(Fotoreportáž)
(6.7.2012-29.8.2012)

Vždy, volný člověče, rád moře budeš mít!
Máš v moři zrcadlo, zahlédáš duši svoji
v tom rozvíjení vln, které se věčně rojí,
a tvůj duch nemůže míň hořkou tůní být.

Rád zahloubáš se do svého zpodobnění,
očima, rukama je bereš v objetí,
a srdce nejednou bez tepu ztichne ti,
když ozve se ten pláč, tak těžko k utišení.

Jste oba záhadní a oba mlčíte;
on nikdo, člověče, tvých hlubin neprohlédl
a clonu s tajů tvých, ó moře, nepozvedl,
jak svoje tajemství žárlivě střežíte!

A přece od věků se potíráte v klání,
bez každé výčitky a každé milosti,
jak máte řež a smrt oba dva v libosti,
ó věční sokové, ó bratři rozhněvaní!
(Charles Baudelaire: Člověk a moře)
______________________________

Něžný soumrak sluší
polím bez vánku,
a žal stoupá v duši
z tichých červánků,

a žal zpívá duši,
divno - ve spánku
sotva sebe tuší,
tišší červánků.

Přelud za přeludem
tančí ze spánku,
rdí se něžným studem
tichých červánků,

na pobřeží rudém
tichem bez vánku
tančí z červánků
přelud za přeludem.
(Paul Verlaine: Západy slunce)
_________________________

Vysoko nad doly, vysoko nad jezery,
nad lesy, nad moři a nad pohořími,
daleko za sluncem, za kraji prázdnými,
za samým etherem, kde končí hvězdné sféry,

se vlníš, duchu můj, pln hybné jarosti,
jak plavec, který rád se dává proudem nésti,
hlubokou nesmírnost tam brázdíš v mužném štěstí,
s nevylíčitelnou opojnou radostí.

Vzleť nad ty miasmy, ze kterých zhouba dýše,
do vyšších prostorů se rozleť očistit
a jako božský mok pij dlouze jasný svit,
plnící průhledné, jak křišťál čisté výše.

Je šťasten, kdo je s to se z nud a stálých běd,
svou tíhou tlačících mlhavý život k zemi,
velkými, širými, mocnými perutěmi
k těm světlým krajinám svobodně rozletět!

Ten, jehož myšlenky se zrána v šťastném vzletu
tak jako skřivani vstříc nebi vznesou hned,
kdo krouží nad žitím a je s to rozumět
tichému hovoru němých věcí a květů!
(Charles Baudelaire: Vzlétání)
_________________________

Nevím proč jen, proč
poletuje choře
polekané křídlo, proč ten kolotoč,

aby v nepokoře
lásku rvalo z moře
polekané křídlo. Nevím proč jen, proč...

Racek letí, křivka nad vlnami,
teskná křivka moje myšlenka,
klouže na větrná vřeténka,

vzdouvá se, jak příliv odliv mámí,
racek letí, křivka nad vlnami.

Jas a svoboda
prudce opájejí,
dálka třeba ještě něco dá,

vánek nad peřejí
hladí nejněžněji,
vede do nebe, kde světlo nebodá.

Racek letí, uloveně křikne,
volá dalekého lodníka,
dá se v plen a nic už neříká,

vír bolavé křídlo ke dnu vlíkne,
racek letí, uloveně křikne...

Nevím proč jen, proč
poletuje choře
polekané křídlo, proč ten kolotoč,

aby v nepokoře
lásku rvalo z moře
polekané křídlo. Nevím proč jen, proč...
(Paul Verlaine: Nevím proč jen, proč)
______________________________

Přistup jen blíže ty věčný poutníku,
brána všem hledajícím je otevřená,
na trůnu božskosti sedí tu královna,
s korunou, co před lidmi je zakrytá.

Když budeš chtít, tak plnými hrstmi,
smíš z pramenu pod trůnem vodu mou pít,
můžeš se otočit, můžeš se navrátit,
budeš však jen chaos v své hlavě mít.

Pokud však vytrváš na pouti své,
tak cíle cesty své dosáhnout smíš,
když tě nic nezdolá ve vodě mé,
na konci božskou pravdu ty zvíš.

Pijte vy bídní z vody oné,
pijte a hodujte na klíně královny,
v její blízkosti seznáte mnohé,
takovou možnost máte tu málokdy.

Dokud je čas jděte a hodujte,
dveře sálu trůního se zavírají,
jen ti budou spaseni, postupujte,
jen ti, kteří nelení, nemeškají.
(Mihangel Bregalad: Poutník)