(29.-30.12.2009)
Seděli jsme na sedadlech v předposlední řadě terénního autobusu Daewoo a chystali se na 617 km dlouhou cestu pouští bez silnic do nebezpečné Quetty. Vyjížděli jsme v 16:00 a měli jsme jet asi 16 až 20 hodin, takže v Quettě jsme měli být mezi 8:00 a 12:00 dopoledne. Protože jsme seděli na téměř nejhorších místech z hlediska pociťování terénních nerovností, bylo jasné, že cesta bude zážitek. Měl jsem v ruce 2 Kinedryly. Jeden jsem si hned na začátku jízdy vzal, druhý jsem podal Andreovi. "Chci zjistit, co můj organismus vydrží" řekl Andrea o Kinedryl odmítl. Podíval jsem se na blicí kyblík kousek před sebou a odhadl čas, za jaký ho budu schopný podat Andreovi. Pohlédl jsem ještě na našeho strážce Kramchara, sedícího na sklopném sedátku v uličce napravo ode mne a opírajícího se o nabitou pušku. Všechno vypadalo v pořádku, takže jsme se mohli rozjet.

Autobus přidal plyn a rozjel se po náměstí. To mělo hliněný podklad a bylo obklopeno hliněnými terénními nerovnostmi. Vlnobití, které jsme zažili v příštích pěti minutách se dalo srovnat snad jen s nejprudšími bouřemi v pacifiku. Většinu času jsme netrávili na sedade, ale tak 10 cm nad ním. Pokud takhle bude vypadat cesta, bude po ní potřeba dostat naše orgány zpátky na svoje místa. V duchu jsem vyjádřil víru, že vydržím do doby, než Kinedryl naplno zabere, a podíval jsem se na Andreu. "Opravdu nechceš jednu tabletu?" zeptal jsem se a podal mu ještě jednou Kinedryl. Andrea byl ještě v šoku z posledních 5 minut, ale Kinedryl rychle vzal a hodil ho do sebe.

V autobuse bylo kromě nás dvou, Kramchara, řidiče, stewarda a 50 dalších pasažérů asi tak 100 much. Už v Bamu si Andrea všiml mé schopnosti chytat a zabíjet mouchy, a tak s radostí sledoval, jak jsem postupně čistil zadní část autobusu od much, které si troufly přiblížit se k našemu dvousedadlu. Při zdolávání terénních nerovností se Andreova hlava několikrát nebezpečně přiblížila k jeho umělé květině a tak se vážně začal bát úrazu. Poradil jsem mu vyrobit si určitý nárazník tím, že květináč s květinou omotá softshellkou a fleeskou, tak aby nárazy tlumil. Andrea to provedl tak dokonale, že když jsme se po jedné zastávce prohodili a u okna jsem seděl já, používal jsem tuto konstrukci po zbytek jízdy jako opěrný bod pro svou hlavu.

Po překonání terénních nerovností kolem náměstí a dojetí na hranici Taftanu se jízda uklidnila, protože jsme najeli na silnici. Na části cesty do Quetty totiž vybudovali silnici a cesta po ní probíhala poměrně pohodlně. Zhruba každou hodinu jsme zastavili na policejní kontrole a tam jsme museli s Andreou vystoupit s pasy, aby si nás zapsali do velké papírové knihy, jako že v autobusu stále jedeme. Ale většinou za nás tuhle aktivitu obstaral Kramchar. Vzal si naše pasy, dal některému sousedovi nebo nám pušku na podržení a šel za nás vyřídit formality mimo autobus.

Když jsme se zapisovali do knihy, ptali se nás na zemi, ze které pocházíme. Andreovu "Italy" tu nikdo neznal a tvářili se, že to slyší poprvé. Holt v Pakistánu se fotbalu moc nefandí. Všichni tu hrají kriket (to jsem si ještě myslel, že se kriket hraje na koních). Tady mi v případě nouze jména jako Pavel Nedvěd a Petr Čech nepomohou. Českou republiku tu také nikdo neznal, ale když jsem řekl "Czechoslovakia", většina lidí se vzpomněla. Asi nějaké vazby z minulosti.

