(30.9.-2.10.2011)
Bylo půl sedmé ráno a náš noční autobus zastavil v Cali, světovém hlavním městě salsy. Mohl jsem se tu pár dnů zdržet a šokovat zdejší taneční mistry nekoordinovanými pohyby při hodinách tohoto tance, ale spěchal jsem dál na jih. O dvacet minut později už jsem seděl v dalším autobuse do Popayanu. Cesta se klikatila mezi kopci, z reproduktorů vyhrávala právě salsa a mne tak vyrušovalo jen umístění mého sedadla. Seděl jsem hned vedle záchodu a za poslední půlhodinu tam byl už třikrát zvracet jeden chlapeček. Nikdo jiný nezvracel. Lidé jsou tu odolní. V Indonésii by v takovýchto zatáčkách zvracela už půlka autobusu.

V Popayanu mne hned na peróně zastihly výkřiky "San Agustyn, San Agustyn!" A právě vykopávky v San Agustynu byly mým dalším cílem. Přesedl jsem do malého autobusku a za chvíli se s ním štrachal do kopce. Zbylo na mne místo v poslední řadě uprostřed. Nejhorší místo v autobuse se sousedy z obou stran mi poskytovalo jednu nezanedbatelnou výhodu. Místo pro nohy. Luxus, na který nebylo mých 192 cm zvyklých. V případě nárazu nebo prudkého zabrždění jsem pak měl k dispozici nejdelší brzdnou dráhu ze všech cestujících. Než bych se rozmázl na předním skle, proletěl bych přes deset metrů.

- "Viva la revolución Bolivariana (Ať žije Bolívarovská revoluce)!" křičí řečník do mikrofonu.
- "Viva la revolución (Ať žije revoluce)!" odpovídá zaplněné náměstí. Kytarista se opírá do strun a náměstím se nese melodie jako od Banderase z Desperada. Žena s rudým baretem do toho začíná číst báseň:
- "Hasta siempre Comandante (Sbohem Veliteli) ..."

Člověku z té atmosféry naskakuje husí kůže. Připomíná mi to listopad 1989, kdy jsme jako studenti roznášeli revoluční noviny v pražských ulicích a skandovali na náměstích. Ale chyběl tomu tenhle latinskoamerický šmrnc.
- "Viva la revolución!" ozývá se z reproduktorů.
- "Viva la revolución!" opakuje náměstí.
- "Viva Chávez!" křičí řečník.
- "Viva Chávez!" Lidé začínají skandovat:
- "Chávez vive, la lucha sigue! Chávez vive, la lucha sigue! ... (Chávez žije, boj pokračuje! Chávez žije, boj pokračuje! ...)"

Dne 20. března 2013 jsem byl na své cestě už 1200 dnů. Ten den jsem trávil ve Venezuele. V provincii Los Llanos, rodišti zesnulého Huga Cháveze. V porovnání s velkými městy je tu bezpečno. Téměř se tu nesetkáte s ozbrojenou pouliční kriminalitou. Nikdo na vás nevytáhne pistoli a nebude chtít vaše peníze ani foťák. Při tom tu žijí samí ostří hoši. Praví, nefalšovaní, venezuelští kovbojové. Nosí kovbojské vesty a klobouky, jezdí na koních a chrání stáda dobytka před krokodýly, kajmany, anakondami, křovináři, chřestýši, pumami, jaguáry a dalšími divokými zvířaty.

Spal jsem v houpací síti u malého jezírka. Z pár metrů vzdálené vody na mne koukalo několik desítek párů krokodýlích očí. Když jsem tam posvítil baterkou, napočítal jsem přes padesát teček. Kajmani. Z nedaleké džungle se ozývaly zvuky, které jsem znal z guyanského pralesa. A další den jsme vyrazili na lov anakond ...

(28.9.-29.9.2011)
Seděl jsem v letadle a koukal z okénka na mraky. Naštěstí vše dobře dopadlo. Teď se ještě dostat přes imigrační na letišti. Odlet nebyl zdaleka bez problémů. Málem mne nepustili do letadla. Na odbavení jsem si vybral sympatickou starší černošku. Prohlédla si můj pas s letenkou a zeptala se:
- "Kdy se vracíte do České republiky?"
- "Nevím. Zatím to neplánuju" odpověděl jsem a vyvedl ji tím z rovnováhy. Chvíli něco hledala v počítači a pak mne požádala o letenku z Kolumbie. Doufal jsem, že k tomu nedojde. Z Kolumbie budu pokračovat autobusem. Ale nějaký starý kolumbijský zákon ukládá cestujícím povinnost na požádání předložit letenku ze země. Musel jsem ji tedy mít. Měl jsem ji. Byla to moje první vlastnoručně zfalšovaná letenka. Z Kolumbie do Ekvádoru. Z Bogoty do Quita. Vyrobil jsem si ji pro případ nouze s tím, že s ní když tak někomu zamávám před obličejem. Nebyl jsem připraven na to, dát ji do rukou úředníka.

Kdyby mne do letadla nepustili, byl by to průšvih. Letenku přes Floridu do Medellínu za 140 USD včetně všech tax jsem kupoval s dvouměsíčním předstihem. Nová by stála několikrát tolik. A to radši ani nepřemýšlím o možnosti, že by mne zatkli. Za podvod. Černoška zapsala číslo letu i vystavující společnost Hahn Air do počítače. Chvíli koukala na obrazovku a pak zavolala nadřízeného. Začal jsem se loučit s cestováním. Nadřízený si sedl k počítači a já se rozhlížel po policistech, kteří mne už určitě přicházejí zatknout. Nadřízený za chvíli vstal, řekl, že je vše v pořádku a můžu pokračovat do letadla. Hodnej kluk! Nastoupil jsem a oddechl si. Čeká mne kontinent, na který jsem se těšil asi nejvíc ze všech. Jižní Amerika.

(Fotoreportáž)
(3.-6.1.2013)

Tato reportáž zachycuje události čtyř dramatických lednových dnů, které jsme s japonským kamarádem Toshim strávili v kolumbijském městě Pasto nedaleko hranice s Ekvádorem. Měla to být oslava humanity, zařazená organizací UNESCO mezi mistrovská díla ústního a nehmotného dědictví lidstva (Masterpieces of the Oral and Intangible Heritage of Humanity). Vše se však zvrhlo v nemilosrdnou řež. Na začátku byly teroristické útoky na civilní obyvatelstvo, následovala mobilizace, vyzbrojování a vše vyústilo do kruté občanské války s desetitisíci obětí. Včetně dětí.

Záběry nebyly upravovány a zachycují i okamžiky lidského utrpení a bolesti. Slabším povahám doporučujeme článek přeskočit a čas strávit čtením Mateřídoušky a Sluníčka. Naproti tomu milovníci filmů "Apocalypse Now" a "Nanjing! Nanjing!" si přijdou na své.

(Fotoreportáž)
(6.-7.12.2012)

Chtěl bych úplně všechny, ale dejte mi to do dvou kopců za 15 Bolívarů.