- "A oni Tě nezabili? Tos měl štěstí. Žádnej majetek nestojí za to, přijít o život." Belgičan Filip, který si tady v Mocoi otevřel hostel, vrtí hlavou.
- "Ale já jsem žádnej majetek nebránil. Dal jsem jim peníze, hodinky i foťák. Dostali by i notebook, mobil a to ostatní. Kromě harddisků s fotkama. Kdyby se chovali slušně."
- "Tak proč ses s nima pral?"
- "Já se nepral. Jen mě naštvalo, že nehráli fér. Vyndali pistole. OK, to je jejich džob. Já jim dal peníze a hodinky. To je zase můj džob. Banditi a oběť. Tím to mělo skončit. Rány pistolí do obličeje už nebyly fér. Nemám rád, když se nehraje fér." Filip ví, jaký to je. Předevčírem večer mu sem do hostelu z lesa napochodovalo pět mužů se samopaly. Sebrali mu peníze a počítače a oloupili jeho hosty v pokojích. Už nikdy se ve svém hostelu nebude cítit bezpečně.
- "Každopádně jsi měl velký štěstí. Normálně by Tě za to zastřelili. Tady v Kolumbii s tím nemají žádnej problém."
Kolumbie. Krásná země, přátelští lidé, nádherná příroda od bílopísečných pláží Karibiku po velehory s úchvatnými lagunami, dobré jídlo, skvělá jihoamerická hudba a úžasní tanečníci a tanečnice. Ale také guerilly, polovojenské jednotky, nebezpečná centra měst a bandité na silnicích.
Dne 29.1.2013 jsem na této cestě strávil už 1150 dnů. Ten den jsem přijel do jednoho z nejhezčích kolumbijských měst Manizalesu pod činnou sopkou Nevado del Ruiz. Posledních 50 dnů jsem strávil v Kolumbii. Chodil jsem po horách mezi lagunami a palmovými háji, džunglí putoval k ruinám ztraceného města dávné civilizace, koupal se pod vodopády, se surfem bojoval ve vlnách Karibiku, na windsurfingu se proháněl po největším kolumbijském jezeře, učil se tančit salsu a na okraji amazonské džungle absolvoval šamanský rituál. Taky jsem byl oloupen a téměř zabit. To hlavní v těchto padesáti dnech byly ale karnevaly. Dva nádherné, autentické karnevaly.
