(29.12.2009)
Na Taftan jsme byli moc zvědaví. Věděli jsme o něm, že je to pašerácké městečko pár metrů za hranicí Pakistánu a Iránu, za kterým následuje 617 km dlouhá cesta pouští přes divoký Baluchistán těsně pod Afghánistánem, z velké části bez jakékoliv silnice. V některých příručkách je Taftan popisován jako "Hell on Earth", ale tím je myšleno pravděpodobně spíše počasí v létě. Na druhé straně žádná Evropská vláda přejezd přes Taftan nedoporučuje a v červnu byl tento přechod kvůli pumovým útokům na určitou dobu dokonce uzavřen. Pákistánská ambasáda v Praze nám cestu přes Taftan nepovolila a abychom bez problémů dostali vízum do Pakistánu, museli jsme si zarezervovat letadlo do Karachi a po udělení víza letenku zrušit.

Ráno jsme vstali, umyli se a došli k hraničnímu přechodu vzdálenému 100 m od naší ubytovny, o které se v Lonely Planet nedočtete. Pasová kontrola a odbavení na iránské straně proběhlo v pěkně vybavené hale bez problémů, dostali jsme razítka do pasu a vyšli ven. Dívali jsme se, kde začíná nějaká pákistánská hala, ale viděli jsme jen pěknou kovovou bránu, u které seděli dva vojáci. "Asi zvládnou odbavení sami" říkali jsme si, ale vojáci si nás nevšímali a když jsme kolem nich procházeli, viděli jsme, že na sobě mají iránské uniformy. "Pákistánské odbavení bude zřejmě až někde dál" řekli jsme si a prošli branou ven z Iránu. Napravo byly nějaké polorozpadlé záchodky a před námi asi 100 m cesty k prvním budovám.

"Come here, passport control!" zavolal na nás někdo od záchodků. Podívali jsme se doprava a uviděli, že na záchodcích vlaje pakistánská vlajka a že to vlastně nejsou záchodky, i když tak ta budova vypadá. Byla to rozpadající se pakistánská celnice. Lidé seděli na zemi v hlíně před celnicí a čekali. Jedním krokem kovovou branou z Iránu jsme se ocitli tak o 100 let zpátky v minulosti.

Vešli jsme dovnitř a uviděli několik přepážek, z nichž např. jedna byla jen pro ženy a jiná jen pro zámořské cizince. Sice jsme žádné moře nezdolali, ale zavolali si nás přímo k ní a začali nás odbavovat. Zeptali se klasicky na jméno, otcovo jméno, zemi, zadali to do počítače a překvapili nás čtečkou údajů na čipu v pase a web kamerou, kterou si udělali naši fotku při vstupu do Pakistánu. Pak nás převzal policista a odvedl nás do další kanceláře, kde začali všechny naše údaje zapisovat znovu a to do velké papírové knihy. Dostali jsme razítka do pasu a úředník nás potěšil tím, že naše pakistánské vízum nekončí za 6 dnů, jak na něm bylo napsáno, ale až 30 dnů od našeho vstupu do Pakistánu.

Pak nás policista vyvedl z budovy celnice. "Je to tu velmi nebezpečné, vezmu Vás do policejní stanice" řekl nám a odvedl nás do menší pevnosti obehnané vysokou cihlovou zdí. Tam si opět zapsali všechny naše údaje do papírové knihy a nechali nás samotné v kanceláři místního šéfa. Dívali jsme se kolem sebe a posunky si naznačovali, že si prohlédneme lejstra na stole určitě popisující nějaké kriminální případy. V budově nás nechali sedět víc, než hodinu, takže jsme už začali mít strach, že si nestihneme koupit lístek na autobus do Quetty.

