěstí pokaždé uvazuju batoh bederním pásem a na ramenou ho vůbec nenosím, takže mne to nebolí. Dal jsem si foťák na pravé rameno a bolest přestala. Už ho na levém nesmím nosit.
- V Junbesi jsme si dali sýrové momo taštičky a hrozně dlouho jsme na ně čekali. Ale pochutnali jsme si. Mňam!
- Když jsem šel tento trek před 3 lety, padal jsem vyčerpáním. Při každé pauze jsem se sesul k zemi a lapal po dechu. Teď se mi jde nějak podezřele dobře. Když máme pauzu, nemusím si ani sedat a klidně stojím. Kopec, po jehož zdolání jsem před 3 lety vypustil duši, bych si teď dal klidně dvakrát za sebou. Nechce se mi to líbit. Je to nějaké podezřelé.

9.3. Den 5 (Junbesi-Nunthala)
- Dnes byla dobrá snídaně v lodgi v Junbesi. Cestou jsme si levně nakoupili pitné vody v obchůdku pod lodgí. Byly všechny prošlé a měly divný uzávěr. Uvidíme, jak si s tím naše střeva poradí.
- V Phurtengu jsme poprvé v dálce uviděli Mt. Everest. Prodávali tu můj oblíbený jačí sýr, tak jsem si nakoupil 200 g a pak ještě jednou 200 g. Když ode mne Ania, Marcela a Jindra ochutnali, taky si ho hned šli nakoupit. Prodával ho mnich a vážil ho velmi zajímavě. Řezal různě velké kusy sýra a každý kus byl podle něj 200 g. A dokazoval to vážením na pružině o nosnosti několik kilogramů, kde byl nejmenší stupínek 100 g, takže se nedalo rozlišit, jestli věc váží 100, nebo třeba 250 g.
- V Nunthale nám udělali výbornou večeři a dokonce jsme si i fotili kuchyni, která byla součástí společenské místnosti.
- Moc to nechápu, ale jsem skoro úplně zdravý. Nic mne nějak nebolí, kašel nemám, nejsem nachlazený, střevní problémy zůstaly v Indii, v botech se mi jde dobře, fyzička v pohodě, prostě mi moje tělo podezřele naznačuje, že jsem zdravý. V tom bude určitě nějaký háček.

10.3. Den 6 (Nuthala-Kharikhola)
- Marcela se spolu s jedním Norem otrávila v naší krásné kuchyni z jídla a nespala celou noc. Chtěla zvracet, ale udržela to až do rána. Nor zvracel celou noc vedle postele. Za to ráno si to Marcela místo snídaně vynahradila.
- Odložili jsme odchod, až se Marcela pořádně vyzvrací, vyprůjmuje a nabere síly. Vyšli jsme v 10:00, Marcela šla, zvracela vedle cesty, měla průjem vedle cesty, padala únavou, ale musela jít stále dál. Vzala si dvě Imodia, ale obě po chvíli vyzvracela. Když už nemohla dál, slíbili jsme jí, že zůstaneme v první slušné lodgi. Jenže všechny lodge byly hnusný a tak musela jít celý den až jsme večer došli do Kharikholy. Obdivuhodná to žena! Večer měla teplotu 37.9!
EDIT: Marcelo, vím jak ses cítila, protože mne tento druh otravy postihl dnes, 16.4. na posvátné hoře Emei-Shan v Číně. Jsme uprostřed mraků ve výšce 2500 m, je tu mlha, hrozná zima a vlhko. V oknech chybí sklo a tak z postele pozoruju mlhu, jak proudí do pokoje. Mám děravé a mokré boty. Obdivuju Tě, žes šla, mne pochod čeká asi tak za 2 hodiny ... Ale závidím Ti tu krásnou kadibudku v lodgi ráno, i stromy a keře kolem cesty. Tady v klášteře, kde jsme dnes přespali, mají jen společné záchody. Řada děr v podlaze vedle sebe, oddělená tak půl metru vysokými zídkami. Akorát tak aby nebylo vidět, co leze sousedovi ze zadku. Za to se na sebe při vykonávání velké potřeby mohou mniši pěkně šklebit a třeba i hrát karty. Když jsem tam v 6 ráno naběhl a opravdu už jsem musel, jeden mnich, co tam právě dřepěl, na mne zvedl hlavu s utrápeným výrazem. A já jsem věděl, že 100 krát raději poběžím někam do přírody. Vyběhl jsem před klášter a zjistil, že jsme na vysoké strmé skále a žádná příroda kolem není. Jen strmé schody dolů a nahoru. Nakonec ty společné záchody nebyly tak hrozné a člověk si aspoň může pěkně pokecat se sousedem. Pokud teda člověk umí čínsky ... Jo, hranice je pořád kam posouvat.

