Unprepared "No Man Ever Steps In The Same (Peruvian) River Twice" - Part 2: Canco
(15.12.-19.12.2011)

Domluvili jsme se, že vyrazíme v 6 hodin ráno. Vrátil jsem se do svého pokoje na radnici a znovu prostudoval mapku, podle které jsem si celou tuto cestu vymyslel. Z Chivaye jsem se přes Sibayo a Callalli na východě kaňonu Colca dostal kamionem do Cayllomy. V Orcopampě jsem se zastavil na koridě a pokračoval do centra údolí vulkánů Andahuy, kde jsem několik dní lezl po vulkánech. Nakonec jsem včera došel až sem, do Aya. Mám teď před sebou dva pěší úseky. Z Aya do Canca a z Canca do Huamba. V Huambu už jede autobus. S ním se přes Cabanaconde a vyhlídku s kondory dostanu zpátky do Chivaye. Kruh se tak uzavře. Prohlížel jsem si čárku na mapě, spojující Ayo a Canco. Jak je možné, že jsem dnes tu cestu nenašel?

Byl jsem unavený. Po tom dnešním pochodu. Fyzicky i psychicky. Protože nebyl úspěšný. Abych na to nemyslel, začal jsem si číst. Jednu z mých oblíbených brakových literatur, Barbara Conana od R. E. Howarda. V té povídce přemýšlel o bohu, ve kterého věřil. O Cromovi. Nebyl to hodný bůh. Lidem nepomáhal. Sesílal na ně bolest a utrpení. Ale Conan si nestěžoval. Podle něj dal Crom každému muži při narození do vínku tři věci: odvahu, vůli a schopnost zabíjet své nepřátele. Co víc může člověk od boha chtít? Přestal jsem číst. Tak tohle bylo přesně to, co jsem si dnes měl přečíst. Zhasnul jsem světlo a zavřel oči. Mám stejného boha. Tyto schopnosti si musím udržet ...

Probudil jsem se před šestou. Sbalil jsem se, v obchůdku na náměstí dokoupil rohlíky, máslo a vodu a v 6:10 stál před radnicí. Můj průvodce Carlos nikde. Bláhově jsem se ptal lidí kolem, zda někdo taky nejde do Canca. Nešli. V 6:20 se přihnal průvodcův kamarád ze včerejšího večera. S mezkem. Když zjistil, že Carlos ještě nepřišel, začal mluvit o změně průvodce. V 6:30 se naštěstí Carlos objevil. S koněm. A mohli jsme vyrazit. Bylo nás pět. Já, Carlos, jeho kůň, jeho kamarád José a jeho mezek. Přítomnost koně a mezka na mne měla uklidňující vliv. Když nějakou strmou stezku dokážou dolů sejít oni, dokážu to i já. S nimi mám jistotu, že nikde nebudu muset slaňovat.

Ušli jsme prvních 6 km k budce "PELIGRO", kde jsem měl schovaný batoh. Odemkl jsem svůj zámek na dveřích a s ulehčením zjistil, že mi batoh přes noc nikdo neukradl. Dal jsem si ho na záda a tašku s jídlem a vodou jsem dal na nesení Carlosovi. Došli jsme na kraj prudkého srázu. Carlos nakoukl přes okraj dolů.
- "Blanka" řekl a nespokojeně zavrtěl hlavou. Zřejmě si vzpomněl na nějakou Blanku. Asi nebyla nic moc. José mu odpověděl a chvíli to rozebírali. Pochopil jsem, že mluví o řece dole. Ono "Blanca (bílá)" znamenalo, že na ní zahlédli peřeje. Je rozvodněná. Ale to byl problém budoucí. Problém současný byl, jak se dostat dolů. K řece. Tak kudy, pánové? Ještě že je tu ten kůň s mezkem.

Průvodce musel slyšet moje myšlenky. Zastavil a koně s mezkem přivázal ke kůlu na konci cesty. Zatraceně! Zamířili jsme srázem dolů. Ke konci cesty. Tam, kde zřejmě stavbaři dospěli k závěru, že je to na vybudování cesty příliš strmé. Tady jsem včera byl. Tady jsem cestu prohlásil za ukončenou. Přece by se nenašel takový blázen, který by se tímto prudkým srázem vydal dolů. Našel. Dokonce tři. Už bez koně a mezka.

