Zklamaně jsem sestupoval zpátky do vesnice. Co teď? Co budu dělat? Jak se odtud dostanu? Tímhle kaňonem ne. Svahy jsou strmé a pěšina hrozně úzká. Na několika místech zasypaná kamínky. Kdybych tam chtěl projít, určitě by se to se mnou sesypalo. A pak ... ádiós ... zahučel bych dolů. Tam je kaňon ještě prudší a končí skalami nad propadem k potoku.

Do Aya, odkud jsem včera přišel, se taky vrátit nemůžu. Řeku bych sice přeplaval, ale v kopci nahoru by šlo zase o život. Navíc tu nemám své dva včerejší průvodce. Ti už jsou zpátky v Ayu. A bez nich by si můj batoh zahrál v řece na ponorku. Do Aya vede ještě jedna cesta. Přes špičatou horu naproti. 'Lanovkou'. Vysoko nad řekou je natažená nějaká šňůra, na které visí dřevěný koš. Myslel jsem, že je na zboží. Prý je pro lidi. Možná pro Peruánce. Ti měří 160 cm a váží 50 kg. Já měřím 192 cm a vážím 90 kg. Do toho koše bych v životě nesednul. Sebevražda se dá spáchat i bez závratí.

Vrátil jsem se k místu, kde jsem včera spal. Ach jo! Batoh jsem opřel o matraci. Můj 'domácí' vyšel z domu a překvapeně na mne koukal:
- "Que pasó (Co se stalo)?"
- "Es muy alto (Je to moc vysoko)" vysvětloval jsem. "Tengo vertigo (Mám závratě)."
Podivil se, co budu dělat. Pokrčil jsem rameny. Žádná jiná pozemní cesta z Canca nevede. Snad ta řeka. Kdybych našel nějaké dřevo a udělal si vor, mohl bych se zkusit dostat do civilizace po řece. Ti tři Poláci, co Canco před časem navštívili, byli vodáci a odjeli v kánoích.

- "Ta řeka dole" zeptal jsem se, "jsou na ní ...?" Nevěděl jsem, jak se španělsky řeknou peřeje, tak jsem mu to předvedl rukama a nohama. "Blanca (Bílé)" dodal jsem na vysvětlenou. Bílé peřeje.
- "Sííí (Ano)" radostně přikývl. Samozřejmě tu mají na řece peřeje. Tady nejsou žádný zapadákov! Aha. Takže po řece taky ne. Zbývá mi cesta vzduchem. Radši jsem se neptal, kdy sem přiletí nějaká helikoptéra.

Byl jsem ztracen. Absolutně jsem nevěděl, co budu dělat. Stanu se nedobrovolným zajatcem pouštní vesnice na konci světa. Jak dlouho tu můžu přežít? Mám posledních 200 Soles. To je asi 1400 Kč. Spávat mne snad nechají zadarmo tady na matraci. Voda z hor teče z hadice taky zadarmo. Zbývá jídlo. Paní vaří jedno jídlo za 5 Soles. Když budu jíst dvakrát denně, vydržím tu 20 dní. Pak nevím.

I když jídlo - nebyl jsem si jistý, co tu vlastně jedí. Vzpomněl jsem si na starou hororovou povídku 'Guláš' od Švandrlíka. Hlavní hrdina v ní zabloudil do nějaké zapomenuté vesnice v horách, kde v hospodě hrozně dobře vařili. Chutnalo mu tolik, že několik dní přemlouval hostinskou, aby mu dala recept. Ta mu pod podmínkou mlčenlivosti prozradila, že maso, které jedl, bylo lidské. V šoku to šel ohlásit na zdejší policejní stanici, kde mu policista s nožem v ruce oznámil, že je hlavním dodavatelem masa pro paní hostinskou. No ještě že v Cancu nemají policejní stanici ...