11.3. Den 7 (Kharikhola-Paiya)
- Marcela se cítila o trochu líp a tak jsme šli pomalu dál. Byla ale moc unavená a tak to šlo ztěžka. Přemýšleli jsme, že ji poneseme. Ania zcela vážně navrhla, že jí něco uvážeme kolem pasu, a do kopce ji budeme táhnout. Já jsem naopak navrhl, že ji do kopce můžeme tlačit, a hned jsem to vyzkoušel. Šel jsem za Marcelou a zkusil jsem ji tlačit trekovou hůlkou mezi půlky. Šlo to výborně. Marcela nadskočila a popoběhla o pár kroků nahoru. Takhle bychom ten kopec vyšli za poloviční dobu.
- Marcela měla zatím zakázáno jíst, ale dnes jí byla povolena vařená rýže a přísný Jindra kontroloval každé sousto, aby měla energii do kopce. Za maminku, za tatínka, za Andrewa ...
- Večer jsme v Puiyi potkali paní s bolestmi zubů. Dali jsme jí půlku plata Ibalginu a nakonec i jeden Tramal. Štěstí, že mne zatím zuby nebolí. I když jeden už začíná zlobit, když jím něco sladkého, tak bych si měl v nějaké rozumné zemi zaběhnout k zubaři.
- V lodgi bohužel vaří mizerně. V česnekové polévce zase nebyla ani stopa po česneku a nedala se prakticky jíst. Tak jsme ji s Aniou vůbec nesnědli.
- Pár dnů jsem se radoval, že jsem zdravý. Bejvávalo. Hrozně se škrábu na rukách a na nohách. Asi mám blechu. Zažil jsem to už dvakrát v Indii a je to nesnesitelné. Taková blbost a jak je to hrozné.

12.3. Den 8 (Paiya-Phakding)
- Ráno jsem se ujistil, že paní, které jsem dal v noci Tramal, je v pořádku, a vyrazil jsem do Lukly s jedním nosičem pro Andreovy věci.
- Blecha pořád kouše a já se pořád škrábu. Je to děs.
- Už několik dnů mne sužuje rýmička. Teda Andrea říká rýmička každé mé nemoci, kdy mám přes 38.5 teplotu, ale tuhle teď nemyslím. Jen mi pořád teče z nosu a čím jsme výš, tím víc to teče. Spotřebovávám na smrkání obrovské množství toaletního papíru. V Namche Bazaru si budu muset nakoupit toaleťák do zásoby.
- Vešli jsme na "dálnici pro turisty" z Lukly směrem na Namche Bazar. Je tu spousta lodgí a taky pěkně draho.

13.3. Den 9 (Phakding-Namche Bazar)
- V noci jsem se probudil a musel jít na záchod. To se mi dlouho nestalo.
- Poté co několik dnů přísně kontroloval Marcelinu dietu, dostal dnes cestovatelský průjem Jindra. Na cestu si ode mne vzal Imodium, ale dietu držet nehodlá.
- V Namche Bazaru jsem si vypral věci v potoce, abych z nich vypudil blechu. Na sobě jsem měl jen ultralehké Gorotexy, kterých se blecha snad nechytí. Ale klidně jsem se v té zimě mohl nachladit.
- Už se škrábu i kolem pasu. Ania s Jindrou se mi smějí, že žádnou blechu nemám a že to celé je jen alergie na slunce. Nevím, jsou si tím docela jistí a znějí hodně přesvědčivě. Doufám, že mají ptavdu, ale úplně mne nepřesvědčili.