Vůbec se mi tam nechtělo. Bylo to hrozně strmé. Cestička vedla po drobných kamíncích, které se pod zátěží sesouvaly. Carlos a José na ní vesele balancovali napříč srázem klikatě dolů. Mohli každý vážit tak 70 kg. Moc se to pod nimi nesypalo. Pode mnou jo. Vážím o 20 kg víc. Na zádech batoh. Dalších 15 kg. A to mi ještě 5 kg jídla a pití nese Carlos. Každý krok mne stál hrozně moc přemáhání. Ta řeka dole byla pod skalami. Stačilo uklouznout na kamíncích a skály dole by se už o mne postaraly. Zatracené závratě! Šel jsem v hrozné křeči.

Když jsme sestupovali podél skály, chytal jsem se rukama každého skalního výběžku. Ať mne aspoň něco chrání před uklouznutím. Ať mám pořád tři pevné body.
- "No, no, no (Ne, ne, ne)!" volal na mne Carlos. Naznačoval, že se chytat nemám. To se jako zbláznil? Nezbláznil. Počkal na mne, chytil se velkého skalního výčnělku a jednou rukou ho snadno ulomil. Aha, chápu. Když se na ty výčnělky spolehnu a příliš se o ně opřu, v okamžiku ulomení zahučím tam dolů. Super.

Bylo to šílené a já jsem se začal bát o život. Najednou se mi nechtělo umřít. Slíbil jsem, že pokud tohle přežiju, přestanu dělat blízkým starosti. Přestanu jim říkat, kde jsem a co dělám. A co prožívám.

Pokračovali jsme dolů a pod námi se na skále objevila šňůra. Tak si s tím slaňováním nedělali legraci. Nebylo to ale žádné zabezpečené horolezecké lano. Byla to nějaká peruánská prádelní šňůra. Jen tak přehozená přes kus skály. Vypadala, jakoby se měla každou chvíli vyvléknout.

Už mi bylo jasné, proč jsem tuto cestu v žádné turistické příručce nenašel. Ani nikde na internetu. Tady se musí umírat. Když tu občas spadne nějaký Peruánec, nic se asi nestane. Prostě si udělají nového. Kdyby tu ale houfně padali turisté, nastal by problém. Nechci být problém.

Když si Carlos všiml, jak pomalu jdu za nimi, zpomalil a na těžkých místech na mne čekal. José si vzal na záda můj batoh a nechali mne jít jen tak nalehko. Díky pánové! Slaňovací úsek nakonec nebyl tak hrozný a patřil k těm nejpříjemnějším z celého sestupu. Konečně jsem se totiž mohl něčeho držet. S každým krokem jsme byli níž a níž. V nejprudších úsecích mi ještě ukazovali, kam mám dát nohu, abych neuklouzl. Na konci jsme seběhli hlíněný svah a byli jsme u řeky. Jupííí!

Carlos mi poblahopřál, že jsem to přežil. I když si asi říkal, co jsem to za exota, když se závratěmi lezu na takovýhle svah. Protože jsem naši výpravu při sestupu dost zdržel, nebyl čas na žádný odpočinek. Carlos ukázal na druhý břeh a řekl mi, ať jdu. Bez batohu. Trochu mne znervóznilo, že jsem měl jít první. Pokud mne sebere řeka, pánové se můžou otočit, a vrátit se s mým batohem do Aya. Měli by vyděláno.

Nevěděl jsem ale, jak přebrodit řeku. Ještě nikdy jsem to nedělal. Sundal jsem si kalhoty a hned se na mne vrhly písečné mušky. Rychle jsem si natřel nohy krémem proti komárům. Takové plýtvání! Za chvíli ho ze mne voda stejně smyje. Tričko jsem si nechal. Pokud se zamočí, rychle uschne.

Ale co boty? Měl jsem svoje krásné nové drahé trekové boty Keen, které jsem před 2 týdny koupil v Cuzcu. V přepočtu za nějakých 3300 Kč. Asi by se jim nelíbilo chodit řekou. Sundával jsem si je a tázavě se díval na Carlose. Pokynul mi, ať si je zase obuju. Mým chodidlům by se určitě nelíbilo procházet se po ostrých říčních kamenech. Ukázal mi ještě směr, kterým mám vyrazit. Obul jsem si boty a vstoupil do řeky Colca.

V této části nebyla voda vůbec hluboká. Byla mi po kolena. Ten proud měl ale zatracenou sílu. Téměř mí podrážel nohy. Chůze po nerovných kamenech ve vodě mi nedělala moc dobře. Bez bot bych se už dávno koupal. Přešel jsem první půlku řeky a dostal se k ostrůvku uprostřed. Pánové na mne povykovali, ať přejdu přes ostrůvek a druhou půlku řeky překročím v jiném místě.

