(8.1.2010)
Probudil jsem se po standardní noci strávené zčásti na záchodě, dobalil jsem poslední věci do batohu, vzal si Imodium a byl jsem připraven vyrazit. Rozhlédl jsem se po našem oblíbeném pokoji s neoblíbeným záchodem a vzpomenul si na jednu diskuzi v hospodě po práci, kde kolegyně vyděšeně popisovaly, jak by si v hotelu z hygienických důvodů nikdy nesedly na záchodové prkénko. Prý na nich v nějakém výzkumu pod ultrafialovou lampou našli zaschlé stopy spermatu. Naše hranice už byly posunuty dál. Sezení na zaschlém spermatu by mi opravdu nevadilo. Asi proto, že se nemusím obávat těhotenství.

Při východu z hotelu jsme s Andreou spočítali peníze - měli jsme dohromady přesně 108 Rupií (27 Kč) a potřebovali jsme se dostat až na hranice s Indií. Tato částka se nám zdála naprosto nedostatečná, ale nechtělo se nám vybírat z bankomatu další peníze. Uvidíme. Poprvé po nemoci jsme šli s plnými batohy po ulici. Bylo to únavné, zvlášť když jsem už několik dnů pořádně nejedl a co jsem snědl, šlo hned ven. Potřebovali jsme se šetřit. Mohli jsme si vzít taxíka z Lahore až na hranice, ale byl by drahý a rozhodně nad naše 108-Rupiové možnosti. Zastavili jsme jednoho staříka s rikšou, aby nás za 50 Rupií vzal i s batohy na nádraží. A protože byl fajn, nesmlouval, neodmlouval a taky jsme chtěli našich pár Rupií ušetřit, zaplatili jsme mu jednodolarovou bankovku v hodnotě 75 Rupií. Dorazili jsme na nádraží a začali se rozhlížet po autobusu na hranice, ktery odsud měl jet.

- "Bus number 4, here my friend (autobus číslo 4, pojďte tudy příteli)" vrhli se k nám Pakistánci a ukazovali nám cestu k autobusu. Tohle bylo něco, k čemu jsme zpočátku v Pakistánu přistupovali s nedůvěrou. Proč nás zastavují lidé na ulici a ptají se, jak nám mohou pomoci? Proč nás provádějí mezi davy čekajících na přední místa v té správné frontě? Proč nás hned po vystoupení z vlaku odchytí a vedou k dalšímu autobusu, abychom ho stihli? Nenašli jsme žádný osobní prospěch, který z toho bezprostředně mají, a protože se nám při tom nesnažili nic prodat ani nás nějak obrat, museli jsme nakonec připustit možnost, že se nám opravdu snaží pomoct. Následovali jsme tedy "přítele" až k autobusu číslo 4, už poměrně zaplněnému, a i s velkými a malými batohy jsme nastoupili dovnitř. Lístek na hodinu a půl dlouhou jízdu stál neuvěřitelných 20 Rupií (5 Kč) za jednoho. Batohy jsme opřeli o obsazené sedačky a sami si stoupli vedle nich. Autobus se dál zaplňoval. Když se rozjel, byl nacpaný k prasknutí. Nemusel jsem se držet, protože jsem byl slisován mezi několik Pakistánců. Stál jsem jen na jedné noze a ještě ne na své. Nemohl jsem se otočit, ale když se mi to trochu podařilo, uviděl jsem, že z našeho jedoucího autobusu visí ze dveří chumel lidí, takže jsem si honem přestal stěžovat. Po několika minutách se dva Pakistánci, sedící na dvojsedadle vedle našich zavazadel, zvedli a pobídli nás, abychom se s Andreou posadili my. Sedli jsme si a svoje batohy si nacpali na klín a pod nohy, takže jsme byli zcela napresováni v sedadlech. Pořád to ale byla pohoda oproti těm nad námi. Nějaký chlapec stojící těsně před naším sedadlem se na mne dlouze díval a pak něco řekl. Vedle stojící pán přeložil, že prý mám krásné oči. No jo, to už jsme tu měli. Od Tebe to zrovna slyšet nechci.