14.3. Den 10 (Namche Bazar)
- Ania se všude škrábe - prý má blechu. Hned ráno utíkala do sprchy celá se umýt a doufá, že se jí zbaví. Ale škrábe se dál, tak se jí asi nezbavila. Škrábu se taky, aby si nemyslela, že moje blecha přešla na ni. Jindra se jí směje, že má určitě jen alergii.
- V noci jsem opět musel jít na malou. Něco se mnou není v pořádku.
- V Buddha lodgi v Namche Bazaru dobře vaří a mají tu docela rozumné ceny. Dali jsme si vegetariánský cheeseburger - mňam!

15.3. Den 11 (Namche Bazar-Phortse Tenga)
- Tak to moje blecha asi nebyla, škrábu se pořád víc a Ania se mnou. Budou to asi dvě blechy. Snad to není sameček se samičkou, aby se na nás nespářili a neměli mladé. I když, pak bychom mohli podarovat i Jindru s Marcelou a Andreou.
- Opět jsem nebyl ušetřen noční návštěvy toalety. A to jsem šel jednou těsně před spaním!
- Začínám být nervózní z nadmořské výšky. Vůbec se neaklimatizuju. Před třemi lety jsem měl aklimatizovaný nahoře tep v klidu přes 100 za minutu. Dnes jsem si změřil tep a měl jsem jen 60 za minutu. Jindra tvrdí, že to je pro to, že mám výbornou fyzičku a že jsem úplně zdravý. Nevěřím mu, určitě si moje tělo myslí, že jsme pořád ještě dole, a my už jsme dávno nahoře. Jak to tomu tělu mám sakra vysvětlit?

16.3. Den 12 (Phortse Tenga-Dole)
- Dnes v noci jsem se dvakrát probudil a musel jít dvakrát na záchod. Moč je úplně průhledná a je jí hodně. Že by stáří?
- K obědu (a pak i k večeři) jsme si dali vynikající Momo taštičky se sýrem. Mňam!
- Ta blecha je nesnesitelná. Smrt všem blechám!!!

17.3. Den 13 (Dole-Machherma)
- Opět dvakrát WC. Co mi je? Takovéhle problémy jsem nikdy neměl, tak s tím nemám zkušenosti.
- Docela dobrý oběd v lodgi v Machhermě. Těšil jsem se i na večeři, ale té jsem se nedočkal. Dostal jsem totiž vysokohorskou nemoc.
- Kolem páté hodiny odpoledne mne ve výšce cca 4450 m začala hodně bolet hlava. Přestal jsem mít chuť na večeři a začalo mi být naopak špatně od žaludku. Ania mi asi 15 minut bodala do dlaně a pak mi nalepila na prsty bodavý semínka. Jindra tvrdí, že to pomáhá. Pak jsem si šel lehnout do spacáku, ale byla mi hrozná zima a chtělo se mi zvracet. Když přišli za hodinu do pokoje Andrea s Marcelou, každý jejich zvuk, každé zašustění papíru mi bylo hrozně nepříjemné. Když se konečně uvelebili a přestali se vrtět, usnul jsem.
- Probudil jsem se za dvě hodiny a bylo mi už skoro dobře. Vůbec se mi nechtělo zvracet a hlava mne bolela už jen minimálně. Tak nevím, jestli to pomohla ta semínka, nebo jestli moje tělo konečně pochopilo, že jsme nahoře a aklimatizovalo se.