Druhá půlka řeky byla úplně jiná, než ta první. Byl to totiž jiný přítok. Vlezl jsem do ní a klesal hlouběji a hlouběji. Po kolena, po pás, kousek nad pás ... Tam se to zastavilo. Přestože tady byla řeka hluboká, proud zdaleka nebyl tak silný, jako v první půlce. Takže se mi šlo celkem dobře. Když jsem si odmyslel, že mám dolní půlku těla ve studené kalné vodě a snažím se balancovat na křivých kamenech, které nevidím.

Nicméně jsem ji přešel. Vlastně to byla brnkačka. Vylezl jsem na břeh, sundal boty a pořádně je vyždímal. Chudáci, když jsem je kupoval, určitě netušily, že se mnou projdou řekou. Vyždímal jsem i tričko, takže se na mne písečné mušky vrhly ve velkém. Sušil jsem boty na kamenné pláži a sledoval moje dva průvodce.

Počínali si daleko suverénněji, než já. Nic si nesundávali, José si prostě naložil můj batoh na hlavu a řeku přecházel v pozici vzpěrače. Carlos kráčel vedle něj, přidržoval ho a udržoval mu rovnováhu. Když přešli ke mně, vrátili mi batoh a já jsem se začal soukat zpátky do kalhot.

- "No, no, no (Ne, ne, ne)" snažil se mne zastavit Carlos. Nechápal jsem, proč tu mám chodit bez kalhot. Zvlášť když už mám nohy poseté štípanci písečných mušek. Až když své poselství zjednodušil na dvě slova, pochopil jsem: "Mas río (Více řeky)." Aha. To jako půjdeme zase zpátky?

Kalhoty jsem vrátil do batohu, obul si mokré boty bez ponožek a vzal batoh na záda. Vyrazili jsme kaňonem proti proudu řeky. Nebyla tu žádná cesta a museli jsme kráčet po kamenech. Břeh se postupně zužoval, až zcela zmizel. Dál jsme museli po skále. Zachytávali jsme se výstupků a postupovali přitisknuti na skálu.

Několik metrů pod námi vedla řeka. V nejhorším případě měkké přístání. Pod hladinou ale nejspíš byly další skály, tak mi to taky zrovna dobře nedělalo. Když začala skalní cesta splývat se skálou, bral můj batoh na záda zase José. Takhle jsme pokračovali dalších několik set metrů. V jednom místě ale skalní cesta končila úplně. Pánové mi vzali batoh a pokynuli směrem na druhý břeh. Dobrá.

Vstoupil jsem do vody.
- Po kolena.
V tomto rameni naštěstí není proud tak prudký.
- Po pás.
Ale voda je hlubší. A kalná. Není nic vidět. Nevím, kam šlapu. Jdu naslepo.
- Po prsa.
Sakra, tady uprostřed ten proud sílu má.
- Po ramena.
Hlavně neuklouznout. Jak tu proboha půjdou ti dva?
- Po prsa.
Už to klesá. Honem ven.
- Po pás.
Vlastně to bylo v pohodě. Brnkačka. Aaaaa ... Žbluňk. Sakra, uklouzl jsem! Tak mám umyté i vlasy.

Koupal jsem se v řece a pokoušel se postavit na nohy. Moji průvodci na druhém břehu mne sledovali a dobře se bavili. Pak se sebrali a řeku celkem v pohodě přešli. Přestože jim uprostřed čouhaly jen hlavy. A můj batoh na jedné z nich. Pokračovali jsme po druhém břehu. Když se cesta zúžila a vedla zase po skále, vzali si ode mne pánové batoh a naznačili mi, že jestli chci, můžu místo lezení po skále pokračovat vodou.

Byl jsem jim za to nesmírně vděčný. Brodil jsem se kolem skály a voda byla hlubší a hlubší. Nevadilo mi to. Před chvílí jsem se už koupal. Celý. Když mi dno pod nohama zmizelo, začal jsem plavat. V botech a tričku. Ale bylo to v pohodě. Carlos mi vysvětlil, že tu voda normálně takhle hluboká není. Že ji obvykle překonávají namočení po pás. Ale teď je řeka rozvodněná.