Ráno jsem vstával brzo, tak jsem byl unavený. Na chvíli jsem si lehl na matraci. Nastal problém. Kolem poletovalo mnohem víc maličkých komárů, než včera. Asi proto, že nefoukal ten odpolední vítr. A můj mexický repelent mi zrovna včera došel. Neměl jsem nic, co by mne před nimi chránilo. Proč jsem si jen sebou nevzal moskytiéru!

Vyndal jsem svůj teplý zimní spacák a přikryl se s ním. Všichni komáři mi začali lítat kolem obličeje. Bylo to hrozně nepříjemné. Zabalil jsem si do spacáku i obličej. Nechal jsem asi centimetrovou díru na dýchání. Konečně bez komárů. Za chvíli ale bylo ve spacáku tak nesnesitelné vedro, že jsem musel vylézt. Takhle tu dvacet dní nevydržím! Sežrali by mě komáři!

Když jsem nemohl odpočívat na matraci, šel jsem se projít po vesnici. U jednoho domu jsem uviděl ohrádku plnou morčat. Takže se tu neživí jen zemědělstvím. Chovají morčata a pak je prodávají na trhu dětem. Dostal jsem ale zlou předtuchu.
- "K čemu pěstujete ta morčátka?" zeptal jsem se svého hostitele. "K jídlu ne, že ne?"
- "Sííí (Ano)" odpovídal nadšeně a rty udělal gesto, jak jsou dobrá.
- "Néééé! Jak můžete jíst morčata? U nás je máme pro děti na hraní jako domácí mazlíčky." Odpověděl, že jsou výborná na prostatu a na 'mužnou sílu'. OMFG!

V poledne jsem zašel ke staré paní na oběd. Dostal jsem hnusnou kaši a kousek masa. Zeptal jsem se, co to je. Prý kuře. Vypadalo ale divně, tak jsem se ho ani nedotkl. Kuřata jsem ve vesnici neviděl, morčata ano. A ty přece nebudu jíst. Musím se odtud dostat! Snědl jsem jen kaši a tvářil se jako vegetarián. Třeba už zapomněla, že jsem včera maso bez odmlouvání snědl. To jsem ale ještě neviděl ta morčata.

Zeptal jsem se, kam chodí lidé z Canca nakupovat. Kudy. Jaká je ta nejbezpečnější cesta. Prý kaňonem do Huamba. Když jdou na trh něco prodávat a chtějí tam být ráno, jdou přes noc. To byla spásná myšlenka. Když půjdu kaňonem v noci, nebudu vidět tu hloubku a závratě nebudou tak hrozné. Potřebuju ale někoho, kdo půjde se mnou a pomůže mi přes ty nejhorší úseky.

Můj domácí mi pomohl najít chlápka, co se mnou půjde jako guia (průvodce). Dovede mne k mostu, za kterým je už cesta bezpečná. Řekl jsem mu, že vyrazíme ve tři ráno. Do rozednění musíme být z kaňonu venku. K večeři jsem dostal zase kaši a po setmění ulehl na matraci. Moje lýtka krvácela. Rozškrábal jsem si na nich totiž kousance od komárů. Ještě pár dnů tady a vykrvácím.

Probudil jsem se ve dvě hodiny ráno. Nervozitou už jsem neusnul. Dírami ve střeše jsem sledoval hvězdy na obloze. Orion zářil přímo nade mnou. Co mne dnes čeká? V půl třetí jsem zamáčkl budík, snědl pár rohlíků a sbalil spacák do batohu. Přesně ve tři jsem došel na plácek uprostřed vesnice. Guia nikde. Ach jo! Ten mizera určitě zaspal, přijde pozdě a rozední se ještě během cesty kaňonem. A já tam umřu hrůzou. Sedl jsem si na batoh a čekal.

Přišli ke mně vesničtí psi, očichali mne a jeden začal hlasitě štěkat. Štěkal dlouho. A nahlas. Bezva. Když probudí celou vesnici, probudí i mého průvodce. A skutečně. Guia vylezl z chýše, řekl, že potřebuje ještě chvíli, skočil si na záchod a najedl se. Já jsem si mezitím našel dlouhou větev, očistil ji od větviček a udělal si z ní hůl na opírání. V půl čtvrté ráno jsme vyrazili. Nejdřív šel guia, za ním já a kolem nás poskakoval jeho pejsek Tika.