18.3. Den 14 (Machherma-Gokyo)
- Neaklimatizovalo, ráno jsem měl tep jen 65 za minutu! A v noci jsem musel jít na záchod dokonce 4x! Uklidňuje mne trochu, že ostatní chodí na záchod taky. Vlastně se tam v noci pořád střídáme. Asi to je nějaká nakažlivá choroba. Měl bych míň pít, ale pít musím hodně kvůli aklimatizaci.
- Hlava mne pořád trochu bolela, ale ne moc, a tak jsem to risknul a pokračoval nahoru k 4800 m do Gokya. V nehorším případě se vrátím dolů.
- Dorazili jsme do pěkné lodge v Gokyu, kde mi udělali skvělou sýrovou pizzu s cibulí a česnekem. K večeři jsem si ji dal i s Jindrou taky, ale už nebyla tak skvělá jako k obědu.
- Aniu hodně bolí hlava a k tomu tady pořád někdo mlátí kladivem do střechy, takže možná za chvíli rozbolí hlava i ostatní. Jindra jim šel vynadat a Marcela šla vyhrožovat, že se odstěhujeme do jiné lodge. Tak přestali.
- Už mne nebolí hlava a cítím se v pořádku. Jen ten tep mne pořád straší - v Gokyu jsem měl chvíli po dnešním treku 70 za minutu. Měl bych mít aspoň 120!
- Přestal jsem se škrábat. Myslím, že blecha se neaklimatizovala a nedostatek kyslíku ji zahubil. Anebo přeskočila na nějakého Jaka. Tomu je to jedno.

19.3. Den 15 (Gokyo-Machherma)
- V noci jen dvakrát záchod, ale raději jsem málo pil, tak to bude tím.
- Brzy ráno jsme vyšli na vrcholek Gokyo Peak (5360 m). Vyšli jsme kolem 4:50 ráno a chtěli jsme stihnout východ slunce. Šli jsme ale velmi pomalu a tak jsme nakonec s Jindrou vyrazili napřed, abychom to stihli. Stejně jsme to nestihli. Já jsem vyšel na vrchol v 6:50, Jindra asi o 10 minut později. Ania, Andrea a Marcela pak tento 600 m kopec vylezli s mírnými rozestupy asi o hodinu později.
- Jindra si mezitím odskočil nechat za kamenem svou památku. Mně se chtělo taky, ale vydržel jsem to až do lodge. Udělali jsme skupinová fota a šli zase z kopce.
- Kupodivu je mi stále dobře. Blecha už nekouše, nekašlu, nic mne nebolí a vše kromě neustále tekoucího nosu je fajn. Do kopce to není úplně lehké a trvá mi to dlouho, ale ostatním to trvá mnohem dýl.
- Ještě odpoledne jsme za silného větru sestoupili dalších 300 m zpátky do Machhermy, takže všechny přestala bolet hlava. Jídlo bylo fajn.

20.3. Den 16 (Machherma-Mong)
- V noci jsem konečně nemusel běžet na záchod. Vypadá to, že se léčím.
- Dnes jsem uklouzl na ledu a spadl do bláta. Odřel jsem si při tom ruku a narazil koleno. Pokud se do toho dostane infekce, budu mít po trekování. Aspoň že přežil foťák.
- Při obědě jsme se rozloučili s Jindrou, Aniou a Marcelou a zamířili jsme na druhou stranu údolí Khumbu k Everestu. My s Andreou musíme šetřit, aby nám vydržely peníze až do konce treku, takže už jsme jedli jen ty nejlevnější jídla.
- Cesta z Phortse do Pangboche byla šíleně uzoučká a nad strmým srázem a tak jsme to s Andreou vzdali. Takhle jsem se měl aklimatizovat od začátku - během 10 minut, co jsme po ní ve výšce 4000 m šli, mi neklesl tep pod 150 za minutu. Byla to síla.

21.3. Den 17 (Mong-Dingboche)
- Od rána jsme makali, abychom napravili včerejší neúspěch. Před polednem jsme vyšli jen za hodinu a půl 600 m kopec do Tengboche a chtěli se tam naobědvat. Všude bylo ale jídlo šíleně drahé a tak jsme půl hodiny pokračovali do Deboche, kde nám udělali daleko levněji dobrý oběd a ještě jsme tam usmlouvali levné Mars a Snickers tyčinky po 90 Rupiích.
- Odpoledne jsme se na hodinu zastavili u řeky v Pangboche a vyprali si tam prádlo. Voda byla ledová, ale náš nosič Kul si tam umyl vlasy. Chtěl jsem si je taky umýt, ale nenašel jsem šampon a tak jsem se asi vyhnul pořádnému nachlazení.
- Dobrou večeři jsme měli v dobré Family lodge za dobré peníze.