Po chvíli jsme museli přes řeku zpátky na pravý břeh. A pak ještě jednou na levý a zpět na pravý. Nikde ale nevedla žádná cesta. Ani tu nebylo žádné značení. José se mne zeptal, jak jsem tudy chtěl včera projít sám. Musel jsem se rozesmát.

I kdyby se mi nějak ve zdraví povedlo slézt ten šílený sráz k řece a slanit po té prádelní šňůře, hledal bych u řeky most. A i kdybych ji nakonec nějak přebrodil, nikdy by mne nenapadlo ji pak znovu brodit z jedné strany na druhou a zase zpátky. A i kdybych tu dnes šel jen s jedním průvodcem, musel bych si svůj batoh nést sám a ten by teď byl už tak o 15 kg těžší. Byl by totiž po několikerém koupání plný vody. Anebo by mi uplaval, když bych se ho snažil nosit nad hlavou.

Když jsme řeku přešli naposled, Carlos řekl:
- "No más río (Řeka už ne)." Uff. Sundal jsem si boty a pořádně je propláchl ve vodě. Byly totiž plné kamínků, písku a bahna z řeky. Vyždímal jsem je a chtěl je sušit na slunci. Ale nemohl jsem. Bylo půl dvanácté a začal se zvedat vítr. Ten kaňonový, vražedný. A my budeme muset podél stěny nahoru. Pánové mi naznačili, že mám spěchat. Tak dobře. Oblékl jsem si kalhoty, suché ponožky a nazul si mokré boty. Vzal jsem batoh na záda a šli jsme dál.

- "Último kamíno (Poslední cesta)" řekl průvodce a já si vzpomněl na Kristovu poslední večeři. Snad to nebude moje poslední cesta. Vyrazili jsme po písku a kamíncích vzhůru stěnou kaňonu. Když jsme vylezli nad útesy, dostavily se závratě. Takže mi pánové opět vzali batoh a já musel bojovat jen se svahem a svými pocity. Po patnácti minutách chůze písečným svahem se před námi objevila tráva. Louka. Vodorovná. Konec závratí! Bomba! Šťastně jsem se svalil do trávy.

- "Misión kumplída (Mise splněna)" řekl Carlos a zasmál se. Odpočítal jsem domluvených 150 Soles a on si je vzal. "I algo para gaseósa (A něco na limonádu)?" zeptal se, zda mu nedám ještě spropitné. Zasmál jsem se zase já. Spropitné ne, ale musím něco dát i Josému. Bez něj bych měl teď batoh plny vody. Neměl jsem ale moc peněz, protože jsem byl na tomto putování v okolí Colca kaňonu už přes 2 týdny a s takovou dobou jsem původně nepočítal. Dal jsem mu 50 Soles. Snad se pánové navzájem nějak vyrovnají. Vypadal spokojeně. Rozloučili se a vydali se zpátky. Asi se pokusí projít přes skály ještě dnes. I přes ten vítr. Mají tam ještě toho koně s mezkem.

Zůstal jsem sám. Nacpal jsem jídlo s vodou do batohu, naložil ho na záda a šel po louce dál. Hned za loukou bylo kaktusové pole. Několik polí s vysázenými kaktusy. Za nimi jsem uviděl první obydlí. Canco. Unavený jsem se dobelhal k vesnici. Malíčky v botech byly zase samý puchýř.

Celé Canco sestávalo asi z pěti domů. No, domů. Spíš chýší. Byly postavené z pokroucených dřev a proutí. Nepotřebovaly klimatizaci, protože jimi vesele profukoval vítr. Ale kdyby pršelo ... Zřejmě tu neprší. A nějaký vlnitý plech mají nahoře hozený taky. Došel jsem doprostřed náměstí mezi pěti chýšemi. No, náměstí. Spíš hliněného plácku. Hodil jsem batoh doprostřed a sedl si na něj. V chýších kolem nikdo nebyl. Byl jsem tu sám.

Tedy skoro sám. Byl tu ještě kohout. A slepice. Jedna slepice. Kohoutovi jsem se evidentně nelíbil. Byl jsem konkurent. Nějak vytušil, že jsem taky kohout. Tedy Kohout. Podle čínského kalendáře. První Kohout. Protože jsem se narodil na čínský nový rok. Chtěl se předvést před slepicí, tak se ke mně vydal. Aby vyhnal soupeře.