Na konečné jsme vystoupili a ptali se na směr k hranici. Ukázali nám ho, ale prý to je 7 km. Odmítli jsme všechny taxikáře, protože jsme na ně neměli. Jít pěšky se nám ale taky nechtělo. Nasedli jsme tedy do takového sdíleného asi 10-místného taxíku, který čekal na zaplnění a rozjel se, až když v něm sedělo 15 lidí. Cena byla 10 Rupií na člověka. Za naše batohy jsme zaplatili 10 za kus taky, protože okupovaly každý jedno sedadlo. Naproti nám seděl nějaký upír a díval se na Andreu.
- "You are very beautiful (jsi velmi krásný)" řekl, když jsme zastavili, vyplivl otevřenými dveřmi krev ven na chodník a usmál se. Měl úplně červené zuby od krve. Asi šel právě od zubaře. Nebo od kováře. Kdybychom tu měli potíže se zuby, stali by se z nás asi taky upíři.

Tak nám nakonec naše peníze na cestu stačily. Z 98 Rupií nám zůstalo celých 28 Rupií (7 Kč) a protože jsme měli hrozný hlad, koupili jsme si za ně před hranici 7 chappati chlebů. Pakistánský prodavač se mne zeptal:
- "Are you from Poland or from the Czech Republic (Jsi z Polska nebo z České republiky)?"
- "Czech Republic, but how do you know it (Z České republiky, ale jak to víte)?" podivil jsem se.
- "Your accent ... from Prague or from Brno (Tvůj přízvuk ... z Prahy nebo z Brna)?" Wow!

Hranice s Indií byla luxusní. V porovnání s Taftanem, kde jsme překročili hranici z Iránu a kde to vypadalo jako veřejné záchodky, tady stála supermoderní budova. Zřejmě chtěl Pakistán před Indií ukázat, jak se má dobře. Budova byla téměř prázdná, protože Pakistánci do Indie cestovat nemohou. Indové do Pakistánu taky ne. Jen pár šílených cizinců tu přechází hranici. Podle zápisků v hraniční knize v průměru 5 lidí za den. Prošli jsme hraniční kontrolou na pakistánské straně a zamířili do Indie. Měli tam také pěknou budovu a velké nápisy "India the largest democracy in the world welcomes you". Dostali jsme dotazník H1N1, týkající se prasečí chřipky, kde jsme měli vyplnit, kterou zemi s nákazou H1N1 jsme v posledních týdnech navštívili. V seznamu byly prakticky všechny evropské země, Čína, Indie a mnohé další. Pakistán ani Irán v seznamu nebyly, takže jsme sem chřipku nevezli. Asi mimo jiné proto, že se v Iránu nesmí podávat ruce při zdravení. Celníci se usmívali. "Vítejte v civilizaci" naparovali se. "Máte štěstí, že jste se z Pakistánu dostali v pořádku, nežijí tam dobří lidé. Je to země fanatiků." To si nemyslím.

V hraničním pásmu mezi oběma zeměmi probíhá každý den po ukončení provozu v 16:00 populární ceremonie zavírání hranice, na kterou se sjíždějí lidé z dalekého okolí. Je to asi 40 minutová podívaná, kdy na obou stranách vojáci pochodují, předvádějí, kdo vyšvihne botou výš, navzájem si salutují a podávají ruce a nakonec stáhnou vlajky obou zemí. Je to krásný náznak přátelství mezi oběma zeměmi, nacházejícími se uprostřed studené války a na pokraji války skutečné a nejspíše jaderné. Přestože je celá ceremonie přátelská, na obou stranách davy lidí mocně svoje vojáky povzbuzují a skandují hesla. Toto představení jsme si samozřejmě nechtěli nechat ujít. Když jsme prošli na indické straně o půl čtvrté hraniční kontrolou coby 4. a 5. člověk tento den, zeptali jsme se, zda tam můžeme rovnou zůstat na ceremonii. Odpověděli, že nás bohužel na ceremonii se zavazadly nepustí. Takže máme přejít na indickou stranu, zkusit se ubytovat v nějakém hotelu, nechat tam zavazadla a vrátit se. Anebo se třeba můžeme přijet podívat nějaký další den. Našemu dotazu, zda na celnici nemají nějakou úschovnu zavazadel na dobu ceremonie, se zasmáli. Vzpomínali jsme na přátelskost vojáků a policistů v Pakistánu - ti by nám klidně u zavazadel drželi stráž.