22.3. Den 18 (Dingboche)
- Dopoledne jsme vyšli na Chukhung Ri (5400 m) s úžasným výhledem. Po cestě jsme se zastavili na čaj v Makalu lodgi v Chukhungu a nechali jsme tam batoh. Po cestě dolů jsme si tam dali výbornou a levnou polévku.
- Kvůli aklimatizaci jsme chtěli ještě po návratu do Dingboche vyrazit do Dughly, ale vrátili jsme se až za šera a špatného počasí a tak jsme zůstali. Udělali nám výbornou večeři. Snědl jsem si jednu Mars a jednu Snickers tyčinku, protože jsem na ně dostal děsnou chuť.
- Život bez blechy je nádhernej. Budiž jí země těžká.
- Dnes jsme zase byli ve výšce přes 5300 m, ale vypadá to, že jsme docela dobře aklimatizovaní, protože jsme neměli žádné zdravotní problémy.
- V naší lodgi je několik mladých Dánů, kteří měli silné bolesti hlavy. Chtěli dnes jít taky na Chukhung, ale s tou bolestí v žádném případě nemohli. Zítra chtějí vynechat Dughlu a vystoupat o 600 m nahoru do Lobuche. Jsou to hlupáci a hazardéři.
- Ale když můžou oni, můžeme my taky. Tím, že vynecháme Dughlu, doženeme jeden den ztracený tím, že jsme dnes do Dughly nedošli. Navíc jsme aklimatizovaní ještě z Gokya na 4800 m a Lobuche je jen o kousek výš. A dnes jsme pořádně aklimatizovali na Chukhungu. Ale nechtěl bych být zítra v kůži Dánů.

23.3. Den 19 (Dingboche-Lobuche)
- Posledních několik dnů už v noci nechodím na záchod. Konečně zase zdravý!
- V Dughle jsme si dali čaj a polévku a pádili jsme dál nahoru. V Lobuche jsme zastavili ve velmi pěkné lodgi s rozumnýma cenama a protože tam měli velký kotel černého čaje (tak 3 litry) jen za 470 Rupií, hned jsme si ho objednali a kvůli aklimatizaci jsme ho do sebe po obědě natlačili. A k večeři ještě jeden. Dobře jsme udělali - hlava nás v této výšce bolet nezačala.
- K obědu jsem se rozšoupl a dal si brambory s luncheon meatem - MŇAM!
- K večeři jsem se rozšoupl ještě víc a dal si rýži s nakrájeným párkem - MŇAM!!!
- Odpoledne přišli Dánové a měli šílené bolesti hlavy, raději nikam nevycházeli a byli schovaní na pokoji. Jejich nepálský průvodce jim nabídl prášek proti bolení hlavy. Asi chce zažít u nějakého svého turisty smrťák. Je to zajímavý způsob turistiky - dopoledne jít a odpoledne a večer trpět bolestí hlavy. A při tom už jeden aklimatizační den by jim výrazně pomohl.
- V Lobuche jsme potkali Nory, se kterými jsme šli pohromadě na začátku treku. Jsou v pořádku a opatrně jdou 300 výškových metrů za den, takže včera spali v Dughle. Byli na přednášce o vysokohorské nemoci a tam jim vysvětlovali, jak se tělo aklimatizuje. Jedno z opatření, co tělo dělá, je okyselování krve. Probíhá to při tom, když člověk chodí hodně na záchod. Tak proto ty noční návštěvy záchoda!!!
- Předevčírem prý vrtulník dolů dopravil ženu s mozkovou embolií. Neaklimatizovala totiž v Dughle, ale skočila rovnou o 600 metrů nahoru z Dingboche do Lobuche. Stejně jako naši Dánové. A měla to chudák prakticky za sebou.