Stoupali jsme nahoru ke kříži. Byla tma, tak jsem při pohledu zpátky do údolí neměl nepříjemný pocit z výšky. Super. Nahoře jsme přešli hřbet na pěšinu do kaňonu. Vedla po strmém svahu z kamenů. Pod nohama se některé uvolňovaly a padaly do hlubiny. V té tmě jsem dolů neviděl, ale zvuk, který při pádu vydávaly, mi připomínal, jak bych asi dopadl na jejich místě. Nebylo mi úplně nejlíp. Guia šel ale stabilním tempem, tak mi nezbývalo, než jít za ním. Pejsek, poskakující kolem nás, mne docela uklidňoval.

Pěšina byla užší a užší, až najednou pod nánosem popadaných kamínků zmizela úplně. Tak třímetrové zasypané místo. Při stoupnutí se to celé začalo sypat dolů. Guia po tom přeskákal dál. Já jsem se zastavil. Tudy nemůžu. Guia váží 60 kg. Pod jeho váhou se to moc nesype. Já mám 90 kg a na zádech batoh s vybavením, jídlem a dvěma litry vody. To je dalších 20 kg. Kam stoupnu, tam se to hned sune dolů.

Když jsem jim včera vysvětloval, jaké mám problémy se závratěmi na nebezpečných místech, vymýšleli jsme, jak to překonat. Můj domácí navrhoval, abychom se kolem pasu svázali lanem. To jsem nechtěl ani já, ani guia. Kdybych padal, svou vahou bych ho strhl dolů. Bylo potřeba něco pružnějšího.

- "Por favor (Prosím)" zavolal jsem na guiu. Otočil se a uviděl, jak tam stojím. Přeskákal ke mně, zapřel se na pevnějším místě a podal mi ruku. Levou jsem se ho chytil, pravou se podpíral o hůl a začali jsme šlapat po kamíncích. Guia udržoval rovnováhu a rukou mne táhl nahoru. To bylo lepší, než spojeni provazem. Držení za ruku nám dávalo flexibilitu a při tom bylo pevnější, než volný provaz. Museli jsme být stále v pohybu. Když jsme někde zůstali stát, začalo se to propadat. Hned při došlápnutí jsme museli dělat další krok. Byl to děs. Ale zvládli jsme to.

O kousek dál bylo další zasypané místo. Mělo jen dva metry, tak jsem ho zkusil přejít sám. Chyba. Když jsem byl uprostřed, masa kamínků se dala i se mnou do pohybu. Ve snaze zastavit propad jsem zabodl hůl pod sebe. Zlomila se. Paralyzovaný hrůzou jsem klouzal vstříc své smrti. Ve vteřině vzduchem proletěla ruka a guia mne zachytil za zápěstí. Šlapal nahoru po sesouvajícím se svahu a tahal mne k sobě. Chytil jsem se ho a začal zběsile šlapat. Po několika dramatických vteřinách jsme se dostali na pěšinu. Srdce mi bušilo. Právě mi zachránil život.
- "Gracias!"

Pokračovali jsme dál. Bohužel se začalo rozednívat, tak jsem uviděl dolů. Před tím jsem tu hloubku jen tušil. Teď mne přivedla do křeče. Narazili jsme na další zasypané úseky. Hned bych to vzdal a vrátil se do Canca. Jenže na cestě zpátky byly zasypané úseky taky. I ten, co mne skoro zabil. Vrátit se nedalo. Musel jsem dál.
- "Jak dlouho tím kaňonem ještě půjdeme?" zeptal jsem se po hodině a půl chůze, když jsem pořád neviděl konec. Čekal jsem odpověď: "Ještě půl hodiny". Guia řekl:
- "Ještě dvě hodiny."