O cestě autobusem z Taftanu do Quetty jsme si toho předem dost přečetli a tak jsme z ní měli respekt. Mezi Taftanem a Quettou totiž nevedla žádná silnice, bylo to 617 km pouště, které místní autobusy zvládaly za 16 až 20 hodin jízdy připomínající jízdu na splašeném koni. Ze svého pobytu v Nepálu jsem si pamatoval konstrukci autobusů v tomto regionu - přední kola měly umístěny prakticky hned pod řidičem, zadní kola pak těsně za půlkou autobusu. Díky této konstrukci se při jízdě po ne úplně rovné silnici dalo celkem rozumně přežívat na sedadle řidiče a zhruba v prvních dvou řadách, které se nacházely ještě před zadními koly. Další dvě řady se nacházely nad zadními koly, takže kopírovaly každou nerovnost na silnici. Řady od páté dále pak nerovnosti vozovky znásobovaly, a to tím více, čím dále od počátku autobusu se nacházely. Poslední řada pak byla určena jen pro zkušené mořeplavce bez mořské nemoci. "Musíme sehnat lístky do prvních dvou řad, jinak bude ta jízda moc nepříjemná" zdůrazňoval jsem Andreovi. Chtěli jsme chytit nějaký autobus jedoucí v pozdní odpoledne, abychom do nebezpečné Quetty přijeli během zítřejšího dopoledne.

Po velmi dlouhé době pro nás do místnosti šéfa policie přišlo několik policistů. "Pojďte s námi, dostanete jako doprovod ozbrojeného vojáka na svou ochranu. Bude všude chodit s Vámi a pojede s Vámi autobusem do Quetty. Budete mu ale muset koupit zpáteční lístek na autobus za 1500 rupií. Máte na to peníze?" Podívali jsme se s Andreou na sebe a protože jsme věděli, že cesta do Quetty je nebezpečná a nechtěli jsme se před zdejší policií vydávat za nemajetné, přikývli jsme, že dobře. Naložili nás do policejního auta a konečně odvezli do centra Taftanu. Vyložili nás u restaurace na kraji náměstí a počkali tam s námi, dokud nepřišel náš ozbrojený doprovod s puškou přes rameno. Jmenoval se Kramchar a byl to sympaťák.

Bylo nám řečeno, že máme zůstat uvnitř restaurace, že je tam bezpečno a ven můžeme vycházet jen s Kramcharem. Máme se najíst a pak si jít koupit lístek na autobus do Quetty. Náš strážce Kramchar uměl několik slov anglicky, v restauraci pro jistotu neuměli anglicky vůbec. Zato byli hrozně milí a každá věc je překvapovala jako malé děti. Měli jsme po celodenním hladovění hrozný hlad a chtěli jsme si objednat nějaké jídlo, ale díky absenci angličtiny se to ukázalo jako problém. Ukazovali nám různá jídla (polotovary) z kuchyně a všechno vypadalo velmi odpudivě. Kde je můj iránský Chello-Morgh? Nakonec nám v jedné chvíli ukázali rýži, tak jsme řekli, že tohle chceme. Chtěli to něčím doplnit, ale vždy to v syrovém stavu vypadalo tak hrozně, že jsme to odmítli. Nakonec jsme si řekli jen o velkou porci rýže. Dali nám ji přesně tak, jak nám ji ukazovali - studenou a bez chuti. Měli jsme ale velký hlad, tak jsme ji bez řečí snědli.

Za chvíli začal jeden z kuchařů připravovat chlebové placky na speciálních kamnech venku a měl hroznou radost, že nás to zajímá a že si to chceme filmovat na kameru. Oba kuchaři-číšníci na mne také pořád koukali, když jsem psal SMSky na své Omnii 2. Moc se jim to líbilo a chtěli vidět víc. Tak jsem jim na ní pustil v HD verzi dokument BBC Planet Earth. Koukali na to s nadšením a když se tam objevila mláďátka nějakých zvířat, byli jako u vytržení. Pak jsem jim ještě pustil kousky kresleného filmu Stvoření světa a na to se k mému mobilu přišla dívat skoro celá hospoda.