- "Ale to ses přepočítal, holoubku" řekl jsem, "u Croma, já se Tě nebojím!" A postavil jsem se. Aby viděl, že jsem vyšší. Abych ho zastrašil. Nelekl se. Neutekl. Stáli jsme proti sobě. Člověk a šelma. Kdo z koho? Najednou zaútočil. Rozběhl, zamával křídly a vyskočil. "Auvajs" vykřikl jsem. A podruhé. A potřetí. "Aúúú!" Byl to bojový kohout. Zřejmě šampión kohoutích zápasů. Musel jsem se rozesmát. Dostanu v Cancu nakopáno od kohouta.

Vážně to bolelo. Ten mizera vždycky vyskočil a kopl mne vší silou do holeně. Pokaždé do toho stejného místa. Nikdy bych nevěřil, jakou sílu umí kohouti do svého kopu dát. Lidi to nevědí, protože málokomu kohout nakopal holeně. Já už to vím. S takovouhle silou kopance jim musí jít při kohoutích zápasech o život. Nechtěl jsem dál tu bolest snášet, tak jsem se začal bránit. Při každém útoku jsem mu nastavil podrážku své boty. Do ní kopance nebolely.

Konečně se objevil nějaký pán. Když nás viděl, zarazil se. Muselo to vypadat komicky. David a Goliáš. Stáli tu proti sobě. David útočil a Goliáš mu nastavoval podrážku. Chudáci moje boty. Když jsem je kupoval, určitě netušily, že se mnou budou plavat v řece a pak ještě dostanou nakopáno od kohouta.

Pán kohouta okřikl, ten přestal útočit a vrátil se ke své slepici. Hrdina. Zadržel mnohem silnějšího nepřítele až do chvíle, než dorazily posily. Měli ho tu na hlídání. Proti zlodějům. Možná jeho rodiče chtěli, aby se jim narodil pes. Když se jim narodil kohout, namluvili mu, že je pes. A on se teď podle toho pes choval.

Pán se podivil, co tam dělám. Chvíli jsme si povídali. Ptal se, jak jsem se sem dostal. Když slyšel, že z Aya, zeptal se, zda kolem telegrafní věže. Na hoře, kolem které protéká řeka, totiž stojí věž. A kolem ní vede druhá cesta z Aya. Ne, přišel jsem přes řeku. Divil se, jak jsem se přes ni mohl dostat. Vždyť je rozvodněná. A ukázal po prsa. Ukázal jsem mu, že to bylo až po moje ramena a že jsem nakonec stejně musel plavat. Ale že ten sestup k řece byl "muy peligroso". Moc nebezpečný. "Síí" odpověděl a vrtěl hlavou, že jsem tudy vůbec prošel. Ale pomáhali mi dva průvodci z Aya. Teď už jsou na cestě zpátky.

Řekl jsem mu, že bych tu dnes potřeboval přespat. Ale nemám stan. Zeptal jsem se, zda se pro mne ve vesnici najde nějaké místo na spaní. Odvedl mne k otevřenému proutěnému přístřešku, kde bylo do země zaražených několik klacků s provizorní konstrukcí postele. Na zemi se válelo několik zaprášených molitanů. Jeden z nich zvedl a hodil na konstrukci. Zvedl se oblak prachu. Ukázal na to a řekl mi, že můžu spát tady. Byl jsem nadšený. Nad postelí byl dokonce přehozený igelit, takže bych ani v případě deště nezmokl. Odnesl jsem si k posteli batoh a vybalil spacák a pár dalších věcí.

Pán se mne zeptal, zda budu chtít obědvat s ostatními lidmi z vesnice. Mají tu jednu starou paní, která vaří pro všechny jídlo. Můžeme k ní spolu zajít a nahlásit jí nového strávníka. Zašli jsme tam a protože byl už zbytek vesnice po obědě, uvařila něco luxusního jen pro mne. Byl to talíř rýže a dvě vajíčka. Najedl jsem se a vrátil se do svého "pokoje".

Byl jsem šíleně unavený. V přístřešku bylo příjemně chladno, protože jím profukoval odpolední vítr. Nepřijemní byli ale maličtí komáři. Nebo písečné mušky, nebo co to bylo. Na celou tuto okružní cestu kolem kaňonu Colca jsem si bohužel nevzal moskytiéru. Vlezl jsem si do spacáku a obličej a ruce si pomazal krémem proti komárům.

Odpočíval jsem a užíval si atmosféry tohoto zapomenutého místa na konci světa. Okolí bylo famózní. Byli jsme na malé plošince uvnitř kaňonu. Kaňon obsahoval skály a písek. Jen tahle plošinka se zelenala. Díky zavlažování z potůčku, stékajícího z vrcholků hor. Těch pár lidí, co zde žijí, jsou zemědělci. Pěstují kaktusy. Nevěřil bych, že to taky může být byznys.