Bylo to strašné a já jsem se permanentně loučil se životem. Ve svém periferním vidění jsem vypnul pravou stranu, ekvádorský klobouk posunul do čela vpravo a hlavu uměle držel otočenou ke svahu vlevo. Hůl se zlomila až u konce, tak jsem ji mohl používat dál. Před každým zasypaným úsekem jsme se s guiou chytili za zápěstí a přecházeli to spolu. Po každém takovém úseku jsem děkoval:
- "Gracias!"
Kdykoliv jsem se dostal na nepříjemné místo a potřeboval se ho chytit, říkal jsem jen:
- "Por favor (Prosím)!"

Kaňon pokračoval dál a dál a zdálo se, že nikdy neskončí. Po další hodině aspoň přestal být prudký, tak jsem si troufl udělat fotku. V strmějších částech před tím to nešlo. Jednak ještě nebylo světlo a jednak z pověrčivosti. Kdybych si to nejhorší místo fotil, měl jsem pocit, že by se mi to vrátilo: "Tak ty si to frajere ještě fotíš? Chceš mít doma co ukazovat? Jenom aby ses odtud vrátil!"

Potkali jsme rodinu, jdoucí proti nám do Canca. Pán, paní s miminkem, pes a dva osli s nákladem. Říkal jsem si, jak to budou mít na zasypaných místech těžké. Nechápal jsem, jak jimi dokáže projít osel se čtyřma nohama a nákladem. Pěšina vedla vzhůru, ale dno kaňonu s potokem stoupalo ještě rychleji. Hloubka i moje závratě tak byly menší a menší. V půl osmé jsme uviděli most přes potok.

- "Puente (most)" řekl guia, když jsme tam došli. K němu mne slíbil zavést. Za ním už měla být cesta lepší. Dál jsem měl jít sám. Za mostem pěšina stoupala vzhůru a vedla prakticky permanentně po tmavém písku bez jakékoliv opory. Vypadalo to nemožně. Ukázal jsem na to a řekl:
- "La ruta allí es peligrosa tambien (Cesta tam je taky nebezpečná)." Nešťastně jsem pokrčil rameny, jako že nevím, co budu dělat.
- "Vamos (Jdeme)" řekl guia.
- "Con usted (S vámi)?" zeptal jsem se s nadějí. Přikývl. "Gracias!!!"

Chytil mne za ruku a celé stoupání po písku mne vedl. Vyšli jsme na kopec a pokračovali dál. Zase vysoko ve svahu, ale pěšina už nevedla po kamenech, byla širší a zvlněný terén ji odděloval od propadu dolů. Kdyby tu člověk spadl, maximáně by si trochu natloukl. Šli jsme bez přestávky už čtyři hodiny, tak jsem byl unavený. Odpočinuli jsme si až u potoka. Snědl jsem pár rohlíků a pořádně se napil vody z láhve. Guia se chtěl vrátit, ale já jsem ho poprosil, ať se mnou vyleze ještě na ten kopec před námi. Pěšina tam byla zase hrozně úzká.

Vylezli jsme nahoru a já si oddychl. Sice to bylo zase vysoko ve svahu, ale cesta byla příjemně široká a dvě brázdy v trávě dokazovaly, že tudy muselo projet auto. Takže až do města zůstane takhle široká. To už zvládnu sám. Guia mi ještě udělal fotku s tím hrozným kaňonem v pozadí.

Přišel čas na placení. O ceně jsme se předem nebavili, tak jsem se zeptal, kolik chce. Měl jsem posledních 200 Soles (1400 Kč). Řekl, ať mu dám, kolik chci. Za čtyři hodiny k mostu jsem mu chtěl dát 100 Soles. Ale on se mnou pokračoval dál a zachránil mi život. Sem nám to trvalo pět hodin, zpátky půjde taky pět hodin, tak mu dám 150 Soles (1050) Kč. Zbývajících 50 si nechám na jídlo a autobus do města s bankomatem.