Po jídle jsme si spěchali koupit lístky na autobus do Quetty. Kramchar nás vedl k prodejnímu místu terénního autobusu z náměstí a my se jen báli, že už neseženeme místa v prvních dvou řadách, které by nám zaručovaly minimalizaci terénních nerovností. Oprávněně. Autobus, odjíždějící za hodinu a půl v 16:00 byl prakticky plný. Volná zůstávala už jen poslední řada a dvě místa vedle sebe v předposlední řadě. Rychle jsme je tedy vzali. Spolu s poslední řadou zajišťovaly maximální vychutnání si terénních nerovností. Dobré bylo, že autobus vyjížděl v 16:00. To znamenalo, že po 16 až 20 hodinové jízdě měl do Quetty dorazit někdy mezi 8 a 12 hodinou dopoledne, kdy tam mohlo být relativně bezpečno.

Vrátili jsme se tedy do restaurace a nakoupili si na cestu několik litrů vody, spoustu oplatků a čerstvě udělaných chlebových placek. Pak jsem vyrazil na nákupy na tržiště s Kramcharem, zatímco Andrea čekal v restauraci. Nakoupil jsem nám banány, pomeranče a jablka. Kramchar šel za mnou a ruku držel na nabité zbrani. Několikrát se mu takhle podařilo snížit původně nabízenou cenu prodávajícími, nejspíše pod hrozbou zastřelení. V restauraci jsme si pak rozdělili jídlo do batohů a vydali se k našemu terénnímu autobusu Daewoo, na který stál lístek 800 rupií. Tam nás čekalo první nemilé překvapení – prostory vespod autobusu už byly plné a naše batohy tak musely přijít na střechu spolu s jinak nevábně vypadajícími pytli.

Nedalo se nic dělat. Potřebovali jsme z velkých batohů vyndat všechny rozbitné věci, elektroniku a schované peníze a vzít si je k sobě do malých (přestože už rozhodně malé nebyly) batohů. A to přímo před autobusem. Tady jsme se poprvé setkali s tak populárním jevem v některých asijských zemích - s davem "čumilů". Setkání s bílým člověkem zde nepatří mezi časté životní události a proto v situaci, kdy něco takového nastane, mnozí lidé zůstanou stát a věnují veškerou pozornost tomuto bílému člověku, ať je mu to jakkoliv nepříjemné. Když jsme totiž na zem položili svoje batohy a začali z nich vyndavat elektroniku, drobné rozbitné předměty a peníze z různých tajných kapsiček a úkrytů, asi 20 lidí čekajících před autobusem kolem nás vytvořilo kruh a pozorně se dívalo na každý náš pohyb, každý předmět, co jsme vyndali z batohu a poslouchali všechno co jsme si říkali. A tento kruh narůstal, jak přicházeli další lidé podívat se, co se tam děje. Dělali nám tím opravdu radost.

Nicméně se nám nakonec podařilo za asistence davu Pakistánců kolem nás přebalit si batohy a mně se povedlo i zabalit svůj batoh do pláštěnky, takže mohly přijít na střechu autobusu, přehodili přes ně plachtu a uvázali ji k okrajům střechy. S důvěrou jsme se podívali na velká terénní kola autobusu a nastoupili jsme. Autobus měl jásavou výzdobu a každá druhá řada měla k oknu nad hlavou napevno přidělaný květináč s umělou kytkou. Tedy nad hlavou malých Pakistánců, pro nás to bylo přesně v úrovni naší hlavy. Andrea si ke kytce neochotně sedl a stěžoval si, že pokud pojedeme přes nějaké nerovnosti, zřejmě se o kytku bude bouchat do hlavy. A co myslíte, byly na cestě nerovnosti? :-)

Kramchar si se zbraní sedl hned vedle nás na sklopné sedadlo do uličky, steward obešel celý autobus a sprayem s vůní růží postříkal umělé květiny na oknech, odbila 16. hodina, do uličky v pravidelných rozestupech umístili blicí kyblíky a mohlo se jet.