Pospíchali jsme tedy směrem do Indie a po několika stovkách metrů narazili na hotel s úschovnou zavazadel. Dali jsme tam svoje batohy a utíkali zpátky. Všude kolem nás byly davy Indů mířících na ceremonii. Ve frontě jsme zahlédli nějakého blonďatého kluka s blonďatou přítelkyní. "Takže tu nebudeme jediní ze západu" usmáli jsme se a zkoušeli je kývnutím pozdravit. "Asi prošli hranicí chvíli před námi." Měli jsme radost, protože jsme žádné západní cestovatele ani turisty už od Kurdistánu prakticky nepotkali. V Iránu nikdo nebyl a v Pakistánu už vůbec ne. Prošli jsme osobní kontrolou prováděnou indickými vojáky a směřovali k už přeplněným tribunám. Jeden z celníků nás poznal a zamával na nás ať přelezeme zábrany a jdeme za ním do VIP části. No jak jinak, jsme tu přece hosté z ciziny. Když jsme před půl čtvrtou procházeli hranicí, viděli jsme vojáky před tribunami v první řadě stavět židličky. Aspoň dobře uvidíme.

Celník nás vedl vyhrazeným koridorem za tribunou. Bylo těsně před čtvrtou a mezerou v tribuně jsme zahnuli k židličkám. Tak akorát to stihneme. Když jsme k nim přišli, seděli na nich nějací luxusně oblečení Indové. Celník nám pokynul, ať se otočíme a pokračujeme. Otočili jsme se a zažili asi největší šok od začátku naší cesty. Zůstali jsme stát jako opaření. Před námi byla vysoká tribuna zaplněná tak třemi stovkami Evropanů, Američanů, luxusně oblečených, ověšených fotoaparáty, držících videokamery, křoupajících popcorn, čokoládu, žvýkajících žvýkačky, popíjejících kolu, prostě na první pohled turistů. Seděli na betonových schodech, těsně namačkáni na sebe.
- "Keep walking and sit down on the first free places (Postupujte dál a posaďte se na první volná místa)" poháněla nás policistka. Vystoupili jsme několik schodů a posadili se vedle tlusté pihovaté paní s červenými vlasy. Tvářila se znuděně. Hned vedle nás si sedl nějaký starší brýlatý pár. Během chvilky se zaplnily i další řady pod námi. Už jsme nebyli výjimeční. Byli jsme součástí davu. Davu západních turistů. Turisté se sem na zavírací ceremonii jezdí dívat z celé Indie. Kousek dál na ně čekají jejich luxusní turistické autobusy, které je večer zavezou na letiště a oni poletí do jiné části Indie nebo do své země, do Evropy, do USA ... Nikoho tu nezajímalo, že jsme před chvílí prošli touto hranicí, na které právě začínají pochodovat vyzdobení vojáci. Že jsme projeli celý Irán a Pakistán.

Davy Indů na naší straně řvaly pokřiky na podporu svých vojáků: "India!" Na druhé straně za hraniční branou jsme viděli pochodovat pakistánské vojáky. Pokřik na jejich straně byl mnohem slabší. Tribuny tam byly poloprázdné. Pakistán je chudší země, než Indie. Moc Pakistánců nemá zbytečné peníze na to, aby se zajelo podívat na ceremonii. Potřebovali by posílit, aby se mohli měřit s pokřikem Indů. Davy kolem nás začaly skandovat "India, india!" Nepřidali jsme se. Podívali jsme se s Andreou na sebe a pak na vojáky za branou. Naše srdce zůstala tam. Když začali stahovat pakistánskou vlajku, možná se nám v oku objevila i slza. Andrea mi v tom řevu kolem zašeptal do ucha: "Až se bude konat mezistátní zápas v kriketu mezi Indií a Pakistánem, vím, komu budu fandit." A věděl jsem to i já.