Vylovil jsem z kapsy bankovky a podal mu je. Potřásl jsem mu rukou a začal děkovat:
- "Strašně moc děkuju, bylo to hrozně nebezpečné, bez vás bych to nedokázal a už bych byl dávno mrtvý. Hrozně moc děkuju!"
Jak jsem později zjistil, spletl jsem si padesátku s dvacítkou a dal mu jen 120 Soles. Ale to nevadilo. Oči mu zářily a bylo vidět, že je hrozně spokojený. Že tolik vůbec nečekal.

Moc mne to těšilo, protože to byl chudý zemědělec z chudé vesnice. V duchu jsem se smál, že to půjde roztočit s holkama do místního kasina v Cancu. Hehe. Když vezmu, že se Canco skládá z pěti dřevěných chýší a vedle staré paní, co tam vaří, tam byla už jen jedna žena. Guia schoval peníze do kapsy a radostně prohlásil:
- "Vamos (Jdeme)!" Dostal tolik, že si může dovolit vynechat den v práci, tak se mnou půjde až do Huamba. Šli jsme tedy dál.

- "Como se dice en Espaňol happy (Jak se řekne španělsky happy)?" zeptal jsem se.
- "Feliz" odpověděl.
- "Estoy feliz (Jsem šťastný)" řekl jsem. Byl jsem šťastný. Šťastný, že jsem přežil cestu kaňonem. Že jsem nezůstal navždycky v Cancu. Že se vracím do civilizace. Že jsem to dokázal.

Byl jsem šťastný, že jsem naživu. Poprvé po deseti měsících. Od února jsem si přál jediné: zemřít. Už nežít. Každý den. Celou cestu. Všude, kde jsem byl. Tenhle dnešní pocit radosti ze života byl první záblesk toho, že jednou bude zase líp.

Do Huamba jsme sice ještě nedošli, ale bylo mi jasné, že nejhorší část cesty už mám za sebou. To jsem ještě netušil, jak daleko Huambo je. V té chvíli mi to ale bylo jedno. Až do něj jsem mohl jít po široké polní cestě pro auta, bez permanentního očekávání smrti v příštích minutách. Byl jsem unavený, ale nejvíc mne vyčerpala právě cesta vedle propasti. Tam jsem šel v křeči na pokrčených nohou. To už bylo za mnou. Teď už to měla být pohoda.

Cesta stoupala a my jsme po ní mlčky kráčeli. Hlavou se mi honila spousta myšlenek. Čím dál víc na mne padala únava. Pocit radosti z přežití mi ale dodával energii. Chvílemi jsme odpočívali a já jsem fotil nějaké fotky nebo si hrál s pejskem. Občas jsme míjeli nějaký domek, občas obdělávané pole a všechny známky blížící se civilizace mi dělaly radost. Když jsme někoho potkali, pozdravili jsme a každý se divil, že jdu z Canca.

V půl desáté se před námi objevilo prudké stoupání na kopec, kde byly vidět domky.
- "Konečně Huambo!" řekl jsem si. Vypil jsem zbytek vody a z posledních sil se vyštrachal nahoru. Jenže žádné Huambo tam nebylo. Cesta pokračovala dál. K dalšímu kopci s dalším stoupáním. Bylo to vyčerpávající.

Taky pro to, že v této výšce znatelně ubylo ve vzduchu kyslíku. Každý krok byl pořádně cítit. Vycházeli jsme z Canca v nadmořské výšce 2300 m. Huambo leží ve výšce 3330 m. To je stejně vysoko, jako himalájský Namche Bazar. A tam už se člověk musí aklimatizovat. Dnešní převýšení 1000 m se na cestě z Canca nacházelo hlavně v této poslední části pod Huambem. Bolely mne nohy, ale hlavně záda a ramena, na kterých jsem táhl batoh. Měl jsem žízeň, ale už žádnou vodu. Absolutně vyčerpaný jsem pokračoval dál. Odpočinu si až v Huambu. Na tomto kopci už to určitě bude.

Nebylo. Ani na tom dalsím. Byla tam vždycky jen cesta k dalšímu kopci. A mně po sedmi hodinách pochodu došly síly. Bez vody ubývala energie ještě rychleji. Už jsem se jen plazil. Přestávky jsme museli dělat každých pár minut. Pauzy bez vody mi ale moc nepomáhaly. Sluníčko pekelně pálilo a pocit žízně ještě zhoršovalo.

