(11.12.2009)
Při noční cestě do Kurdistánu jsme přestupovali v Kayseri, kde se Andrea na autobusovém nádraží spřátelil s místním řidičem. Ten si nejdřív myslel, že jsme bratři, a pak mi udělal radost, protože nevěřil, že mi už je 40. Další radost nám udělal řidič našeho autobusu do Diyarbakiru, když nám nechtěl dovolit naložit batohy do zavazadlového prostoru, protože jsme si určitě museli splést autobus - do Diyarbakiru turisté přece nejezdí. Když jsme mu ukázali lístek, skoro se nám klaněl.

Nevěřícně na nás koukala i většina Kurdů v autobuse, protože cizince jedoucí do svého největšího města ještě neviděli. Andrea se na jedné kuřácké pauze spřátelil s Kurdem, který uměl výborně anglicky a za rok měl jet studovat do Vídně. Zbytek cesty nám pak v autobuse povídal o tom, jak jsou Kurdové v Turecku utlačovaní a že zrovna ten den se má v tureckém parlamentu jednat o zákazu jediné oficiální kurdské politické strany. Ostatní Kurdové se na nás mile usmívali, přikyvovali, i když na nich bylo vidět, že nerozumí slovo anglicky. Naučili jsme se také několik slov kurdsky - spas jako děkuji a kurdské jméno Diyarbakiru Hamed.

Před příjezdem do cíle si od nás náš nový známý půjčil Andreův zápisník, aby nám do něj napsal svůj e-mail pro případ potřeby. K našemu překvapení si ho však od něj půjčil další Kurd a napsal pod něj svůj e-mail a pak další a další ... Andreův zápisník prostě koloval autobusem a vrátil se nám plný e-mailů našich kurdských spolucestujících, ti co neměli e-mail napsali svůj telefon a ti co neměli ani ten se nám aspoň úhledně podepsali.

Prohlídku Diyarbakiru odkládáme na odpoledne a skáčeme do prvního autobusu do Merdinu. Má to být městečko na pomezí Mezopotamie kousek od hranic se Sýrií. Podle průvodce Lonely Planet každý jeho návštěvník po chvíli podlehne šarmu tohoto města a zamiluje se do něj. A taky nás zaujal zřejmě francouzský původ tohoto jména.

V Merdinu jsme absolvovali náš první himalájský výstup v plné výbavě, kdy jsme s veškerým svým vybavením na zádech museli vystoupat veliký kopec, protože stará část města se rozkládala až za ním. Výstup nám trochu otravovalo žebravé dítě, které se po našem odmítnutí zaplatit bakšiš nenechalo odradit a motalo se kolem nás následující dvě hodiny. Ale v tomto jsme si s Andreou udělali jasno - nechceme dávat dary za nic. Naučíme Tě rybařit ale rybu Ti dávat nebudeme, protože bys za chvíli měl zase hlad. Takže žádné peníze nebudou, ale až se budeš chtít naučit, jak se dělají mzdové průzkumy, klidně se na nás obrať.

V kurdském Merdinu nás zaujal obchod se zbraněmi, který měl ve výkladu automatické zbraně slušného kalibru a taky spousta obchodů s Merinem a to jsme si mysleli, jak je naše Merinová výbava jedinečná. Každopádně jsme bůhvíjak uchváceni nebyli a náš hovor probíhal asi takhle:
- Tak co, už ses zamiloval do Merdinu?
- Ještě ne, a Ty?
- Taky ne.
A za deset minut:
- Tak co?
- Pořád nic.
- Hmm, já taky nic.
- Někde asi udělali soudruzi z Lonely Planet chybu ...

Jedinou radost nám udělal jeden místní strejda, který nás při našem marném hledání cesty na vrchol kopce k místnímu hradu (bohužel oplocenému ostnatým drátem a obsazenému tureckou armádou, což jsme ale dole nevěděli) nechal projít svým pozemkem až k hřbitovu těsně pod ostnatým drátem, kde jsme si mohli odpočinout. Znesvětili jsme místní půdu, najedli se mandarinek a byl odsud nádherný výhled do krajiny až na území Sýrie.

To, že všichni obyvatelé Merdinu nejsou kurdové, jsme zjistili na obědě, když jsme jim poděkovali kurdsky a řekli, že teď jedeme do Hamedu (kurdské jméno pro Diyarbakir), za což nás skoro vyhodili a ješté na nás křičeli, že se to jmenuje Diyarbakir.

Diyarbakir nás však svou krásou příliš nezaujal. Jako vždy jsme odmítli taxikáře, takže se na nás vrhlo klubko křičících dětí a zachránili jsme se jen útěkem s batohy na ramenou. Z mapy jsme pochopili, že je autobusová stanice kousek od centra, tak jsme vyrazili tím nejpravděpodobnějším směrem.

Naštěstí jsme po chvíli narazili na anglicky mluvícího Kurda, který nás pomocí tří výrazů, které znal, totiž Hello, Thank you a What is the time?, a jednoho ukázání prstem na náš dotaz Old Diyarbakir? nakonec poslal nazpátek.

Tam jsme narazili na dva skutečně anglicky mluvící studenty, kteří nás doprovodili až k hradbám a pěkně si s námi popovídali. Dokonce nás pozvali na nějakou nemuslimskou párty na studentské koleje, ale my už měli navečer koupený lístek na autobus do Tatvanu. Škoda, Kurdky na ulicích nevypadaly tak nepřístupně, jako jejich bratři.

Věděli jsme, že jsou v Diyarbakiru hradby a k těm jsme po delším pochodu také došli. Děti si tam hrály fotbal, tak jsme si tam sedli s kebabem a dívali se na ně. Přiběhl tam ale asi patnáctiletý sígr, děti vyhnal aby nás prý neobtěžovaly, sedl si a čuměl na nás. Anglicky neuměl, ale když jsme chtěli odejít, přes náš odpor se nám snažil pomoct zvednout batohy a pak začal žebrat o peníze.

Začal jsem mu vysvětlovat princip rozdílu mezi chytáním ryb a jejich dáváním, ale brzy jsem to vzdal. Andrea mu dal cigaretu, zapálil mu ji a zbavili jsme se ho. Abychom stihli autobus do Tatvanu, museli jsme si vzít taxi na autobusové nádraží.

Autobus měl jet ve 21:00 ze stanoviště číslo 20. Na nádraží jsme byli už o půl deváté, tak jsme si unavení po celodenním pochodování s batohy sedli na lavičky u prázdného stanoviště číslo 20 a odpočívali. Ve tři čtvrtě si ode mne vzal nervózní Andrea lístek a odešel se na něco zeptat do kanceláře, kde jsme lístky koupili. Za moment se přihnal s novým lístkem a číslem stanoviště 25. Prý se změnilo nástupiště, tak jsme tam honem přeběhli a posadili se, protože tam autobus ještě nebyl.

Bylo za 5 minut 9 a autobus stále nikde. Andrea se popoběhl zeptat o kus dál ke stanovišti 29, u kterého autobus stál. Vzápětí se přihnal s oznámením, že to je náš autobus, který prostě zastavil u jiného čísla. Nastoupili jsme v rovných 21:00, dveře se zavřely a my odjížděli prožít poslední den našeho pobytu v Turecku ve městech Tatvan a Van, rovněž ležících v Kurdistánu.