Jedna z nejlepších částí celé cesty. Období plné báječných okamžiků, spokojenosti a radosti. Někam jsem patřil. K něčemu jsem směřoval. Našel jsem přátele. Ne takové, co by přátelství prodali za levný podnájem v Praze ...

V pátek, 13. června, jsem byl na své cestě už 1650 dnů. Byl jsem zrovna na ostrůvku Flores v severní Guatemale. Několik dní před tím jsem tam přijel z Hondurasu. Většinu tohoto období jsem totiž strávil na honduraském ostrově Utila. Stejně jako poslední měsíc předchozího období. Žil jsem tam hrozně fajn život. Život bez starostí.

Byla krásná. Zatím si mne nevšimla, tak ani netušila, že se blíží smrt. Bezstarostně plula prostorem a její jedové ostny jí dávaly falešný pocit bezpečí. Neměla nepřátele. Její jed bývá srovnáván s jedem kobry. Věděla, že si na ni nikdo netroufne. A ti, co by si troufnout mohli, se jí bojí. Pohodlný život.

Ještě dva metry. Mezi palcem a ukazováčkem jsem zachytil gumu, natáhl hůlku s bodcem a pevně ji chytil mezi prsty. Ruční harpuna funguje trochu jako prak. Natáhnete ji a pustíte. Zvládnete to ale jednou rukou.

Už jen metr. Všimla si mne a zrychlila. Jenže já jsem s ploutvemi rychlejší. Můj stín se po korálu nezadržitelně blížil. Půl metru. Natáhl jsem ruku s harpunou. Dvacet centimetrů. V té chvíli skočila. Jak už to lví ryby dělají. V čase i prostoru. Najednou byla o půl metru dál. Čekal jsem to. Už je znám. Ještě dvě tempa. Dvacet centimetrů. Uvolnil jsem prsty. Podruhé skočit nestihla. Večer už trávila na grilu. Nasolená a napepřená.

Jsem totiž lovec.

Dne 24.4.2014 jsem byl na své cestě už 1600 dnů. Ten den jsem se potápěl. Stejně jako předchozí měsíc. I ten následující. Na tropickém ostrově v Karibiku. Na honduraské Utile. V ráji potápěčů.

Lví ryby (perutýni) jsou krásné. Výjimečně krásné. Lidé je obdivují a fotografují. Všude. Tady, v Karibiku, ne. Sem totiž nepatří. Dovezla si je sem na pozorování akvária na Floridě a při řádění hurikánu jich několik uprchlo do moře. Jiné ryby je neznaly. Predátoři nevěděli, že je mohou jíst. Tak se rozmnožily. Ze sedmi kusů vzešly miliony. Jsou dnes tím největším nebezpečím pro zdejší podmořský život. Tak je jeden predátor lovit začal. Člověk.

(Dokument = Několik stran z deníku. Jak vypadají poznámky, podle kterých jsem napsal články Nepřipravené "Nevstoupíš dvakrát do téže (peruánské) řeky" 1 a Nepřipravené "Nevstoupíš dvakrát do téže (peruánské) řeky" 2, ke kterým teď na základě ankety píšu třetí část.)

15.12.2011 (743) Ayo / 8-8-9

- probudil jsem se po 7 rano, nejak byla zima a ja zalezlej v posteli, pak jsem dal nabijet mobil, lehl jsem si a poslouchal visioneering, doposlechl 2. lekci Spanelstiny, zacvicil, oblekl se, sbalil se, nemohl najit pas, nakonec jo

- vyrazil jsem ven, rozloucil jsem se s pani, zkusim chytit nejaky truck, dosel jsem na namesti, tam jel u obchudku do Chachas, nasedl jsem dovnitr korby s maminkou a dvema holcickama, koupil si rychle v obchode rohliky, syr a maslo a dve vody, vlezl jsem dovnitr a jeli jsme, ja se nasnidal a ted pisu tyto zapisky, zastavili jsme v prvni vesnicce a zacali prodavat primo z auta, sakra, trva to dloooouho, kdo vi, jak dlouho pak pujdu do Aya, uz je 10:15, jedu sakra pojizdnou prodejnou

- "This is war, brother" řekl Francesco. Tohle je válka. Výbuchy se ozývaly přímo před domem.
- "Ti parchanti!" zamračil jsem se. "Oni snad nepudou spát." Byly čtyři hodiny ráno. Ze sousedních ulic zněly exploze celou noc. Teď přišla řada na nás.
- "They won't" pokrčil Francesco rameny. Nepůjdou. "What can we do?"
- "Shoot them!"

Uklidnilo se to. Mezi čtvrtou a šestou hodinou ranní se dalo spát. Přesně v 6:00 to začalo znovu. Hlasité údery na kolejnici se nesly městem. Chemický poplach? Ne. Jen každodenní budíček v San Juanu del Sur. Chvíli po té se ozvaly první exploze. Pokračovaly celý den. Ty největší petardy, co se dají koupit. Když vybuchnou, zadrnčí sklo v oknech. Nadskočí prach na nábytku. Způsob, jakým se v Nikaragui slaví svátky. Když ránu nečekáte, leknete se. A lekáte se dvacet hodin denně.

V úterý, 14. ledna 2014, jsem byl na své cestě právě 1500 dnů. Ten den jsem přijel do městečka Perquín v Salvadoru. Do centra horského regionu, kde docházelo k největším bojům ve zdejší občanské válce. V sedmdesátých letech se v této zemičce, sužované nezaměstnaností, přelidněním a chudobou, ujala vlády vojenská junta. Tisíce režimu nepohodlných Salvadorců byly uneseny, mučeny a popraveny vládními komandy smrti. Když v kostele přímo uprostřed mše zavraždili oblíbeného arcibiskupa Romera, všelidové protesty přerostly v regulérní občanskou válku.

Stalo se to před třiatřiceti lety. V kopcích kolem Perquínu se salvadorská armáda snažila zlikvidovat partyzánské oddíly. Lidé v okolních vesnicích žili ve strachu. Někteří podporovali partyzány, ale většina byla neutrální. Představitelé armády vesničanům doporučili, ať neopouští své vesnice. Ať se k ničemu nepřipletou. Ať zůstanou v bezpečí. Do vesnic se tak na noc stahovaly i rodiny z okolních usedlostí. A pak to přišlo. Krátce po rozednění, 11. prosince 1981, napochodovala do vesničky El Mozote zvláštní jednotka salvadorské armády ...

(Dokument = Jedna strana z deníku. Jak vypadá jeden den cesty mýma poznámkama, podle kterých pak píšu články.)

1.11.2013 (1426) El Castillo / 7-9-10

- probudil jsem se s rozednenim kolem seste, vstal jsem a zacal rychle tridit, co si vezmu sebou a co tam necham v hostelu, rozdelil to na hromady

- skocil jsem dolu, ale David tam nebyl, skocil jsem si na snidani a vzal si ji sam, mel jsem jen par minut, snesl jsem tam zabaleny pytel, pak dobalil veci i do batohu, dole potkal Davida, vratil jsem mu klice, zaplatil posledni noc, dal mu pytel a rozloucil se a pelasil stihnout autobus v 8:30