V autobuse panovala poklidná atmosféra, občas někdo natáhl a se vší vehemencí plivl na zem, takže jsem si mohl začít představovat, jak to asi bude vypadat v Číně. Když jsme jednou za pár hodin zastavili na nějakém odpočívadle, lidé se rozběhli do pouště na záchod. Anebo na veřejné záchodky, ale poušť i s rozesetými kupkami a papírky byla asi tak 20x čistší a 200x voňavější. Zhruba po 5 hodinách jízdy, chvíli před devátou, jsme zastavili na odpočívadle, na kterém končila silnice. "Tak teď to příjde" říkali jsme si. A přišlo. Už se docela setmělo, steward obešel celý autobus a zatáhl závěsy, aby ven nic neprosvítalo. Říkali jsme si, že to je kvůli případným raketám Talibanu, protože další část cesty měla probíhat nedaleko pod jeho územím, kde s ním válčila pakistánská armáda.

Ale bylo to spíše pro efekt. Po zatažení závěsů rozsvítili v autobuse světla. Napřed všechna a po rozjetí nechali rozsvícené jen noční osvětlení. Bylo čistě červené. Do reproduktorů po celém autobuse pustili nahlas pakistánské populární písně, takže jsme si mohli být jisti, že pokud Taliban náš autobus náhodou neuvidí, určitě ho uslyší. A náš pekelný rudý hlasitý autobus se mohl rozjet, tentokrát po poušti bez silnice. Řidič byl zkušený a nejel tudy poprvé. Věděl, že cesta je opravdu velmi hrbolatá. Věděl, že pokud pojede třicítkou, budeme víc nad sedadlem, než na sedadle. Pokud pojede dvacítkou, vyklepe z nás kosti. Pokud pojede 10 km/h, budeme se tu třepat ještě týden. Takže to vyřešil po svém. Rozjel se asi tak šedesáti- až sedmdesátikilometrovou rychlostí a nebral na cestující ohled. Mělo to i svoje výhody. Všechny drobné terénní nerovnosti, které by s námi jinak třásly, prostě v šedesátikilometrové rychlosti rovnou přeskakoval. Zajímaly ho jen velké výmoly a s jejich pomocí přeskakoval ty malé. Byla to opravdu divoká jízda, ale po chvilce jsme museli konstatovat, že to není tak hrozné, a že vlnobití v prvních 5 minutách jízdy bylo horší. Jen jsme se modlili, aby pneumatiky autobusu tuto divokou jízdu vydržely. S vlastním autem by takhle řidič určitě nejel. To by jel tak maximálně dvacítkou.

Mocnými skoky se tedy náš tmavě červeně svítící ďábelský autobus za hlasitého zvuku pakistánských písní blížil ke Quettě. Na jedné z policejních kontrol nám Kramchar oznámil, že zde jeho služba končí, a on se bude vracet do Taftanu. Rozloučili jsme se tedy a tentokrát jsme museli ven z autobusu s pasy vylézt sami. Uvnitř jsme nechali na našich dvou sedadlech nikým nehlídané (pořádně velké) malé baťůžky s elektronikou, léky a doklady. Když jsme po 5 minutách lezli do autobusu, tentokrát už bez Kramchara a jeho zbraně, všichni se na nás podivně dívali. Připadalo mi to, jako když chtějí říct: "Tak, a teď Vás sníme!" Ale nesnědli nás a autobus se rozjel. Po chvíli si na bývalé místo Kramchara přišel sednout nějaký kuřák zepředu a zapálil si cigaretu. Za chvíli tam bylo nedýchatelno. Na takovéto ptáčky mám jednoduchou strategii - oblékl jsem si mikinu a softshellku a otevřel okýnko. Závan svěžího vzduchu se v této rychlosti rval do autobusu. Byly 2 hodiny ráno a vzduch byl asi až moc svěží. Musel jsem si na softshellku vzít i blockventovou bundu a pořád mi byla zima. Kuřák dokouřil cigaretu a vrátil se dopředu. A já i celé mé okolí jsme litovali, že jsem ten kouř prostě nevydržel a to okno otvíral.