Když se setmělo, vesnice se ponořila do tmy. Můj hostitel se ukázal být nejbohatším člověkem ve vesnici, protože měl jako jediný elektrický generátor. Nastartoval ho a v chýši se rozsvítilo světlo. Pustil televizor, na něm nějaké DVD z National Geographic a v elektrické konvici začal vařit vodu. A pozval mne dovnitř na čaj. Aby mi ukázal, že tu nejsou sto let za opicema.

Povídali jsme si asi hodinu. Ptal se na Evropu a na Československo. Když se dozvěděl, že jsou naším sousedem Němci, řekl, že to musíme mít těžké. A zeptal se, co Hitler? Za použití všech asi 20 španělských slov, které jsem znal, jsem mu vyprávěl o Mnichově, o tom, jak Hitler před druhou světovou válkou získal naše pohraničí a mohl tam studovat zmenšený model francouzské Maginotovy linie.

Ptal jsem se ho na to, jak lidé v Cancu žijí. Zda tu třeba mívají zimu. Zima je prý jen v noci od května do srpna. Ale sníh tu nemají. Zeptal jsem se taky na otázku, která mne hrozně zajímala.
- "I puéde ber turístas akí (Můžete tu vidět taky turisty)?" Přece sem, po takovéhle cestě, nemohl nikdy zavítat nikdo jako já.
- "Sííí (Ano)" odpověděl mi trochu uraženě. Jak si můžu myslet, že jim sem nechodí turisté? Tohle přece není žádné ztracené místo. Kam by turisté nechodili. To mne trochu zklamalo.
- "I kuantos turístas tiénes akí por áňo (A kolik turistů tu máte za rok)?" zeptal jsem se na ty davy. Chvíli přemýšlel. Bylo vidět, že v duchu počítá.
- "Kvatro (Čtyři)." Já jsem byl ten čtvrtý. Přede mnou sem prý jednou zavítali tři poláci. Kajakáři, kteří chtěli sjet řeku, přes kterou jsem plaval.

Potěšený, že sem přece jen tolik turistů nechodí, jsem se večer rozloučil a šel si lehnout do svého přístřešku. Zítra mne čeká náročný den. Ten nejnáročnější. Cesta do Huamba je prý náročná. Přes 30 km chůze do kopce. Cíl se nachází v o 2 km vyšší nadmořské výšce. Bude to porod.

Byla úžasná, jasná noc. Zabalil jsem se do spacáku a v duchu vzpomínal na moje dnešní dobrodružství. Ještě že už to mám za sebou. Cesta do Huamba má být naštěstí bezpečná. Široká a bezpečná.

Ráno jsem ještě za tmy vstal, najedl se rohlíků, nabral vodu z hadice a hned po rozednění vyrazil. Batoh s čerstvou vodou byl těžký. Stará paní, co mi vařila oběd, odhadla, že mi ta cesta bude trvat 6 hodin. Hrubě mne podcenila. Moje putování totiž trvalo přesně 20 minut.

Kráčel jsem strmým svahem k vrcholu hory nade mnou. Závratě mi nedovolovaly ohlédnout se zpátky. Po 20 minutách jsem dorazil k velkému kříži na úpatí hory. Zřejmě hřbitov. Hřbitov lidí, kteří se pokusili touto cestou projít.

Minul jsem kříž a ocitl se v sousedním kaňonu. Zatočila se mi hlava. Uviděl jsem dlouhatánský kaňon se dvěma strmými stěnami. V jedné stěně, ve výšce sto metrů nad malou říčkou dole, se vinula cesta. No, cesta. Spíš cestička. Zužující se cestička ve skalní stěně. Viděl jsem, jak byla na několika místech zasypaná kamínky, padajícími shora. Tak tudy ne!

Vrátil jsem se zpátky na druhou stranu kříže. Pořád to bylo vysoko, na závratě, ale mnohem příjemnější, než ten nový kaňon. Co teď? Jinudy se odtud nedostanu. Znovu jsem se otočil a zkusil ještě jednou projít kolem kříže do toho nového kaňonu. Ne! Nešlo to. Nebyl jsem schopen udělat ani krok. Otočil jsem se a přešel zase zpátky. Moje dnešní cesta skončila. Pomalu jsem sestupoval zpátky do Canca ...