Šli jsme kolem pole, vedle kterého bylo jakési koryto se zavlažováním. I když jsem nevěděl, jaké chemikálie nebo zvířecí výkaly v té vodě plavou, potřeboval jsem se napít. Na nabrání vody se ale muselo vystoupit na vyvýšené místo a ohnout se pro vodu dolů. To už jsem nedokázal. Guia to uviděl a nabral vodu pro mne. Studená voda mi dodala energii na další kopec.

Dalších dvacet minut jsem se tam štrachal. Nahoře jsem uviděl domky. Spoustu domků. Nemohl jsem už udělat ani krok. Ale byl jsem nadšený. Jako chromý velbloud jsem se potácel první ulicí. Hůl jsem už jen vlekl za sebou. Na zdi bylo jméno ulice: 'Avenida de los Polacos'. Ulice Poláků. Určitě ji pojmenovali podle těch tří Poláků, co cestu mezi Cancem a Huambem prošli.
- "Já chci taky svou ulici" řekl jsem, "taky jsem tu cestu zvládl!" Taková 'Avenida de los Checos'. Ulice Čechů. Nebo třeba 'Františkova ulice'.

Guia se zeptal, kam chci vlastně jít. Chtěl jsem autobusem do nedalekého turistického městečka Cabanaconde. Ale před tím jsem se chtěl najíst a hlavně napít. Nějaké ledové limonády. Bylo půl dvanácté. Cesta trvala osm hodin. Autobus do Cabanaconde má odjíždět za hodinu a půl. Perfektní timing. Guia u jednoho domu zastavil a řekl:
- "Tohle je můj dům". Nechápal jsem, ale on zabušil na vrata. Otevřela paní a objala ho. Všude viselo dětské prádlo a já jsem pochopil, že tu má manželku a děti a v Cancu jen pracuje. A teď se sem díky mně dostal za rodinou. Zůstane tu přes noc a do Canca se vráti až zítra.

Vyčerpaný jsem se sesul na kobereček na zemi a jeho žena odběhla do obchodu. Za chvíli se vrátila s ledově studenou dvoulitrovkou Coca Coly. Několikrát nám nalila do kelímků a pokaždé jsme to do sebe naráz vyklopili. Byla to blaženost. Po čtvrt hodině jsem se jakž takž zvrávoral a guia mne doprovodil na náměstí. Moje absolutní vyčerpání v závěru bylo způsobeno hlavně chybějící vodou. V takovém vedru ubývají síly bez vody ve vteřinách.

Kolem města se tyčily hory, na kterých byly z kamenů postavené znaky a nápisy, viditelné zdaleka. Viděl jsem to v Peru už na mnoha místech. Divím se, že se toho Adidas ani Coca Cola ještě nechytli. Uprostřed náměstí byl zelený parčík s lavičkami a na kraji stála policejní stanice s peruánskou vlajkou a kostel s plakáty bývalého polského papeže Jana Pavla druhého. Tak mi došlo, že 'Avenida de los Polacos' byla asi pojmenována podle něj. Takže se své ulice v Huambu nedočkám. To bych se musel stát papežem. Ale uznejte, kdo by kdy zvolil papežem nějakého Františka?

Rozloučil jsem se s guiou a vlezl jsem do malé jídelny. Poručil jsem si jedno polední menu. A samozřejmě limonády. Dostal jsem velkou polévku a velkou porci smažené rýže. To jídlo byla jedna velká blaženost. I proto, že jsem u toho mohl sedět. Nějak se mi za poslední dny zmenšil žaludek, protože jsem byl po polévce a půlce rýže nacpaný k prasknutí. Řekl jsem, že si zbytek vezmu sebou do pytlíku.