Na další zastávce jsme zjistili, že venku je opravdu ukrutná zima a k tomu pořádné vlhko. Andrea se při kouření dal do hovoru s nějakými dvěma slušně vypadajícími pakistánci a dozvěděl se od nich, že do Quetty to už není daleko a že nám v Quettě ukážou, kterým směrem jít na další autobus. A skutečně. Řidič svou šílenou jízdou pomocí mocných skoků dokázal zkrátit plánovanou 16-20 hodinovou jízdu na 11.5 hodiny, takže jsme do nebezpečné Quetty dorazili o půl čtvrté ráno. Není to úplně ideální doba na příjezd do města, ve kterém policie cizince normálně nenechá samotného ani vystoupit z vlaku. A pro jistotu, aby se policie o našem příjezdu hned nedozvěděla, zastavil řidič autobus v jedné potemnělé postranní uličce plné bahna. Drobně mrholilo a lidé začali lézt na střechu a shazovat dolů do bláta pytle a další zavazadla. Byla nám hrozná zima a báli jsme se, že naše batohy skončí v blátě vedle ostatních zavazadel. Byla tma, takže nebylo vidět, kdo je kdo a které zavazadlo je čí.

Nakonec jsme se šťastně k batohům dostali a vyrazili jsme spolu se dvěma pakistánci, se kterými se Andrea seznámil při kouření, směrem na autobusové nádraží. Byli to dva punjábští obchodníci z Dubaje, kteří se rychle potřebovali dostat do Lahore, ale letadlo jim letělo až za týden a tak zvolili pozemní cestu. Byli slušně oblečeni a měli sebou zřejmě placeného sluhu, který jim nesl část zavazadel. Řekli nám, že je tu velmi nebezpečno a ať s nimi jdeme na autobusové nádraží. Tam snad rychle seženeme nějaký autobus, kterým se dostaneme z Quetty pryč. Naše pětice tedy pospíchala uprostřed velké silnice nočním městem na autobusové nádraží. Mrholilo, bylo vlhko a hrozná zima. Po 15 minutách se před námi objevila brána od autobusového nádraží a my jsme si oddechli. Sice byly uvnitř všechny budovy zavřené a postávalo tam několik podezřelých individuí, ale přece jenom jsme se za branou cítili bezpečněji.

Nápisy uvnitř na tabuli odjezdů nebyly v latince, tak jsme si nechali od našich punjábců přeložit, že autobus naším směrem jede v 20:00 večer, tedy až za 16 hodin. Chyběly nám pakistánské peníze, takže jsme nutně potřebovali sehnat bankomat. Začínala být zima, taková vlezlá zima. Našim přátelům z Punjábu také nejel žádný autobus, tak se rozhodli zkusit štěstí na vlakovém nádraží. Říkali jsme si s Andreou, že s nimi asi nebudeme pokračovat, a zůstaneme v bezpečí za branou autobusového nádraží. Až se rozední, obejdeme okolí a zkusíme najít bankomat a nějaké jídlo a večer pojedeme autobusem z Quetty na východ. Naši přátelé se zrovna handrkovali s řidiči rikši zřejmě o ceně za jízdu na nádraží a my se začali rozhlížet po našem novém působišti.

Přímo pod informační tabulí stál vysoký charismatický baluch, který před tím mluvil s našimi přáteli ohledně odjezdů autobusů. Ten se asi stane naším novým průvodcem tady na nádraží. Snad bude vědět, kde je tu nějaký bankomat. Usmáli jsme se na něj. Neusmál se, ale něco mocným hlasem říkal našim známým. Při tom se díval na nás. Vyzařovala z něj nesmírná síla. Punjábcům přijeli dva rikšové a oni začali nakládat svoje zavazadla do tříkolek. Přišli ještě k nám a řekli, ať se na nic neptáme a nastoupíme do jedné tříkolky a hned s nimi odjedeme na vlakové nádraží. Překvapilo nás to, ale proč ne - snad pojede nějaký vlak dřív než večer. Zamávali jsme baluchovi a nechali se vézt rikšou neznámo kam.

Když jsme přijeli ke komplexu vlakového nádraží, bylo teprve půl paté ráno. A byla pořádná zima. Punjábci zaplatili i za našeho rikšu a my jim pomohli vyložit zavazadla před branou nádraží. Brána byla zamčená a vedle ní visela cedule, že se otvírá až v 6:45. Poděkovali jsme punjábcům za zaplacení rikši a oni mávli rukou, že to nestojí za řeč. Pak nám řekli, že Quetta je velmi nebezpečné město a ani oni se zde necítí bezpečně, protože baluchové nemají punjábce rádi. "Víte, co nám říkal ten vysoký baluch na autobusovém nádraží? Prý že máme přestat pomáhat těm dvěma cizincům (Vám) a máme Vás tam nechat, jinak se dostaneme do velkých problémů. Ale Vy jste v naší zemi hosté, a tak nechceme, abyste byli oloupeni nebo se Vám cokoliv stalo, proto jsme Vás ihned odvezli pryč." Podívali jsme se na sebe s Andreou s otevřenou pusou. Tak oni nás chtěli oloupit! A to jsme jim skoro sami vlezli na pekáč. Z toho balucha vyzařovalo takové zvláštní fluidum, teď nám při vzpomínce připadal jako ztělesnění zla, čistého zla - taková nesmírně silná osobnost. No tak jsme zase jednou měli štěstí.