24.3. Den 20 (Lobuche-Gorak Shep)
- Dnes jsme spali zatím v nejvyšší výšce - téměř 5000 m - a v noci jsme se probouzeli s nepříjemným pocitem, že jsme zapomněli dýchat. Vždycky jsme se museli pořádně nadechnout. To stejné se nám stávalo při pití z láhve. Při prvním loku jsme si uvědomili, že jsme se před napitím měli pořádně nadechnout.
- Dnes jsem šel v noci na záchod 5x. Je to děs, ale koečně vím, že to není nemoc.
- Vstávali jsme hodně brzo, abychom toho zvládli hodně. Došli jsme do Gorak Shepu a tam si dali průměrnou polévku. Hned jsme pokračovali dál směrem k základním táborům na Mt. Everest. Asi v půli náročné cesty z Gorak Shepu k základním táborům jsme narazili na veselé místo - plošinku s barevnými fáborky a nápisem "Mt. Everest Base Camp - 5360 m." Nechápal jsem, co to je, a pak mi to došlo - Nepálci chtěli asi zařídit, aby do "Base Campu" došel úplně každý. A protože za plošinkou už se šlo těžkým terénem jenom po ledovci, umístili sem do výšky cca 5200 m tento nápis, aby si to každý turista mohl odfajfkovat, otočit se a jít zase zpátky. Taky to tak 99% turistů udělalo. Na zpáteční cestě jsem dokonce potkal nějakého japonského dědečka, který se pochlubil tím, že za dnešek vyšel i na Kalu Patthar, i došel do Everest Base Campu. Do tohoto Base Campu dojde skutečně každý.
- Věděl jsem, že skutečné Base Campy jsou až za havarovaným ruským vrtulníkem, který tam spadl při oslavách 50. výročí dobytí Everestu. Nechal jsem si několika Sherpy ukázat směr a pokračoval přes ledovec dál. Šlo se mi velmi dobře a asi za hodinu jsem dorazil k prvním stanům. Pokračoval jsem dál k vrtulníku, ale v jednom z Base Campů jsem se od šerpů dozvěděl, že trosky vrtulníku byly uklizeny a teď je tam jen holé místo. Byl jsem už pod Khumbu ledopádem a chtěl si pořídit nějaké svoje fotky. Po chvíli přišel nějaký španělský horal a tak jsme se navzájem vyfotili vedle stanového záchodu pod ledopádem.
- V tom se mi zatočila hlava a začal jsem se trochu motat. Polekal jsem se, že pokud mne tady chytne vysokohorská nemoc, bude mi několik hodin trvat dostat se aspoň do Gorak Shepu a tak jsem se honem spakoval a vyrazil na zpáteční cestu. Nakonec jsem ale byl v pořádku a to zatočení hlavy bylo nejspíš způsobeno sluníčkem pálícím mi v této výšce na hlavu bez čepice.
- Po návratu do Gorak Shepu jsme si s Andreou sedli v krátkých rukávech ven, popíjeli jsme čaj, odpočívali, četli, psali a povídali si. Tak už to máme skoro za sebou. A ani nás nebolí hlava.
- K večeři jsem si pak dal docela dobré těstoviny.