Přišel ke mně jeden dědula z venku a něco povídal, ale já mu vůbec nerozuměl. Odskočil jsem si na záchod a když jsem se vrátil, dědula už seděl u mého stolku a baštil zbytek mé smažené rýže. Usmíval se na mne a kynul, jako že děkuje. Zasmál jsem se a mávl nad tím rukou. V tak skvělý den mne nic nerozhází. Paní mi řekla, že autobus nepojede ve 13:00 podle jízdního řádu, ale spíš až ve 14:00 nebo 15:00. Takže mám spoustu času.

Vyšel jsem na náměstí. Byl krásný slunečný den a já, dobře najedený, s utišenou žízní, jsem se dobelhal k lavičce na kraji parčíku. Natáhl jsem se na ni, hlavu jsem si podložil karimatkou na batohu a nohy opřel o vysoký betonový sloupek vedle lavičky. Dal jsem si do uší sluchátka a začal vybírat, co si ke své siestě pustím. Vybral jsem staré Madonnino album 'American Life'. Pohodlně jsem se uvelebil v poloze se zdviženýma nohama, svůj ekvádorský klobouk jsem posunul do čela proti slunci a začal odpočívat.

Bylo mi hrozně dobře. Nohy se odkrvovaly a po tom osmihodinovém martýriu regenerovaly. V celém těle jsem cítil nepopsatelné vyčerpání. Zastavil se u mne peruánský děda a zeptal se, zda si může vzít mou hůl, opřenou o sloupek. Dal jsem mu ji, ale poprosil jsem ho, aby mi udělal fotku, jak tu v této pozici ležím. Tahle chvíle byla jedním z nejlepších okamžiků mého života. Přežil jsem svou smrt, dokázal jsem sem dojít a to na hranici absolutního fyzického i psychického vyčerpání. Na tuto chvíli nezapomenu. Chtěl jsem na ni mít vzpomínku.

Děda mi vrátil foťák, já se zase uvelebil a zaposlouchal do Madonniných písniček. Začal jsem vnímat text a skoro spadl z lavičky. Ve sluchátkách mi zaznělo James Bondovské:

"I think I'll find another way
There's so much more to know
I guess I'll die another day
It's not my time to go ...

For every sin, I'll have to pay
I've come to work, I've come to play
I think I'll find another way
It's not my time to go ..."

"Myslím, že najdu jinou cestu
je toho ještě tolik k poznání
asi zemřu až jinej den
ještě nepřišel můj čas odejít ...

Za každej hřích budu muset zaplatit
přišel jsem pracovat, přišel jsem si hrát
myslím, že najdu jinou cestu
ještě nepřišel můj čas odejít ..."

Po zádech mi přecházel mráz a chlupy na celém těle se mi zježily. Ta slova byla tak aktuální, a byla ... o mně. V téhle situaci, po tom, co jsem dnes přežil, nebyla žádná písnička výstižnější. To přece nemůže být náhoda. Když poslouchám anglické písničky, obvykle jejich text nevnímám. Teď jsem byl maximálně koncentrovaný. Další písnička mi ukáže, zda to bylo znamení. Zda bude zase o mně. Vnímal jsem každé její slovo. Když dozněla, vhrkly mi slzy do očí. A strašně se mi zachtělo žít.

"I want the good life
But I don't want an easy ride
What I want is to work for it
Feel the blood and sweat on my fingertips
That's what I want for me ...

I want to know everything
Maybe someday I will
What I want is to find my place
Breathe the air and feel the sun on my children's face
That's what I want ...

I go round and round just like a circle
I can see a clearer picture
When I touch the ground I come full circle
To my place and I am home
I am home ..."

"Chci dobrej život
Ale nechci ho jako snadnou jízdu
Chci pro to něco dělat
Cítit krev a pot na konečcích prstů
To je to, co pro sebe chci ...

Chci poznat všechno
Možná to jednou dokážu
To, co chci, je najít svoje místo
Dýchat vzduch a cítit slunce na tváři
To je to, co chci ...

Chodím dokola jakoby v kruhu
Vidím jasnější obraz
Když se dotknu země, kruh se uzavře
U mně a já jsem doma
Jsem doma ..."