Brána nádraží byla zamčená a i když jsme s ní lomcovali, nepomohlo to. Punjábci volali na zřízence za branou, ale ten jim odpověděl, že se otevře až ve třičtvrtě na sedm. Byla ukrutná zima. Při tom nám jeden punjábec vysvětlil, že je teplota jen kolem nuly, ale ta obrovská vlhkost činí tuto zimu smrtelnou. Každý rok na ni prý umírá spousta lidí. Před branou na zemi bylo natažených několik dek, ve kterých bylo schoulených asi 10 lidí, z toho tak 3 malé děti. Byla opravdu šíleně vlezlá zima a deky před ní nemohly ochránit. Museli jsme tu vydržet ještě hodinu a půl a tak jsme jak já s Andreou, tak oba punjábci otevřeli svoje zavazadla a nasoukali na sebe to nejteplejší, co jsme sebou měli. Jenže to nějak nepomáhalo. Částečně určitě pro to, že už jsme byli velmi promrzlí, částečně jsme v divokém autobuse na poušti skoro nespali a to nám na tělesné teplotě taky zrovna nepřidávalo. Postupně jsme v následující hodině a půl zkoušeli chodit, skákat, hopsat, poskakovat a jinak cvičit, ale přesto jsme ve třičtvrtě na sedm, když otevřeli nádraží, byli trosky (zejména já) kousek od zmrznutí.

Punjábci hned po otevření zamířili do čekárny pro business class, která vypadala asi jako naše čekárna na nádraží někde v polorozpadlé vesniční stanici. Přestože jsme s Andreou neměli žádné lístky, procpali nás taky dovnitř. Na zemi tam leželo takové divné zařízení. Postavili je, zapálili zapalovačem a začalo hořet velkým plamenem, zřejmě nějaké plynové topení. V jeho těsné blízkosti bylo teplo. Utvořili kolem něj kruh z židlí a mne vecpali na tu nejbližší – asi jsem vypadal na umření. Sundal jsem si boty a ponožky a přiblížil k ohni nohy - to bylo blaho, skoro mi hořely, ale začínalo být teplo. Z ponožek i bot mi stoupala vodní pára.
(EDIT: Až v Indii jsem posléze zjistil, že moje trekové boty už dávno nejsou vodotěsné, ale že mají každá v podrážce šikovně skrytou díru. Těmito dírami mi zřejmě v Quettě v kalužích zcela provlhly a pak promrzly, a tak mi ani žádné cvičení k teplu nepomohlo. Až vysušení ponožek a bot mne zachránilo.)

Punjábci si mezitím koupili lístek na vlak a za hodinu a půl odjížděli. Tím jsme ztráceli naše strážné anděly, kteří nám tuto noc zachraňovali krk. Potřebovali jsme se co nejdříve dostat z Quetty. Chtěli jsme vyjet někam směrem na Multan a jak nám naši punjábci pomohli zjistit, náš vlak odjížděl za půl hodiny. Chtěli jsme jen jízdenku, ale u pokladny nám nutili i místenku na lehátko. Neměli jsme pakistánské peníze na lístek na vlak, bankomat nikde nebyl v dohledu, z nádraží jsme nechtěli odejít kvůli zimě a bezpečnosti a vlak odjížděl za půl hodiny. U pokladny nám odmítli přijmout platbu v dolarech a tak jsme zůstávali bezradní. Nakonec nám zase pomohli punjábci. Vyměnili nám 20 dolarů za 1500 pakistánských rupií (kurz nechali určit nám), my si koupili lístek i s místenkou, rozloučili se s našimi dobrodinci a nastoupili do vlaku. Mohli jsme tedy opustit Quettu, aniž bychom poznali její světlejší, ale i tu nejtemnější stránku.

Tímto ještě jednou vřele děkujeme za záchranu majetku, zdraví a možná í života našim milým dvěma punjábcům.