(9.12.-10.12.2009)
Při cestě nočním autobusem do Turecké Cappadoccie nás sice poněkud znervóznil pumpař, který při tankování našeho autobusu jednou rukou tankoval naftu a v druhé kouřil cigaretu, ale jinak cesta probíhala celkem dobře. Dokonce jsme se mohli s Andreou s našima dlouhýma nohama i na chvíli roztáhnout na dvou sedadlech. Bohužel po hodině dostatku místa autobus zastavil, aby nabral cestující z autobusu před námi, který se rozbil, takže zbytek cesty jsme s Andreou absolvovali každý stísněný tureckým přítelem, Andrea s vybitým MP3 přehrávačem ještě s hudebním doprovodem brečícího dítěte za sebou.

Do Goreme jsme přijeli docela nevyspalí a to ještě umocnilo zimu, která tam panovala. Cappadoccia je známá nádhernými skalními útvary, ve kterých si lidé stavěli svá obydlí, tak jsme si vybrali hostel Nomad přímo ve skalách. Náš pokoj ze dvou stran uzavírala skála a v letních vedrech v něm zřejmě muselo být příjemně chladno. My tu ale nebyli v létě.

Vyrazili jsme místními autobusy do Derynkuyu, kde jsme navštívili zdejší památku, podzemní město. Bylo to tam super, dokonce o něco tepleji, než na povrchu, což Andrea vysvětloval tím, že jsme blíže k zemskému jádru. Chodbičky byly ale hodně nízké, takže si několikrát pořádně narazil hlavu a to se mohlo na této teorii odrazit.

Po cestě zpátky jsme se v Nevsehiru zastavili ve fast foodu na výborném kuřecím kebabu za 1 tureckou liru, což bylo tak neskutečně levné, že jsem si na další den naplánoval výlet do Nevsehiru, nákup aspoň 10 kebabů a jejich prodej v Goreme za 2 liry, protože nejlevnější tam měli za 3,50. V noci v našem skalním pokoji jsme si vyzkoušeli, jak se asi cítí eskymáci v Iglů a jen díky kvalitním spacákům jsme přežili bez omrzlin. Ale hned ráno jsme se z našeho ledového hotelu vystěhovali a navečer si koupili lístek na noční autobus do zcela neturistického hlavního města Kurdistánu, Diyarbakiru, ať je trochu vzrůšo.

Další den jsme strávili výpravou za nádhernými skalními masivy v okolí Goreme, které jsou myslím zařazeny mezi památky Unesco. Napřed jsme zašli do Open Air muzea, kde jsou ve skalách vysoko nad zemí vytesány domy, ve kterých kdysi žili první křesťané v Turecku. Cestou jsme odmítali vlezlé taxikáře a po hodinové procházce došli k pokladně, kde jsme požádali o dva lístky. Po přepočítání všech drobných jsme zjistili, že jsme v Turecku zřejmě utráceli o něco více, takže k zakoupení lístků nám chybí asi 5 lir. Naštěstí nám jeden z prodavačů suvenýrů za nekřesťanský kurz v tomto křesťanském prostředí vyměnil 10 Eur, takže jsme si naši hodinovou procházku nemuseli ještě dvakrát zopakovat.

Uvnitř jsme blbnuli jako dva patnáctiletí puberťáci. Ostatně začínám mít pocit, že našim projevům na cestách by toto označení slušelo asi nejlépe. Zkoušel jsem coby nehorolezec vylézt na některé okolní skály, Andrea moje pokusy a pády filmoval, pak jsme si to pustili zrychleně a ohromně jsme se při tom bavili. Přidat k tomu doprovod na klavír a groteska je na světě. Podobně jsem pak já Andreu filmoval při probíhání obydlími prvních křesťanů, kdy vždycky zaběhl do jedné díry a vyběhl z jiné.

No a pak jsme celé odpoledne šli takový lehký trek nádherným prostředím mezi skalami a fotili kameny a skály a kameny a skály ... a taky jsme to náležitě komentovali ... kachny, kachny, ... kachny ... Vždycky když jsme zase vyndávali foťák, smáli jsme se, že sice už máme za dnešek vyfocených 1000 kamenů, ale zrovna tenhle nám ještě chybí.

V podvečer jsme narazili na skupinku studentů Erasmu z Evropy, se kterými jsme se již dříve potkali v muzeu. Pojídali předražený kebab nějakého turka. Promluvil jsem mu do duše popisem všech chutí toho úžasného kebabu z Nevsehiru za 1 liru. Turek mi povídá, že suroviny na dobrý kebab stojí aspoň 2 liry, takže pokud někde budu jíst kebab za liru, dostanu se nejspíš brzy do nemocnice. Odvětil jsem mu, že máme pojištění, které hradí náklady na nemocnici, ale nehradí náklady na kebab.

A protože jsme dostali chuť na kebab, dali jsme si s Andreou pottery kebab. Sice mne mrzelo, že to drůbeží maso, na které jsem se tak těšil, chutná jako hovězí, ale Andrea mi pak rozdíl mezi pottery a poultry vysvětlil. Od studentů Erasmu jsme se dozvěděli, že rovněž bydlí ve skalním hotelu Nomad. Politovali jsme je, jaká jim taky musela být v noci zima. Jen se zasmáli, protože když večer začala být zima, zašli si do recepce a dostali malá elektrická kamínka, takže v noci jim bylo příjemně. Hmm ...

Na závěr našeho pobytu v Cappadoccii si Andrea o futra opět sedřel kůži z hlavy do krve, takže na příští týden se musel přestat na hlavě holit a tak zvolil v Itálii zcela nepopulární model "Rumcajs."