25.3. Den 21 (Gorak Shep-Pangboche)
- Dnes v noci 4 záchody a to jsme vstávali už po 4:00 ráno.
- Ráno jsme vyšli na Kalu Patthar a viděli krásný východ slunce nad Everestem. Náš problém byl, že jsme nějak moc rychlí. Vyráželi jsme po páté hodině ranní a 400 metrů do výšky 5555 m jsme vyšli kolem 6:30. Sešlo se nás tam nahoře několik - ukrajinská dvojice fotografů, nějací němci, my a samozřejmě naši Dánové, kteří si nahoru přinesli silnou bolest hlavy. Ale nepřinesli si teplé oblečení a tak se po deseti minutách čekání na východ slunce nad Everestem sebrali a zase pelášili dolů. Měli smůlu chlapci - včera se nedostali do základního tábora (spokojili se s turistickou vějičkou s nápisem Mt. Everest Base Camp) a dnes se nedočkali Everestu ve slunečním světle. Ale nedočkali se ho ani další. Němci to vzdali o chvíli později a ukrajinská dvojice se super fotoaparáty před 7 ráno. Jen my dva s Andreou jsme tam poctivě mrzli. A nakonec jsme se dočkali. Kolem 7:15 to bliklo a sluníčko bylo venku. Tím jsme se konečně taky trochu zahřáli. Jinak bychom zůstali umrzlí nahoře.
- Po návratu jsme se nasnídali a vyrazili dolů. Šli jsme ostrým tempem až do odpolední přestávky v Pheriche. Tam jsme si dali k obědu nějakou rýži a vyrazili jsme dál. Došli jsme do Pangboche a byli zralí na výměnu nohou. Včetně hodinového oběda nám cesta z Gorak Shepu do Pangboche trvala rekordních 5 hodin.
- A to na nás ještě po cestě náš nosič Kul vymyslel kulišárnu, která mne dovedla k nefalšovanému záchvatu paniky, kdy mi najednou došel vzduch, nutně jsem se musel zhluboka nadechnout a nemohl jsem popadnout dech.

26.3. Den 22 (Pangboche-Namche Bazar)
- Trochu jsme si přispali a v 8:15 jsme vyrazili do Namche Bazaru. Celou cestu jsme jeli jak na drátku, takže jsme i s polévkovou pauzou u tří sester dorazili do Namche po 5 hodinách chůze. Slušný čas!
- Po cestě v Tengboche zkolaboval nějaký dělník při stavbě místní monastery, ale vzali ho dovnitř a věřím, že se o něj postarali.
- V Namche jsme si klasicky dali vegetariánský cheeseburger.

27.3. Den 23 (Namche Bazar-Lukla)
- Cesta do Lukly nám trvala téměř přesně 6 hodin, takže až z Gorak Shepu jsme včetně všech pauz a jídel dorazili za 16 hodin. Ale dalo to zabrat. Přesto se nemůžeme rovnat s běžci Everest Marathonu, kteří tuto trasu uběhli i pod 7 hodin. Ale to si taky nenesli batohy.
- Kul nás ubytoval v nesmyslně drahé lodgi s nesmyslnýma cenama. Takže jsme tu jedli jen to nejlevnější jídlo.
- A máme to ve zdraví za sebou. Čekal jsem, že se můj kašel v horách ještě zhorší, ale paradoxně jsem se po pár dnech uzdravil. Čekal jsem, že mne bude bolet pravá ruka a nebudu moct používat hůlky. Bez problémů. Čekal jsem, že mne bude bolet levé rameno a nebudu moct nosit batoh. Úplně v pohodě. Čekal jsem těžkou vysokohorskou nemoc a nakonec trvala jen jeden večer. Čekal jsem bolesti hlavy a kromě toho večera s vysokohorskou nemocí jsem byl bez problémů. Čekal jsem průjmy, zápal plic, úpal, úžeh, malárii, choleru, plané neštovice a černý kašel ... A nic. Teda kromě té smrduté blechy, které Jindra říká alergie. Po Himalájích jsem paradoxně zdravější, než před nimi. Budu muset přehodnotit svůj postoj ke zdraví.

28.3. Den 24 (Lukla-Kathmandu)
- Snídani jsme jen zhltli a pádili na letiště. Hned druhým letadlem jsme odletěli do Kathmandu a až na několik turbulencí byla cesta klidná.
- Odpoledne jsme se začali cpát ovocem a sladkostmi a večer jsme si zašli na můj oblíbený kuřecí steak do hotelu Blue Horizon.
- Při procházce městem jsme u dvou slepců narazili na váhu a tak jsem se zvážil. Bez bot vážím 85 kg. Při odjezdu z Česka jsem měl tak o 8 kg víc. Musím hodně jíst. Slibuji, že budu!